ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.371.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 371/2019-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 68 To 273/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 152/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. M. a spoluobviněné B. K. (nar. XY v XY) a Z. H. (nar. XY v XY) byli rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 3 T 152/2017, uznáni vinnými, že
1) obviněná B. K. a obviněný R. M.
dne 15. 9. 2015 telefonicky z místa svého trvalého bydliště v XY na ulici XY , okr. Přerov, prostřednictvím klientského centra v XY požádala B. K. (dle žádosti evidované pod č. 2017233390) na návrh R. M., který jí sdělil legendu, že má v Americe větší obnos peněz, k jehož převodu do České republiky potřebuje finanční prostředky, ale jemu samotnému nikdo úvěr neposkytne, neboť má exekuce, o hotovostní úvěr od poškozené České spořitelny, a. s., ve výši 500 000 Kč, při sjednávání úvěrové smlouvy pak úmyslně za účelem podvodného vylákání finančních prostředků uvedla údaje v rozporu se skutečností, které jí s povědomím o její osobní i finanční situaci sdělil R. M., ke svému zaměstnání pracovníkovi klientského centra poškozené společnosti nepravdivě sdělila, že je administrativní pracovnicí u subjektu M. K., XY , ačkoliv v té době byla hlášena na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, dále uvedla, že její čistý měsíční příjem je 24 000 Kč, přestože v té době pobírala podporu v nezaměstnanosti a sirotčí důchod svého syna v celkové výši 12 000 Kč měsíčně, na dotaz pracovníka poškozené společnosti, zda má nějaké další úvěry, nepravdivě uvedla, že nemá, a to s vědomím, že má osobní úvěr u společnosti Provident Financial s. r. o., a Door Financial a. s., přičemž měsíčně splácela 1 800 Kč, po celou dobu sjednávání úvěru byl R. M. vedle B. K., naslouchal rozhovoru a dohlížel na průběh žádosti, za poskytnutí peněz z úvěru jí R. M. slíbil vrácení dlužné částky ve výši 20 000 Kč, úvěr jí však následně nebyl poskytnut, společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČ: 45244782, však hrozila v případě jeho poskytnutí škoda ve výši 500 000 Kč,
2) obviněná Z. H. a obviněný R. M.
dne 5. 10. 2015 požádala Z. H. na pobočce poškozené České spořitelny, a. s., na ulici XY , XY (dle žádosti evidované pod č. 2017362500) na návrh R. M., který jí sdělil legendu, že má v Americe větší obnos peněz, k jehož převodu do České republiky potřebuje finanční prostředky, ale jemu samotnému nikdo úvěr neposkytne, neboť má exekuce, o úvěr ve výši 600 000 Kč, při sjednávání úvěrové smlouvy pak úmyslně za účelem podvodného vylákání finančních prostředků uvedla údaje v rozporu se skutečností, které jí s povědomím o její osobní i finanční situaci sdělil R. M., ke svému zaměstnání pracovníkovi poškozené společnosti za přítomnosti R. M., který jí radil a pomáhal vyřídit úvěr pod legendou, že je její strýc, nepravdivě sdělila, že pracuje u subjektu M. K., IČ: XY , její čistý měsíční příjem je 25 000 Kč, což doložila potvrzením o fiktivním zaměstnání a zfalšovanou kopií výpisu z účtu, které jí opatřil R. M., ačkoliv v té době pracovala na dohodu o provedení práce v baru XY , XY v XY , a její čistý měsíční příjem byl 15 000 Kč, za poskytnutí peněz z úvěru jí R. M. slíbil provizi, žádost však byla bankou stornována, neboť nebyla schválena v termínu, k poskytnutí úvěru a způsobení škody ve výši 600 000 Kč tak nedošlo.
2. Takto popsané jednání každého obviněných soud právně kvalifikoval jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to uložil obviněnému R. M. podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §55 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Každé ze spoluobviněných B. K. a Z. H. uložil trest odnětí svobody ve výměře devíti měsíců s podmíněným odkladem a stanovením shodné zkušební doby v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
3. Uvedeným rozsudkem byli současně obviněný R. M. a obviněná N. F., roz. H. (nar. XY v XY), podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, jímž měli spáchat zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni.
4. Proti citovanému rozsudku, a to jeho výroku o vině a trestu (tedy odsuzující části) podal odvolání jen obviněný R. M.. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci o něm rozhodl usnesením ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 68 To 273/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Obviněný R. M. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Matějíčka podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Jeho naplnění dovolatel spatřoval v extrémním nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, který dovozoval ze skutečnosti, že svědkyně Z. H. starší po vynesení rozsudku nalézacím soudem zásadním způsobem změnila svou výpověď. Vytkl odvolacímu soudu, že této změně nepřikládal žádnou váhu, resp. ji zcela přehlížel, když pouze konstatoval, že předmětný přípis nic neřeší, přestože změnou výpovědi jmenované svědkyně, jež je fakticky jejím doznáním, došlo k zásadnímu narušení skutkových závěrů a z toho vyplývajících i závěrů právních. V této souvislosti poukázal i na to, že byla zamítnuta většina jeho důkazních návrhů, a zdůraznil, že jednak spoluobviněné Z. H. a N. F., roz. H., žádaly o úvěry se stejnými dokumenty od svědka M. K. (resp. M. K.) bez něj i u dalších bankovních ústavů, a dále, že svědkyně K. V. prokazatelně byla v kontaktu se svědkem M. K. a znala iniciály spoluobviněných více než půl roku předtím, než se údajně měl vložit do věci on.
7. Obviněný dále vyslovil názor, že naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu ve formě nesprávné aplikace hmotněprávních norem je třeba spatřovat také v pochybení soudů obou stupňů, jež se z hlediska subjektu trestného činu nezabývaly otázkou jeho možného pachatelství ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 tr. zákoníku, případně spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, či jiné formy účastenství ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 tr. zákoníku.
8. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel požádal Nejvyšší soud, aby před vydáním rozhodnutí o dovolání rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž podal dovolání.
9. Svým dalším podáním učiněným do datové schránky u Okresního soudu v Přerově dne 17. 12. 2018 pak obviněný doplnil své dovolání o chybějící návrh na rozhodnutí dovolacího soudu tak, že navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 11. 1. 2019 sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. Z tohoto pohledu převážná část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu s tím, že tento nepřikládal žádnou váhu, resp. zcela přehlížel zásadní narušení skutkových závěrů, k němuž došlo v důsledku zásadní změny výpovědi svědkyně Z. H. starší. Stejný charakter pak měly rovněž jeho námitky k rozsahu provedeného dokazování, když poukázal na to, že byla zamítnuta většina jeho důkazních návrhů, a ke způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž sám z těchto dovozoval skutečnosti, které měly svědčit pro jeho nevinu (poukázal jednak na to, že spoluobviněné Z. a N. H. žádaly o úvěry bez něj i u dalších bankovních ústavů, a to se stejnými doklady, a dále na to, že svědkyně K. V. byla prokazatelně v kontaktu se svědkem M. K. a znala iniciály jmenovaných spoluobviněných více než půl roku předtím, než se údajně měl vložit do věci on).
15. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do hodnocení provedených důkazů ze strany zejména odvolacího soudu a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinil. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinil zejména soud druhého stupně, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními.
16. Z dovolací argumentace obviněného je relevantním dovolacím důvodem pouze ta jeho námitka, že soudy obou stupňů se z hlediska subjektu trestného činu nezabývaly otázkou jeho možného pachatelství ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 tr. zákoníku, případně spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, či jiné formy účastenství ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud však shledal, že jakkoli lze takovou výhradu považovat za relevantně uplatněnou a současně i v zásadě za opodstatněnou, znamenal by takový právní závěr ve svém důsledku pro obviněného, že by bylo rozhodnuto v jeho neprospěch.
18. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy v dané věci a formulovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný byl uznán vinným dvěma skutky, resp. útoky, které tento soud (s jehož závěrem se rovněž ztotožnil soud odvolací) právně kvalifikoval jako jeden (pokračující) zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu předmětných skutků lze současně usuzovat na to, že obviněný se protiprávního jednání dopustil jako účastník, přičemž v případě skutku popsaného pod bodem 1) se zřejmě jednalo o účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v případě skutku uvedeného pod bodem 2) o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
19. Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že žádný ze soudů nižších instancí se těmito otázkami nezabývaly, jeho jednání z uvedených hledisek nikterak nerozlišovaly, a v důsledku toho je pak právně posoudily jako jeden trestný čin (zřejmě jako pokračující ve smyslu §116 tr. zákoníku; úvahy obou soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí však absentují). Jak ale již bylo naznačeno výše, i pokud by Nejvyšší soud námitky obviněného v tomto směru shledal opodstatněnými, přicházelo by do úvahy rozhodnutí v jeho neprospěch, nikoli v jeho prospěch. Jeho protiprávní jednání by totiž za takové situace bylo třeba právně kvalifikovat jako dva trestné činy úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku namísto jednoho takového trestného činu, což by nutně vedlo k rozhodnutí v jeho neprospěch, zhoršení jeho postavení, a tedy k porušení zásady zákazu reformace in peius.
20. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je zčásti (zejména pokud jde o jeho tvrzení o údajném narušení skutkových závěrů v důsledku zásadní změny výpovědi svědkyně Z. H. starší po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu) opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména stranu 6 jeho usnesení).
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
22. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu