ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.817.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 817/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání obviněného J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 2 To 267/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 69/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 T 69/2009, byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě 1) ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, v bodě 2) ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a v bodě 3) ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jeseníku se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
1) v úmyslu obohatit se navázal na konci roku 2007 spolu se svou družkou A. Š. přátelský vztah s poškozenou L. F. , kterou přesvědčili, že se o ni budou s ohledem na její věk a zdravotní stav starat, poté poškozené obviněný dne 11. 2. 2008 v J. v osobním automobilu cestou z Jesenické nemocnice, kde byla poškozená v předchozím období hospitalizována, předložil k podpisu listinu, u které uváděl pouze to, že je nutné ji podepsat, přičemž spoléhal na důvěru poškozené a zneužil zdravotního stavu poškozené, která po hospitalizaci a v důsledku užívaných léků byla dezorientovaná a zesláblá, neboť ve skutečnosti se jednalo o kupní smlouvu na rodinný dům poškozené na K. ve Z. H. , okr. J. , s přilehlými pozemky a stavbami za částku ve výši 850.000,- Kč, kde byl jako kupující uveden obviněný, poškozená proto smlouvu bez prostudování podepsala, avšak kupní cena jí nebyla nikdy uhrazena a ani to obviněný neměl v úmyslu, a na základě návrhu na povolení vkladu vlastnického práva ze dne 10. 3. 2008 přešlo k tomuto dni vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na obviněného, a takto obviněný poškozené L. F. , způsobil škodu ve výši nejméně 450.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné době od února do července 2008 vzal v domě na K. ve Z. H. , okr. J. , bez souhlasu a vědomí poškozené L. F. její tašku s finanční hotovostí ve výši 30.000,- Kč, kterou použil pro svou potřebu, čímž poškozené L. F. , způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč,
3) po zřízení bankovního účtu u Poštovní spořitelny poškozenou L. F. s tím, že sám měl oprávnění disponovat s tímto účtem prostřednictvím platební karty vydané na jeho jméno, následně bezprostředně poté, co začal být důchod poškozené zasílán na uvedený bankovní účet, opakovanými výběry ve dnech 8. 9. 2008, 11. 9. 2008, 8. 10. 2008 a 15. 10. 2008 vybral z tohoto účtu částku 22.700,- Kč, která představovala téměř celou výši důchodu a tyto peníze bez vědomí poškozené použil pro sebe, čímž poškozené L. F. , způsobil škodu ve výši 22.700,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 2 To 267/2013, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu včetně výroku o vyslovení omezení dle §59 odst. 2 trestního zákona a nově rozhodl tak, že obviněného za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odsoudil podle §247 odst. 2 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného uložení omezení podle §59 odst. 2 trestního zákona, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání předně namítá, že žádný ze skutků, kterými byl uznán vinným, nebyl správně hmotněprávně posouzen, když při správném hmotněprávním posouzení by soudy obou stupňů musely dospět k závěru, že se žádný ze skutků obsažený v rozsudku soudu I. stupně nestal. Dále uvádí, že soud prvního stupně veškeré důkazy vykládal v jeho neprospěch a řádně se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi nezaujatých svědků a poškozené, která je nepřehledná, a že spíše než zcela konkrétní poznámce nezaujaté matrikářky soudy obou stupňů uvěřily zmatené výpovědi poškozené, která obviněného dříve nepravdivě osočovala. Podle obviněného je s podivem, že soudům obou stupňů není podezřelé, že matrikářka dva roky poté uvádí soudům něco jiného, než uvedla do ověřovací knihy. Ke skutku ad 2) obviněný vytýká, že nebyla akcentována skutečnost, že se předmětná taška nacházela v místnosti užívané poškozenou, do které měl přístup každý a že se soud nezabýval tím, zda peníze v této tašce v deklarované výši vůbec byly, a pokud se ztratily, tak kdy. Za těchto okolností dle obviněného nebylo možno uzavřít, že by ztrátu peněz měl mít na svědomí. K poslednímu skutku rozsudku soudu I. stupně obviněný podotýká, že již jeho samotná formulace, že použil peníze pro svoji potřebu, je zavádějící a že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že se obviněný v době, kdy došlo k výběru peněz z účtu poškozené, o ni staral a prostředky na zajištění jejích potřeb musel někde čerpat. K uloženému trestu obviněný podotkl, že jde o trest nepřiměřený vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu soudu v Jeseníku k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1 tr. ř. a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze namítat také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným, do značné míry formalizovaným, opravným prostředkem, určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Účelem dovolání tedy není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu. Už samotné chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jako důvod svého dovolání obviněný uplatňuje nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, které spatřuje v tom, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, neboť žádný ze skutků obsažených v rozsudku soudu I. stupně se nestal. Touto svou námitkou však obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně, čímž uplatňuje výhradně námitky skutkové, které jak výše uvedeno nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, neboť vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu.
Namítá-li obviněný, že soud I. stupně vyhodnotil veškeré důkazy v jeho neprospěch a řádně se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi nezaujatých svědků a poškozené, vymezuje tak námitky, kterými napadá správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ani tato námitka tedy s ohledem na výše uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci vyžadovanou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Shodné námitky přitom obviněný opakovaně uváděl již v řízení před odvolacím soudem, přičemž odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně, který k řádnému provedení a hodnocení důkazů má v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je také naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud tedy není povolán k tomu, aby bez dalšího přehodnocoval provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný v přípravném řízení i u hlavního líčení spáchání jakékoliv trestné činnosti popřel a jeho výpověď a verzi událostí podporuje také svědecká výpověď jeho blízké přítelkyně A. Š. , je ze spáchání trestné činnosti uvedené ve výroku rozhodnutí spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí poškozené L. F. , o jejíž věrohodnosti nemá soud důvod pochybovat a která nestojí osamoceně, ale je podporována řadou dalších důkazů, zejména závěry znaleckých posudků Mgr. Novotné, MUDr. Novotného a PharmDr. Spurného a výpověďmi znalců, svědeckou výpovědí B. R. , D. B. , D. V. , A. K. , V. G. , K. W. a dalších vyslechnutých svědků, jakož i řadou listinných důkazů. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 26 až 27 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 8 rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
Ani námitkou, že mu byl vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádně prokázána, uložen nepřiměřený trest, obviněný uplatněný dovolací důvod nenaplnil. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl a svými námitkami napadá výhradně nepřiměřenost trestu, s ohledem na výše uvedené vyplývá, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný tedy založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neuplatnil jedinou námitku, kterou by zpochybnil právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení. Námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují výlučně proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na základě toho učiněných skutkových zjištění soudy nižších stupňů a proti výroku o trestu, co do jeho přiměřenosti. Svými tvrzeními se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění, přičemž až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, tedy až sekundárně, by mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku, a dožaduje se tak opětovného přezkumu skutkového stavu Nejvyšším soudem. K takovému přezkumu však Nejvyšší soud s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku a restriktivní pojetí dovolacích důvodů (§265b tr. ř.) není povolán.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný J. V. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík