ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.455.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2019-841
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve věci obviněných M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 6 To 394/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 76/2017 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 6 To 394/2018, v části, v níž bylo rozhodnuto o odvoláních státního zástupce ve vztahu k obviněným M. P. a R. W., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 37 T 76/2017, ohledně obviněných M. P. a R. W.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc obviněných M. P. a R. W. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2018, č. j. 37 T 76/2017-688, byli obvinění M. P. a R. W. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Poškozená 4-M., byla podle §229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl zproštěn obžaloby spoluobviněný J. S.
Uvedeného zločinu se podle obžaloby měli obvinění dopustit v podstatě tím, že M. P. jako generální ředitel a R. W. jako ekonomický ředitel poškozené společnosti 4-M., bezprostředně poté, kdy dne 25. 1. 2013 došlo na zasedání představenstva společnosti, kde byl osobně přítomen M. P., ke zrušení funkcí, které ve společnosti zastávali obvinění a J. S., téhož dne M. P. s R. W. společně bez souhlasu a schválení představenstva, s vědomím, že jejich oprávnění vykonávat úkony spojené s jejich funkcemi již zanikla a veškerá oprávnění plynoucí z jejich funkcí přešla s okamžitou platností na představenstvo společnosti, učinili finanční operace, konkrétně pak M. P. dal pokyn R. W., aby převedl finanční prostředky v celkové výši 1 269 000 Kč z účtu poškozené společnosti, z toho na účet R. W. částku ve výši 234 000 Kč, na účet J. S. částku ve výši 185 000 Kč a na účet manželky M. P. částku ve výši 850 000 Kč, přičemž v poznámce u těchto plateb R. W. uvedl, že se jedná o zálohy na odstupné z ukončeného pracovního poměru tří jmenovaných, a to přesto, že si byl vědom, že v době převodu dne 25. 1. 2013 neměl nikdo z nich na výplatu odstupného nárok.
Odvolání státního zástupce (podané v neprospěch obviněných) Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2018, č. j. 6 To 394/2018-740, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obou obviněných v rozsahu, v jakém bylo odvolacím soudem zamítnuto odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve vztahu k těmto dvěma obviněným. Odkázal přitom na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že předmětné finanční transakce byly obviněnými učiněny neoprávněně, tedy v rozporu s účelem svěření. Není přitom rozhodné, zda k nim obviněný M. P. dal pokyn těsně před zánikem své funkce nebo až po něm. Odvolací soud sice konstatoval, že mu příslušelo právo rozhodovat o mzdových věcech zaměstnanců, nezabýval se však otázkou, zda toto oprávnění měl i ve vztahu k vlastní osobě. Podle nejvyššího státního zástupce je přitom rozhodující, že ke dni 25. 1. 2013 obviněným žádný nárok na výplatu odstupného nevznikl, ten ve smyslu §67 odst. 1 zákoníku práce přísluší až při skončení pracovního poměru. Tohoto dne tak zaměstnavatel nanejvýš obviněným sdělil svůj záměr jim dát výpověď. Ke vzniku škody přitom došlo okamžikem převodu finančních prostředků.
Podle dovolatele navíc ze skutkových zjištění ani jednoznačně nevyplývá, zda k zániku pracovního poměru došlo alespoň dodatečně podle §52 písm. c) zákoníku práce, neboť společnost vzhledem k danému jednání obviněných přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, o jehož platnost se vede dosud pravomocně neskončený soudní spor. Podle zjištění nalézacího soudu také obviněným nebyly řádně doručeny výpovědi. Podpůrně dovolatel poukázal na závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 62 Co 78/2015, podle kterých je nerozhodné, zda by žalobcům v budoucnu vzniklo právo na odstupné či nikoliv, podstatné je, že v okamžiku převodu finančních prostředků na jejich účty jim toto ještě nesvědčilo a oni nebyli oprávněni o tom sami rozhodovat. Jejich svépomoc podle soudu nelze akceptovat.
Podle nejvyššího státního zástupce lze na straně obviněných dovodit úmysl způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu §206 tr. zákoníku. V době provedení transakce obvinění ještě nevěděli, zda skutečně a k jakému dni dostanou výpověď, zda se tak stane z důvodu zakládajícího nárok na odstupné a k jakému dni dojde k ukončení pracovního poměru. Přehlédnout podle dovolatele nelze ani nestandardní postup obviněného M. P. vedený snahou převod peněz okamžitě provést.
Dovolatel má za to, že v dané věci nejsou dány ani důvody, aby prostředků trestního práva nebylo užito s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Způsobená škoda více než dvojnásobně překročila hranici škody značné a nejsou dány okolnosti, pro které by společenská škodlivost nedosahovala nejlehčích v praxi se vyskytujících případů. Za takovou okolnost podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat fakt, že obvinění uspokojovali své domnělé budoucí pracovněprávní nároky. Z hlediska principu ultima ratio považuje dovolatel za nepřiléhavý odkaz soudů na probíhající civilní řízení, neboť poukaz na tento princip nemůže znemožnit realizaci samotného účelu trestního řízení, jak je vymezen v §1 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení je pouze prostředkem k zajištění náhrady škody. V daném případě však poškozená společnost nárok na náhradu škody uplatnila v adhezním řízení.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se společným podáním vyjádřili obvinění. Uvedli, že dovoláním jsou napadána skutková zjištění. Podle soudu prvního stupně měl obviněný M. P. oprávnění k dispozici s majetkem a z jeho smlouvy mu plynul i nárok na odstupné. Podle soudu provedené důkazy nesvědčí o tom, že by obvinění chtěli postupovat tak, že by svým jednáním porušili nějakou povinnost. V řízení bylo prokázáno, že obviněný M. P. dal k platbě pokyn ještě v době, kdy k tomu byl oprávněn. Obžaloba i odvolání státního zastupitelství přitom byly postaveny na popisu skutku, podle kterého se tak stalo až poté. Dovolání tak podle obviněných porušuje zásadu totožnosti skutku, pokud nyní tvrdí, že není rozhodné, zda k tomu došlo před nebo po zániku funkce. Pokud dovolatel namítá, že se soud nezabýval otázkou, zda měl obviněný M. P. příslušné oprávnění i ve vztahu k vlastní osobě, jde podle obviněných o zpochybňování skutkových zjištění. Takovou výhradu navíc státní zastupitelství v předchozím řízení nevzneslo. Nejvyšší státní zastupitelství pak zcela přehlíží skutečnost, že šlo o zálohy, a to nejen na odstupné, ale také na mzdy. Mzda za leden 2013 byla obviněným z těchto záloh stržena. Dovolatel argumentuje usnesením Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 62 Co 78/2015, které bylo vydáno dříve, než bylo toto trestní řízení zahájeno, a nevycházelo tak z důkazů v tomto trestním řízení zajištěných. Dovolatel ale současně opomíjí závěry citovaného usnesení ohledně doručení výpovědí obviněným a skončení jejich pracovních poměrů. K subjektivní stránce obvinění uvádějí, že své jednání nepovažovali za protiprávní. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 48 C 84/2013 dne 1. 10. 2018 již potřetí rozhodl o neplatnosti okamžitých zrušení jejich pracovních poměrů. Obviněným tak náležela mzda i odstupné ve výši přesahující zálohy. Obvinění dále připomínají, že zákoník práce stanoví nejzazší termín pro výplatu mzdy a odstupného, avšak nikoli to, kdy mohou být vyplaceny nejdříve. Obvinění by tak mohli způsobit škodu teprve tehdy, pokud by jim nárok na odstupné a mzdu nevznikl a oni by po vyúčtování záloh předmětné částky nevrátili. Další část vyjádření pak obsahuje „stížnost na postup státní zástupkyně JUDr. Naděždy Bláhové a podnět k dohledu“.
Své vyjádření obvinění následně ještě doplnili sdělením, že jim byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 62 Co 411/2018-546, podle kterého jsou okamžitá zrušení pracovního poměru neplatná. Z toho je patrné, že záloha nepokryla nároky obviněných na mzdu a odstupné a nemohli tak způsobit škodu. V citované věci také Městský soud v Praze vzal za prokázané, že B. měl již od 1. 2. 2013 přístup k účtům a znal zůstatky na nich. V projednávané věci tedy tento svědek lhal. Dovolání nejvyššího státního zástupce obvinění považují za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejprve je třeba říci, že z odůvodnění rozhodnutí soudů ani prvního, ani druhého stupně není jednoznačně zřejmý důvod, proč podle nich žalovaný skutek není trestným činem. Soud prvního stupně se v části věnované právnímu hodnocení prvotně zabýval tím, proč v daném případě není namístě aplikovat normy trestního práva a věc má být řešena cestou civilního řízení, což sice konstatoval opakovaně, avšak aniž by řádně zhodnotil, zda žalovaný čin naplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, ba aniž by posoudil jeho společenskou škodlivost. Otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se navíc soud prvního stupně ani výslovně nezabýval. Odůvodnění právního posouzení je tak nejasné. To se snažil napravit odvolací soud, který se sice zabýval skutkovými okolnostmi důležitými z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, jednoznačné právní závěry však v tomto směru nevyvodil, pouze ve vztahu k subjektivní stránce konstatoval, že z důkazů nevyplývá úmysl obviněných způsobit poškozené společnosti škodu, aby následně konstatoval, že závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 v otázce posouzení míry škodlivosti činu a principu ultima ratio jsou správné. Také jeho zdůvodnění je tak nejednoznačné, neboť pokud by v případě obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka či některý z dalších znaků skutkové podstaty, nebylo by namístě zabývat se společenskou škodlivostí skutku, případně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Pokud totiž nejsou dány znaky skutkové podstaty, pak skutek není už z tohoto důvodu trestným činem, tedy trestní represe není namístě, a je nadbytečné uvažovat o jejím nahrazení jiným způsobem řešení, který by byl pro danou situaci dostačující.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se jeví, že jsou založena na nesprávném výkladu principu ultima ratio spočívajícím v tom, že pokud je věc současně řešena civilní cestou, jsou prostředky trestního práva nadbytečné. V důsledku tohoto přesvědčení pak soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost některým skutečnostem důležitým pro samotné naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku). Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje ve vztahu k základní skutkové podstatě úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Je nesporné, že obvinění provedli předmětnou finanční transakci, respektive že obviněný M. P. dal příslušný pokyn a obviněný R. W. provedl převod peněz. Nakládali tak s „firemními“ penězi, tj. s věcí, která jim byla z titulu jejich funkcí svěřena, neboť na základě svých, byť právě zanikajících, kompetencí měli ještě faktickou možnost s těmito penězi nakládat. Předmětné finanční prostředky si bezpochyby přisvojili, neboť si je převedli na své účty, čímž vyloučili vlastníka z možnosti s nimi disponovat.
Z hlediska naplnění znaku neoprávněnosti přisvojení je podstatná otázka, zda obvinění byli oprávněni si finanční prostředky vyplatit či nikoli. Soudy dospěly k závěru, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného M. P., že pokyn k výplatě finančních prostředků zadal v době, kdy ještě byl ve funkci generálního ředitele poškozené společnosti. To je skutkový závěr odlišný od obžaloby, nicméně pro právní posouzení věci nerozhodný. I kdyby jinak byli obvinění oprávněni rozhodovat o svých mzdových nárocích, v nastalé situaci toto oprávnění z logiky věci pozbyli, a to bez ohledu na to, zda byl proces zbavení obviněných jejich oprávnění ve chvíli převodu peněz již formálně a fakticky dokončen. K převodu peněz totiž došlo v určitém hraničním okamžiku, kdy obvinění již měli informaci, že jejich oprávnění disponovat firemními finančními prostředky končí. Podstatou vyplacení údajných záloh na odstupné tudíž zjevně bylo postupovat v rozporu s právem a jediným důvodem stíhané urychlené majetkové dispozice byl právě aktuální zánik příslušných dispozičních oprávnění. V kritické době ostatně obvinění učinili právě jen tu dispozici, která byla předmětem trestního stíhání. Jednali výhradně ve svůj osobní prospěch, bez ohledu na zvyklosti a postupy zavedené u poškozené společnosti a bez ohledu na zájmy poškozené, ba výlučně proti jejím zájmům. Podstatou jejich jednání bylo obejití právního řešení a zneužití situace, že právní a faktické ukončení jejich oprávnění bylo určitým, byť krátkodobým, procesem, nikoli jednorázovým okamžikem.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že majetková dispozice provedená obviněnými s finančními prostředky byla neoprávněná. Je nesporné, že v době převodu peněz neexistoval nárok na odstupné a žádný právní podklad nemělo ani vyplacení jakýchkoli záloh na toto odstupné.
Pro úplnost lze k tvrzení obviněných, že se jednalo současně o zálohy na mzdy, dodat, že v poznámce k platbě bylo uvedeno, že se jedná konkrétně o zálohy na odstupné, což vyplývá také z výše částek v porovnání s nároky na odstupné, které obviněným měly vzniknout. To, že by se mělo jednat současně o zálohy na mzdy, nelze vyvodit z následného postupu poškozené společnosti, která mzdy obviněným nevyplácela, ale započítala je proti převedeným částkám, neboť je logické, že obviněným za daných okolností nebyly vypláceny další finanční prostředky.
Nárok na odstupné v době činu nejen že neexistoval, ale nebylo ani zřejmé, zda a případně kdy právo na odstupné obviněným vznikne. Svépomoc zde akceptovat nelze. Její oprávněnost by nemohla vyplývat z pouhého podezření obviněných, že zaměstnavatel nebude postupovat v souladu s právem. Nebyly zjištěny ani obviněnými tvrzeny protiprávní kroky zaměstnavatele, které by mohly založit předpoklady oprávněné svépomoci.
Obvinění v době činu dokonce nemohli s jistotou vědět ani to, zda a kdy dostanou výpověď. Navíc mohli právě s ohledem na své počínání předpokládat okamžité zrušení pracovního poměru (k němuž skutečně došlo, které však bylo v občanskoprávním řízení uznáno neplatným z důvodu nedodržení lhůty, tj. z formálního důvodu). Ze spisového materiálu ostatně nevyplývá, že by k okamžiku vydání napadeného usnesení odvolacího soudu bylo – i po delší dobu probíhajícím pracovněprávním soudním sporu – postaveno najisto, zda obviněným vznikl nárok na odstupné.
Neoprávněná dispozice obviněných s finančními prostředky tedy znamenala přisvojení si těchto prostředků, tj. nakládání s nimi jako s věcí vlastní. Škoda na majetku poškozené vznikla úbytkem finančních prostředků, které byly neoprávněně převedeny na účty obviněných. Škodu je nutno posuzovat k okamžiku tohoto snížení majetku poškozené společnosti, nikoli z hlediska započtení případných v budoucnu vzniklých nároků obviněných. Lze souhlasit s tím, že přijetí náhledu odvolacího soudu by vedlo k závěru, že škodu způsobenou zaměstnancem na majetku zaměstnavatele by nebylo možné specifikovat do doby, než dojde k pravomocnému skončení všech pracovněprávních sporů, včetně sporů týkajících se výplaty mzdy či odstupného.
Obvinění jednali proti smyslu svěřených oprávnění. To je zřejmé i z kontextu skutku, neboť se jednalo o reakci na očekávané skončení pracovního poměru, respektive na průběh mimořádného zasedání představenstva společnosti. Vzhledem k tomu, že i subjektivní stránku činu je třeba posuzovat k okamžiku převodu peněz jako vzniku škody, zjištění soudů nasvědčují tomu, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že úmysl obviněných způsobit zaměstnavateli škodu je třeba posuzovat podle situace v době spáchání činu, tj. převodu peněz, kdy obvinění museli vědět, že nárok na odstupné jim nevznikl, a zároveň nevěděli a nemohli vědět, zda skutečně a k jakému dni dostanou výpověď, zda se tak stane z důvodu zakládajícího nárok na odstupné a k jakému dni dojde k ukončení pracovního poměru. Jestliže obviněný M. P. uvedl, že se od starosty dozvěděl informaci, že jim nemá být vyplaceno odstupné, tím spíše by to zakládalo pochybnost o výše uvedených otázkách.
Lze souhlasit rovněž s názorem, na který poukázal dovolatel, že subjektivní přesvědčení pachatele o tom, že má vůči poškozené obchodní společnosti pohledávky, jej bez dalšího neopravňuje ke svémocným dispozicím s majetkem společnosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 415/2016).
Na základě dosavadních zjištění soudů lze tak konstatovat, že zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu byly naplněny.
K zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícímu principu ultima ratio je třeba uvést, že ze zásady subsidiarity trestní represe plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) nejen pro zákonodárce, ale i pro soudce. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Společenská škodlivost je přitom určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio.
Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Protože se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Soudy v daném případě nehodnotily rozhodná kritéria vyváženě, respektive hodnotily je nedostatečně.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Aplikace zmíněného principu tudíž neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Tím spíše to platí u zločinů, respektive u trestných činů, jejichž znaky byly naplněny v kvalifikované skutkové podstatě. Jestliže zjištěným jednáním obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (ať již ve formě spolupachatelství nebo účastenství), přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, nejsou zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio důvodem k nevyvození trestní odpovědnosti.
V posuzovaném případě bude třeba vzít v úvahu naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to takové závažnosti, že trestní zákoník takový čin kvalifikuje jako zločin (§14 tr. zákoníku). Stupeň společenské škodlivosti je zvýrazněn i tím, že způsobená škoda více než dvojnásobně přesahuje hranici značné škody stanovenou v §138 odst. 1 tr. zákoníku. I když obvinění mohli jednat v představě budoucího vzniku nároku na odstupné při skončení pracovního poměru, na druhé straně jednali svévolně a mimo jiné zvýhodnili sebe oproti jiným věřitelům poškozené i oproti jejím ostatním zaměstnancům, k čemuž zneužili své postavení ve vedoucích funkcích společnosti, a zcela neoprávněně tak „vzali právo do vlastních rukou“.
Z těchto důvodů lze v posuzovaném případě činit závěr o značné společenské škodlivosti jednání obviněných, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a tudíž uplatnění trestněprávní represe by bylo možno považovat za proporcionální zásah do základních práv obviněných.
Je třeba zdůraznit, že z hlediska principu ultima ratio nelze argumentovat pouze tím, že věc je řešena v civilním řízení. Většina zájmů chráněných trestním zákoníkem je nějakým způsobem regulována také předpisy práva civilního či správního a velká část majetkové trestné činnosti je páchána na půdorysu občanského práva. To však zpravidla neposkytuje naplnění účelu trestního řízení, který je širší než jen ochrana soukromoprávních zájmů poškozených osob. I z tohoto hlediska proto bylo na místě zabývat se možnými širšími dopady skutku, jakož i účinností prostředků civilního práva ve vztahu k nahrazení vzniklé újmy. Samotná skutečnost, že trestní oznámení bylo poškozenou společností podáno s velkým časovým odstupem (je třeba také zhodnotit, proč tomu tak bylo), není zásadní, neboť postup poškozeného není pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku rozhodující.
V této souvislosti lze poukázat i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, například usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z něhož vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru o důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Ten uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tj. že byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to konkrétně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je tudíž důvodné z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 proto nemohly obstát, neboť jsou založeny na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a tedy jsou nesprávné ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je proto v části týkající se obviněných M. P. a R. W. zrušil, přičemž zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvodní soud pro Prahu 4 znovu projedná tuto trestní věc. V případě potřeby doplní dokazování a následně zhodnotí naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Poté ve věci znovu rozhodne. Při novém rozhodnutí bude vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V případě rozhodnutí o vině obviněných bude nutné, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku odpovídala skutkovým zjištěním soudů a zároveň všem znakům daného trestného činu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
v. z. JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu