ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.708.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 708/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného J. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 314/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1 T 53/2017-597, byl obviněný J. Ch. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl za to a za sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, se zařazením k jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně byla učiněna rozhodnutí podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §229 odst. 1 tr. ř.
Tento rozsudek byl následně z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 314/2018, podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný shledává vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl potom obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením k jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a o nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených zločinů jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od září 2010 do června 2012, ve společném obydlí, v ulici XY v XY a na chatě v obci XY, okres Benešov, opakovaně psychicky a fyzicky týral svoji družku P. F. tak, že jí nejčastěji po požití alkoholických nápojů vulgárně nadával, urážel, vyhrožoval jí likvidací její osoby i nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), dále opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací rodině poškozené, zejména v průběhu měsíce listopadu 2010, v ulici XY v XY, když poškozená byla ve 14. týdnu těhotenství, ji po předchozí hádce chytil pod krkem, když ležela na posteli, klečel nad ní, oběma rukama ji uchopil za krk, ale nezmáčkl, poškozená se bránila, volala o pomoc, dále od června 2011 do června 2012, v chatě v obci XY, okres Benešov, opakovaně po požití alkoholických nápojů bezdůvodně vyvolával hádky, v jednom případě při hádce ohledně finančních prostředků v rodině, které zajišťovala převážně poškozená z vypláceného rodičovského příspěvku, ji fyzicky napadl, když seděla na židli, uchopil ji oběma rukama za krk, i s židlí povalil na zem a přitom jí dal několik facek, poškozená se útoku bránila tak, že si dala ruce před tělo, dále ji v jednom případě chytil oběma rukama pod krkem a hodil na zem, když poškozená odešla nakojit dceru AAAAA, začal jí vyhrožovat zabitím s tím, aby se s dcerou rozloučila, v nočních hodinách ze dne 31. 10. 2011 do dne 1. 11. 2011, po požití alkoholických nápojů, v ložnici požadoval po poškozené sex, když ho poškozená odmítla a uvedla mu, že o pohlavní styk s ním nemá zájem, vzal ji za ruce, povalil na postel, poškozená se bránila tím, že se ho snažila od sebe odstrčit, chvíli do něj kopala nohama, obviněnému se podařilo dostat se nohama mezi nohy poškozené, neboť jí přitom držel ruce, poté jí stáhl kalhoty, spodní kalhotky a vykonal na ní pohlavní styk až do úplného vyvrcholení, v únoru 2012, když byla poškozená v 7. měsíci těhotenství, ji po požití alkoholických nápojů pronásledoval po bytě s kuchyňským nožem v ruce a přitom ji hrozil zabitím a uváděl, že jí dítě vyřízne z těla, přičemž jeho jednání zanechalo následky na psychickém stavu poškozené, které lze charakterizovat jako syndrom týrané osoby.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, zejména že ve věci rozhodl nejprve Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 T 53/2017-478, kterým vyslovil shodný výrok o vině jako později v rozsudku ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1 T 53/2017-597. Toto jeho první rozhodnutí však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č. j. 12 To 85/2018-522, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Okresní soud v Kladně poté dokazování doplnil, a aniž by byly zjištěny nové skutečnosti, rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku. Stalo se tak za situace, kdy neexistuje jediný důkaz o jeho vině a rozhodnutí je založeno pouze na tvrzení poškozené. Její výpověď byla shledána věrohodnou, s čímž obviněný nesouhlasí, a to i s ohledem na podání trestního oznámení až se zřetelným časovým odstupem, poté, co projevil zájem o děti. Naopak jeho výpověď nebyla zohledněna, ačkoli nebyla jeho věrohodnost nijak zkoumána. Dále obviněný s ohledem na znalecké posudky dovozuje, že poškozená je osobou psychicky narušenou a znalci vyjádřili zásadní pochybnosti o její věrohodnosti. Následně obviněný poukazuje na výpověď svědka M. F. a považuje za nesmyslný závěr soudů, že měl s poškozenou normální vztah, který se nemohl podílet na narušení psychiky poškozené. Obdobně obviněný zpochybňuje i hodnocení výpovědi V. F., pokud jde o dovození věrohodnosti poškozené. Obviněný shrnuje, že soudy obou stupňů se odmítly zaobírat skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch pro jejich údajnou nevěrohodnost, a současně zcela nekriticky přijaly tvrzení poškozené. Přitom se nezabývaly všemi okolnostmi případu, resp. ze znaleckých posudků si vybraly pouze část odůvodňující učiněná rozhodnutí, tedy postupovaly účelově, jednostranně v jeho neprospěch a záměrně ignorovaly důkazy zpochybňující jejich závěry. Došlo tak k porušení jeho práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména zásady in dubio pro reo.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i přecházející rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušil a aby následně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl rozhodnout o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že obviněný rozporuje pouze učiněná skutková zjištění, což však nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem. Dodává, že soudy činné ve věci si byly vědomi dvou verzí popisujících soužití obviněného s poškozenou, stojících vedle sebe, proto provedly dostatečné dokazování, zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, ve vztahu k poškozené. Takto bylo zjištěno, že poškozená trpí poruchou osobnosti, která do určité míry snižuje její svědecké kvality, avšak nebrání konstatování její věrohodnosti. Rovněž byla zjištěna posttraumatická stresová porucha, jako následek jejího spolužití s obviněným a bylo i vysvětleno pozdní podání trestního oznámení poškozenou.
Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265p odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J. Ch. shledat nelze.
Soudy především provedly dostatečné dokazování, které Okresní soud v Kladně po kasačním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č. j. 12 To 85/2018-522, ještě podle udělených pokynů doplnil, zejména výslechem znalců k posouzení posttraumatické stresové poruchy poškozené a vlivem obviněného na její vznik, a rovněž výslechem svědka M. F. Po tomto doplnění sice rozhodl shodně jako ve svém předchozím rozsudku (ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 T 53/2017-478), když se tak však stalo proto, že jeho předchozí závěry byly potvrzeny a nebylo proto důvodu podle okresního soudu skutková zjištění ani navazující právní kvalifikaci nijak měnit.
Dále není možné akceptovat tvrzení, podle něhož bylo o vině obviněného rozhodnuto bez jediného důkazu. Jeho jednání je totiž prokazováno zejména výpovědí poškozené, která je popsala tak, jak bylo zmíněno ve shora citované skutkové větě výroku o vině. S ohledem na její zásadní význam byla tato výpověď, resp. přímo poškozená, podrobena zvlášť pečlivému hodnocení, za užití výsledků znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Z nich mimo jiné vyplynulo, že poškozená je, navzdory sklonům k agravaci potíží, schopna obecně správně vnímat prožité události, hodnotit je, podržet v paměti a poté je reprodukovat, přičemž z ničeho nevyplývá, že by cíleně popisovala jednání obviněného způsobem neodpovídajícím skutečnosti. Lze tedy dovodit její dostatečnou obecnou i specifickou věrohodnost. Současně bylo zjištěno, že poškozená je jednoznačně týranou osobou, je u ní přítomen syndrom týrané ženy (posttraumatická stresová porucha). Byť se na jejím konečném zdravotním stavu podílely i problémy, jimiž trpěla v předchozí době (porucha osobnosti), měl na vznik poruchy zjevný vliv obviněný a v dané době žádná jiná osoba v jejím okolí. Soužití s obviněným na ní zřetelně zanechalo klinické stopy. Posttraumatická stresová porucha u poškozené následně přetrvávala ještě v průběhu znaleckého vyšetření, tedy v roce 2016. Rovněž bylo znalci zmíněno, že jejich závěry jako dvou nezávislých odborníků jsou v podstatě úplně stejné a svědčí o jejich správnosti podle klinických zkušeností.
S ohledem na takto stručně naznačená zjištění znalců je namístě akceptovat, že je jednak třeba shledávat výpověď poškozené v zásadě věrohodnou, bez ohledu na predispozice či další traumatizace, a v návaznosti na to že P. F. byla obětí agrese obviněného a utrpěla v jejím důsledku dlouhodobě přetrvávající následky na svém psychickém stavu.
Poškozená rovněž vyložila i důvod, pro který podala trestní oznámení až s odstupem, když nejprve tak neučinila z důvodu obavy z obviněného, resp. poté k takovému úkonu přistoupila v návaznosti na jeho propuštění z výkonu trestu, poté, co ji kontaktoval, byť především ohledně dětí. Takové vysvětlení je logické, časově zapadající do průběhu událostí, přičemž zmíněný odstup spíše vylučuje některé pohnutky, jako např. okamžitou pomstychtivost po nevydařeném vztahu apod.
Další důkazy měly již pro zjištění průběhu skutkového děje sekundární význam, což také soudy připustily, avšak nelze zcela přehlédnout, že se poškozená dříve zmínila o jednání obviněného svědku M. F., který to potvrdil a také uvedl, že měl s poškozenou normální vztah, byť v porovnání s jeho současnou partnerkou byla vznětlivější. Shodně byl následně předmětný vztah hodnocen soudy činnými ve věci, tedy v tom smyslu, že nevybočoval z běžných norem, tak aby mohl být zdrojem poruch poškozené. Jisté negativní dopady soužití s obviněným potom na poškozené vnímala i svědkyně V. M. Obtíže ve vztahu potom byly poškozenou zmíněny i svědkyni V. F., i když jiného charakteru – zde se jednalo spíše o finanční zabezpečení domácnosti obviněného s poškozenou a její vedení, jak také zejména soud prvního stupně výslovně uvedl. Tyto skutečnosti ovšem poškozená rovněž ve výpovědi zmínila a svědkyně je potvrdila, tedy v daném rozsahu lze i shledat podklad pro závěr o věrohodnosti poškozené.
Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že rozsudek Krajského soudu v Praze není zatížen žádným, natož extrémním rozporem, neboť skutková věta výroku o vině zcela důvodně a logicky navazuje na provedené důkazy, resp. není s nimi v nesouladu.
Lze v obecném smyslu doplnit, že polemika dovolatele s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Rovněž je možné zmínit, že se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
Jinak řečeno, pokud se soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení zejména výpovědi poškozené rozhodli tuto akceptovat jako věrohodnou a na ní založit své skutkové závěry, nelze v jejich postupu shledat jakýkoli selektivní, účelový či záměrný přístup k důkazům, ať již ve prospěch či v neprospěch obviněného. Proto také nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani zásady in dubio pro reo.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Lze doplnit, že s přihlédnutím k popsaným skutečnostem nebylo namístě přistoupit k obviněným navrhovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel