ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.11.2019.1
sp. zn. 7 Tz 11/2019-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné V. H. , nar. XY, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 5 ZT 95/2018, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením policejného orgánu Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen „policejní orgán“) ze dne 20. 7. 2018, č. j. KRPM-80685-23/TČ-2018-140573-507 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněné V. H. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Skutek měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání spočívat v tom, že obviněná „ nejpozději od 14:00 hodin dne 11. 6. 2018 nenastoupila do Věznice v Olomouci výkon trestu nařízený jí Okresním soudem v Olomouci ze dne 22. 5. 2018 č. j. 2 T 287/2015 až do 20:30 hodin dne 22. 6. 2018, kdy byla na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného Okresním soudem v Olomouci č. j. 2 T 287/2015-4327 ze dne 14. 6. 2018 omezena na osobní svobodě a následně dodána hlídkou Pohotovostního a eskortního oddělení Krajského ředitelství Policie ČR Olomouckého kraje do výkonu trestu do Vazební věznice v Olomouci. “ Usnesením policejního orgánu ze dne 14. 9. 2018 byla opravena písařská chyba v odůvodnění usnesení, což není z hlediska rozhodování o stížnosti pro porušení zákona podstatné.
Stížnost, kterou obviněná v zákonné lhůtě proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala, byla jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 5 ZT 95/2018.
Ministr spravedlnosti podal dne 17. 1. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona proti uvedenému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci. Vytkl, že tímto usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněné.
Namítl, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl dostatečný, neboť chybělo vyjádření některých obligatorních znaků uvedeného přečinu. Tím došlo k porušení zásady zákonnosti zakotvené v §2 odst. 1 tr. ř., která je také ústavně garantována v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a která se do stadia zahájení trestního stíhání promítá stanovením náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání v §160 odst. 1 tr. ř. Pouze zákonné zahájení trestního stíhání usnesením, z něhož je jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu se obviněnému kladou za vinu, může být podkladem pro další řízení a může dát obviněnému možnost relevantně se hájit proti obvinění z trestného činu. Ministr spravedlnosti připomněl, že řízení o stížnosti je ovládáno revizním principem (§147 odst. 1 tr. ř.), čímž se státní zástupkyně rozhodující o stížnosti důsledně neřídila, stejně jako ustanovením §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož nesprávně stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítla jako nedůvodnou.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení včetně rozhodnutí navazujících a podle §270 odst. 1 tr. ř. aby přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Olomouci věc v rozsahu zrušení znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že stížnost pro porušení zákona důvodná není.
Podle §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku , ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným , zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Podle §2 odst. 1 tr. ř. nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Podle §147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Z hlediska popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání stanoví tedy trestní řád pouze tu směrnici, že skutek musí být popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. To bylo v daném případě bezpochyby splněno. Vyslovit nedůvodnost stížnosti pro porušení zákona pouze na základě tohoto závěru by však bylo unáhlené a neodpovídalo by to soudní praxi, která uvedený zákonný požadavek konkretizuje tak, že v zásadě požaduje, aby – pokud je to možné – ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uvedeno místo a čas spáchání skutku, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, popřípadě i pohnutku, jakož i následek a event. další okolnosti jej charakterizující. Požadavky na popis skutku se tak přibližují zákonem stanoveným náležitostem žalobního návrhu, v němž podle §177 písm. c) tr. ř. musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Skutková věta musí vyjadřovat všechny skutkové okolnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace. Podobné jsou zákonné požadavky na výrok rozsudku (§120 odst. 3).
Ministru spravedlnosti je nutno přisvědčit v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání je důležité z hlediska zachování zásady zákonnosti trestního stíhání a práva na obhajobu. Rozdíl ve znění ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. a §177 písm. c) tr. ř. nelze vykládat tak, že v usnesení o zahájení trestního stíhání postačí jakékoli vyjádření skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního stíhání (§2 odst. 1 tr. ř., čl. 8 odst. 2 Listiny). Tato zásada zajišťuje obviněnému, že bude stíhán pouze pro čin, který je zákonem označen za trestný, a že skutkovým důvodem stíhání bude pouze spáchání takového skutku, v němž jsou obsaženy zákonné znaky trestného činu. V usnesení o zahájení trestního stíhání proto musí být konkrétním způsobem vyjádřeno, v jakých skutečnostech je spatřováno naplnění znaků trestného činu. Pokud tomu tak není, jde o porušení práva na obhajobu, neboť obviněnému musí být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, ze kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti, naplňující znaky trestného činu, se mu kladou za vinu. Je zde tedy dána i přímá souvislost s ústavně garantovaným právem obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání mají tedy přímý vztah k základním lidským právům garantovaným i v mezinárodních dokumentech, jimiž je Česká republika vázána, zejména v článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, musí být neprodleně podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, musí mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, aby se mohl osobně nebo za pomoci obhájce obhajovat. Také článek 14 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má být neprodleně a podrobně informován o povaze a důvodu obvinění proti němu.
Z těchto zásad vycházela starší judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu i ve vztahu k dřívějšímu institutu sdělení obvinění (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, a ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 55/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001). I zde bylo akceptováno, že na počátku trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a mohou být prokazovány až v dalším průběhu trestního stíhání, přesto musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání (tehdy v záznamu o sdělení obvinění) uvedeny okolnosti základní, nasvědčující tomu, že se obviněný dopustil (úmyslného) trestného činu.
Je nepochybné, že usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. ř. rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Na druhou stranu má však toto rozhodnutí v podstatě pouze předběžný charakter a jeho smyslem vůči obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je také podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06). Je proto logické, že Ústavní soud i Nejvyšší soud dodržují zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud ji prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 4188/18).
V průběhu trestního stíhání musí být zachována totožnost skutku (§176 odst. 2, §220 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud však ve svých rozhodnutích již opakovaně zdůraznil, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu. To na druhé straně neznamená, že by popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a nakonec i v meritorním rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení a v konečném stadiu zejména v odsuzujícím nebo zprošťujícím rozsudku soudu neměl žádný význam. Přitom je třeba mít na paměti, že pojem skutku, který je základem celého trestního řízení, trestní řád blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Obecně lze říci, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Otázky, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 5 Tz 8/2008).
Vzhledem k tomu, že trestní stíhání se vede o skutku a nikoli o jeho popisu, nelze absolutizovat ani požadavky na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to nejen z hlediska vyloučení záměny skutku s jiným (jediný výslovný zákonný požadavek v §160 odst. 1 tr. ř.), ale ani z hlediska práva obviněného na obhajobu. Ani v tomto směru není namístě přepjatý formalismus. Smyslem shora zmíněných požadavků na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání totiž je především zabránit zjevné libovůli v postupu orgánů přípravného řízení. Podstatou usnesení o zahájení trestního stíhání zůstává, aby z něho bylo (zejména obviněnému) patrné, co je obviněnému konkrétně kladeno za vinu, aby se proti tomu mohl obhajovat.
Nelze tu zcela odhlédnout ani od povahy stíhaného trestného činu a složitosti konkrétní skutkové podstaty. Tak jestliže například jeden ze shora citovaných starších nálezů Ústavního soudu (které se ostatně zabývaly zahájením trestního stíhání z hlediska splnění zákonných předpokladů vzetí obviněných do vazby jako nejvážnějšího zásahu do osobních práv a svobod) řešil nedostatečnost usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon), je důležité, že tento trestný čin kromě úmyslného výkonu pravomoci způsobem odporujícím zákonu vyžadoval také další úmysl – způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Také v jiných případech může být vyjádření subjektivní stránky v usnesení o zahájení trestního stíhání významné. Bude tomu tak v případech podvodných jednání, u nichž je právě úmysl důležitým a ne vždy evidentním dělítkem od jednání netrestného, např. od občanskoprávních úkonů. V některých případech bude subjektivní stránka, byť výslovně nezmíněna, dostatečně vyjádřena v popisu jednání obviněného, tzn. ve znacích objektivní stránky a jejich vzájemné souvislosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 658/06). U některých trestných činů je to pak zcela evidentní; např. v rámci popisu jednání pachatele, který odcizil lahev alkoholu v samoobsluze, anebo pachatele, který jiného donutil k pohlavnímu styku, praxe (v souladu se zdravým rozumem) nevyžaduje, aby bylo – pod sankcí zrušení usnesení z důvodu jeho vadnosti – uvedeno, že tak pachatel učinil „záměrně“ apod.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
Ministr spravedlnosti popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání vytkl, že je v něm popsán pouze následek trestného činu, nikoli jednání (podřaditelné pod uvedenou skutkovou podstatu) ani příčinná souvislost mezi takovým jednáním a následkem ani zavinění ve formě úmyslu. S těmito výtkami se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Následkem trestného činu je porušení jeho objektu. Tím je v daném případě zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V popisu skutku tudíž nejen že není vyjádřen „pouze následek“, ale následek zde naopak vůbec vyjádřen není a nebylo by to ani namístě.
Dále se ministr spravedlnosti mýlí v tom, že v popisu skutku není vyjádřeno jednání naplňující příslušnou skutkovou podstatu. Jednání totiž může mít dvě formy: konání, nebo opomenutí. V posuzovaném případě z povahy věci vyplývá, že jednání spočívá v opomenutí, a to je vyjádřeno slovem nenastoupila .
Příčinná souvislost mezi nenastoupením trestu (jednání) a následkem (porušení zájmu na výkonu trestu) v popisu skutku vyjádřena není, což je opět zcela v souladu s praxí a se smyslem popisu skutku, neboť tato příčinná souvislost je danému jednání imanentní.
Subjektivní stránku ve formě úmyslu není nutno v popisu skutku u tohoto trestného činu zpravidla výslovně vyjadřovat z důvodů výše naznačených. Úmysl přímo vyplývá z objektivní stránky, konkrétně z jednání.
Ministru spravedlnosti lze dát za pravdu v tom, že v popisu skutku předmětného usnesení není vyjádřeno, že obviněné nebránil v nastoupení trestu žádný závažný důvod. Je ovšem nutno připomenout, že vyjádření tohoto zákonného znaku v popisu skutku (jinak než slovy zákona) je poměrně obtížné, neboť by mělo zahrnovat vyloučení všech v úvahu přicházejících závažných důvodů bránících pachateli v nástupu trestu. Jde tu o jakousi obdobu okolností vylučujících protiprávnost, jež samozřejmě nejsou negativně v popisech skutků uváděny (vyjmenovávány). Nicméně lze si představit v daném případě výstižnější popis skutku a vyjádření uvedeného znaku například tak, že obviněné v nástupu trestu nebránily žádné vážné důvody zdravotní, osobní, rodinné nebo jiné apod.
Zmíněná nedůslednost při popisu skutku však v daném případě nemohla vést k vyslovení porušení zákona a zrušení napadeného usnesení státní zástupkyně. Nic na tom nemění ani fakt, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje i další nepřesnosti, jako například nesprávné slovní spojení „nařízený jí Okresním soudem v Olomouci ze dne 22. 5. 2018“, záměna spisové značky a čísla jednacího, zbytečně podrobný popis dodání do výkonu trestu a orgánu, který je provedl, apod. Jde však o vady nevýznamné.
Je namístě rovněž připomenout, že porušením zákona ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř. se rozumí vážnější nesoulad rozhodnutí s ustanovením trestních zákonů, trestního řádu i jiných zákonů trestněprávní povahy (popřípadě v návaznosti na ně i jiných právních předpisů). Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je třeba v každém konkrétním případě posuzovat, zda zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, převažuje nad zájmem na stabilitě takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem může převážit jen při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Jde o situace, kdy na vlastnostech takového rozhodnutí vyplývajících z právní moci, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti, nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tz 19/2016). Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní jen v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n., publikovaného pod č. 424/2001 Sb. – viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3295). V daném případě navíc jde o rozhodnutí pouze o otázce procesní, takříkajíc mezitímní, tj. o otázce důvodnosti zahájení trestního stíhání, čímž není nijak předurčen výsledek tohoto trestního stíhání.
Nejvyšší soud tak musel v dané věci zvažovat na jedné straně zájem na tom, aby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zcela perfektní, na druhé straně zájem na stabilitě pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a na neprodlužování trestního řízení. Dospěl k závěru, že i přes určité nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání nejde o situaci, kdy na vlastnostech takového rozhodnutí (vyplývajících z právní moci) nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení. Naopak, napadené rozhodnutí státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání je odpovídající zákonu, řádně odůvodněné a prima facie není vadné. Je v zájmu řádného a rychlého průběhu trestního stíhání, aby pravomocné rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zpochybňováno.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že podstatou usnesení o zahájení trestního stíhání je (z posuzovaného hlediska) to, aby z něho bylo patrné, co je obviněnému konkrétně kladeno za vinu, aby se proti tomu mohl obhajovat. To obviněná věděla velmi dobře a z usnesení o zahájení trestního stíhání to vyplývá jasně, podstata skutku je v něm dostatečně vymezena. Je rovněž třeba v této souvislosti připomenout, že v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je reagováno na jediný konkrétní důvod uvedený obviněnou k ospravedlnění toho, že nenastoupila na výzvu uložený trest, a to že jako studující právnické fakulty má nárok na odklad výkonu trestu. I když by snad bylo vhodnější, aby to bylo nějakou formou zmíněno ve výroku usnesení, důležité je, že k tomu bylo v rozhodnutí přihlédnuto. Je ovšem jasné, že eventuální důvody nenastoupení výkonu trestu jsou u tohoto trestného činu typicky předmětem dokazování až v dalším průběhu řízení. Do vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ovšem obviněná žádný jiný „závažný“ důvod neuvedla.
Obsah usnesení o zahájení trestního stíhání je kromě toho nutno posuzovat v souvislosti s obsahem usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti. Právě toto usnesení je ostatně napadeno stížností pro porušení zákona. Státní zástupkyně v něm uvedla, že obviněná po zamítnutí první žádosti o odklad výkonu trestu „z důležitých důvodů“ věděla, že v jejím případě nelze takto trest odložit. Ze stížnostních námitek uváděných obviněnou ani nevyplýval žádný závažný důvod, který by jí v nástupu výkonu trestu bránil. Je jasné, že za závažný důvod je možné považovat pouze konkrétně nastalý skutečně závažný důvod (např. těžké onemocnění, živelní událost apod.), nikoli tedy podání žádosti o odklad výkonu trestu.
Státní zástupkyně přezkoumala spisový materiál a na námitky obviněné reagovala dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem. Dospěla k odůvodněnému závěru o existenci důvodů pro zahájení trestního stíhání obviněné a o tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání nevykazuje takové vady, pro které by bylo nutno je zrušovat. Napadeným usnesením státní zástupkyně tudíž nebyl porušen zákon ani v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., ani v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na závěr Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že podobná stížnost pro porušení zákona, zaměřená v podstatě proti popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, je u Nejvyššího soudu podávána zcela výjimečně, např. po několika letech, ačkoli podobná drobná pochybení v tomto směru jsou vcelku běžná, a to i u závažnějších trestných činů. To vyvolává úvahy o aplikaci institutu stížnosti pro porušení zákona i tohoto institutu samotného z hlediska rovnosti občanů před zákonem.
Ze všech těchto důvodů byla stížnost pro porušení zákona jako nedůvodná podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu