ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.978.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 978/2019-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněné S. P. , nar. XY v XY, bytem trvale XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 To 483/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 50/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 6. 2018, č. j. 5 T 50/2018-458, byla obviněná S. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Dále jí bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit škodu České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 23 256 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 463 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 047 Kč. Další poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 3. 9. 2017 v době kolem 5:00 hodin jela jako řidička osobního motorového vozidla zn. Suzuki Ignis, ve kterém na předním sedadle seděla připoutaná H. H., nar. XY, a na zadních sedadlech V. K., nar. XY, a J. J., nar. XY, kteří nebyli připoutáni, a připoutaný P. R., nar. XY, na silnici I. třídy č. 15 ve směru od XY na XY, kde po projetí pravotočivé zatáčky cca 500 m před obcí XY v katastru obce XY, okres Litoměřice, v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, otočila hlavu dozadu na V. K., nevěnovala se plně řízení vozidla a nesledovala silnici před sebou, proto vyjela s vozidlem vpravo mimo vozovku, kde vjela do silničního příkopu a následně narazila pravou boční částí vozidla do stromu, přičemž poškození H. H., V. K. a J. J. utrpěli zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehli, a poškozený P. R. utrpěl zranění, které ho omezovalo po dobu delší než sedm dní.
Odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 2. 2019, č. j. 6 To 483/2018-488, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu a odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že soudy učiněné skutkové zjištění, podle něhož otočila hlavu dozadu na V. K., které lze označit za klíčové, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť z žádného důkazu nevyplývá. Důrazně se ohradila proti závěru odvolacího soudu, že tuto skutečnost je možno dovodit z její vlastní výpovědi u hlavního líčení. Obviněná uvedla pouze, že možná otočila hlavu dozadu. Znalec z oboru dopravy pak konstatoval, že jde o možnou příčinu nehody, stejně jako k nehodě mohlo dojít působením jiného vozidla či předmětu, i když nedošlo ke kontaktu těchto objektů. Otočení hlavy měla obviněná zmiňovat pouze při podání vysvětlení na policii. Ke znaleckému posudku přitom podle obviněné nelze přihlížet, neboť znalec při jeho zpracování vycházel také z úředních záznamů policie.
Obviněná vyjádřila přesvědčení, že na její straně nelze jakékoli porušení důležité povinnosti shledat. Samotné otočení hlavy řidiče nelze kvalifikovat jako porušení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť zákonná úprava nezakazuje otočit hlavu na spolujezdce a v některých situacích, např. při odbočování, se otočení hlavy přímo vyžaduje. Otočení hlavy tak nelze bez dalšího kvalifikovat jako nevěnování se řízení vozidla či nesledování situace v provozu.
Obviněná dále poukázala na „vnitřní logický rozpor skutkové věty a jejího právního posouzení, kdy s objektivní stránkou jednání je nelogicky spojována právní kvalifikace zákona o provozu na pozemních komunikacích“. Soudy se také podle jejího názoru dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou věci a nezkoumaly míru její odpovědnosti. Pokud během jízdy došlo k náhlému excesu v chování spolujezdce, který měl snad dokonce otevřít dveře vozu, na což řidička reagovala otočením hlavy, nelze to z její strany považovat za porušení důležité povinnosti. Ve skutkové větě pak podle obviněné není logicky propojeno, proč mělo dojít k vyjetí mimo vozovku. Nesouhlasila ani s tím, že skutková věta o protiprávním chování spolujezdce zcela mlčí. Jednání spolujezdce bylo náhlé a obviněná tak nemohla vozidlo zastavit a zjednat mezi pasažéry pořádek, jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí.
Trest, který jí byl uložen, označila obviněná za exemplární represivní trest uložený v rozporu s §39 tr. zákoníku a nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, v rozporu se zásadou proporcionality. Vyslovila názor, že i ve vztahu k výroku o trestu byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je tak namístě, aby dovolací soud v tomto ohledu napadená rozhodnutí přezkoumal. Soudy podle ní vzaly v potaz pouze přitěžující okolnosti, přičemž odvolací soud jako polehčující okolnost neuznal ani spáchání činu ve věku blízkém věku mladistvých, ačkoli jí bylo 19 let. Soudy nezohlednily, že dva z poškozených nepoužili bezpečnostní pás, což bylo důvodem jejich smrtelných zranění, a že porušili také povinnost neomezovat řidiče v bezpečném ovládání vozidla a dbát pokynů řidiče. Chování silně opilé posádky ve vozidle přičetl soud prvního stupně paradoxně k tíži obviněné. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody podle obviněné překračuje meze spravedlnosti a zcela se vymyká sankcím, které jsou v obdobných případech soudy ukládány.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že jde o opakování její obhajoby z předchozího řízení, se kterou se soudy již vypořádaly. Konstatoval, že soudy na podkladě částečného doznání obviněné ve spojení se závěry znalce Ing. Jiřího Gregory dospěly ke správnému závěru, že se obviněná v rozhodný okamžik nevěnovala řízení, mimo jiné se otočila na jednoho z pasažérů, nepřizpůsobila rychlost všem relevantním okolnostem a v důsledku toho neudržela vozidlo na silnici a způsobila dopravní nehodu. Možnost, že k nehodě došlo i jinak, soudy důvodně vyloučily. Státní zástupce dále zdůraznil, že neexistuje norma, která by znalci zakazovala čerpat informace z úředních záznamů, přičemž starší judikatura byla překonána změnou právní úpravy. Ztotožnil se i se závěrem, že obviněná porušila důležitou povinnost podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Toto porušení nespočívalo pouze v ohlédnutí obviněné, ale v tom, že v rozhodnou dobu při jí zvolené rychlosti nevěnovala dostatečně pozornost řízení a rychlost jízdy nepřizpůsobila okolnostem. Podle státního zástupce tak porušila nejen §5 odst. 1 písm. a), b), i) zákona č. 361/2000 Sb., ale také §18 odst. 1 citovaného zákona (zejména tím, že rychlost vozidla nebyla přizpůsobena rušivému chování pasažérů). Námitky směřované do výroku o trestu pak podle státního zástupce nelze uplatněnému dovolacímu důvodu přiřadit. Kromě toho se ale státní zástupce domnívá, že trest vyměřený pod polovinou zákonné trestní sazby nemůže být exemplární. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná v replice k vyjádření státního zástupce setrvala na svém názoru o extrémním rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudů, uvedla, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami a že soudy svévolně odmítly její argument, že k nehodě mohlo dojít i jiným způsobem. Znovu zdůraznila, že úřední záznam o podaném vysvětlení nemůže sloužit prostřednictvím znaleckého posudku jako podklad pro rozhodnutí ve věci, k čemuž podle ní právě v tomto případě došlo. Ohradila se proti tvrzení, že nepřizpůsobila rychlost svým schopnostem a dalším okolnostem, a poukázala na závěr znalce, že nepřekročila povolenou rychlost a že dokonce ani vyšší rychlost by v daném úseku nebyla nebezpečná. Obviněná setrvala i na své námitce nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a na závěrečném návrhu uvedeném v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněná částečně založila na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení provedeného dokazování, respektive do oblasti procesní, tedy na námitkách, jež uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor (extrémní nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, tj. že soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Vyrušování obviněné při řízení ze strany spolujezdce V. K. soudy akceptovaly. Nalézací soud sice poněkud nešťastně v odůvodnění rozsudku (na str. 9) uvedl, že „se jedná toliko o její tvrzení“, nicméně sám pak zmínil důkazy, které to prokazují, jako je stažené okénko na místě, kde ve vozidle jmenovaný seděl, a nalezená vlaječka, s níž měl mávat z okna, respektive ji vyhazovat. A zmínit lze také výpověď svědka P. K., který popsal, jak obviněná bezprostředně po nehodě říkala, že „do ní strkali“, přičemž je jasné, že to nebylo žádné promyšlené, účelové tvrzení, nýbrž, jak svědek uvedl, byla to z její strany „taková hysterie a zmatenost“. Zpochybňující vyjádření nalézacího soudu však není podstatné, zvláště když i odvolací soud obtěžování obviněné za jízdy spolucestujícím V. K. považoval za jednoznačný fakt (viz zejména odst. 10 odůvodnění napadeného usnesení). Nicméně je třeba dodat, že otevírání dveří za jízdy, o kterém hovoří dovolání, soudy za prokázanou skutečnost nepovažovaly.
Stejně tak je třeba zmínit některá skutková tvrzení, jež dovolatelka soudům podsouvá, ty je však za součást svých skutkových závěrů nevzaly. Jde například o tvrzení, že J. J. mohl použít bezpečnostní pás (tj. že vlastním zaviněním ho nepoužil) nebo že ke smrti J. J. by nedošlo v případě připoutání bezpečnostním pásem (k takovému závěru znalci ani soudy nedospěly jednoznačně, nýbrž pouze jej považovaly za pravděpodobný – viz vyjádření znalce Ing. Jiřího Gregory na č. l. 429 p. v. a znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové na č. l. 431). Naproti tomu závěry ohledně poškozeného V. K. byly podstatně jednoznačnější – na jeho smrti se podílelo jím zaviněné nepoužití bezpečnostního pásu (znalkyně MUDr. Andrea Vlčková uvedla, že pokud by byl připoután, mohl utrpět maximálně středně závažná poranění).
Podstatné je, že o žádný z výše naznačených případů zásadních vad důkazního řízení se v posuzované věci nejedná. Údajné porušení práva na spravedlivý proces spojila obviněná se skutkovým zjištěním, které označuje za klíčové, tedy že otočila hlavu dozadu na spolujezdce V. K. K tomu je třeba říci, že jednak pouhé otočení hlavy nebylo soudy označeno za příčinu nehody. Ta je i v samotné skutkové větě rozsudku popsána šířeji, tj. tak, že obviněná se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala silnici před sebou. Z odůvodnění obou soudních rozhodnutí plyne, že obviněná neučinila nic pro to, aby zjednala ve vozidle pořádek a mohla se řízení v klidu věnovat, zároveň ani nesnížila rychlost vozidla tak, jak by to poměry uvnitř něj vyžadovaly. Nelze se přitom ztotožnit ani s námitkou obviněné, že vyrušování ze strany V. K. bylo náhlé a překvapivé. Toto neplyne ani z výpovědi jí samotné u hlavního líčení. Zde naopak uvedla, že na takové jednání z jeho strany byla zvyklá z minulosti. Jednání tohoto spolujezdce popsala tak, že ji nejprve pošťuchoval a plácal do hlavy a poté našel na zemi vlaječku, kterou chtěl vyhodit z okna.
Samotný skutkový závěr otočení hlavy pak není v rozporu s provedenými důkazy, neboť jednak tuto možnost ve své výpovědi připustila obviněná, jednak je podle znaleckého posudku v souladu se způsobem, jakým automobil vyjel z vozovky. Jiná příčina nehody než nepozornost obviněné spojená s tím, že adekvátně nereagovala na situaci ve vozidle, nebyla zjištěna ani z její výpovědi, ani dalším dokazováním. Otočení hlavy a v důsledku toho pohnutí volantem se tak jevilo jako nejpravděpodobnější příčina vyjetí mimo vozovku (podle znalce Ing. Jiřího Gregory mj. nebyly zjištěny žádné stopy, které by nasvědčovaly například prudkému stržení volantu). I když obviněná otočení hlavy nepotvrdila s jistotou a jiný přímý důkaz nebyl k dispozici, z provedeného dokazování jiné vysvětlení nebylo možno dovodit. Kromě toho pro právní kvalifikaci skutku nebylo za daných okolností nutné zjišťovat, jakým konkrétním pohybem došlo ke změně směru vozidla a jeho vyjetí mimo vozovku, neboť z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že se vozidlo nestřetlo s žádným cizím objektem, ani se obviněná žádnému nepokoušela vyhnout, spolujezdci jí do samotného řízení fyzicky nezasahovali, obviněná se necítila ani unavená, zmiňovala se pouze o vyrušování ze strany spolujezdce.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, podle které ke znaleckému posudku nelze přihlížet, neboť znalec při jeho zpracování vycházel také z úředních záznamů policie. Jak správně uvedl státní zástupce, starší judikatura se vzhledem k pozdější novelizaci ustanovení §158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. ř. a §211 odst. 6 tr. ř. již neuplatní (viz Šámal, P. a kol. : Trestní řád I, Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1592). Znalec se při zpracování posudku může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech (což souvisí s možností zpracování znaleckého posudku i ve stadiu předcházejícím zahájení trestního stíhání obviněného, kde je jejich výskyt v takových podkladech častý), vyloučeno však je, aby soud svá skutková zjištění vybudoval na údajích obsažených v tzv. nálezové části posudku, v níž informace z materiálů procesně nevyužitelných v řízení soudním (v posuzované věci údaje poškozené v úředním záznamu s ní sepsaným) obsaženy bývají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 676/2017, odst. 44). Tak tomu přitom v posuzované věci zjevně nebylo, neboť soud prvního stupně vycházel z vlastní výpovědi obviněné, ze znaleckého posudku pak čerpal informaci, že otočení hlavy jako možná příčina nehody odpovídá způsobu vyjetí vozidla mimo vozovku. Pokud jde o možné příčiny nehody, vyjadřoval se znalec i k možnostem zcela hypotetickým. V žádném případě proto nelze tvrdit, že by soudy ze znaleckého posudku převzaly a součástí skutkových zjištění učinily závěr vyskytující se pouze v úředním záznamu sepsaném před zahájením trestního stíhání.
Naproti tomu lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit námitku obviněné, podle které z její strany nedošlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli i tuto námitku částečně založila na svých výhradách proti skutkovým závěrům, k nimž se již Nejvyšší soud vyjádřil výše. Porušení důležité povinnosti v posuzovaném případě soudy shledaly v porušení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení je řidič povinen „věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích“. Tomu pak zcela odpovídá skutkové zjištění, podle kterého obviněná otočila hlavu dozadu na V. K. a – co je podstatné – nevěnovala se plně řízení vozidla a nesledovala silnici před sebou. Povinnost stanovenou v citovaném ustanovení lze přitom v daném případě považovat za důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku neboť při jejím porušení zpravidla hrozí způsobení vážné dopravní nehody (viz č. 33/1972 Sb. rozh. tr.) a v posuzovaném případě tomu tak vzhledem zejména k rychlosti vozidla nepochybně bylo. O hrubém nevěnování se řízení vozidla svědčí i značná šíře jak krajnice, tak travnatého pásu (celkem 3,4 až 4 m), jimiž obviněná musela po vyjetí z vozovky projet, než vjela do příkopu. Při jen nepatrné, okamžité nepozornosti by zde byl ještě prostor ke korekci směru jízdy.
Námitky obviněné, podle nichž zákon otočení hlavy nezakazuje, ba v některých situacích je to naopak nutné, lze označit za bezpředmětné. Obviněné je kladeno za vinu, že nevěnovala pozornost řízení, což se mimo jiné zřejmě konkrétně projevilo otočením hlavy. Zákon o provozu na pozemních komunikacích pochopitelně nemůže kazuisticky vyjmenovávat každý konkrétní pohyb, který řidič za určitých okolností nesmí provést, neboť by mu to znemožnilo sledovat situaci v provozu. Že za zcela jiných okolností než v posuzovaném případě otáčí řidič hlavu, aby se rozhlédl např. při daleko nižší rychlosti vozidla při odbočování, je zde zcela irelevantní.
Pro úplnost lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že soudy mohly shledat také porušení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vzhledem k tomu, že obviněná nepřizpůsobila rychlost jízdy okolnostem a podmínkám ve vozidle (vyrušování spolujezdce). Obviněná v dovolání namítla, že soudy jí neprávem kladou za vinu rychlost jízdy. To však je nesprávný výklad ustanovení §18 odst. 1 cit. zákona, podle něhož musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména mj. svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Je totiž nutno rozlišovat technicky přijatelnou rychlost jízdy, kterou by bylo možné daný úsek – při plném věnování se řízení – bezpečně projet, dále povolenou rychlost jízdy, ovšem od těch je třeba odlišit bezpečnou rychlost jízdy odpovídající konkrétním okolnostem. A právě tuto rychlost obviněná (krom jiného) nedodržela.
Není zcela zřejmé, co měla obviněná na mysli, pokud poukázala na „vnitřní logický rozpor skutkové věty a právního posouzení, kde s objektivní stránkou jednání je nelogicky spojována právní kvalifikace zákona o provozu na pozemních komunikacích“. Jak bylo výše vysvětleno, obviněná byla uznána vinnou mimo jiné tím, že ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, a tímto zákonem je v daném případě §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
S námitkou, podle které se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou a nezkoumaly míru odpovědnosti obviněné, se nelze ztotožnit. Ve skutkové větě pochopitelně nemusí být popsáno jednání spolujezdce, neboť smyslem skutkové věty je uvést jen ty části děje, které vystihují naplnění znaků dané skutkové podstaty, přičemž jde o jednání obviněné, nikoli poškozeného (v této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani popisování, který z poškozených byl připoután, nebylo pro takové vystižení nezbytné).
V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy zabývaly vyrušováním ze strany spolujezdce, a to jak v části věnované hodnocení důkazů, tak i v rámci posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem. Dospěly k závěru, že jednání obviněné bylo příčinou následku v podobě úmrtí tří osob. V případě dvou z nich spolupůsobila (respektive u jednoho z nich pravděpodobně) i další příčina, tedy fakt, že spolujezdci nebyli připoutáni (přičemž však z provedeného dokazování vyplynulo, že pouze jeden z nich měl ve vozidle k dispozici funkční bezpečnostní pás). Soudy přitom správně shledaly, že nejvýznamnější příčinou dopravní nehody a smrti poškozených byla nesprávná reakce obviněné na situaci ve vozidle, bez které by ke škodlivému následku nedošlo. Opodstatněný je závěr, že vyrušování ze strany spolujezdce (případně spolujezdců) jako jedna z příčin dopravní nehody nebrání dovození příčinné souvislosti mezi porušením důležité povinnosti obviněnou a vzniklým následkem. Jinými slovy řečeno, fakt, že se na následku podílely i další příčiny, neznamená, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. Ve vztahu k otázce vyrušování ze strany spolujezdce je namístě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1230/2014, kde se Nejvyšší soud obdobnou situací zabýval.
Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky, tj. zavinění obviněné, lze odkázat na příslušnou pasáž na str. 9-10 rozsudku nalézacího soudu a odst. 11 napadeného usnesení, přičemž námitky dovolatelky neobsahují v tomto směru žádné konkrétní či dokonce nové argumenty.
Obviněná dále namítla, že trest, který jí byl uložen, je nepřiměřeně přísný („exemplární“). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněné byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, které trestní zákon za uvedený trestný čin připouští. Vyměřeny byly rovněž v souladu se zákonem. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná neuplatnila) tak nemohl být naplněn.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud – aniž by byl oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu – dodává, že výrok o trestu uloženém obviněné netrpí ani ústavním deficitem extrémní přísnosti, tj. nelze uvažovat o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásahu do ústavně zaručených práv obviněné na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na ochranu před zasahováním do jejího soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což by odůvodňovalo případný zásah dovolacího soudu. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, ba dokonce v její spodní polovině, která je stanovena rozpětím od jednoho do šesti let. Při stanovení jeho druhu a výměry měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu dostatečným způsobem odůvodnily. Na tom nic nemění ani dílčí pochybení odvolacího soudu, který – na rozdíl od soudu nalézacího – obviněné nepřiznal polehčující okolnost věku blízkého věku mladistvých, respektive nesprávně uvedl, že s ohledem na věk obviněné to je ze zákona vyloučeno (aniž to jakkoli blíže odůvodnil). Není pravda, že by soudy k polehčujícím okolnostem nepřihlédly. Nalézací soud, který trest vyměřil, přihlížel jak k polehčující okolnosti dosavadního řádného života obviněné [§41 písm. o) tr. zákoníku], tak k polehčující okolnosti věku blízkého věku mladistvých [§41 písm. o) tr. zákoníku].
Jak uvedl Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 492/17, výklad dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska posuzování přiměřenosti trestu přijatý Nejvyšším soudem nekonkuruje jiné právní normě ani není svévolný. V procesu ukládání trestu používají trestní soudy určité diskrece, při níž jsou vázány zákonnými kritérii pro volbu druhu trestu a stanovení jeho konkrétní výměry. Je samotnou podstatou diskrece, že, nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna, nelze ji považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení (viz odst. 54 citovaného nálezu).
Důvod k zásahu Nejvyššího soudu z důvodu svévolného porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatelky by mohl být dán jen tehdy, pokud by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Nic z toho v daném případě Nejvyšší soud neshledal.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněné S. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu