ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.559.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 559/2019-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání obviněného L. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, adresa pro doručování XY, okres XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 13 To 336/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 38/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 38/2018, byl obviněný L. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 19. 1. 2018 řídil osobní vozidlo zn. Renault Espace, reg. zn. XY z lyžařského areálu Č., okres XY, do obce XY, a následně zpět směrem na Č., přičemž kolem 22.34 hodin v XY, okres XY, v ulici XY, byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 4 T 55/2014, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2014, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, který počal běžet dne 29. 3. 2017 po výkonu předchozích trestů zákazu činnosti řízení motorových vozidel.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 13 To 336/2018, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. Š. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o trestu pro jeho nepřiměřenou přísnost s ohledem na malou závažnost skutku, za který byl odsouzen. Poukázal na to, že mu původní zákaz činnosti byl uložen v souvislosti s dosažením hranice 12 bodů v rámci bodového systému za méně závažné přestupky na úseku dopravy, o vybodování neměl tušení, což bylo významné v zaměstnání, kde hodně cestuje, a ne vždy bylo možné si zařídit odvoz třetí osobou. Poukázal na svá předchozí odsouzení, z nichž si vzal ponaučení, ukončil podnikatelskou činnost, v jejímž důsledku musel často cestovat, rozprodal veškerá motorová vozidla, našel si zaměstnání i ubytování. K dopravě využívá výhradně veřejné hromadné dopravy. Chce se zapojit do řádného života, a to i proto, že má tři nezletilé děti, k nimž má vyživovací povinnost.
5. Uložený trest však tyto skutečnosti dostatečně nevystihuje, není účelný a nerespektuje, že by měl vést k nápravě pachatele. Podle obviněného jeho účelem bude jen to, že přeruší dosavadní sociální vazby, neboť zasáhl nikoliv jeho osobně, ale i jeho děti. Odkázal na Úmluvu o právech dítěte a právní výklad Výboru na ochranu práv dítěte, podle nichž by měly soudy brát v úvahu veškeré okolnosti případu, tj. i dopad ukládaného trestu na děti pachatele, a preferovat ukládání trestu nezahrnující odnětí svobody tam, kde je to možné (viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Z uvedených důvodů obviněný preferoval uložení alternativního trestu, jenž by podle §38 tr. zákoníku měl vést primárně k nápravě pachatele.
6. Obviněný rovněž zdůraznil, že od posledního přečinu z března 2018 a po odvrácení výkonu peněžitého trestu jeho úhradou již nemá žádný nevykonaný nebo hrozící trest, a protože jeho současný změněný postoj vykazuje nápravu, je přesvědčen, že tím došlo k dosažení účelu trestu. Jelikož uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nebude plnit svůj účel a spíše než o nápravu půjde o odplatu, navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 13 To 336/2018, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z takto stanovených mezí se podává, že dovoláním je možné vytýkat výlučně vady právní, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku. Z těchto zásad proto plyne, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
10. Z obsahu podaného dovolání, jímž obviněný výslovně brojil proti výroku o trestu, který mu byl uložen, je zřejmé, že se domáhal jeho zmírnění s tím, aby mu nebyl ukládán trest spojený s odnětím svobody, protože považoval za dostačující uložení pouze trestu zákazu činnosti, jenž mu byl jako samostatný vyměřen rozsudkem soudu prvního stupně, kdežto trest odnětí svobody, navíc nepodmíněný, považoval za nepřiměřeně tvrdý, protože se napravil a změnil svůj život. Těmito výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněný brojil proti jeho nepřiměřenosti, což jsou námitky, jež nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, protože se netýkají nedostatků „jiného hmotněprávního posouzení“ tj. záležejících v porušení hmotného práva, ale nepřiměřené výměry trestu. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale fakticky jej nenaplnil. Pod tento důvod nespadají výhrady proti trestu ani tehdy, když se jimi brojí proti tomu, že soudy se dostatečně nevypořádaly s okolnostmi dotýkajícími se potřeb nezletilých dětí, jejichž ochrana je i v případě uvěznění rodiče vyjádřena mezinárodními právními akty.
11. Nejvyšší soud k těmto námitkám nad rámec obviněným označeného dovolacího důvodu připomíná, že nevyhovují ani podmínkám, za nichž lze dovoláním napadat ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný v dovolání neuvedl, který se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
13. Jen pro úplnost a zcela nad rámec uvedených kritérií Nejvyšší soud zmiňuje, že na žádný dovolací důvod nedopadá ani námitka obviněného o nesprávném využití §38 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou stanoveny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem na zvláštnosti osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505).
14. Z uvedené povahy ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán, např. u ustanovení podle §43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
15. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soud prvního stupně zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v té konkrétní délce, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou (viz body 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Vycházel z toho, že obviněný byl opakovaně soudně trestán pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tresty ryze výchovného charakteru naprosto neplnily svůj účel, neboť výkon podmíněného trestu byl nařízen, trest obecně prospěšně prospěšných prací byl přeměněn a peněžitý trest obviněný zaplatil teprve poté, co nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody byl uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil a zdůraznil, že obviněný se nepoučil z předchozích odsouzení (viz strana 2 usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
16. Jestliže se obviněný dovolával ochrany svých tří nezletilých dětí odkazem na Úmluvu o právech dítěte a nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, je třeba uvést, že podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017]. V té souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné na https://goo.gl/MdQ7jN ), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí." Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71).
17. Z hlediska těchto pravidel, je však i s ohledem na výhrady obviněného zřejmé, že se v jeho případě nejedná o možnost uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na ně přímý dopad, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, v níž otec usmrtil při dopravní nehodě matku dětí a pokud by byl uvězněn i otec, byly by děti svěřeny do ústavní výchovy. Takový stav u tří nezletilých dětí obviněného nenastal. Navíc je třeba poukazem na stranu 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu zmínit, že ten měl zájem dětí na paměti, avšak neshledal, že by s ohledem na ně bylo v této konkrétní věci možné obviněnému uložit jiný trest. V projednávané věci tak soudy při aplikaci trestu výše popsaná kritéria respektovaly v rámci hodnocení rodinných poměrů obviněného (§38 odst. 1 a §39 odst. 1 tr. zákoníku).
18. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu