ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1189.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1189/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 1/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, v části týkající se obviněného J. D. zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje , aby věc obviněného J. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, byl obviněný J. D. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu oba spoluobvinění. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. D. byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Znovu bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními nalézacího soudu) se obviněný J. D. přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku dopustil tím, že společným jednáním s T. M. dne 2. 1. 2014 kolem 03:00 hod. poté, co neoprávněně setrvali v bytovém domě v K. ulici v B., okres P., na chodbě v přízemí domu ve 2. sekci, z botníku před bytovými dveřmi, ke škodě O. V. odcizili 1 pár zánovní zimní trekové obuvi zn. Toplay černé barvy v ceně 500 Kč, přičemž tohoto jednání se obviněný J. D. dopustil poté, co byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 1 T 12/2013, mj. za trestný čin dle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 měsíců s podmíněným odkladem se zkušební dobou 36 měsíců, tj. do 22. 3. 2016, trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 2 T 161/2013, za trestný čin dle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný brojil proti závěru soudů, že přečin krádeže byl spáchán ve spolupachatelství a že byla naplněna jeho subjektivní stránka. Namítl, že neviděl, jak spoluobviněný T. M. boty odcizil, poněvadž se na místě na určitou dobu od spoluobviněného oddělil; zdůraznil, že se o krádeži dozvěděl až v souvislosti se svým zadržením. Navzdory tomu soud prvního stupně uvěřil výpovědi spoluobviněného, že dovolatel viděl, jak spoluobviněný T. M. bere obuv, když skutečná odpověď spoluobviněného na dotaz, zda viděl, jak spoluobviněný bere obuv, zněla: „asi jo“. Odvolací soud pak výpověď spoluobviněného ve veřejném zasedání, že jej spoluobviněný při krádeži bot neviděl, zcela pominul, a to přesto, že pro naplnění subjektivní stránky je rozhodné, zda obviněný o krádeži bot věděl či nikoliv. Obhajoba nemohla na zmíněnou výpověď spoluobviněného patřičně reagovat, neboť jí odvolací soud neumožnil závěrečné řeči.
Obviněný poznamenal, že ani jednomu ze spoluobviněných nebyl prokázán úmysl pohybu po ulici i vstupu do domu za účelem páchání trestné činnosti, úmysl byl soudy pouze presumován. Zatímco nalézací soud odvozoval úmysl především od „svévolného“ opuštění bytu svědka J. Č., tedy odchod za účelem páchání trestné činnosti a náhodné nalezení vhodného domu, odvolací soud spatřoval úmysl spoluobviněných ve snaze domoci se vstupu do domu, o čemž vypovídal svědek J. J. Soud prvního stupně však nezkoumal důvod, proč spoluobvinění od svědka J. Č. odešli, nezjišťoval, zda u svědka mohli zůstat či nikoliv, zda je svědek např. z důvodu drog nevykázal z bytu; tvrzení, že u svědka mohli zůstat přes noc, není podloženo jediným důkazem. Obviněný zdůraznil, že po odchodu od svědka zamířili na autobus, což je patrné z polohy domu v blízkosti autobusové zastávky V O. Nalézací soud nevysvětlil, proč neuvěřil obviněnému, že do domu, v němž posléze došlo k odcizení bot, vstoupili jen proto, aby se ohřáli a někde se tzv. „zašili“. Přitom chování obviněného jeho slova dokládá, jelikož v domě setrvali krátce, obviněný nechal po celou dobu svítit světlo, neučinil pokus vloupat se do sklepů, přičemž po chvíli oba odešli bez jakékoliv známky zájmu vstupu do dalších domů. Pokud jde o výpověď svědka J. J., uvedený svědek ještě před zahájením hlavního líčení popisoval situaci mediím poněkud odlišně a ani některé údaje z jeho předchozích výpovědí neodpovídaly skutečnosti. Týká se to např. jeho slov o údajně naditých batozích, což odporuje seznamu věcí nalezených u zadržených, nebo zmínky o tom, že jedna osoba něco „kutila“ u předních dveří daného domu. Obviněný měl za to, že svědek J. J. uviděl z balkonu spoluobviněného T. M., jehož znal z předchozí trestné činnosti, a ovlivněn pohybem spoluobviněného po ulici v noční hodině dospěl k závěru, že by spoluobviněný mohl páchat trestnou činnost, resp. že ji možná s ohledem na batoh již spáchal, a tak zavolal policii. Když svědek uviděl oba spoluobviněné v domě, jeho podezření se potvrdilo, proto opětovně kontaktoval policii, a když spoluobvinění vyšli ven, zadržel je a policii zavolal potřetí.
Obviněný uzavřel, že úmysl musí být prokázán a že lhostejnost k následku k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí. S odkazem na princip in dubio pro reo uvedl, že je dán důvod pro rozhodnutí v jeho prospěch, a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle přezkumného závěru odvolacího soudu byli oba spoluobvinění usvědčováni zejména výpovědí svědka J. J., který pozoroval jejich společné jednání, svědčící od samého počátku o jejich vzájemné dohodě. Jmenovaný svědek však podle státní zástupkyně vypověděl pouze to podstatné, že u vchodového prostoru dotčeného bytového domu viděl dvě osoby, přičemž jedna se rozhlížela po okolí a druhá vyvíjela nespecifikovanou činnost pravděpodobně směřující k násilnému otevření domovních dveří. Podle slov svědka obě osoby obešly dům a posléze byly spatřeny uvnitř budovy. Ačkoliv svědek počínání spoluobviněných od samého počátku sledoval a následně je ještě před příjezdem přivolané policejní hlídky zadržel, neměl možnost pozorovat, co se odehrávalo v domě při páchání přečinu krádeže, a nemohl ani znát okolnosti, které tomu předcházely. Ani z výpovědí spoluobviněných nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že by dovolatel J. D. byl odcizení předmětných bot spoluobviněným T. M. přítomen, resp. nebylo možné zjistit, jakou roli obviněný J. D. při spáchání přečinu zastával.
S odkazem na ustálenou judikaturu státní zástupkyně konstatovala, že v posuzovaném případě by stačilo byť i částečné přispění obviněného J. D., třeba i v podřízené roli, jen když by bylo vedeno stejným úmyslem jako jednání spoluobviněného T. M., a tedy spojeno se záměrem odcizit věci nacházející se v prostorách předmětného bytového domu, a to včetně uložené obuvi jeho obyvatel či návštěvníků. Uvedla, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, a že z hlediska posouzení subjektivní stránky spolupachatelství na přečinu krádeže nutno tudíž vyhodnotit, zdali si dovolatel J. D. byl vědom alespoň možnosti, že jeho jednání i jednání spoluobviněného T. M. směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a zda s tím byl pro tento případ srozuměn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010). V této souvislosti podotkla, že z výpovědí žádného ze spoluobviněných a ani ze zjištěného způsobu jejich neoprávněného vniknutí do bytového domu a následného pohybu v jeho prostorách nevyplývá, že by se tak stalo v jejich společném záměru na odcizení tam umístěných věcí, a to zvláště za situace, že se oba spoluobvinění od počátku trestního řízení hájili tím, že důvodem vstupu do domu byla pouze jejich potřeba ohřát se v jeho prostorách a případně tam i přespat. Na úmysl obviněného spáchat společně se spoluobviněným T. M. přečin krádeže nelze usoudit ani z jednání na místě činu, kdy spoluobviněný T. M. sebral z botníku v přízemních prostorách zimní trekovou obuv, neboť u hlavního líčení k tomu vypověděl, že boty odcizil jen on sám. K dotazu státní zástupkyně pak nejprve sice uvedl, že spoluobviněný J. D. viděl, jak bere trekové boty zn. Toplay, posléze však na dotazy své obhájkyně odpověděl, že neví, zdali byl obviněný J. D. zmíněnému odnětí cizí obuvi přítomen či nikoli, určitě však věděl, že je bere. Na podkladě jaké skutkové okolnosti měl obviněný J. D. nabýt takového povědomí a jaká byla případná reakce obviněného na takový jeho čin, již však jmenovaný spoluobviněný podle státní zástupkyně neuvedl, přičemž k upřesnění své výpovědi tak, aby byla takových pochybností prosta, nebyl vyzván.
Státní zástupkyně uzavřela, že obhajoba dovolatele o tom, že neví, zdali spoluobviněný T. M. za popsané situace odcizil nějakou obuv, nebyla spolehlivě vyvrácena. Z výše konstatovaných výsledků provedeného dokazování nebylo ani dovoditelné, že se tak stalo na podkladě takové jejich předchozí dohody, že by byť i případným účelem jejich neoprávněného vstupu do bytového domu bylo zmocnění se tam uložených cizích věcí, a že by tak dovolatel byl s jednáním spoluobviněného v uvedeném směru srozuměn. Opatřená skutková zjištění, vyplývající jak z výše poukazované výpovědi svědka J. J., tak i z výpovědí obou spoluobviněných či z dalších důkazů, a použitelná pouze ve vztahu k jednání obou spoluobviněných ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku, se podle mínění státní zástupkyně nacházejí za popsaného stavu věci v extrémním rozporu s právním závěrem obou soudů o tom, že jednání spoluobviněného T. M. je výsledkem jeho předchozí, byť i nevýslovné dohody s dovolatelem J. D. Státní zástupkyně má za to, že na straně dovolatele nelze spatřovat spolupachatelskou formu trestné součinnosti, založenou minimálně na jeho eventuálním úmyslu směřujícímu ke způsobení trestného následku ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku.
S ohledem na shora naznačené proto podle státní zástupkyně nelze akceptovat paušální úvahu prvostupňového soudu, že obhajobě spoluobviněných o tom, že důvody vstupu do předmětného bytového domu byly jiné než spojené s eventualitou odcizení tam uložených cizích věcí, neuvěřil a že tomu také koresponduje „fakt, že skutečně společně odcizili boty z botníku O. V.“ a že se navíc jedná o osoby, které mají sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Státní zástupkyně se domnívá, že taková právní úvaha nikterak nepokrývá výše poukazovaná zjištění, přičemž prokázaná okolnost dovolatelovy speciální recidivy může být v daném případě vyhodnocena pouze ve smyslu zákonné situační podmínky podle §205 odst. 2 tr. zákoníku; nepostačuje však k dovození jeho trestní odpovědnosti za úmyslné jednání podle přisouzené právní kvalifikace. V návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že se nelze ztotožnit ani s přezkumným závěrem odvolacího soudu, že způsob posouzení uplatněné obhajoby spoluobviněných ze strany nižšího soudu je plně akceptovatelný a že v posuzovaném směru nelze žádný právní význam přikládat ani tvrzení spoluobviněného T. M., že obviněný J. D. zřejmě nemusel odcizení bot vidět, a že tak o skutkových zjištěních, rozhodných pro vyvození jeho trestní odpovědnosti, nejsou dány důvodné pochybnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, zrušil a aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Praha-východ věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Právě o tuto poslední kategorii zásahu do práva na spravedlivý proces se zejména jedná, v důsledku čehož nemohla napadená rozhodnutí obstát. Tím, že soudy – nemajíce jiného spolehlivého důkazu – při vzájemně si odporujících výpovědích spoluobviněných J. D. a T.M. seznaly, že obviněný J. D. viděl či věděl, že spoluobviněný T. M. odcizil obuv zn. Toplay, dopustily se svévolného hodnocení důkazů bez akceptovatelného racionálního logického základu, učinily skutková zjištění, jež nemají v provedených důkazech patřičnou oporu, a v důsledku toho nesprávně, resp. spíše předčasně posoudily jednání obviněného J. D. jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Nelze než přisvědčit obviněnému, že soudy jeho trestní odpovědnost založily na výpovědi svědka J. J. a na rozporuplné výpovědi spoluobviněného T. M. Svědek J. J., ačkoliv pohyb spoluobviněných před domem a do jisté míry i v domě (přes sklo) viděl a spoluobviněné posléze zadržel, v domě přítomen nebyl, a proto z jeho výpovědi nelze zjistit, co se v domě konkrétně odehrávalo. Z jeho výpovědi nelze ani dovodit, že spoluobvinění šli do domu se společným úmyslem krást. Přestože se jednání spoluobviněných, kteří se podle výpovědi svědka J. J. pohybovali kolem 3.00 hod. ráno kolem cizího bytového domu, tento dům obhlíželi a posléze do něj zadními dveřmi vešli, může s ohledem na fakt, že spoluobvinění byli v minulosti trestáni, že k majetkové trestné činnosti mají sklon, a že u nich při zadržení byly nalezeny věci, jež mohou k páchání krádeže sloužit, jevit jako jednání osob, které do domu vstoupily s jediným cílem, a to cílem krást, není možné současně odhlédnout od možnosti, že skutečným důvodem, proč spoluobvinění do domu vešli, byla snaha se ohřát a případně nalézt vhodné místo k přespání. Naznačená možnost není nereálná zejména s přihlédnutím k tomu, že spoluobvinění byli v rozhodné době pod vlivem drog a že neměli kde přebývat. Pokud jde o údajně usvědčující výpověď spoluobviněného T. M., jmenovaný spoluobviněný v hlavním líčení jednak uvedl, že se spoluobvinění v domě neoddělili, že byli pořád spolu a že obviněný J. D. viděl, jak spoluobviněný bere boty; jednak ale také prohlásil, že neví, zda obviněný byl u toho, když spoluobviněný bral boty do batohu, o tom, že je spoluobviněný bere, však obviněný podle mínění spoluobviněného určitě věděl (č. listu 139). V závěru své výpovědi pak spoluobviněný připustil, že si nemůže být jistý, zda obviněný J. D. viděl, že bere boty. Vzhledem k tomu, že nějakou chvíli trvalo, než boty do batohu umístil, však předpokládá, že to obviněný J. D. viděl (č. listu 140). Ve veřejném zasedání spoluobviněný T. M. k věci uvedl, že s ním obviněný J. D. po celou dobu nebyl, a tudíž nemusel vidět, že spoluobviněný boty bere (č. listu 194 a verte). Takto popsaná nekonzistentní výpověď spoluobviněného T. M. stojí proti výpovědi obviněného, který od počátku shodně tvrdí, že o krádeži bot nevěděl, že spoluobviněného neviděl, jak boty bere, neboť se od něj na nějaký čas vzdálil, a že se o odcizení bot dozvěděl až v souvislosti se svým zadržením. Za takovéto důkazní situace, existují-li rozumné pochybnosti o tom, že spoluobvinění do domu vešli se záměrem krást, jako i praktická jistota, že obviněný J. D. viděl či věděl, že spoluobviněný boty krade, nelze učinit bez přesvědčivého vysvětlení rozporů ve výpovědích spoluobviněného spolehlivý závěr, že se obviněný dopustil přečinu krádeže jako spolupachatel.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, publikované pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, aj.). Pokud jde o tzv. společný úmysl, ten se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
S ohledem na shora uvedené by proto k naplnění pojmu spolupachatelství v posuzované trestní věci stačilo, aby obviněný J. D. svým jednáním k odcizení bot byť částečně přispěl a byl si přitom vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i spoluobviněného T. M. směřuje ke spáchání trestného činu krádeže společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jestliže však spoluobvinění vypověděli, že do domu nevstoupili se společným záměrem krást, resp. o tom mezi nimi neexistovala žádná předchozí vzájemná dohoda, a na předchozí společný záměr krást neukazují ani další v řízení provedené důkazy, přičemž podle výpovědi obviněného tento na místě neviděl, jak spoluobviněný T. M. boty bere, a podle svých slov tak do okamžiku zadržení neměl o odcizení bot ponětí, a výpověď spoluobviněného T. M. je nejednoznačná, tedy nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že ani v domě se spoluobvinění na odcizení bot nijak nedohodli, není možné bez důvodných pochybností hovořit o spolupachatelství.
K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to výslechem spoluobviněného T. M., se zaměřením na otázky, zda se spoluobvinění v domě oddělili, zda byl obviněný J. D. odcizení bot přítomen, zda odcizení bot viděl či mohl vidět, jak na případné odcizení reagoval. Jako vhodné se rovněž nabízí doplnit dokazování o výslech svědka J. Č., který by se měl vyjádřit k tomu, zda u něj spoluobvinění v rozhodný den pobývali, zda měli možnost u svědka zůstat, nebo byli nuceni z jeho bydliště odejít, a zda se případně zaobírali domluvou na krádeži. Teprve po vyhodnocení provedených důkazů nechť jsou učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. D. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, v části týkající se tohoto obviněného. Důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch dovolatele, neprospívá spoluobviněnému T. M., a proto byla označená rozhodnutí v části týkající se tohoto obviněného ponechána beze změny (§265k odst. 2, věta in fine, §261 tr. ř. přiměřeně). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc obviněného J. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková