ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.581.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 581/2019-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 7 To 476/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 88/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 1 T 88/2018-138, byla obviněná M. S. uznána vinnou přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu P. V.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 6. 10. 2017 kolem 19:00 hod. v XY, XY, poté, co samostatně trestně stíhaný J. T. fyzicky napadl poškozeného M. S. na zahradě rodinného domu, kdy v důsledku tohoto napadení zůstal poškozený ležet na zemi v bezvědomí zcela nehybně, tedy byl v bezprostředním ohrožení života, přičemž obviněná i P. V. si byli předchozího fyzického napadení poškozeného vědomi, když P. V. stál opodál, jeho celý průběh sledoval, a v jeho závěru sám vyzval J. T., aby v útoku přestal, a obviněná odešla do ložnice domu až po začátku napadení poškozeného, jemuž byla přítomna, přesto po ukončení útoku ze strany J. T. obviněná i P. V. prošli kolem ležícího bezvládného těla poškozeného, nezjišťovali, v jakém je stavu, a neposkytli mu první pomoc minimálně přivoláním rychlé záchranné služby, ač jim v tom nic nebránilo, a z místa činu společně odešli. Poškozený utrpěl v důsledku napadení zlomeniny osmi žeber, dva podkožní krevní výrony a kožní oděrku na hlavě a z bezvědomí se probral až po opakovaném kříšení M. C., která předchozí incident náhodně zaslechla.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 To 476/2018-160, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítla extrémní nesoulad mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními dosahující intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o žádný trestný čin nejedná. Závěry soudů o naplnění znaků uvedeného přečinu postrádají oporu v provedeném dokazování. Poškozený nejevil v době incidentu znaky vážné poruchy na zdraví, neboť v době, kdy okolo něj procházela, nebyl v bezvědomí, tak to alespoň vnímala s ohledem na její psychické rozpoložení po konfliktu poškozeného a jejího syna. Dokazování nebylo provedené v dostatečném rozsahu, neboť nebyli vyslechnuti policisté, kteří se na místo dostavili večer po incidentu. Nebyl naplněn ani další znak uvedeného přečinu, neboť nebyla schopna poskytnout potřebnou pomoc poškozenému bez nebezpečí pro sebe, a to s ohledem na svůj zdravotní a psychický stav, stejně jako strach z poškozeného. Již dříve byla vystavena fyzickým útokům poškozeného v době společného soužití, a proto po ní nelze požadovat, aby se k němu přibližovala a vystavovala se možnému dalšímu fyzickému útoku. Poškozený jí předtím rozbil mobilní telefon, a tak nemohla ani zavolat pomoc. Dále namítla, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a porušily princip ultima ratio.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ji zprostil obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního nebo druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a uvedl, že obviněná se svými námitkami snaží o změnu hodnocení provedených důkazů, a v návaznosti na to o prosazení své vlastní představy o skutkovém ději. Tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Ve věci nelze shledat ani existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů z nich učiněnými. Závěr o vině obviněné odpovídá provedenému dokazování. Skutková zjištění soudů mají v konečném důsledku oporu v provedených důkazech, přičemž možné nesrovnalosti v provedených důkazech se netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění znaků příslušného přečinu. Jednání obviněné nevykazuje žádné výjimečné rysy, kvůli kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti a z toho důvodu je uplatnění trestní odpovědnosti obviněné zcela namístě.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněné, kterými brojí proti hodnocení a rozsahu provedeného dokazování nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. S obhajobou obviněné se náležitě vypořádaly a věnovaly hodnocení důkazů patřičnou pozornost. Její obhajoba byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozeného M. S., svědkyně M. C. a částečně i P. V., přičemž Nejvyšší soud neměl, stejně jako soudy obou stupňů, důvod o jejich pravdivosti pochybovat. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit, byť spíše na skutkovém základě postavené námitky obviněné stran naplnění objektivní stránky předmětného přečinu. V tomto směru namítla, že nemohla poskytnout pomoc, aniž by se vystavila nebezpečí napadení ze strany poškozeného, a že poškozený nejevil známky vážné poruchy zdraví, a to ani večer po incidentu, kdy ho viděli policisté. K tvrzenému nebezpečí ze strany poškozeného již odvolací soud správně zdůraznil, že poškozená se v inkriminovanou dobu nacházela ve společnosti P. V. a J. T. a tvrzení o jejím strachu z bezvládně ležícího poškozeného tak nelze shledat opodstatněným (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Navíc telefonické zavolání rychlé záchranné služby by obviněnou neuvedlo v žádné případné nebezpečí ze strany poškozeného. V případě, že by obviněná sama neměla u sebe telefon, mohla zajistit, aby pomoc zavolal P. V. nebo J. T., případně si k tomuto účelu vypůjčit jejich telefon, nebo se mohla pokusit o pomoc požádat sousedy poškozeného. Obviněná však neudělala žádné kroky k tomu, aby poškozenému sama poskytla pomoc, nebo ji jakýmkoli způsobem zajistila prostřednictvím jiných osob. Povinnost poskytnout pomoc člověku v bezvědomí přitom nemůže být ovlivněna ani samotným předchozím, byť i potenciálně zavrženíhodným, jednáním poškozeného. Takové jednání poškozeného navíc nebylo v průběhu řízení žádným důkazem, kromě výpovědi samotné obviněné, prokázáno.
K dalšímu tvrzení obviněné, že poškozený nevykazoval znaky vážné poruchy zdraví lze poukázat na závěr soudu prvního stupně (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), že není třeba odborných znalostí k vědomosti, že samotné bezvědomí může s vysokou pravděpodobností značit vážnou poruchu na zdraví a poté, co poškozený do bezvědomí upadne, hrozí mu vícero bezprostředních nebezpečí včetně udušení. Skutečnost, že poškozený byl v bezvědomí, byla prokázána výpovědí svědkyně M. C., samotného poškozeného a též P. V. Ani námitku, že večer po incidentu na poškozeném nebylo vážné zranění patrno, nelze považovat za relevantní. Rozhodující totiž není, zda ohrožená osoba ve skutečnosti vážnou poruchu zdraví utrpěla nebo trpěla jiným vážným onemocněním, ale že se to tak jevilo svými příznaky (známkami) (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1592). Bezvědomí poškozeného je přitom nutno považovat za zcela zjevný příznak vážné poruchy zdraví. Obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci a s ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe a tím principu ultima ratio. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněné, které bylo kvalifikované jako přečin neposkytnutí pomoci, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud v jednání obviněné neshledal jí tvrzené okolnosti, které by mohly odůvodnit neuplatnění trestní represe. Je proto namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněná obdobné námitky uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu