ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.757.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 757/2019-711
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2019 o dovolání obviněného P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 8 To 342/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 157/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2018, č. j. 88 T 157/2018-558, byl obviněný P. M. shledán vinným v bodech 1. a 4. dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodu 3. přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 T 73/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 363/2017, byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením k jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a o nároku poškozené na náhradu škody podle §228 odst. 1 a 229 odst. 1 tr. ř.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že
1.v době od listopadu 2012 do srpna 2013 v XY a na dalších místech v České republice od M. Z., se kterou se seznámil přes internetovou seznamku a udržoval s ní partnerský vztah a současně využil jejího duševního stavu, postupně se rozvíjející bipolární afektivní poruchy, pod různými smyšlenými záminkami vylákal finanční prostředky s vědomím, že je nebude vracet, a takto od ní převzal dne 6. 11. 2012 částku ve výši 35 000 Kč, pod falešnou záminkou, že potřebuje peníze na úhradu léčby svého syna v Tibetu, dne 31. 12. 2012 částku ve výši 8 000 Kč, pod záminkou, že potřebuje peníze na alimenty pro svého syna, dne 10. 4. 2013 částku ve výši 25 000 Kč, pod záminkou úhrady nespecifikované pokuty, dne 3. 7. 2013 částku ve výši 4 000 Kč, dne 22. 8. 2013 částku ve výši 9 000 Kč pod záminkou úhrady služeb právníka, kdy poškozená předala obviněnému uvedené finanční částky bez potvrzení a beze svědků, a takto získané finanční prostředky do současné doby nevrátil a ponechal si je pro svou potřebu, a svým jednáním tak způsobil poškozené M. Z. škodu ve výši 81 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 11. 2012, č. j. 2 T 142/2012-302, v právní moci ode dne 5. 3. 2013, uznán vinným mimo jiné přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy následně po obnově řízení rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 10. 2014, č. j. 2 T 142/2012-469, v právní moci ode dne 8. 10. 2014, při nezměněném výroku o vině, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tento trest ke dni 31. 7. 2015 vykonal,
3. a) v kanceláři společnosti Astra-jazyková škola, s. r. o., v XY na ulici XY, převzal od zájemců o výuku angličtiny školné na výuku ve školním roce 2013/2014 a tyto převzaté prostředky nevložil na účet společnosti či do pokladny, ale ponechal si je pro svou potřebu, konkrétně dne 29. 8. 2013 převzal od P. V. částku ve výši 3 780 Kč, v červnu 2013 převzal od S. Ř. částku ve výši 5 000 Kč, dne 29. 8. 2013 převzal od K. M. částku ve výši 500 Kč, dne 3. 9. 2013 převzal od P. S. částku ve výši 2 000 Kč a svým jednáním tak způsobil společnosti Astra-jazyková škola, s. r. o., škodu ve výši 11 280 Kč,
b) v kanceláři v XY, na ulici XY, převzal od zájemců o výuku angličtiny školné na výuku ve školním roce 2013/2014, realizovanou OSVČ M. Z., a tyto převzaté finanční prostředky nevložil na účet OSVČ M. Z. či do pokladny, ale ponechal si pro svou potřebu, konkrétně dne 24. 7. 2013 převzal od I. L. částku ve výši 1 000 Kč, v červenci 2013 převzal od J. Ž. částku ve výši 1 000 Kč, dne 29. 8. 2013 převzal od H. B. částku ve výši 5 980 Kč, v září 2013 převzal od O. K. částku ve výši 2 990 Kč, a svým jednáním tak způsobil OSVČ M. Z. škodu ve výši 10 970 Kč,
4. a) v měsíci listopadu 2013 zaslal na mobilní telefon J. S. jménem M. Z. z jejího telefonu několik sms zpráv s žádostí o zaslání finanční částky cca 16 000 Kč pod smyšlenými důvody, kdy J. S. se domníval, že se jedná skutečně o žádost M. Z., a proto dne 8. 11. 2013 zaslal na v sms uvedený účet částku ve výši 5 000 Kč, a svým jednáním tak způsobil J. S. škodu ve výši 5 000 Kč,
b) v době od října 2013 do ledna 2014 zaslal na mobilní telefon J. V. jménem M. Z. z jejího telefonu několik sms zpráv a emailů s žádostí o zaslání různých finančních částek pod smyšlenými důvody, kdy J. V. v domnění, že se jedná skutečně o žádosti M. Z., zaslal na v sms uvedené účty v 6 případech celkem částku ve výši 16 900 Kč, a svým jednáním tak způsobil J. V. škodu ve výši 16 900 Kč,
c) v době od října 2013 do listopadu 2013 zaslal na mobilní telefon T. P. jménem M. Z. z jejího telefonu několik sms zpráv s žádostí o zaslání finanční částky pod smyšlenými důvody, kdy T. P. se domníval, že se jedná skutečně o žádost M. Z., a proto zaslal v 7 případech na v sms uvedený účet celkem částku ve výši 76 500 Kč, a svým jednáním tak způsobil T. P. škodu ve výši 76 500 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 11. 2012, č. j. 2 T 142/2012-302, v právní moci ode dne 5. 3. 2013, uznán vinným mimo jiné přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy následně po obnově řízení rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 10. 2014, č. j. 2 T 142/2012-469, v právní moci ode dne 8. 10. 2014, při nezměněném výroku o vině, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tento trest ke dni 31. 7. 2015 vykonal.
Současně byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, a to pro jednání popsané v obžalobě pod bodem 2, v němž byl spatřován zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, za současného rozhodnutí o nároku poškozené na náhradu škody podle §229 odst. 3 tr. ř.
Tento rozsudek byl následně z podnětu odvolání obviněného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 8 To 342/2018, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný odsuzuje za výše popsanou a za sbíhající se trestnou činnost, pro kterou byl již uznán vinným jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 T 73/2013, a jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 2 T 68/2016, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením k jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o zrušení výroků o trestech, jež se týkaly sbíhající se trestné činnosti podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění obviněný nejprve napadl výrok o trestu, z důvodu pochybení vůči dikci §39 odst. 1 tr. zákoníku. Trest byl ukládán jako souhrnný ve vztahu k rozsudkům vydaným ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 73/2013 a u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 68/2016, v nichž mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, resp. s doplněním dohledu Probační a mediační službou a peněžitým trestem, tedy byla zdůrazněna resocializace. Oproti tomu Krajský soud v Brně, navzdory tomuto trendu, ve věci staršího data uložil trest, který je nepřiměřeným a nezákonným. Obviněný k tomu odkazuje na některé závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v němž dovodil možnost svého zásahu do výroku o trestu, pokud by nesplňoval ústavněprávní požadavky, zejména princip proporcionality a požadavek subsidiarity. Dodává rovněž, že odvolací soud vycházel i z nesprávné informace, když uložení přísnějšího peněžitého trestu vyloučil pro nevymahatelnost, ačkoli obviněný dříve uložený peněžitý trest uhradil. V druhé části dovolání obviněný namítl, že soudy činné ve věci procesně pochybily při hodnocení důkazů, a to zejména ve dvou případech. Především se tak stalo stran hodnocení zdravotního stavu poškozené M. Z., neboť nebyl proveden výslech znalce a nebyl tak dostatečně objasněn její zdravotní stav v létě a na podzim roku 2013. V kontrastu se závěry znalce je totiž tvrzení svědků P. M. a J. H., podle kterých byla poškozená aktivní ve své obchodní společnosti do poloviny roku 2013, z podnětu obhajoby potom bylo zjištěno, že během pobytu v XY poškozená vyzvedávala finanční prostředky zaslané cestou Western Union. Uvedené podle obviněného staví do jiného světla tvrzení poškozené o její nemohoucnosti na pokoji a vylákávání peněz samotným obviněným. Současně má obviněný za to, že soudy nevyslechly všechny svědky ke skutkovému ději posouzenému jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, konkrétně K. T. a E. V., které měly potvrdit povolení udělené poškozenou obviněnému brát si peníze pro soukromé účely. Nakonec obviněný dodává, že mu soud prvního stupně neumožnil souvislou výpověď, ale omezoval ho v ní.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a následně přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k podanému dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm.a), h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265p odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
Pokud obviněný směřoval podaný mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině, je nutné konstatovat, že nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného P. M. shledat nelze. Obviněný především zpochybňuje hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s tím, že byl navrhován a měl být proveden výslech znalce u hlavního líčení, aby bylo možné vyjasnit stav poškozené zejména v průběhu jejich pobytu v XY. Obviněný doplňuje, že podle svědeckých výpovědí (shledává zde kontrast s tvrzeními svědků P. M. a J. H.) byla poškozená do poloviny roku 2013 ve své společnosti aktivní, v XY potom vybírala peníze zaslané prostřednictvím systému Western Union, tedy nemusela být pouze obětí postiženou nemocí. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v hlavním líčení dne 11. 5. 2018 po poradě s obhájcem souhlasil se čtením znaleckého posudku (č. l. 480 a 496). Tento posudek (č. l. 187 a násl.) potom podává jednoznačné vyjádření znalce zejména k vývoji duševního stavu poškozené, postižené bipolární afektivní poruchou, která se od března 2013 nacházela v depresivní fázi a posléze finálně dospěla do těžké depresivní fáze, když v danou dobu byly sníženy rozpoznávací a ovládací schopnosti poškozené a jen stěží mohla eliminovat svůj omyl, tedy změnit svůj postoj k věci. Zmíněné závěry jsou přitom ve svém důsledku v souladu s dalšími důkazy, a to i s výpovědí svědka P. M. (podle kterého si poškozená v léta 2013 pronajala dům, nicméně záhy byly zastaveny platby nájemného, poškozená následně byla nemocná, viděl ji v ložnici) a svědkyně J. H. (která pracovala ve společnosti poškozené v létě 2013 a pozorovala její nedobrý zdravotní stav, resp. byla za ní i v nemocnici, byť se s ní ještě potkávala na pracovišti) a zejména s výpovědí samotné poškozené, která přibližuje zásadní zhoršení svého stavu (především psychického) v průběhu roku 2013. Zásadnější význam v této souvislosti potom nemá zjištění, že během delšího pobytu v XY, kde byla poškozená zcela pod vlivem obviněného, osobně dvakrát vyzvedla peníze doručené prostřednictvím systému Western Union (stejně jako poškozená s obviněným např. měnila hotely, tedy jistě nebyla zcela a bezvýhradně omezena na lůžko). Jinak řečeno, stav poškozené byl tedy posouzen na základě dostatečných podkladů a v návaznosti na ně a není zde mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor.
Dále je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že dokazování bylo neúplné z důvodu neprovedení výslechu svědkyň K. T. a E. V. Soud prvního stupně svůj postoj dostatečně vyložil v odůvodnění svého rozsudku (tedy tyto důkazní návrhy neopomněl), a to zejména s ohledem na ověření souvisejících skutečností již na podkladě důkazů jiných. Z nich je totiž zřejmé, že v případě jednání popsaného pod bodem 3. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, k němuž je v dovolání potřeba výslechu jmenovaných svědkyň vztahována, obviněný převzal finanční částky náležející jinému, totiž společnosti Astra-jazyková škola, s. r. o., nebo poškozené jako podnikatelce, a následně, když je měl takto svěřeny, je zcela vyloučil z dosahu vlastníka a jeho rozhodnutí, jak s nimi bude naloženo a ponechal si je pro svou potřebu. Tyto prostředky měly sloužit na úhradu dalšího vzdělávání poskytovaného jazykovou školou nebo poškozenou, což se následně nestalo, kdy podnikatelské aktivity poškozené se v průběhu roku 2013 v podstatě ekonomicky zhroutily. Lze doplnit, že, zejména s přihlédnutím k závěrům vysloveným soudem prvního stupně ke zprošťujícímu výroku, poškozená skutečně jednala do jisté míry lehkovážně a v podstatě umožnila obviněnému realizovat určitá jednání (stran kterého byl zproštěn obžaloby), tedy provést výběry peněžních prostředků z účtu jejího či společnosti Astra-jazyková škola, s. r. o., za účelem hrazení společných nákladů. Při posouzení věci je ovšem nutné nesměšovat tyto výběry, v nichž byl také shledáván trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, s jednáním obviněného popsaným v bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, hodnoceným jako trestný čin zpronevěry, spočívajícím v ponechání si převzaté (svěřené) cizí věci, totiž peněz, a jejich nepředání oprávněnému vlastníkovi, tedy fakticky poškozené, k dalšímu rozhodnutí, jak s nimi bude naloženo (tedy případně i pro jejich společné zužitkování s obviněným). Ani zde tedy nelze obviněnému a jeho námitce týkající se úplnosti dokazování nijak přisvědčit.
Pokud jde potom o procesní bezvadnost výpovědi obviněného (č. l. 365 a násl.), napadenou v další dovolací námitce obviněného, nebyla nijak narušena a poměrně obsáhle se v ní spontánně vyjádřil ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu, když byl toliko vyzván, aby hovořil k projednávaným skutkovým dějům. Rovněž obviněný plně a bez omezení využil možnosti klást otázky svědkům a možnosti se k věci vyjádřit v závěrečné řeči. Ani zde tak není možné obviněnému přisvědčit.
Souhrnně řečeno, žádné procesní pochybení, jež by mohlo založit vadu v podobě extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, ve věci dovodit nelze, tedy předmětné námitky obviněného je třeba vyhodnotit jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Obviněný rovněž v dovolání napadl výrok o trestu, který shledal nepřiměřeným a nezákonným. K tomu je třeba především uvést, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Zásah dovolacího soudu je v daném ohledu výjimečně možný, jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, jeho závěr jsou tak v souladu s obviněným zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
Takové pochybení ovšem ve věci obviněného dovodit nelze. Obviněný je opakovaně trestaným recidivistou, a to i pro majetkovou trestnou činnost, obdobnou jako je projednávána v nyní vedeném řízení. Nyní posuzovaných útoků se dopouštěl po delší dobu, a to i ve zkušební době podmíněného odsouzení v jiné věci, tedy v době, kdy především měl prokázat snahu o nápravu a změnu svého přístupu k protiprávním aktivitám. Navíc je mu ukládán trest (souhrnný) celkem za pět trestných činů, z toho ve čtyřech případech za naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat. Za takto stručně naznačené situace je zřejmé, že uložení trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, při použití trestní sazby 2 roky až 8 let ve smyslu §209 odst. 4 tr. zákoníku, nutně jako nepodmíněného, je zcela namístě, aniž by se takový výrok jakkoli mohl ocitnout v rozporu s §38 či §39 tr. zákoníku nebo snad dokonce ústavními právy obviněného. Větší význam v této souvislosti nemůže mít ani případné, obviněným tvrzené uhrazení peněžitého trestu, uloženého mu v jiné věci.
Pokud jde potom o resocializaci zmiňovanou v dovolání, je významně zpochybněna jednak výraznou recidivou obviněného a jednak i postojem obviněného k jeho nyní projednávané trestné činnosti, jehož znakem je především zásadní odmítání jakékoli viny, s výjimkou toliko vylákání částky 35 000 Kč od poškozené v listopadu 2012.
Ani v této části tak není možné námitky obviněného posoudit jako uplatněné relevantně, tedy jako podřaditelné pod tvrzený dovolací důvod.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 7. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel