ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.766.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 766/2019-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. A. , nar. XY v XY, bytem XY, okres Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 3 To 511/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 19 T 68/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 8. 2018, č. j. 19 T 68/2017-356, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že
v období od 9. 3. 2015 do 16. 5. 2016 v XY jako fyzická osoba smluvně pověřená investorem Z. M. sjednáváním, organizací a úhradou rekonstrukčních prací na rodinných domech v XY a XY, ke škodě Z. M. z postupně jím převedených finančních prostředků na bankovní účet č. XY, v úhrnné výši 3.950.000,- Kč, určených k nákupu stavebních materiálů a úhrady rekonstrukčních prací, si bez vědomí poškozeného Z. M. přisvojil částku 435.312,- Kč, kterou použil pro svou potřebu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 21 T 64/2012, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 4 To 160/2013, odsouzen pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2018, č. j. 3 To 511/2018-382, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy vytrhly část jeho jednání z konceptu ujednání mezi ním, poškozeným Z. M. a svědkyní I. R. Jedná se o občanskoprávní závazkový vztah s ujednáním vzájemného plnění na základě ústní dohody, a nikoli o trestný čin. Vytkl soudům, že zamítly jím navrhované důkazy a ty provedené hodnotily jednostranně, neboť se nezabývaly důvěryhodností poškozeného a I. R. Měly se také zabývat otázkou, zda nebylo pro poškozeného výhodné podat trestní oznámení dříve, než bude naplněno celé jejich občanskoprávní ujednání. Nezjišťovaly, z jakého důvodu bylo odloženo jeho dřívější trestní stíhání z podnětu I. R., a nevyslechly komisaře, který jej tehdy vyslýchal u podání vysvětlení. Nezabývaly se otázkou zápočtu bezdůvodného obohacení na straně poškozeného Z. M. z titulu sjednané nízké odměny za prováděnou činnost, a to na jím tvrzenou vzniklou škodu, přičemž rozebral toto bezdůvodné obohacení, čímž chtěl poukázat na skutečnost, že soudy nejen že neposuzovaly všechny důkazy ve vzájemných souvislostech, ale ani ve světle započtení bezdůvodného obohacení na straně poškozeného, který zneužil jeho předchozí odsouzení a zadlužení ke sjednání tak nízké odměny za prováděnou práci. Konečně se nezabývaly ani otázkou, zda skutečně mohla poškozenému vzniknout škoda z titulu zpronevěry. Bylo mu upřeno právo na spravedlivý proces, neboť byl odsouzen neprávem na základě dílčích důkazů bez zjevné provázanosti s důkazy jinými, hovořícími v jeho prospěch.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Obviněný formálně namítl, že v předmětné věci se jedná o občanskoprávní vztah, jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění soudů. Námitky, kterými obviněný zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí Z. M. a I. R., jsou jen opakováním jeho obhajoby. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se neprovedení jím navržených důkazů. Se značnou dávkou tolerance by pod deklarovaný důvod bylo možno podřadit námitky týkající se nutnosti zohlednit při stanovení výše škody údajné bezdůvodné obohacení na straně Z. M. V projednávané věci ale obviněný neměl vůči poškozenému žádnou splatnou pohledávku. Obviněný se fakticky domáhá pouze toho, aby v rámci trestního řízení byla přezkoumávána adekvátnost odměny za práci, která byla sjednána v rámci jeho smluvního vztahu s poškozeným. Taková námitka je však z hlediska právního posouzení skutku i z hlediska stanovení rozsahu náhrady škody naprosto irelevantní. Skutek uvedený v rozhodnutí vykazuje všechny znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Námitky obviněného, pokud je vůbec lze aspoň zčásti podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, nejsou důvodné.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného směřující výhradně proti skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování, důvodu pro započtení bezdůvodného obohacení a hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitkami, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný se snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Jeho obhajoba, že mohl čerpat finanční prostředky nad rámec sjednané odměny ve výši 10 000 Kč měsíčně, byla vyvrácena a výše této odměny byla spolehlivě prokázána. Otázka tvrzeného bezdůvodného obohacení poškozeného je tedy v této souvislosti irelevantní. Takto koncipované námitky jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soud prvního stupně řídil, v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného Z. M., svědkyně I. R., protokolem o provedení kontroly finančních toků, jakož i dalšími důkazy. Námitce obviněného, že soudy bezdůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně se v dostatečné míře vypořádal s důkazními návrhy obviněného, které pro nadbytečnost zamítl (odst. 13 rozsudku soudu prvního stupně), stejně tak se s obdobnou námitkou podrobně vypořádal i odvolací soud (odst. 15 usnesení odvolacího soudu). Podle ustálené judikatury soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V daném případě se proto nemohlo jednat ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky jakéhokoliv trestného činu, ale jedná se o občanskoprávní spor, i když tato námitka má spíše skutkový základ. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na subsidiaritu trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin zpronevěry nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak nelze přehlédnout, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, tedy se u něj jedná o speciální recidivu a nyní projednávaný skutek páchal po dobu cca 14 měsíců. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný prakticky totožnou argumentaci uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, a ty se jí zabývaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 7. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu