ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.924.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 924/2019-2818
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 11 To 23/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 99/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 10. 2018, č. j. 2 T 99/2015-2668, byl obviněný uznán vinným pokračujícím přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 1.), podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v bodech 2. až 15.), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 16.) pro skutky uvedené ve výroku uvedeného rozsudku a odsouzen podle §216 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Tento rozsudek byl z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 11 To 23/2019-2728, částečně zrušen, a to ve výroku o vině v bodě 16. a ve výroku o trestu. Nově byl ve zrušené části obviněný shledán vinným pro skutek uvedený ve výroku rozsudku odvolacího soudu přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pouze s určitou úpravou průběhu skutkového děje a odsouzen podle §216 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. S ohledem na dovolací námitky obviněného není pro účely rozhodnutí Nejvyššího soudu nezbytné i s ohledem na rozsah trestné činnosti rozvádět v odůvodnění popis skutků, kterými byl obviněný uznán vinným.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř. K prvnímu z nich namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což již opakovaně namítal, tedy postupem soudů obou stupňů byl odňat svému zákonnému soudci. Všech dílčích útoků se dopustil v okrese Louny. Ve věci byl přitom činný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, a to z důvodu podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spoluobviněným M. B. Tato trestná činnost se však neprokázala, proto měl Okresní soud v Rakovníku obžalobu v dané části vrátit státnímu zástupci k došetření a stran jednání posuzovaného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku měl věc postoupit místně příslušnému Okresnímu soudu v Lounech. Pokud se tak nestalo, byl odňat svému zákonnému soudci a došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Argumentace odvolacího soudu, který uvedl, že Nejvyšší soud při předchozím rozhodnutí ve věci tuto problematiku již posoudil a věc znovu přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Rakovníku, je zcela lichá, jelikož Nejvyšší soud se otázkou zákonného soudce ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a předchozí rozhodnutí rušil pouze na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítl, že v současnosti stále probíhá před Okresním soudem v Ústí nad Labem jeho další trestní řízení, a to pro skutky, kterých se měl dopustit v letech 2007 a 2008. První rozsudek byl v uvedené věci vyhlášen v roce 2012, následně byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena k novému projednání, znovu bylo rozhodnuto dne 19. 3. 2019. Povinností soudů obou stupňů v této věci bylo, s ohledem na závěry publikované pod č. 33/1998 Sb. rozh. tr., vyčkat pravomocného skončení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem a pak uložit souhrnný trest. Odvolací soud dále zasáhl do jeho práva na obhajobu, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Veřejné zasedání konané v odvolacím řízení bylo totiž nařízeno na den 28. 3. 2019, kdy se měl jeho obhájce JUDr. Jan Růžek účastnit civilního jednání před Okresním soudem v Lounech. Vzhledem k tomu, že obviněný trval na osobní účasti svého obhájce, požádal obhájce předsedu senátu o odročení jednání. Po opakované žádosti o odročení však předseda senátu obhájci sdělil, že trestní řízení má vždy přednost před řízením civilním, žádosti nevyhověl, a veřejné zasedání konal bez přítomnosti obhájce.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám týkajícím se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., uvedl, že s odkazem na něj, ani s odkazem na žádný jiný důvod, nelze uplatnit námitku místní příslušnosti soudu. Přesto k tomu doplnil, že místní příslušnost Okresního soudu v Rakovníku byla ve věci s ohledem na §18 odst. 1, §20 odst. 1, §21 odst. 2 a §22 tr. ř. dána. Jiný závěr by nemohl vyplývat s ohledem na §23 odst. 1 a 2 tr. ř. ani z případného vyloučení části věci k samostatnému projednání. Další námitka týkající se problematiky souhrnného trestu je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ovšem nikoli pod obviněným rovněž tvrzený §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Tato námitka je však nedůvodná, neboť obviněnému nebylo namístě ukládat souhrnný trest ve vztahu k trestné činnosti, projednávané v řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 193/2010. V uvedené věci byl totiž první, byť následně zrušený, odsuzující rozsudek vyhlášen dne 22. 10. 2012, přičemž v nyní projednávané věci je trestná činnost z období února až dubna 2014. Vztah souběhu tedy dán není, a ani nelze na tuto věc uplatnit závěry publikované pod č. 33/1998 Sb. rozh. tr. Poslední námitku obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když spíše by odpovídala §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obhájce obviněného měl dostatek času zajistit si pro účast u veřejného zasedání odvolacího soudu substituci, což bylo možné a v daném řízení již dříve i užité. Ve veřejném zasedání nebylo prováděno dokazování, účast obhájce nebyla nutná, přičemž ani v předcházejících fázích řízení obhájce nebyl všem úkonům přítomen. Této námitce tedy nelze přisvědčit.
Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ten je naplněn, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci přitom rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3157). Obviněný ovšem žádné námitky, které by se týkaly rozporu s §30 tr. ř., neuvádí, ale v rámci své argumentace předkládá pouze tvrzení o údajně nesprávně vyhodnocené místní příslušnosti soudu prvního stupně. Porušení zásad o místní příslušnosti (§18 tr. ř.) ovšem pod tento ani pod jiný dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum Nejvyšší soud doplňuje, že ve věci bylo důvodně vedeno společné řízení, a to proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisely a o všech útocích pokračujícího trestného činu (§20 odst. 1 tr. ř.). Řízení konal Okresní soud v Rakovníku, příslušný k rozhodnutí o nejtěžším trestném činu (§21 odst. 2 tr. ř.). V řízení před soudem potom bylo právě v části žalovaného skutkového děje, jenž byl posuzován jako nejtěžší delikt, zjištěno, že se nestal, tudíž byl učiněn výrok o zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Ani existence takového výroku ovšem ničeho nemění na primárně správně zvolené místní příslušnosti soudu prvního stupně, následně platné pro celé řízení, která svědčila Okresnímu soudu v Rakovníku, podle citovaných pravidel, což by platilo i pro případ vyloučení části věci k samostatnému projednání (§23 odst. 2 tr. ř.). Shodně (a správně) se k této námitce vyjádřily rovněž soudy obou stupňů, tudíž není nutné dále naznačenou argumentaci nijak doplňovat.
V další části dovolání obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. h) tr. ř., namítl, že mu měl být ukládán souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu k trestné činnosti, projednávané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 193/2010.
Byť obecně vzato lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
Tuto námitku obviněného je tedy možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod [tj. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nikoli písm. h) téhož ustanovení]. Jak zmínil i obviněný v dovolání, ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 193/2010 byl vyhlášen první odsuzující rozsudek dne 22. 10. 2012. Souhrnný trest přitom soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku uloží, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Je nutné doplnit, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin (srov. závěry uveřejněné pod č. 41/1968 Sb. rozh. tr.). To značí, že vztah souběhu mezi trestnou činností, projednávanou Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 193/2010 (pokud bude v tomto doposud neskončeném řízení obviněný v konečném důsledku shledán vinným a bude mu uložen trest, pokud se tak nestane, tj. dojde např. ke zproštění obžaloby, nebude naopak vůbec možné souhrnný trest zvažovat) a případnou trestnou činností další, byl přerušen již dne 22. 10. 2012 a delikty obviněného spáchané po tomto datu jsou již ve vztahu recidivy. Ukládání souhrnného trestu ve věci Okresního soudu v Rakovníku, zaobírající se jednáním obviněného v roce 2014, proto nebylo namístě, což značí, že nebyly důvody ani k aplikaci závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 33/1998 Sb. rozh. tr., na které poukázal obviněný v dovolání a které upřesňuje procesní postup soudu za situace, kdy vztah souběhu existuje. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Poslední část své argumentace obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný důvod tak obsahuje dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jeho podstata tudíž spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. o částečném zrušení a podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil nové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Naplnění ani této alternativy ve věci nepřipadá v úvahu, neboť jednak, jak již bylo řečeno, odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, a navíc obviněný na žádný dovolací důvod, který by měl být naplněn v předcházejícím řízení, neodkázal.
Nejvyšší soud se proto zaměřil pouze na námitku obviněného, podle níž mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky, avšak takové pochybení neshledal. V projednávané věci nešlo o případ nutné obhajoby, nicméně obviněný si obhájce zvolil, což bylo nepochybně jeho právem (§33 odst. 1 tr. ř.). V návaznosti na to soudy činné ve věci také obviněnému umožnily uplatnění práva na obhajobu tím, že obhájci umožnily účast na nařízených jednáních, tedy ho o nich vyrozuměly. Obhájce se realizovaných úkonů účastnil, byť nikoli zcela bezvýjimečně (nebyl přítomen hlavnímu líčení dne 18. 10. 2018, v němž byl vyhlášen rozsudek). V odvolacím řízení se potom nezúčastnil veřejného zasedání z důvodu kolize s jiným jednáním (v rámci zastupování jiného klienta v jiné věci). Tomuto zasedání byl nicméně osobně přítomen obviněný. Jeho průběh byl poměrně stručný, nebylo navrhováno ani prováděno žádné doplnění dokazování. Pokud jde o odvolání obviněného, písemně zpracované jeho obhájcem, bylo přečteno a obviněným ústně doplněno. Ve vztahu k jeho obsahové stránce lze uvést, že je obviněný směřoval do výroku o vině, trestu i náhradě škody, fakticky ovšem měl k výroku o vině pouze okrajové vyjádření, když se ke skutkům kladeným mu za vinu doznal a, jak i sám v odvolání uvedl, podstata opravného prostředku spočívala v něčem jiném. Obviněný totiž uplatnil námitku nesprávně vyhodnocené místní příslušnosti soudu prvního stupně (viz výše), a to již opakovaně. V rámci ústního přednesu potom připojil tvrzení o údajném splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu (opět viz výše). Lze doplnit, že rovněž podané odvolání státního zástupce směřovalo v (následně akceptované) části (stran výroku o vině) ve prospěch obviněného, v (následně neakceptované) části v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Souhrnně řečeno, předmětem odvolacího řízení nebyla v konkrétu (§254 odst. 1 tr. ř.) ani široká, ani argumentačně komplikovaná problematika, ze strany obviněného navíc opírající se o písemně zpracované odvolání, ze strany státního zástupce potom směřující v jeho prospěch, v neprospěch pak soudem nepřijatá. Přestože tedy obviněný přímo při úkonu prezentoval své postoje sám, je zřejmé, že materiálně k žádnému zřetelnějšímu zásahu do jeho práva na obhajobu dojít nemohlo. Jinak řečeno, přítomnost obhájce by na jeho průběhu a zejména závěrech nemohla ničeho podstatného změnit. Nelze tedy ani tuto námitku přijmout, byť není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ale Nejvyšší soud se s ní zabýval s ohledem na její ústavněprávní rovinu.
Nejvyšší soud konstatuje, že část námitek, předložených obviněným v dovolání, není podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody (což vymezuje přezkumnou činnost v dovolacím řízení, srov. §265i odst. 3 tr. ř.), v části zbylé jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel