ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.367.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 367/2019-1204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Rokycany, a M. Č. (roz. M.), nar. XY, trvale bytem XY, okres Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 8 To 436/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 37/2015, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 2 T 37/2015, byli obvinění V. K. a M. Č. v bodě I. uznáni vinnými pokračujícím zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a podle §329 odst. 2 tr. zákoníku byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Pod bodem II. obvinění byli podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další dílčí útoky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejsou trestným činem.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 8 To 436/2018, na podkladě odvolání obviněných V. K. a M. Č. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části pod bodem I. a zastavil trestní stíhání obviněných pro jednání, že
v úmyslu opatřit obci XY neoprávněný prospěch obviněný V. K. jako tehdejší člen zastupitelstva a starosta obce XY spolu s obviněnou M. Č. jako členkou zastupitelstva a místostarostkou obce XY ve více případech v období od roku 2003 do roku 2006 v souvislosti s pronájmem obecních bytů na adrese XY č. p. XY a č. p. XY po společné domluvě při jednání s osobami odsouhlasenými obecním zastupitelstvem jako nájemci bytů podmiňovali nad rámec rozhodnutí zastupitelstva obce uzavření nájemní smlouvy poskytnutím finančního daru v různých výších od 70.000 Kč do 395.000 Kč ve prospěch obce XY, ač věděli, že takový požadavek je v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva obce, které bylo v souladu s podmínkami konkretizovanými v čl. III. odst. 5 smlouvy č. 9255910257 a smlouvy č. 9255910365, o poskytnutí dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na výstavbu bytů v obcích uzavřených mezi obcí XY a Státním fondem rozvoje bydlení, jimiž bylo jednoznačně stanoveno, že „Příjemce dotace se zavazuje, že od budoucích nájemců bytů, postavených s použitím dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení, nebude požadovat žádné finanční ani věcné plnění (dary, půjčky, předplacené nájemné na dobu delší než 1 měsíc dopředu, záloha na budoucí koupi bytu, apod.) v souvislosti s uzavřením smlouvy", přičemž tuto skutečnost zakrývali tím, že budoucí nájemníky přiměli, aby požadovanou finanční částku darovali prostřednictvím třetí osoby, a obec XY tak na základě takto uzavřených darovacích smluv získala finanční částku ve výši 975.000 Kč, a to konkrétně tím, že
a) P. Č., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 1 od obce XY ze dne 28. 2. 2004, byl obviněným V. K. nebo obviněnou M. Č.
vyzván, aby poskytl, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši 70.000 Kč ve prospěch obce XY, když součástí tohoto požadavku bylo i to, aby zajistil, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na výstavbu vodovodu v obci XY, načež dne 8. 1. 2004 obviněný V. K., jako tehdejší starosta obce XY, podepsal s třetí osobou, J. Z., bratrancem P. Č., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku, a tuto jménem obce přijal,
b) Š. R., nar. XY, a R. R., nar. XY, oba trvale bytem XY č. p. XY před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 5 od obce XY ze dne 28. 2. 2004, byli obviněným V. K. jako tehdejším starostou obce XY vyzváni, aby poskytli, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši 120.000 Kč jako předplacené nájemné na 20 let dopředu s tím, že měsíční nájemné jim bude sníženo o částku 500 Kč, součástí tohoto požadavku bylo i to, aby manželé R. zajistili, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na výstavbu vodovodu v obci XY, načež dne 8. 1. 2004 obviněný V. K. podepsal s třetí osobou, J. C., bratrem Š. R., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku a tuto jménem obce přijal,
c) R. D., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 6 od obce XY ze dne 28. 2. 2004, byl obviněným V. K. jako tehdejším starostou obce XY nebo obviněnou M. Č. jako tehdejší místostarostkou obce XY, vyzván, aby poskytl, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši 120.000 Kč, když součástí tohoto požadavku bylo i to, aby zajistil, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na výstavbu vodovodu v obci XY, načež dne 8. 1. 2004 obviněný V. K., jako tehdejší starosta obce XY, podepsal s třetí osobou, Z. M., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku a tuto jménem obce přijal,
d) M. K., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 4 od obce XY ze dne 28. 2. 2004, byl obviněným V. K. jako tehdejším starostou obce XY vyzván, aby poskytl, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši 80.000 Kč ve prospěch obce XY, když součástí tohoto požadavku bylo i to, aby zajistil, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na výstavbu vodovodu v obci XY, načež dne 12. 1. 2004 obviněný V. K. jako tehdejší starosta obce XY podepsal s třetí osobou, J. T., švagrem M. K., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku a jménem obce přijal částku 80.000 Kč,
e) L. R., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 2 od obce XY ze dne 28. 2. 2004 byla obviněným V. K. vyzvána, aby poskytla jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy finanční plnění ve výši 70.000 Kč ve prospěch obce XY, když součástí tohoto požadavku bylo i to, aby L. R. zajistila, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na výstavbu vodovodu v obci XY, načež dne 2. 2. 2004 obviněný V. K., jako tehdejší starosta obce XY, podepsal s třetí osobou, babičkou L. R., M. V., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku a tuto jménem obce přijal,
f) D. M, nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, a M. A., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 7 od obce XY ze dne 22. 6. 2005 byli obviněným V. K. jako tehdejším starostou obce XY vyzváni, aby poskytli, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši asi 450.000 Kč, kdy při dalších jednáních s obviněným V. K. a obviněnou M. Č., jako tehdejší místostarostkou obce XY, bylo dohodnuto, že požadovaná platba bude snížena na částku 395.000 Kč s ohledem na finanční možnosti nájemníků, když nedílnou součástí tohoto požadavku bylo, aby M. A. s D. M. zajistili, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na budoucí stavební činnost obce, načež dne 22. 6. 2005 obviněný V. K., jako tehdejší starosta obce XY, podepsal s třetí osobou, matkou D. M., P. K., darovací smlouvu na finanční částku 395.000 Kč a tuto jménem obce přijal,
g) T. M., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, a I. M., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, před podpisem nájemní smlouvy na pronájem obecního bytu č. 5 od obce XY ze dne 1. 2. 2006, byli obviněnou M. Č., jako tehdejší místostarostkou obce XY, a obviněným V. K., jako tehdejším starostou obce XY, vyzváni, aby poskytli, jako bezvýhradnou podmínku pro uzavření nájemní smlouvy, finanční plnění ve výši 120.000 Kč ve prospěch obce XY, když součástí tohoto požadavku bylo i to, aby si manželé T. a I. M. zajistili, že toto plnění bude realizováno formou daru poskytnutého třetí osobou na stavbu vodovodu v obci XY, načež dne 18. 1. 2006 obviněný V. K. podepsal s třetí osobou, I. F., otcem I. M., darovací smlouvu na předmětnou finanční částku a tuto jménem obce přijal, protože toto trestní stíhání bylo promlčeno.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obou obviněných z důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. dovolání, protože se neztotožnil se závěry odvolacího soudu a jím uváděnými argumenty o promlčení trestního stíhání, protože se neztotožnil s jeho základním východiskem, že nejde o pokračující trestný čin, a to s odkazem na §89 odst. 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“) a §116 tr. zákoníku č. 40/2009 (dále „tr. zákoník“), a konstatoval, že za blízkou časovou souvislost se považuje doba dnů, týdnů, případně několika měsíců, vždy je však namístě akcentovat právě konkrétní povahu páchané trestné činnosti a konkrétně zjištěné okolnosti. Zdůraznil, že z judikatury, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/2004-I.), vyplývá, že pokud jde např. o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v §89 odst. 3 tr. zák. (stejně tak §116 tr. zákoníku), lze vycházet z předpokladu, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, přitom za těchto okolností nemusí být ani zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců.
4. Podle dovolatele v projednávané věci pro pokračování svědčí od počátku zvolená jednotná strategie získávání peněžních prostředků pro obec tvořící jeho subjektivní souvislost, která se týkala výběru finančních darů od žadatelů o byt jako protihodnoty za privilegium přidělení obecního bytu. Účelem bylo získání finančních prostředků do obecní pokladny, přestože k tomu obvinění podle podmínek smlouvy uzavřené se Státním fondem rozvoje bydlení nebyli oprávněni. Byli srozuměni s tím, že okamžik, kdy dojde k dalšímu poskytnutí daru, tj. k dalšímu dílčímu útoku, nebudou moci svým jednáním sami ovlivnit, neboť žádost o dar bylo možné uskutečnit jen u nového zájemce o obecní byt. Tím se toto pokračování liší od jiné běžně se vyskytující pokračující trestné činnosti, protože i stanovení konkrétních peněžních částek za přidělení nájemního bytu mělo svůj řád, neboť jejich hodnota se vždy odvíjela od celkové výměry bytu. Pro pokračování zde svědčí i jeho objektivní souvislosti, byť je sporná blízká časová souvislost mezi dílčími útoky. Tím spíše je třeba zvážit i specifické postavení obviněných jako zastupitelů, kteří byli do zastupitelstva opětovně zvoleni na podzim roku 2002 se čtyřletým mandátem do podzimu 2006. Jejich úmyslem bylo získat nelegální protiplnění za přidělení celkem 8 obecních bytů vybudovaných s přispěním dotace Státního fondu rozvoje bydlení a určených k pronájmu. Záměr páchat trestnou činnost pojali v lednu 2004 či nedlouho předtím a jejich čin byl ohraničen volebním obdobím. Časové přetržky mezi jednáním pod body a) až e), f) a g) nevyloučily závěr o pokračování, protože k přidělování bytů došlo v průběhu volebního období obviněných pouze v únoru 2004, červnu 2005 a v únoru 2006, přičemž vždy právě v souvislosti s těmito obdobími obvinění požadovali poskytnutí daru pro obec. Skutkovou podstatu daného trestného činu začali naplňovat nikoliv až podpisem nájemních či darovacích smluv, ale tehdy, když zájemcům o byt sdělili, že podmínkou získání bytu je složení určité finanční částky ve prospěch obce. K překročení pravomoci ze strany obviněných tedy docházelo již před uzavřením nájemních a darovacích smluv. Za rozhodnou státní zástupce považoval i výši prospěchu získaného dílčími útoky, a to s ohledem na velikost rozpočtu obce XY a malý počet obyvatel, což znamená, že šlo o poměrně velký prospěch.
5. Na základě těchto úvah státní zástupce dospěl k závěru, že mezi skutky a) až e), f) a g) jsou dány podmínky pokračování, včetně odvolacím soudem vyloučené blízké časové souvislosti, a jednání obviněných proto naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §329 odst. 1 písm. b), 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. jako zákona pozdějšího ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku byla ve svém celku pro obviněné příznivější. V takovém případě však s ohledem na délku promlčecí doby k promlčení trestního stíhání dojít nemohlo.
6. Nejvyšší státní zástupce se zabýval alternativně i názorem odvolacího soudu, že i kdyby všechny útoky netvořily pokračující trestný čin z důvodu šestnáctiměsíční přetržky mezi body a) až e) a body f), g), přesto by bylo nutné trestní stíhání zatavit pro nedostatek společenské škodlivosti. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolatel rovněž neztotožnil. Poukázal na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a na §3 odst. 4 tr. zák. určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, což jsou okolnosti, jež bylo třeba posuzovat objektivně, tj. bez přeceňování nebo naopak podceňování některých z nich. Zdůraznil, že k neužití kvalifikované skutkové podstaty nemůže vést samotná okolnost, že celková výše prospěchu překročila hranici značného prospěchu jen marginálně. Hranice prospěchu v přezkoumávané věci dosáhla hodnoty 500.000 Kč, dokonce ji přesáhla, a nebylo možné přeceňovat, že konečná výše prospěchu se následně podstatně snížila. K vrácení velké části darů došlo až poté, co se obvinění jednotlivých skutků dopustili, přičemž to, že peníze byly vráceny, nezáleželo na jejich vůli. Vrácena byla poměrná část pouze v těch případech, kdy se nájemníci rozhodli z bytu odstěhovat. U dílčích útoků v bodech f) a g) navíc obvinění původně požadovali celkovou částku 570.000 Kč.
7. Odvolacímu soudu dovolatel nepřisvědčil ani v argumentu, že nižší stupeň společenské nebezpečnosti přestavuje skutečnost, že obvinění opatřovali prospěch obci, nikoli sobě, neboť jde o zákonný znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a jeho význam nesnižuje ani to, že obdržené peníze nezašantročili či neužili k nekalým účelům, ale dali je do rozpočtu obce, neboť bylo třeba mít na zřeteli, že jde o peníze získané trestnou činností, a prospěšnost jejich užití by tak byla absurdní. Společenskou nebezpečnost jednání obviněných přitom podstatným způsobem zvyšuje také okolnost, že jednání pod body f) a g) s jistým časovým odstupem navazovalo na předchozí úspěšně realizované skutky spáchané činy v bodech a) až e).
8. Státní zástupce konstatoval, že i kdyby byl shledán důvodným závěr odvolacího soudu, že pro šestnáctiměsíční přetržku bylo časově odděleno jednání v bodech f) a g) od činů pod body a) až e), a bylo by třeba tyto dílčí útoky posoudit jako jeden pokračující trestný čin podle základní skutkové podstaty, tj. jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jenž by byl v souladu s tvrzením odvolacího soudu promlčen, tento závěr by se netýkal skutků pod body f) a g) tvořících dva dílčí útoky dalšího samostatného pokračujícího trestného činu, jenž by však promlčen nebyl. Nebylo by totiž možné uvažovat ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. o tom, že by se u nich nepoužila kvalifikovaná skutková podstata podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k jehož promlčení by dojít nemohlo. V takovém případě by bylo třeba aplikovat ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, a v souvislosti s tím by platily úvahy soudu prvního stupně na stranách 27 až 28 jeho rozsudku, že je třeba použít pozdějšího zákona, tj. trestního zákoníku, a z hledisek §34 odst. 2 tr. zákoníku by k promlčení tohoto kvalifikovaného zločinu nedošlo. Nemohlo by se jednat o trvající trestný čin, jak zvažoval odvolací soud, protože tímto trestným činem ze své povahy uvedený zločin není. Proto nemůže ani platit závěr tohoto soudu o nutnosti zatavení trestního řízení pro „ res iudicata“ .
9. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 8 To 436/2018, a rovněž všechna případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření obviněných k dovolání
10. K dovolání nejvyššího státního zástupce se (§265h odst. 2 tr. ř.) vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný V. K., který stručně konstatoval, že odvolací soud věc náležitě a objektivně posoudil, zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a v návaznosti na ně vyhlásil usnesení, které je správné, spravedlivé a v souladu s platným právem. Dovolání proto považoval za nedůvodné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl.
11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření i obhájci obviněné M. Č., který vyjádření Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání nezaslal.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce vytýkal, že odvolací soud nesprávně přezkoumávaným usnesením rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných V. K. a M. Č. z důvodu promlčení trestního stíhání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to z důvodů vadného právního závěru o nesplnění hledisek pokračování podle §116 tr. zákoníku, a vytýkal i nesprávnost dalších právních úvah, jimiž se odvolací soud řídil, Nejvyšší soud po posouzení těchto důvodů dovolání shledal, že bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Rovněž bylo podáno se zřetelem na důvody §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší státní zástupce se se skutkovými závěry odvolacího soudu ztotožnil, měl však na rozdíl od odvolacího soudu za to, že jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a tohoto právního posouzení se domáhal.
14. Z uvedených důvodů dovolatel mimořádný opravný prostředek podal v souladu s důvody vymezenými v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., o něž toto dovolání opíral, a proto Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost právních úvah, jež odvolací soud vedly k závěru, že bylo trestní stíhání obviněných promlčeno, a zvažovat argumenty, které proti tomuto závěru dovolatel v dovolání vznesl. Neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., ale přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
V. K námitkám nejvyššího státního zástupce
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce je založeno na zásadním nesouhlasu s argumenty odvolacího soudu, že trestné jednání obviněných je promlčeno proto, že mezi jednotlivými dílčími útoky v konkrétních bodech popsanými nejde o pokračování (§116 tr. zákoníku, §89 odst. 3 tr. zák.) zejména pro nenaplnění znaku blízké časové souvislosti. Z tohoto důvodu odmítl, aby byla v bodech a) až g) použita právní kvalifikace podle základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., k níž odvolací soud po svých úvahách dospěl na základě pravidel o časové působnosti trestních zákonů §16 odst. 1 tr. zák. (§2 odst. 1 tr. zákoníku) a nesouhlasil s tím, že byly splněny důvody pro promlčení podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., na jehož podkladě odvolací soud promlčení trestního stíhání dovodil.
16. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že jak dovolání, tak i přezkoumávané rozhodnutí shodně vycházejí z toho, že pro závěr o tom, jaká právní kvalifikace bude použita, podle kterého (pro obviněné příznivějšího) zákona se má jejich jednání posuzovat, a zda je jejich trestní stíhání promlčeno, je zásadní, zda jsou útoky, které jsou v bodě I. pod písmeny a) až g) v rozsudku soudu prvního stupně popsány, v pokračování, případně u kterých těchto útoků jde o dílčí útoky pokračujícího trestného činu a u kterých jde o samostatný skutek. Od tohoto závěru se proto odvíjí i určení správnosti závěrů odvolacího soudu.
a) k pokračování v trestném činu
17. Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle §116 tr. zákoníku je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku . Je zřejmé, že uvedená vymezení jsou v základních znacích shodná. Tato legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky pokračování, tedy že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Tato definice má zásadní význam pro řešení otázky působnosti trestních zákonů, vymezení pojmů skutek a trestný čin, posuzování promlčení, recidivy, ukládání trestu atd. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž se odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Škody způsobené u pokračování v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku (totéž platí obdobně i pro určení výše prospěchu, viz §138 odst. 2 tr. zákoníku a shodně věta druhá §89 odst. 11 tr. zák.).
18. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že se o pokračování nejedná, a to pro nenaplnění znaku blízké časové souvislosti, a proto je vhodné uvést, že časová souvislost nemá konkrétní definici a nelze ji přesně ohraničit maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je zákonem vymezena jako „blízká“, je třeba vyjít z tohoto pojmu a dovodit, že půjde zpravidla o několik dnů či týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1291). Z hlediska naplnění pojmu „blízká časová souvislost“ u pokračování v trestném činu není možné se omezit jen na konkrétní časový úsek, ale je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku (obdobně i podle §89 odst. 3 tr. zák.), lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců [srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.]. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.), a to s ohledem na povahu a charakter trestné činnosti včetně jejího dopadu pro pachatele, do jaké míry se mu podařilo realizovat jednotný záměr, k němuž jeho činy směřovaly, jakož i to, které okolnosti byly důvodem, pro vznik většího časového odstupu mezi jednotlivými dílčími útoky. Jde-li o odstup trvající několik měsíců především přesahující období půl roku, nejedná se již o naplnění blízkosti časové souvislosti a v takovém případě půjdou o naplnění tohoto znaku jen ve zcela výjimečných případech, a to především tehdy, jestliže bude činy spojovat škoda nebo prospěch, jenž jednotlivými dílčími útoky pachatel získává výrazně přesahovat hranici značné škody a bude se spíše blížit velkému rozsahu nebo budou ve věci existovat jiné zcela výjimečné skutečnosti.
19. Odvolací soud v přezkoumávané věci z těchto obecných pravidel pro své závěry o tom, zda jde o pokračující trestný čin, případně u kterých částí posuzované trestné činnosti, tomu tak není a proč, vycházel. Pokud učinil závěr, že se o pokračování nejedná, bylo tomu pro nesplnění znaku blízké časové souvislosti u jednotlivých dílčích útoků. V odůvodnění přezkoumávaného usnesení v bodě 8. rozvedl, že podmínkám pokračování odpovídaly dílčí útoky mezi body a) až e), a proto u nich shledal, že jde o jeden pokračující čin. K nim vysvětlil, že byly spáchány v lednu a únoru 2004, a naplňují znak blízké časové souvislosti, neboť jednotlivé dílčí útoky dělí jen několik týdnů, což s ohledem na povahu projednávané činnosti i neoprávněného prospěch vzniklého u každého z dílčích útoků, jakož i ve vztahu k jeho součtu, uvedená kritéria splňuje. Zdůraznil, že neoprávněný prospěch v bodech a) až e) v součtu činí 460.000 Kč, a tak představuje z hledisek §138 tr. zákoníku i §89 odst. 11 tr. zák. neoprávněný prospěch, který nedosahuje hranice škody značné, za níž se považuje škoda nad 500.000 Kč. Tento závěr nezpochybňuje ani dovolatel, jenž měl výhrady proti dalším úvahám odvolacího soud týkající se posouzení doby, která uplynula mezi touto skupinou dílčích útoků a dalšími dvěma uvedenými pod body f) a g), jež podle odvolacího soudu odděluje doba šestnácti měsíců, která je podle něj natolik dlouhá, že v ní není možné spatřovat splnění kritérií pro blízkou časovou souvislost. S tímto závěrem se však dovolatel neztotožnil a úvahy odvolacího soudu považoval za jednostranné při nedostatečném uvážení všech okolností, za nichž byl čin spáchán, na něž ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech poukázal.
20. Nejvyšší soud jednoznačně přisvědčil závěrům odvolacího soudu, že z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že objektivní kritérium blízké časové souvislosti není dáno v době šestnácti měsíců oddělující pod body a) až e) a f), protože jde o časový úsek od dne 28. 2. 2004, kdy byl dokončen čin pod bodem e), do 22. 6. 2005, kdy byl spáchán čin v bodě f). Takový časový předěl nenaplňuje podmínku blízké časové souvislosti, a to i s ohledem na výši neoprávněného prospěchu, jež představoval 395.000 Kč v bodě e). Je třeba zdůraznit, že jde o dobu přesahující výrazně jeden rok, která je tak výrazným mezníkem mezi dílčími útoky, že se již nemůže jednat ve smyslu zákona o „blízkou“ časovou souvislost, když ji ani judikaturou soudů takto vymezuje. Je tak se třeba ztotožnit se závěry odvolacího soudu, který z uvedeného důvodu mezi činy a) až e) a f) neshledal pro nedostatek uvedeného objektivního kritéria naplněné znaky pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., příp. §116 tr. zákoníku. Uvedená doba přesáhla pomyslnou dobu byť i několika měsíců, kterou rozhodovací praxe soudů sice připouští, ale jen v mimořádných a obzvláště hraničních případech, o který v projednávané věci nejde. Pro tento závěr svědčí zejména to, že dílčí útoky v bodech a) až e) tvoří jistou časovou kontinuitu, protože jde o trestná jednání, která byla páchána s nedlouhým časovým odstupem v lednu a únoru 2004, tedy časové odstupy mezi nimi jsou v blízké souvislosti, když mezi těmito jednotlivými činy není časový úsek delší než dva až tři týdny. Rovněž je třeba zdůraznit, že nájemní smlouvy byly všechny uzavřeny ve stejný den, konkrétně 28. 2. 2004, takže propojenost s ostatními znaky pokračování (stejnou skutkovou podstatou, záměrem, stejným způsobem provedením a souvislostí v předmětu útoku) je patrná, a všechny tedy dotvrzují splnění kritérií pokračování nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska.
21. Obdobný, nikoliv však takto jednoznačně vyložitelný závěr učinil odvolací soud i ohledně doby, která dělí čin v bodě f) od činu podle bodu g), i když mezi nimi je časová prodleva sedmi měsíců a neoprávněný prospěch u činu v bodě g) dosahoval výše 120.000 Kč. Podle odvolacího soudu je i tato doba podstatně delší, než se připouští v judikatuře, neboť přesahuje dobu trvající dny, týdny a případně i několik málo měsíců. Takovou dobu nelze připustit i s ohledem na povahu páchané pokračující trestné činnosti. Z těchto důvodů došlo k rozdělení původně jednoho pokračujícího trestného činu, u něhož by v součtu neoprávněný prospěch překročil hranici značného prospěchu tak, že se rozdělil a u skutku a) až e) činí 460.000 Kč, u skutku v bodě f) 395.000 Kč, a u skutku g) 120.000 Kč. To se odrazilo v právním posouzení, které s ohledem na neoprávněný prospěch, jenž nepřesáhl hranici značného prospěchu, naplňuje základní skutkovou podstatu buď podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. nebo podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na posouzení podle časové působnosti zákonů z hledisek §2 odst. 1 tr. zákoníku nebo §16 odst. 1 tr. zák. (viz body 8., 9., 11. přezkoumávaného usnesení).
22. I přesto, že odvolací soud k takovému závěru dospěl, neboť v bodě 11. odůvodnění svého usnesení považoval „… jednání obviněných popsané ve výroku o vině pod bodem I., za opakování trestné činnosti, konkrétně pod body a) až e) za jeden pokračující trestný čin a pod body f) a g) za dva další samostatné trestné činy…“, v bodě 12. pro případ, že by v tomto hraničním případě mohl být názor jiný. Podle svých úvah v bodu 14. s ohledem na možnosti stanovené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., z důvodů, že obvinění značný prospěch opatřili obci, nikoliv sobě, a obec tyto prostředky použila na prospěšné činnosti pro veřejnost, svým činem nezpůsobili obci vážnou poruchu v její činností, část finančních prostředků se bytovým nájemcům vrátila, a to ještě mnoho let před tím, než bylo trestní stíhání v této věci zahájeno, a vše činili prostřednictvím řádného vyúčtování, tedy svou trestnou činnost nikterak netajili, dospěl k závěru, že by se i v případě, kdyby o pokračování v případě jiných než jím uvedených názorů, nešlo, nemohlo se jednat u bodů f) a g) o činy, které by bylo možné posoudit podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Dospěl k závěru, že by bylo nutné postupovat podle zásad uvedených v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., které z hlediska §16 odst. 1 tr. zák. by bylo pro obviněné příznivějším zákonem, a v tom případě by nebylo pro malou společenskou nebezpečnost možné použít kvalifikační znak odstavce 2 písm. a) §158 tr. zákoníku. I v tomto případě by proto byl čin podle odvolacího soudu promlčen.
23. Nejvyšší soud se s těmito argumenty odvolacího soudu i přesto, že je lze označit za hraniční, ztotožnil. Zásadně se však přikládání k závěru, že v tomto případě nelze usuzovat na pokračování u všech dílčích útoků, a to z důvodů, které odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného usnesení rozvedl. Je třeba zdůraznit, že o pokračování nejde pro nenaplnění hlediska blízké časové souvislosti (zatímco další kritéria, a to jednotný záměr, skutková podstata trestného činu, a obdobný způsob provedení by splněna byla) při vědomí časových prodlev mezi uvedenými dílčími akty, na něž upozornil odvolací soud. Shodně s odvolacím soudem zastává názor, že podmínky pokračování jsou dány u dílčích útoků pod body a) až e), neboť tyto dílčí útoky splňují kritéria pro pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. i §116 tr. zákoníku, a to i s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jak je v dovolání uvedl státní zástupce.
24. Ke konkrétním námitkám nejvyššího státního zástupce týkajících se zejména možnosti i časový předěl v trvání sedmi měsíců považovat za splňující kritérium blízké časové souvislosti pokračujícího trestného činu, je třeba uvést, že lze souhlasit jen s jeho názorem, že u každého konkrétního trestného činu je namístě akcentovat povahu spáchané trestné činnosti a k ní zjištěné skutkové okolnosti. Pokud poukázal na judikaturu k majetkové trestné činnosti (rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.), ze které vyplývá, hledisko čím větší je způsobená škoda na cizím majetku, a čím větší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky, není možné ho na předmětnou trestnou činnost spočívající v zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku přímo použít, neboť v posuzovaném případě se nejedná o majetkovou trestnou činnost, byť je i v této právní kvalifikaci obsažen určitý majetkový aspekt, ovšem v rámci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto hlediska je třeba podstatně víc klást důraz na časový odstup, kdy právě u této trestné činnosti (doba přes sedm měsíců) podle názoru Nejvyššího soudu je dobou, která nesplňuje blízkou časovou souvislosti, neboť jde o překročení pravomoci, které je třeba považovat z hlediska časové souvislosti za již přerušené takovým časovým odstupem. Zásadně je nutné v těchto případech uvedený předěl posuzovat v řádech týdnů a nikoliv měsíců. V tomto smyslu je také nevýznamná i námitka ohledně snahy obviněných zajistit bezdůvodný prospěch do rozpočtu obce i tím, že šlo o poměrně velký prospěch s ohledem na velikost rozpočtu obce XY. Tuto skutečnost pro povahu spáchaného trestného jednání nemající v základní skutkové podstatě majetkovou povahu, nelze bezprostředně v rámci objektivního kritéria pokračování spočívajícího v blízké časové souvislosti hodnotit, neboť je jen podpůrným vedlejším a podstatně méně významným elementem než u majetkové trestné činnosti, kde je přímo jejím základem. Význam má proto důraz na povahu porušené pravomoci, když způsobeného neoprávněného prospěchu je zde pohnutkou (srov. „v úmyslu …opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“), a proto i k dokonání zde postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnosti vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby pachatel sobě nebo jinému opatřil neoprávněný prospěch (srov. rozhodnutí č. 25/20175 Sb. rozh. tr.
25. Nelze rovněž přisvědčit dovolateli, pokud v dovolání poukázal na to, že pro pokračování svědčí od počátku zvolená jednotná strategie získávání peněžních prostředků pro obec tvořící jeho subjektivní souvislost, neboť tu je třeba hodnotit jako samostatné kritérium jednotného záměru, nikoliv v rámci objektivního hlediska blízké časové souvislosti. Proto nelze tuto okolnost ještě navíc zohledňovat v rámci posuzované blízké souvislosti časové, která je jedním z kritérií objektivní souvislosti u pokračování v trestném činu. Stejně tak pro blízkou časovou souvislost je bez významu namítaná skutečnost, že záměr páchat trestnou činnost pojali obvinění v lednu 2004 či nedlouho před tím a jejich čin byl ohraničen volebním obdobím. Tato okolnost opět patří do hodnocení jednotícího záměru, a nikoliv do blízké časové souvislosti, která má objektivní charakter.
26. Jestliže dále státní zástupce v dovolání uvedl, že pro pokračování svědčí, že obvinění byli srozuměni s tím, že okamžik, kdy dojde k dalšímu poskytnutí daru, nebudou moci sami svým jednáním ovlivnit, neboť žádost o dar bylo možné uskutečnit jen u nového zájemce o obecní byt, a že tím se toto pokračování liší od jiné běžně se vyskytující pokračující trestné činnosti, je třeba souhlasit s tím, že tato okolnost je opět odlišujícím hlediskem především od majetkové trestné činnosti, jak na to již bylo poukázáno shora. Tato namítaná skutečnost podle názoru Nejvyššího soudu podtrhuje závěry odvolacího soudu, že právě u trestné činnosti spočívající ve zneužití pravomoci úřední osoby je třeba klást větší důraz na blízkou časovou souvislost jako na kritérium sjednocující jednotlivé dílčí útoky do jednoho souvislého pokračování, při připuštění časového odstupu přesahujícího půl roku by doba blízké časové souvislosti ztratila svůj faktický sjednocující význam pro jednotlivé dílčí útoky v pokračování.
27. Posoudí-li se s ohledem na uvedené skutečnosti okolnosti, za nichž došlo ke spáchání činů pod body f), případně g), vzájemná vazba, návaznost a propojenost chybí. Je třeba zdůraznit, že nájemní smlouva, od níž se trestná činnost obviněných měla odvíjet, byla v případě bodu f) uzavřena dne 22. 6. 2005, tedy ji od okolností, za nichž byly uzavírány nájemní smlouvy v bodech a) až e), dělí rok a čtyři měsíce. Ve stejný den byla uzavřena se třetí osobou i darovací smlouva a týž den i obviněný dar v podobě finanční částky 395.000 Kč přijal. Tuto částku obvinění dne 4. 10. 2006 vrátili. Je možné připustit, že záměr obviněných byl stejný, ale uvedený časový odstup již nesplňuje podmínky stanovené u pokračování, a to i s ohledem na povahu trestné činnosti, kterou obvinění neměli „ve svých rukou“, ale byla závislá na tom, zda se objeví další zájemce o pronajmutí bytu.
28. Nejvyšší soud proto v souladu se závěry odvolacího soudu dospěl k závěru, že časová prodleva šestnácti měsíců mezi uvedenými činy obviněných oddělila dílčí útoky a) až e) od činu v bodě f), a logicky i od bodu g).
29. S ohledem na závěry odvolacího soudu o poměru mezi činy pod bodem f) a g), mezi nimiž je časový předěl sedmi měsíců, Nejvyšší soud se s přihlédnutím k závěrům uvedeným v bodech 24. až 27. shora přiklání k závěru, že mezi skutky pod body f) a g) o blízkou časovou souvislosti rovněž nejde, neboť i tato doba dělící uvedené činy je odděluje natolik, že u nich o pokračování nejde. Vzájemné vztahy mezi skutky f) a g) je třeba posuzovat samostatně (bez ohledu na časové vazby u činů v bodech a) až e). Je třeba je hodnotit zásadně z hledisek stanovených judikaturou i právní teorií pro vymezení blízké časové souvislosti a s ohledem na skutková zjištění, jak jsou soudy popsána.
30. Pro úplnost Nejvyšší soud právě v této souvislosti zdůrazňuje, že pojem „blízká časová souvislost“ není zákonem stanovena, je třeba zvažovat, že v tomto případě je s přihlédnutím ke shora uvedeným úvahám již i doba sedmi měsíců natolik dlouhá, že se nemůže jednat o „blízkou časovou souvislost“, neboť skutky na sebe časově blízce nenavazují, a nelze tento nedostatek překlenout ani dalšími mimořádnými skutečnostmi např. četností útoků a podpůrně ani vyššího prospěchu opatřovaného pro budoucí stavební činnost obce XY. Posuzujeme-li samostatně jen dva dílčí útoky mezi body e) a g), když další s nimi v pokračování nejsou (jak bylo uvedeno výše), jde o velký časový odstup pouze mezi nimi dvěma, a přitom prospěch u každého z nich není nikterak mimořádně vysoký, aby tuto časovou prodlevu překlenul, když jeho součet nepatrně přesahuje 500.000 Kč. Nelze tak i přihlédnutím k závěrům uvedeným v bodech 24. až 26. uplatnit podpůrné hledisko, že „čím delší je celková doba pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných a čím vyšší je škoda (zde prospěchu obce XY) způsobená obviněnými na majetku poškozených, může být delší i doba mezi jednotlivými útoky“. Počet dílčích útoků ani výše způsobeného prospěchu, v prvním případě činí 395.000 Kč a ve druhém 120.000 Kč, nedosahuje takové míry, že by zde doba sedmi měsíců tyto útoky spojovala pro jejich „blízkou časovou souvislost“ do jednoho pokračujícího hmotněprávního skutku. Takový závěr se neopírá o žádnou dosavadní judikaturu. Při srovnávání posuzovaných činů je třeba mít rovněž na mysli, že peníze obvinění oficiální cestou (dar) předaly ve prospěch obce, takže z hlediska jejího rozpočtu nešlo o podstatný ani rozhodný příjem (údajně z něj měl být financován obecní vodovod). Ani u jednoho z těchto dvou skutků nejednalo se o „jednu velkou ránu“, ze které by obvinění „žili“ do doby spáchání dalšího dílčího skutku, jak pro dané okolnosti nemístně argumentoval dovolatel, neboť taková okolnost nebyla ve věci prokázána, peníze šly do majetku obce, u níž netvořily jediný příjem jako u bankovního lupiče, který si musí opatřit další peníze, když mu dříve trestnou činností získané dojdou .
31. V daných souvislostech nemá význam ani čas, který by obvinění potřebovali k přípravě svého jednání, neboť jejich činy nebyly podmíněny žádnou okamžitou přípravou na další útok, protože ten se odvíjel od stanovených pravidel, jež se realizovaly v případě, že se přihlásil zájemce o nájem bytu.
32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v námitce, že se v případě útoků f) a g), které dělí sedm měsíců, jedná o pokračování, protože se ztotožnil s argumenty uvedenými v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.) v daném případě není vhodný, protože v něm zjištěná doba čtyř měsíců mezi dílčími útoky byla považována za dobu udržující blízkou časovou souvislost s ohledem na další tam zjištěné okolnosti, zejména větší četnost (dvanácti) útoků, jimiž obviněný způsobil osmi poškozeným během dvou let (jaro 1998 až 1. 2. 2000) škodu nejméně 4.620.000 Kč. V porovnání se skutky f) a g) se tak jednalo o kratší časový úsek (téměř o polovinu), ale i škoda a počet dílčích útoků byly několikanásobně vyšší. Doba představuje zpravidla více jak šest měsíců, což je časový úsek, během kterého se u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku vytrácí návaznost a propojenost událostí, neboť vlivem plynutí času vzájemné souvislosti mizí. Proto i v přezkoumávané věci časový předěl sedmi měsíců pokračování přerušil, neboť taková souvislost neodpovídá pojmu “blízká“, ale událost, k níž došlo před šesti a více měsíci je natolik vzdálená, že postrádá nezbytnou časovou spojitost a návaznost, která je nutným předpokladem ve smyslu slova „blízké“.
33. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že se mezi útoky a) až e) na jedné straně, a f) a g) na straně druhé, a ani mezi útokem v bodě f) a g), o pokračování v trestném činu nejedná, protože nebyl naplněn znak „blízké časové souvislosti“. Z tohoto důvodu, když nebyly mezi těmito třemi skutky splněny podmínky pokračování, bylo třeba dále posuzovat, o jakou právní kvalifikaci se u nich jednalo, a to zejména s ohledem na časovou působnost zákonů z hlediska §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák.
34. V daných souvislostech je rovněž třeba k námitkám státního zástupce oponovat, pokud se neztotožnil s alternativním názorem odvolacího soudu na malou společenskou nebezpečnost činu obviněných a využití možnosti podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., s poukazem na nízkou hranice prospěchu, která v přezkoumávané věci dosáhla hodnoty 500.000 Kč. K tomu je třeba uvést zejména to, že s ohledem na výše uvedené závěry, že o pokračování nejde, jak bylo vysvětleno [kromě dílčích útok pod body a) až e)], mezi dalšími útoky v bodech f), g), o pokračování, protože nemají povahu dílčích útoků ve smyslu pokračování v trestném podle §116 tr. zákoníku, případně 89 odst. 3 tr. zák., se Nejvyšší soud přiklonil k tomuto závěru jednoznačně upřednostněnému odvolacím soudem. Z tohoto důvodu pro další právní úvahy již ztrácí význam alternativní předpoklad odvolacího soudu o malé společenské nebezpečnosti jednání obviněných a na ně navazující možnost při využití zásad uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. nekvalifikovat čin podle okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §158 odst. 2 písm. a) tr. zák. Lze jen pro úplnost ve stručnosti pro jejich bezvýznamnost uvést, že byly založeny na logické a smysluplné zdůvodnění, které bylo ratonální plně akceptovatelné.
b) k právní kvalifikaci
35. Pro další úvahy má však význam závěr o tom, že na základě v bodě a) závěrů jde v posuzované věci o tři samostatné trestné činy, z nichž u prvního skutku v bodech a) až e) se jedná o čin, u něhož činí neoprávněný prospěch 460.000 Kč, u druhého v bodě f) je neoprávněný prospěch 395.000 Kč. V tomto případě je třeba vycházet z okolností tak, jak byly soudem zjištěny a popsány, a pro použití právní kvalifikace není rozhodné, jak poukazoval dovolatel, že prvotní návrh byl vyšší, neboť strany se dohodly na nižší, v rozhodnutí uvedené částky, kterou také poškození zaplatili, a proto znak neoprávněného prospěchu činí uvedenou výši, nikoliv tu, která byla zvažována. Ve třetím případě je neoprávněný prospěch ve výši 120.000 Kč.
36. V popisu skutku uvedené skutečnosti svědčí o tom, že by byly naplněny znaky tří přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve smyslu trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, tj. v době rozhodování soudů, podle něhož se uvedeného přečinu dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Za tento přečin lze uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo trest zákazu činnosti.
37. Podle trestního zákona účinného v době, kdy byly činy spáchány, tj. podle trestního zákona č. 140/1961, platného do 31. 12. 2009, by se jednalo o trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Uložit bylo možné trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
38. Za značný prospěch (stejně jako značnou škodu) se považuje ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku i podle předchozí platné právní úpravy podle §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 500.000 Kč. To svědčí o tom, že jde u každého z trestných činů vždy o uvedený trestný čin v jeho základní skutkové podstatě, protože ani v jednom z nich nedosáhl získaný prospěch hranice značného prospěchu, nemohlo se jednat ani u jednoho z těchto trestných činů o kvalifikovaný trestný čin, jak se ve svém dovolání domáhal nejvyšší státní zástupce.
39. Z hledisek výše rozvedených, jakož i s ohledem na další úvahy, není pro použití právní kvalifikace podstatná úprava v §88 odst. 1 tr. zák., neboť tak, jak bylo vyloženo v bodě 34., nebyla argumentem, který by byl brán do úvahy, když závěry byly opřeny o pravidla vztahující se k pokračování, tedy 89 odst. 3 tr. zák. a 116 tr. zákoníku.
c) k časové účinnosti trestních zákonů
40. Protože k činům v této věci posuzovaným došlo v roce 2004 až 2006, je jisto, že byly spáchány za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. stanovil, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Tato zásada platí i podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znění je s citovaným ustanovením trestního zákona shodné, a bylo proto nutné dále zvažovat, který zákon je pro obviněné příznivější.
41. Jestliže byl totiž čin spáchán za účinnosti zákona již zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího. Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele [srov. rozhodnutí č. 32/1962 a č. 44/1970 Sb. rozh. tr.]. Dále je třeba při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku (nebo shodně §16 odst. 1 tr. zák.) vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější [srov. rozhodnutí č. 19/1962, č. 35/1962, č. 11/1991]. Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější [srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 76/1951, č. 48/2011-II. Sb. rozh. tr., též nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (uveřejněný pod č. 12 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].
42. Z těchto zásad odvolací soud v posuzované věci vycházel, a dospěl k závěru, že při srovnání základních skutkových podstat trestných činů podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a dalších zvažovaných ustanovení srovnávaných trestních zákonů jako celku, je pro obviněného příznivější zákon dřívější, protože trestní sazba trestu odnětí svobody u §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. činí šest měsíců až tři roky, což je nižší, než trestní sazba u §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, která má u odnětí svobody jeden rok až pět roků. Již jen z tohoto hlediska byl pro obviněné mírnější trestní zákon dřívější. Obdobně je tomu i při srovnání dalších ustanovení zákona, zejména z hlediska promlčení, které je v této trestní věci posuzováno. Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů. Promlčení trestního stíhání se přerušuje podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba (§67 odst. 4 tr. zák.). Na rozdíl od pozdější právní úpravy, podle níž je v §34 odst. 1 tr. zákoník stanoveno, že trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí podle písm. a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu, b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, e) tři léta u ostatních trestných činů. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání Promlčecí doba se přerušuje podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (§34 odst. 5 tr. zákoníku).
43. Podle srovnání takto vymezených podmínek promlčení odvolací soud zcela v souladu se všemi zásadami dovodil, že pro obviněné je i z hlediska promlčení a podmínek, jak jsou v §67 tr. zák. a §34 tr. zákoníku vymezeny, příznivější ustanovení §67 tr. zák., tedy právní úprava dřívější. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčení doba zde činí pět let, neboť horní hranice trestní sazby odnětí svobody u §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. je nejméně tři roky. Přísnější jsou tyto podmínky u §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kde je horní hranice pět roků, a přicházela by tak do úvahy podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku promlčecí doba deset roků. Z uvedeného porovnání vyplývá správnost úvah odvolacího soudu, který uvedené principy a pravidla aplikoval zcela v souladu s tím, jak je zákon a judikatura vymezují. Nepochybil tedy, jestliže pro své závěry o promlčení vycházel z podmínek stanovených v §67 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 tr. zák. a aplikoval je na ustanovení §158 odst. 1 písm. b) tr. zák.
d) k promlčení trestního stíhání
44. Závěr o promlčení trestního stíhání u všech trestných činů, tzn. u každého ze tří trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. odvolací soud založil na uvážení rozhodných zákonných podmínek podle §67 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 tr. zák. V bodě 10. svého usnesení správně poukázal na to, že v projednávané věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno nejprve usnesením ze dne 9. 9. 2013, které bylo obviněným shodně doručeno 11. 9. 2013. Toto usnesení však bylo následně zrušeno, a účinně tak bylo zahájeno trestní stíhání obou obviněných usnesením ze dne 19. 11. 2013, které bylo obviněné M. Č. doručeno 20. 11. 2013 a obviněnému V. K. 4. 12. 2013. Pokud se tudíž měli obvinění trestné činnosti popsané pod body a) až e) výroku o vině napadeného rozsudku dopustit v lednu a v únoru 2004, tak trestnost tohoto činu zanikla uplynutím promlčecí doby. To platí i přesto, že obvinění měli spáchat nové činy, na které zákon stanoví trest stejný, nebo přísnější, v červnu 2005 [v bodě f)], případně v únoru 2006 [v bodě g)]. Spácháním těchto činů se sice promlčení trestního stíhání přerušilo, s ohledem na ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zák., a začala podle §67 odst. 4 tr. zák. běžet promlčecí doba nová, a to od 1. 2. 2006, však i ta uplynula před účinným zahájením trestního stíhání obviněných.
45. Obdobné správné závěry odvolací soud učinil i v bodě 16. přezkoumávaného usnesení, protože od posledního útoku, který měli obvinění spáchat 1. 2. 2006, do doby zahájení trestního stíhání v předmětné věci v listopadu či prosinci 2013 uplynula doba téměř sedmi let, v každém případě delší než pěti let, a nenastaly žádné jiné okolnosti předpokládané v ustanovení §67 odst. 2 až 4 tr. zák. a v ustanovení §67a tr. zák. Trestnost činů, kterými byli obvinění uznáni vinnými, zanikla uplynutím promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Odvolací soud nezjistil, že by nebylo možné během uplynulé promlčecí doby postavit obviněné před soud pro zákonnou překážku nebo pro pobyt v cizině. Obviněný V. K. byl sice poslancem Parlamentu České republiky, ale až v době, kdy již došlo k promlčení, a to v době od 9. 11. 2012 do 28. 8. 2013. Tato okolnost proto na běh promlčecí doby nemá žádný vliv. Odvolací soud z evidence rejstříku trestů a z centrální evidence stíhaných osob zjistil, že obviněným neběžela zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, nedopustili se nového trestného činu a před sdělením obvinění nedošlo ani k ničemu jinému, co by promlčení trestního stíhání přerušilo. Nejde rovněž o trestné činy, jejichž uplynutím promlčecí doby trestnost nezaniká ve smyslu §67a tr. zák.
46. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno až dne 9. 9. 2013, odvolací soud nepochybil a postupoval správně, když podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodů promlčení poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně, trestní stíhání zastavil.
VI. Závěr
47. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů výhrady nejvyššího státního zástupce, jimiž brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, neshledal důvodnými. Vzhledem k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že usnesení odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami, dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl.
48. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce i oba obvinění [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu