ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.624.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 624/2019-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2019 o dovolání obviněného P. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 31 To 307/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 78/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 5. 2018, č. j. 33 T 78/2016-355, byl obviněný P. A. uznán vinným (pod bodem 3 výroku) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných J. K. a A. S.
Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, dopustil v podstatě tím, že dne 9. 1. 2014 v XY při sjednávání překlenovacího úvěru u obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., uvedl údaje o svém zaměstnání, které odporovaly skutečnosti, neboť k žádosti o úvěr fyzické osoby přiložil formulář potvrzení o příjmu zaměstnance, který mu obstarala a nepravdivě vyplnila A. S. – tehdejší účetní obchodní společnosti J., podle kterého byl v této obchodní společnosti zaměstnán jako stavbyvedoucí, ačkoli zde nikdy nepracoval, uvedeného výdělku nedosahoval a neměl ani žádný jiný stálý příjem, přičemž na základě takto uvedených údajů mu obchodní společnost Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., žádost schválila a uzavřela s ním smlouvu o překlenovacím úvěru s cílovou částkou 300 000 Kč, na základě které mu bylo převedeno ve dvou částkách celkem 299 678 Kč, čímž jmenované obchodní společnosti způsobil škodu v této výši, přičemž do současné doby dospořil v různých splátkách celkem 8 258 Kč.
Odvolání obviněného P. A. proti výroku o vině i trestu bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2018, č. j. 31 To 307/2018-388, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nejde o trestný čin, jelikož soudy nesprávně posoudily otázku, co je uvedením nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odkázal na závěr soudů, že tímto nepravdivým údajem mělo být to, že při sjednávání úvěrové smlouvy předložil nepravdivé potvrzení o příjmu zaměstnance, které mu obstarala a nepravdivě vyplnila tehdejší účetní společnosti A. S. V době uzavření úvěrové smlouvy nebyl z jeho strany dán podvodný úmysl, který by směřoval k uzavření této smlouvy za pomoci nepravdivých údajů, jelikož samotné nepravdivé potvrzení o příjmu vyhotovila A. S., nikoli on sám. K naplnění subjektivní stránky podle jeho názoru nestačí, že si neověřil listiny, které za něj A. S. vyplnila. Měl sice kolísavé příjmy, ale neměl žádný důvod domnívat se, že v době uzavírání smlouvy nebude schopen úvěr řádně splácet. Do finančních problémů a následné insolvence se dostal až dodatečně v důsledku okolností, které nemohl nijak ovlivnit. Soudy podle obviněného nevzaly v úvahu, že úvěr splácel podle svých možností a dospořil celkově částku 8 258 Kč. Nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že jde o občanskoprávní spor, přičemž své odsouzení považuje za nepřiměřené přepínání trestní represe, které je v rozporu se zásadou ultima ratio . Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znova projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného písemně vyjádřila v tom smyslu, že námitky obviněného mají převážně skutkový základ, neboť obviněný odvíjí závěry o absenci subjektivní stránky a porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku od odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy. I když u přečinu úvěrového podvodu přichází v úvahu zdrženlivost trestního práva tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh a úvěr byl řádně splácen, v dané věci o takovou situaci nejde. Obviněný uvedl v procesu sjednávání úvěrové smlouvy takové nepravdivé údaje, které měly zásadní vliv na rozhodnutí úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky, a nelze učinit závěr, že takový čin nebyl společensky škodlivý. Státní zástupkyně uzavřela, že obviněný svými námitkami vybočil z rámce uplatněného dovolacího důvodu, neboť argumentaci k jednotlivým námitkám spojoval s odlišným skutkovým stavem. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou, v níž setrval na své obhajobě, že nepravdivé potvrzení o příjmu mu připravila sama paní S. o své vůli, přičemž on o tom nevěděl. Jeho úmysl nelze dovozovat i proto, že se snažil podle svých možností úvěr splácet a uhradil celkem 8 258 Kč. Obviněný dále připomněl důvodovou zprávu k trestnímu zákonu s tím, že možnost použití ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu i na spotřebitelské úvěry byla dovozena až následně. V duchu argumentace shodné s obsahem dovolání obviněný na tento svůj mimořádný opravný prostředek odkázal a navrhl, aby mu bylo v plném rozsahu vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Námitky dovolatele je možné zčásti podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jim však přisvědčit. Uvedený dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Především nebylo možné přisvědčit námitce směřující do objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, konkrétně se týkající naplnění znaku uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy. Skutečnost, že obviněný nebyl zaměstnancem obchodní společnosti J., není v tomto řízení sporná. Údaje uvedené v potvrzení o příjmu zaměstnance této obchodní společnosti tudíž logicky musely být nepravdivé, jak uzavřely oba soudy. Potvrzení o příjmu sice nevyplnil obviněný, ale byl to právě obviněný, kdo toto potvrzení jako nezbytnou přílohu žádosti o úvěr předložil poškozené obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., resp. osobě jednající za tuto společnost – svědkyni A. B., a to právě bylo uvedení nepravdivého údaje ve smyslu §211 tr. zákoníku. Takové jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, jelikož právě tento nepravdivý údaj o příjmu obviněného zapříčinil, že mu byl úvěr poskytnut.
Námitka obviněného, že úvěr splácel podle svých možností a dospořil celkově částku 8 258 Kč, je nerozhodná. Uvedená okolnost nic nemění na tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tento trestný čin byl ve vztahu k základní skutkové podstatě dokonán již v okamžiku uvedení nepravdivého údaje (tj. předložení nepravdivého potvrzení o příjmu zaměstnance), přičemž k trestnosti tohoto činu se obecně nevyžaduje, aby obviněný skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena . V tomto případě rovněž došlo k reálnému vyplacení peněžních prostředků poškozenou obchodní společností, jíž tak byla způsobena škoda, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §211 odst. 4 tr. zákoníku.
Ve vztahu k výši způsobené škody dovolací soud uvádí, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu nelze za škodu způsobenou úvěrovým podvodem bez dalšího považovat celou výši vyplaceného úvěru. Splátky provedené pachatelem trestného činu úvěrového podvodu je třeba od výše škody odečítat, a to za podmínky, že se jedná o splácení řádné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 283/2018, a ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Soudy stanovily výši způsobené škody součtem reálně vyplacených částek obviněnému v celkové výši 299 678 Kč, tj. bez odečtení několika splátek v celkové výši 8 258 Kč, které obviněný do současné doby uhradil. K tomu je možné uvést, že i kdyby dovolací soud vycházel z předpokladu, že ve vztahu ke splacené částce ve výši 8 258 Kč šlo o řádné splátky podle úvěrové smlouvy (tj. nejednalo se tak pouze o následnou náhradu škody) a mělo by tak dojít k odečtení uvedené částky od výše vyplaceného úvěru (tj. 299 678 Kč – 8 258 Kč = 291 420 Kč), jedná se o minimální rozdíl oproti původní výši, který by neměl žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného ve vztahu ke způsobení větší škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §211 odst. 4 tr. zákoníku. Proto nebylo nutné se v řízení o dovolání blíže zabývat otázkou řádnosti splácení uvedené (z rozhodných hledisek v zásadě zanedbatelné) částky.
Rovněž námitka dovolatele týkající se absence jeho úmyslu je zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně v odstavci 12 odůvodnění svého rozsudku správně upozornil na okolnost, že obviněný již v minulosti žádal o úvěr u obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., avšak neúspěšně. Podmínky pro jeho získání mu tudíž musely být z jeho minulé zkušenosti známy. Kromě toho je jeho tvrzení, že se domníval, že jeho příjmy jako OSVČ budou dostačující pro splácení úvěru, ve vztahu k prokázání subjektivní stránky irelevantní. Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu postačí vědomost obviněného o tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvádí nepravdivý údaj, v tomto případě tedy vědomost o nepravdivosti předkládaného potvrzení o příjmu zaměstnance. Vzhledem k tomu, že obviněný v obchodní společnosti J., nikdy nepracoval, musel si být vědom toho, že takové potvrzení o příjmu zaměstnance ve výše uvedené obchodní společnosti, které předložil svědkyni A. B. za účelem získání úvěru, je nepravdivé. Jeho obhajoba založená na tvrzení, že se domníval, že mezi listinami, které předkládal, bylo potvrzení o příjmech jeho osoby jako OSVČ, a nikoli nepravdivě potvrzení o příjmu u společnosti J., byla soudy vyvrácena (viz zejména str. 10 rozsudku nalézacího soudu, odst. 7 a 8 odůvodnění napadeného usnesení). Je ostatně nabíledni, že A. S. neměla ani žádný motiv podvést obviněného tím, že by namísto jeho správného a pravého potvrzení o příjmech mu podstrčila potvrzení falešné od zaměstnavatele, u něhož obviněný nikdy nepracoval.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud k tvrzení obviněného, že byl zcela schopný plnit podmínky úvěrové smlouvy a úvěr splácet z příjmů pocházejících z jeho činnosti jako OSVČ, odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně uvedenou v odstavci 12 odůvodnění jeho rozsudku, že pokud obviněný sám uváděl, že měl příjmy z podnikání, které kolísaly, a navíc v té době pobírali s manželkou dávky, pak lze jen stěží tvrdit, že za takové finanční situace mohl požádat o úvěr a zároveň si být jistý, že úvěr bude moci splácet. Kromě toho nedlouho po získání úvěru byl u obviněného zjištěn úpadek a povoleno jeho oddlužení (konkrétně dne 23. 9. 2014), což svědčí o skutečné finanční situaci obviněného a o nepodloženosti jeho tvrzení týkající se schopnosti úvěr splácet.
Konečně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná i námitka, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Kromě toho výše uvedenou výhradou dovolatele se zabýval již odvolací soud v odstavci 9 odůvodnění napadeného usnesení. Obecně je třeba vycházet z toho, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě – i přes dosavadní řádný život obviněného – bylo nutno vzít v úvahu, že škoda způsobená jeho činem je vysoká a ve stanoveném rozmezí se spíše blíží hranici značné škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku), respektive činí téměř šestinásobek výše škody, která představuje větší škodu jako kvalifikační znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Znak způsobení větší škody je zásadním ukazatelem společenské škodlivosti, jak správně dovodil i odvolací soud. Nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti svědčící pro závěr, že by posuzovaný skutek neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka obviněného, že nějakou dobu úvěr splácel, v tomto případě nemůže vést automaticky k závěru, že zájmy chráněné trestním zákoníkem byly narušeny méně závažným způsobem a není tak dána společenská škodlivost jeho činu. Důvodnost takových úvah by bylo možné připustit za situace, pokud by následný úvěrový vztah měl standardní průběh, úvěr by byl řádně splácen a obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu by nenašly naplnění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05). Avšak vzhledem k tomu, co následovalo po dokonání předmětného trestného činu, kdy obviněný byl schopen po poskytnutí úvěru „dospořit“ v různých splátkách celkově částku 8 258 Kč (přičemž výše poskytnutého úvěru činila 299 678 Kč!), není možné takové jednání v žádném případě považovat za řádné plnění úvěrové smlouvy; uplatnění trestní represe je v tomto případě proporcionálním zásahem do práv obviněného.
Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky dovolatele lze z větší části pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu