ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.824.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 824/2019-7379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 5 To 91/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 8. 2016, č. j. 68 T 6/2015-5864, byl obviněný M. M. uznán vinným výrokem pod bodem I. dílem ve stadiu pokusu a dílem dokonaným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství s obviněnými L. B. a J. Č., dále výrokem pod bodem V. zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a výroky pod body VI. a VII. dvěma pokusy zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Pro přehlednost je možné doplnit, že soud prvního stupně rozhodoval tímto rozsudkem o vině a trestu celkem pěti obviněných, přičemž o vině jednotlivých obviněných bylo rozhodnuto výroky pod body I. – VIII.
Za výše uvedené trestné činy byl M. M. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu osmi let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 5 To 91/2016-6543, tak, že výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ohledně všech obviněných ve výrocích o vině pod body I. – V. a pod bodem VIII., dále ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o zabrání zajištěné náhradní hodnoty. Dále výrokem II. za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného M. M. za dva pokusy zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body VI. a VII. nezměněn, odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu šesti let. Výrokem III. rozhodl odvolací soud tak, že podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc ve zbývající zrušené části vrací soudu prvního stupně.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež vymezil důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve zopakoval dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že v rámci jednoho řízení byly projednány všechny skutky uvedené v obžalobě pod body I. – VIII. Pokud bylo řízení před nalézacím soudem zatíženo nějakými procesními vadami (dovolatel zmínil vadu tzv. opominutého důkazu spočívající v nevyslechnutí svědka T. A. a označení dovolatele za spolupracujícího obviněného), tyto vady postihují celé řízení a dotýkají se všech bodů obžaloby. Nelze proto vydělit dva ze skutků a konstatovat, že se jich tyto procesní vady netýkají. Odvolací soud proto pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze částečně, jelikož takovým postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu, stejně jako výroky VI. a VII. jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a současně aby zrušil všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornila především na to, že přípustnost podaného dovolání je vymezena rozsahem využité odvolací iniciativy dovolatele, která směřovala pouze proti výroku o trestu. Jediné přípustné námitky proti výroku o trestu však dovolatel v daném případě vůbec neuplatnil. Jeho výhrady směřovaly pouze proti odvolacím soudem nepřezkoumané části výroku o vině (ad výroky pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně), která se s ohledem na dílčí kasační postup ve vztahu k jeho zbývající části stala podkladem pro nové rozhodnutí o trestu. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud rovněž posuzoval, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, protože není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Přípustnost dovolání je vymezena v §265a odst. 1, 2 tr. ř., který stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Z tohoto ustanovení plyne, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky, a to že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Na základě těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával nebo nebyl povinen a oprávněn přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné pod č. T 666 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Výše uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle §254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto – pokud nenastane situace předpokládaná v §254 odst. 2, 3 tr. ř. – přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal.
Nepřípustným je proto dovolání směřující proti výroku o vině za situace, pokud bylo odvolání podáno pouze proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Platí totiž, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud připomíná, že obviněný podal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 68 T 6/2015, výhradně proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný a s poukazem na jeho doznání, status spolupracujícího obviněného a další polehčující okolnosti navrhl uložení mírnějšího trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu.
Odvolací soud se v rámci své přezkumné činnosti podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. soustředil ve vztahu k obviněnému M. M. ohledně výroků pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně výhradně na posouzení správnosti výroku o trestu, protože obviněný v odvolání nenamítl takové vady, které by odůvodňovaly, aby odvolací soud podle §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumával i výrok o vině. V takovém případě tedy obviněný mohl i dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen ve vztahu k výroku o trestu, tedy pouze ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto o trestu a způsobu jeho výkonu, a nikoli i ve vztahu k výroku o vině. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud odvolací soud zrušil rovněž výroky o vině pod body I. – V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně (z těchto se obviněného bezprostředně týkaly pouze výroky I. a V.), byl takový postup odůvodněn tím, že výroky I. – IV. byly současně napadeny odvoláním jiných obviněných a ve výroku V. šlo o jednání, které bylo úzce provázáno s jednáním pod body I. až IV., a proto došlo ke zrušení i ve vztahu k tomuto obviněnému v souladu se zásadou beneficium cohaesionis vyjádřenou v ustanovení §261 tr. ř. (viz strana 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V úvodu podaného dovolání obviněný uvedl, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku spatřuje v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., jelikož výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl obviněný shledán vinným a byl mu uložen trest. Posoudí-li se však samotný obsah dovolání obviněného, z celého jeho obsahu a kontextu uvedených argumentů je zřejmé, že ve vztahu k výroku o trestu obviněný neuvedl žádné výhrady, ale veškeré své námitky soustředil pouze proti výroku o vině (tj. konkrétně ohledně výroku o vině pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy, jeho hlavní námitkou byl především nesouhlas s tím, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ale zrušil jej a vrátil soudu prvního stupně pouze částečně (viz výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu), a ponechal tak napadený rozsudek ve výroku o vině pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, tj. že obviněný je v těchto bodech vinný.
Podal-li obviněný dovolání, které celé zaměřil pouze proti výroku o vině, je takové dovolání nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 719/2010, uveřejněné pod č. T 1305 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud se jeho obsahem z meritorního hlediska nemohl zabývat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k velmi výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 23. 8. 2016 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného M. M. předložena dne 26. 6. 2019.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu