ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.433.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 433/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného L. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T 9/2015, byl obviněný L. Z. uznán vinným v bodě 1a) až d) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě 1b) až d) i podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jednak v bodě 1b) až d) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s obviněnými D. J. a L. S. skutkem popsaným tak, že
ad 1a) v době nejméně od 23.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.30 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí dohodě, kdy přijeli na místo osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., nedostatečně zajištěným oknem vnikli do restaurace U G., obviněný L. Z. zůstal v automobilu, obviněný D. J. hlídal okolí a obviněný L. S. z prostoru výčepního pultu odcizil finanční hotovost ve výši 2.000 Kč v drobných mincích, cigarety značky Moon, Route 66, Petra PS modré i červené, LM modré i červené, Red Way a z lednice pak i 2 litry hruškovice, odcizením věcí způsobili G. M. škodu ve výši 7.300 Kč, věci odnesli, naložili do osobního automobilu, přivezli do O. a uschovali v bytě obývaném L. Z.,
1b) v době nejméně od 17.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 07.31 hodin dne 6. 10. 2014 v B., okres B., po předchozí vzájemné domluvě, že provedou vloupání, přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, které řídil obviněný L. Z., k budově mateřské školy, obviněný L. Z. čekal v osobním automobilu, obviněný L. S. hlídal okolí a obviněný D. J. přineseným šroubovákem vypáčil plastové okno u hlavní komunikace, vnikl do budovy, odcizil odtud notebook značky Acer Aspire v hodnotě 3.000 Kč z majetku Obce B., televizor značky Sencor v hodnotě 3.500 Kč z majetku mateřské školy D. H., přičemž odcizením věcí tak způsobili Mateřské škole D. H., příspěvková organizace O., škodu v celkové výši 3.500 Kč, a poškozením tiskárny z majetku Obce B., kterou obviněný D. J. shodil z parapetu okna při vloupání do místnosti další škodu ve výši nejméně 1 000 Kč, věci naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a uschovali v bytě obývaném obviněným L. Z.,
1c) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu, obviněný L. Z. zůstal ve vozidle a obvinění D. J. i L. S. za pomoci přineseného šroubováku vypáčili plastové okno a vnikli do ateliéru D., odkud odcizili jeden obraz o rozměru 55x75 cm – olejomalba, motiv hlavy hnědého koně na žlutém pozadí v dřevěném vyřezávaném rámu, jeden obraz o rozměru 75x95 cm – motiv rozpolcení – torzo aktu ženského těla se zakloněnou hlavou – pastel na černém papíře, dva dřevěné stojany s celkem 70 náramky v provedení kůže, papír, plast, eloxovaný hliník, 120 ks přívěsků náušnic, náhrdelníků, 4 ks paličkované koule červené a bílé barvy, finanční hotovost ve výši 1.500 Kč, a H. D. Ateliér D. L. způsobili odcizením věcí škodu ve výši nejméně 34.700 Kč, a rozbitím porcelánové sochy vodníka způsobili další škodu ve výši nejméně 5.000 Kč, věci z místa odnesli, naložili do osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v bytě obývaném obviněným L. Z.,
1d) v době nejméně od 19.00 hodin dne 5. 10. 2014 do 06.45 hodin dne 6. 10. 2014 v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě přijeli osobním automobilem značky BMW 318IS Coupe 3B, který řídil obviněný L. Z., k budově obecního úřadu, obviněný L. Z. zůstal ve vozidle, a obvinění D. J. a L. S. za užití přineseného šroubováku vypáčili plastové okno z přední strany budovy a vnikli do kanceláře účetní, odkud odcizili klíče od vstupních dveří do různých budov obce, poté vešli do kanceláře starosty, odkud odcizili počítač značky Comfort nezjištěného výrobního čísla, LCD monitor značky Philips nezjištěného výrobního čísla, tiskárnu se scannerem a kopírku značky PhotoSmart nezjištěného výrobního čísla a další věci, v archivu se pokusili vniknout do plechového trezoru s finanční hotovostí, což se jim nepodařilo, odcizením věcí tak způsobili Obci L. škodu ve výši nejméně 11.500 Kč, poškozením trezoru způsobili škodu ve výši nejméně 7.500 Kč, odcizením klíčů způsobili následnou škodu spojenou s nutností otevření zámků a jejich výměnou ve výši ještě 7.249 Kč, věci odnesli do osobního automobilu, odvezli do O. a uložili v bytě obývaném obviněným L. Z.,
obviněný L. Z. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 T 7/2014, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2014, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let a šesti měsíců.
2. Za tyto přečiny byl obviněný L. Z. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných L. S. a D. J.
3. Týmž rozsudkem byla obviněným L. Z., L. S. a D. J. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným G. M. škodu ve výši 7.300 Kč, Obci B.– B., škodu ve výši 4.000 Kč, Obci L.– L., škodu ve výši 28.723 Kč a H. D. škodu ve výši 36.050 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Obec B., Obec L. a H. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku obviněnými L. Z., L. S. a D. J. rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené H. D., a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově uložil všem třem obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené H. D. částku ve výši 23.050 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Z. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, odvolacímu soudu vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v uložení nezákonného trestu odnětí svobody.
6. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace obviněný na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyla dodržena ani elementární pravidla spravedlivého procesu, což shledával v tom, že se k trestné činnosti v podstatě již v přípravném řízení doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a usvědčil rovněž ostatní spoluobviněné. Soudy však jemu za vinu kladené činy, aniž by provedly potřebné dokazování, nesprávně posoudily jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, ač mělo jít o pomoc k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, jak bylo vyslovené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Na podporu toho názoru obviněný zdůraznil jednorázovost a nahodilost svého jednání, které neobsahovalo žádnou formu trestní součinnosti. Soudy obou stupňů přecenily jeho trestní minulost a nepřihlédly náležitě k jeho postoji po spáchání činu ani k přístupu k trestnímu stíhání.
7. U přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. ř. podle obviněného z dokazování nevyplývá, že by se na něm podílel, a proto u něj nemůže být shledáváno jeho zavinění, a to ani v případě, pokud by byl shledán správným závěr o jeho účasti na přečinu krádeže ve formě spolupachatelství, neboť ani tehdy by neexistoval jediný důkaz svědčící pro závěr, že byl byť jen srozuměn s poškozováním věcí při vloupání. V dané souvislosti považoval za nedodržené zásady plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož napadená rozhodnutí spočívají na skutkových zjištěních postrádajících vazbu na provedené důkazy.
8. Výhradami vůči trestu obviněný vytýkal jeho nezákonnost, která má odraz v namítaném nesprávném právním posouzení jeho viny, avšak i bez nich by byl trest vzhledem k jeho nepodmíněnosti nepřiměřeně přísný z důvodu nesprávné aplikace přiměřenosti trestních sankcí podle §38 odst. 2 tr. zákoníku, protože mu měl soud uložit podle §81 odst. 1 tr. zákoníku trest podmíněně odložený, případně i ve spojení s vyslovením dohledu podle §84 tr. zákoníku.
9. Vůči rozsudku odvolacího soudu obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítal, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož se v něm odvolací soud dostatečně nevypořádal s četnými námitkami, zaměřil se ponejvíce na rekapitulaci dosavadního řízení a v potřebné míře nesdělil vlastní konkrétní úvahy, které jej vedly k tomu, že podaným odvoláním v podstatě nevyhověl. Toto odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí obviněný označil za strohé, „šablonovité“ konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, jež nelze považovat za odůvodnění dostatečné.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 6 To 136/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 1 T 9/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně učinil podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí, neboť okamžitý nástup výkonu trestu odnětí svobody by mu znemožnil postarat se řádně o výživu a výchovu jeho nezletilého syna a udržet si nedávno získané zaměstnání.
11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s obsahem dovolání obviněného a s dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění se k němu věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného L. Z. podané proti výroku o vině je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Je však třeba vysvětlit, že odvolání obviněného, jímž napadal rozsudek soudu prvního stupně, směřovalo výhradně proti výroku o trestu, což by zásadně neumožňovalo podání dovolání proti výroku o vině, avšak odvolací soud, jak uvedl na straně 3 přezkoumávaného rozsudku, podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal z podnětu odvolání všech tří obviněných rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a tudíž i výrok o vině na podkladě odvolání obviněného L. Z. Tento postup odvolacího soudu Nejvyššímu soudu umožnil, aby považoval nyní obviněným podané dovolání i proti výroku o vině za přípustné v celém jeho obsahu [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
13. Rovněž Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. Z. bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal též, zda obviněným uplatněné důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly po obsahové stránce naplněny, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zákonem taxativně uvedených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
IV. K důvodům dovolání
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.“, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a obviněný současně uplatnil dovolání i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto zákonného vymezení je patrné, že uvedený důvod slouží k odstranění právních vad, a proto jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady tkvící v nesprávné právní kvalifikaci anebo v nesprávném posouzení jiné hmotněprávní otázky.
16. Vady spočívající v nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. namítat, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen [srov. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy lze připustit pouze výjimečně v případech, kdy skutková zjištění by byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a jestliže v rámci řízení o dovolání učinil dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
17. Na podkladě takto vymezených zásad Nejvyšší soud posuzoval i obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že obviněný v dovolání namítl extrémní nesoulad, který spatřoval v tom, že soudy neprovedly potřebné dokazování. Rovněž vytýkal nedostatky ve vztahu k závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným u obou mu za vinu kladených trestných činů, a domáhal se, aby bylo shledáno, že se jich dopustil jako účastník ve smyslu §24 tr. zákoníku.
18. K této výhradě obviněného proti skutkovým nedostatkům je třeba uvést, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy se zabývaly objasněním všech rozhodných skutečností, které mají význam pro posouzení viny obviněného L. Z., a za tím účelem provedly řadu důkazů, zejména výpovědi svědků G. M., V. P., Ing. J. M., B. K., H. D., jakož i záznamy kamerového systému, jimiž byla jeho účast na přezkoumávaném činu bod bodem 1a) až b) v potřebné míře prokázána (viz strany 10 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 rozsudku odvolacího soudu a dále č. l. 603 až 607, 609 verte až 610, 623 až 624 spisu).
19. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že soudy skutkový stav věci řádně objasňovaly a v jeho procesních postupech nedošlo v dokazování k takovým pochybením, jež by bylo možné považovat za vadné či nesprávné nebo provedené mimo zákonný rámec vymezený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §120 či §125 tr. ř. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné pochybení, které by současně zakládalo extrémní nesoulad, jak obviněný vytýkal, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Když Nejvyšší soud neshledal nedostatky při zjišťování skutkového stavu, dále posuzoval opodstatněnost obviněným uplatněných hmotněprávních výhrad, které učinil v návaznosti na objasněné skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutích rozvedené.
V. K výhradám proti spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku
20. K nesprávnému právnímu posouzení skutku v bodě 1a) až d) jako přečinů krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství za podmínek §23 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným vyslovenému požadavku na posouzení těchto trestných jednání jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je třeba uvést, že soudy obou stupňů jimi použitou právní kvalifikaci posuzovaly na základě učiněných skutkových zjištění založených na tom, že u každého z dílčích útoků uvedených pod písmeny a) až d) obviněný L. Z. vždy jednal tak, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými D. J. a L. S. osobním automobilem, který řídil, sebe i je dopravil na místo činu, kde v automobilu čekal, než spoluobvinění provedou vloupání do objektů. Poté, co z objektu odcizili věci (cigarety, alkoholické nápoje, výpočetní techniku, obrazy, atd.), spoluobviněné i s nimi naložil do osobního automobilu a přivezl je do O., kde odcizené věci uschovali v bytě jím obývaném.
21. Soud prvního stupně na základě takto zjištěných skutkových okolností dospěl k závěru, že obviněný L. Z. uvedené přečiny spáchal jako spolupachatel za splnění podmínek §23 tr. zákoníku, protože byl s dalšími obviněnými domluven na tom, do jakých objektů vniknou, i na tom, že z nich budou odcizeny věci. Přičemž úkolem dovolatele bylo spoluobviněné na místa činů dovézt, před objekty, do nichž vnikli, na ně čekat, a pak je odvézt do místa svého bydliště, kde věci uschovali (viz stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, považoval je za správné a důvodné, jak uvedl na straně 4 svého rozsudku.
22. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1931, sp. zn. Zm I 579/30 (uveřejněné pod č. 4119/1931 Sbírky rozhodnutí NS – Vážný), rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněný pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009 (uveřejněné pod č. 42/2010-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem), nelze ho ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49 (uveřejněné pod č. 22/1950 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331).
23. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1189/2014, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, aj.).
24. V projednávané trestní věci se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem soudů, že obviněný se činu v bodě 1) dopustil jako spolupachatel, neboť jeho čin vykazuje znaky zákonem i judikaturou předpokládané v §23 tr. zákoníku. Tyto závěry lze učinit na podkladě skutkových zjištění, jež jsou v jednotlivých dílčích útocích pod písmeny a) až d) výroku o vině v bodě 1) popsány a v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedeny, neboť z nich je zřejmá úloha obviněného jako osoby, která byla do celého průběhu trestného jednání zapojena a byla si vědoma všech okolností a způsobu provedení činů i toho, jak je budou spolupachatelé i dovolatel realizovat. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že rolí obviněného bylo řídit a dovézt spolupachatele na místo činu, tam vyčkat, až provedou vloupání, a poté je s odcizenými věcmi z místa činu odvézt a věci ukrýt ve svém bytě. Dovolatel byl proto do činu zapojen od samého počátku, a pokud jde o jeho úlohu, ta byla jen jedním článkem celého řetězce rolí, jež měli další spolupachatelé mezi sebou rozděleny (obviněný D. J. hlídal, L. S. prováděl vloupání a odcizování věcí). V daném případě jde tedy o alternativu spolupachatelství, při níž jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti každého ze spoluobviněných působily současně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání znaků skutkových podstat trestných činů podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a §228 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možné akceptovat požadavek obviněného, aby toto jeho jednání bylo posouzeno jako účastenství. I přesto, že již závěr o tom, že jde o spolupachatelství, jím předestřený požadavek vylučuje (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014), lze navíc jen pro úplnost zmínit, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333). O takový případ však v této věci nejde.
26. Mimo uvedené důvody je však třeba v projednávané věci uvést i to, že účastenství by bylo pro obviněného přísnějším posouzením, neboť obviněný byl jako spolupachatel uznán vinným jedním skutkem se čtyřmi dílčími útoky, které byly posouzeny jako dva pokračující trestné činy. V případě účastenství by však pokračování (§116 tr. zákoníku) nebylo možné [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1994, sp. zn. 5 To 25/94 (uveřejněné pod č. 61/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a šlo by o několikanásobné účastenství [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009 (uveřejněné pod č. 59/2009-T 1225 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. To by znamenalo, že by musel být vykvalifikován každý útok jako jedno účastenství. Taková změna by byla pro obviněného přísnějším právním posouzením, jež z důvodu zákazu reformationis in peius (§264 odst. 2 a §265s odst. 2 tr. ř.) není možné.
VI. K přečinu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku
27. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal nedostatky v posouzení subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku [bod 1b) až d)], protože se jej nemohl dopustit, když se osobně nepodílel na vniknutí do objektů a nebyl přímo přítomen odcizování věcí, v důsledku čehož nemohl být ani srozuměn s tím, co vše spolupachatelé, kteří na místě činu přímo byli, učiní, respektive zničí či poškodí, je vhodné uvést, že i s touto otázkou se zejména soud prvního stupně vypořádal. Lze poukázat na jeho závěr, že uvedené tři dílčí útoky byly spáchány vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že všichni tři obvinění se domluvili na vloupání do jednotlivých objektů a na odcizování různých věcí, a i k tomuto způsobu provedení činu směřoval úkol obviněného L. Z. Rovněž soud zdůraznil, že dovolatel věděl, že spolupachatelé vnikají do objektů za pomoci násilí, formou vloupání přes okno, které nebylo dostatečně zajištěno, anebo je vypáčili šroubovákem (viz strany 10 a 16 rozsudku soudu prvního stupně).
28. Správnost těchto závěrů soudu prvního stupně vychází v obecném smyslu z povahy spolupachatelství, jak byla výše vysvětlena, konkrétně pak především z okolností, za nichž byly předmětné tři dílčí útoky spáchány, a z podílu, jakým se obviněný L. Z. těchto dílčích útoků zúčastnil. Rozhodné pro závěr, že jednal zaviněně i k znakům přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, je to, že byl seznámen zcela aktuálně a konkrétně s tím, k čemu se jeho společníci chystají, do jakých objektů chtějí vniknout (nepatřily jim a neměly k tomu žádné povolení) a že v nich chtějí odcizit cizí věci. Právě tento charakter jejich jednání a způsob provedení, s nímž byl obviněný L. Z. seznámen, dokazuje, že i on jednal ve vztahu k těmto jinými společníky způsobeným následkům (poškození věcí ať již při vnikání do objektů, anebo při jejich vlastním odcizování v předmětných prostorech, kam vnikli za použití násilí) minimálně v nepřímém úmyslu [srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z těchto důvodů proto soudy správně shledaly, že obviněný L. Z. naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, i po subjektivní stránce, neboť věděl o společném záměru a alespoň rámcovém způsobu, jakým má být společně naplánovaná trestná činnost realizována, a byl při této formě trestné činnosti srozuměn s tím, že při ní dochází i k poškození věcí zejména při násilném překonávání překážek. Proto i tato právní kvalifikace je v souladu se zákonem, jakož i učiněnými skutkovými zjištěními.
VII. K výhradám proti výroku o trestu
29. Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti výroku o trestu, jemuž vytýkal především tvrdost z důvodu jeho nepodmíněnosti a dožadoval se trestu odnětí svobody podmíněně odloženého. Tuto námitku kromě požadavků na mírnější právní kvalifikaci opřel i o nesprávné využití §38 odst. 2 tr. zákoníku, avšak s tím, že soud řádně nezhodnotil všechny okolnosti rozhodné pro vyměření trestu. Nejvyšší soud k těmto námitkám zdůrazňuje, že stojí mimo obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na výhrady dotýkající se nepřiměřenosti trestu nedopadá, neboť nevyhovují žádným podmínkám, za nichž lze, i podle jiného důvodu, výrok o trestu dovoláním napadat. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Tyto závěry je třeba uplatnit i ve vztahu k odkazu obviněného na §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určujícím základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“, a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a poměry pachatele, které jsou stanoveny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505).
31. Z uvedené povahy ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán např. u §43 tr. zákoníku.
32. Obviněný s ohledem na rozvedené závěry nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících přiměřenost výše a druhu trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), a proto Nejvyšší soud neměl povinnost se námitkami proti výroku o trestu věcně zabývat.
33. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly a zvažovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 18 rozsudku soudu prvního stupně a 4 až 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VIII. Námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu
34. Obviněný v dovolání brojil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proti způsobu, jakým se odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vypořádal s jeho námitkami, neboť jej považoval za nepřezkoumatelný a „šablonovitý“. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Důvodem je jednak zásada vyplývající z ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle níž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Tento důsledek Nejvyšší soud ve vztahu k použitému důvodu a argumentům k němu se vztahujícím nevyužil, neboť v ostatních částech šlo o dovolání přípustné, avšak z této zásady je třeba vycházet, a proto nebylo možné námitky obviněného, které byly soustředěny výhradně proti tomu, jak odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil, akceptovat a dále se jimi zabývat.
IX. Závěr
35. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Z těchto důvodů neshledal opodstatněným ani požadavek obviněného na odklad výkonu trestu, jejž obviněný ve svém dovolání s odkazem na §265o tr. ř. učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu