ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.722.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 722/2019-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného T. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 To 56/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 83/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 12. 2018, č. j. 2 T 83/2018-59, byl obviněný T. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že dne 17. 9. 2018 v 16:40 hodin řídil v ulici XY, v obci XY, okres Praha-východ, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, r. z. XY, s vědomím toho, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. S-MHMP 1988227/2016/Kou ze dne 18. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 8. 11. 2017, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky, tj. od 8. 11. 2017 do 8. 11. 2019.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11 To 56/2019-84, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. K prvnímu z nich uvedl, že v roce 1999 utrpěl při nehodě vážný úraz hlavy. Bylo proto povinností policejního orgánu činného ve zkráceném přípravném řízení v nyní projednávané věci ho náležitě poučit o jeho právu na včasnou a účinnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. a pro případ jeho nečinnosti mu obhájce ustanovit již v této fázi řízení. Na tom ničeho nemění, že sám na svůj zdravotní stav neupozornil. Z jeho chování, které se v poslední době zhoršuje, muselo být zřejmé, že se nechová standardním způsobem. Výpověď, kterou navíc učinil bez obhájce a ve večerních hodinách v době od 20:00 do 20:26 hod., nemohla být podkladem pro výrok o vině. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že se z neznámých důvodů nedostavil k veřejnému zasedání, konanému v odvolacím řízení. Obhájce proto požádal krajský soud o jeho odročení a předložil lékařskou zprávu. Soud však žádosti nevyhověl, ačkoli je zřejmé, že jako osoba s psychickým postižením trpí nepravidelnými a nepředvídatelnými změnami v chování a jednání, které mohou zabránit i v dostavení se k soudu. Z tohoto důvodu není podstatné, že byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Ve veřejném zasedání byl proveden důkaz kopií doručenky stran doručení upozornění policejního orgánu na změnu popisu skutku. Není přitom zřejmé, na jakou adresu bylo toto upozornění doručováno a jelikož nebyl přítomen veřejnému zasedání, nemohl se k tomuto důkazů vyjádřit. Navíc po doručení tohoto upozornění měl být opětovně vyslechnut, což se nestalo. Nakonec namítl absenci doložení pověsti z místa jeho skutečného bydliště.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil usnesení Krajského soud v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha-východ a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel nejprve o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
K jeho naplnění dochází zejména v případě porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu §36 tr. ř. Obviněný v dovolání výslovně poukazuje na §36 odst. 2 tr. ř., podle kterého obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit mohou vzniknout u obviněných, jež trpí některou duševní nemocí, dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), jakož i u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst, psát apod. Důvodem pro nutnou obhajobu podle tohoto ustanovení pak může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 446).
Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění podmínek k postupu podle §36 odst. 2 tr. ř. je nutné jednak zjištění významných tělesných nebo duševních vad, které by, s přihlédnutím ke složitosti věci, mohly bránit v samostatné obhajobě, a jednak se tak musí stát ve vztahu k osobě v postavení obviněného.
Obviněný T. S. s odkazem na zmíněný dovolací důvod napadá postup policejního orgánu ve zkráceném přípravném řízení vedeném v této věci, při provedení jeho výslechu jako podezřelého ve smyslu §179b odst. 3 tr. ř. Již z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro vznik nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. nemohly nastat, neboť obviněný byl v daný moment ještě v postavení podezřelého (srov. §314b odst. 1 věta druhá tr. ř.).
Nejvyšší soud současně doplňuje, že obviněný byl na počátku tohoto úkonu (výslechu podezřelého ve zkráceném přípravném řízení) řádně poučen podle §179b odst. 2 tr. ř. o svých právech s odkazem na §33 odst. 1 tr. ř. s jím následně sděleným závěrem, že vypovídat chce a bude. Rovněž byl dotázán na svůj zdravotní stav a výslovně uvedl, že se cítí zdráv, po psychické i fyzické stránce je v pořádku, je orientován v čase a prostoru a chápe smysl prováděného úkonu. Z obsahu jeho výpovědi (viz č. l. 5 a 6), v níž navíc uvedl, že byl toho dne v práci a poté jel vozidlem ke známému (tedy ani zde zjevně není žádná odchylka od běžného průběhu), potom není zřejmé jakékoli omezení na straně obviněného (v danou dobu podezřelého), když hovoří k věci, logicky a přehledně, navíc za situace skutkové i procesní jednoduchosti. Úkon byl, jak je zmíněno v dovolání, realizován mezi 20:00 a 20:26 hod., což ovšem, opět s přihlédnutím k jednoznačnému vyjádření obviněného, jeho zákonnost nijak nevylučuje.
Není tedy možné dovodit, že by obviněný neměl obhájce v některé fázi trestního stíhání, ač ho podle zákona mít měl, a proto ani nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Druhou část své argumentace obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K jeho naplnění dochází, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k veřejnému zasedání se tak může stát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003) především porušením §263 odst. 4 trestního řádu, neboť v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Taková situace (výkon vazby nebo trestu odnětí svobody obviněným) ovšem v přezkoumávané věci dána nebyla. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat ho k takovému veřejnému zasedání a dal tak jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, což opět ve věci obviněného T. S. nenastalo. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Pokud jde o tuto poslední alternativu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jejím primárním předpokladem je včasná a řádná omluva obviněného, z níž jsou zřejmé objektivní důvody, které mu neumožňují účast u úkonu. V předmětné věci se však obviněný bez jakékoli (natož řádné) omluvy k veřejnému zasedání nedostavil. Jeho obhájce potom podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 81) rovněž uvedl, že mu důvod absence obviněného není znám a předložil lékařskou zprávu ze dne 9. 11. 2018 týkající se obviněného, jež sice dokládá jeho určité psychické obtíže, ovšem bez bližšího vztahu k situaci, jaká byla dána 14. 3. 2019, v den konání veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že obviněný zjevně netrpěl trvalou závažnou poruchou, která by mu obecně neumožňovala docházku k soudním jednáním (zde srov. nijak zjevně omezenou účast obviněného v hlavním líčení před soudem prvního stupně dne 27. 12. 2018, výkon práce v pracovním poměru jím tvrzený při výslechu, či dokonce řízení vozidla), musela by omluva, aby mohla být shledána relevantní, skutečně dokládat nemožnost zúčastnit se veřejného zasedání právě dne 14. 3. 2019. Taková informace však krajskému soudu předložena nebyla. To značí, že konáním veřejného zasedání nebylo porušeno právo obviněného na přítomnost u takového úkonu a tedy ani nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Jestliže obviněný v poslední části svého dovolání k citovanému důvodu poukázal rovněž na údajnou nejednoznačnost adresy, na kterou mu bylo doručováno upozornění na změnu popisu skutku, neopakování jeho výslechu již v přípravném řízení (ale až u hlavního líčení, kde však obviněný využil svého práva a odmítl vypovídat) a chybějící zprávu o pověsti z místa skutečného bydliště, jedná se o námitky, které se nijak nedotýkají naplnění podmínek pro jednání soudu v nepřítomnosti obviněného a tedy tvrzeného dovolacího důvodu, a stejně tak ani dovolacího důvodu jiného, proto se jimi Nejvyšší soud dále nezaobíral.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v omezené části míjí s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř., ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel