ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.627.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 627/2019-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 162/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 T 162/2017.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 T 162/2017, byl obviněný J B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 2. 9. 2017 kolem 15:30 hodin odjel z místa svého bydliště vlastním osobním motorovým vozidlem zn. Renault Laguna, reg. zn. XY, do restaurace B. v XY, kde začal konzumovat nezjištěné množství alkoholických nápojů, dle svého tvrzení 11° piv a ginu a poté, dle podání vysvětlení svědků mezi 01:00 – 02:00 hodin dne 3. 9. 2017 opustil restauraci B. a společně s několika známými odjel motorovým vozidlem ke kamarádce Z. S., nar. XY, přičemž uvedené vozidlo řídil, a zde dle svědků rovněž konzumoval nezjištěné množství alkoholických nápojů, konkrétně piva a rumu, a odtud dle svědků okolo 03:00 hodin dne 3. 9. 2017 opět odjel svým motorovým vozidlem, přičemž opět řídil, a po cestě v XY postupně vyložil své známé, které vezl, přičemž poslední dva z nich vystoupili opět nedaleko podniku B. a železniční zastávky v XY a obžalovaný poté uvedeným vozidlem odjel a následně dne 3. 9. 2017 okolo 04:10 hodin v XY, na ul. XY před domem č. p. XY, způsobil dopravní nehodu tím způsobem, že nezvládl řízení, s vozidlem vyjel vpravo mimo komunikaci, kde narazil do sloupu veřejného osvětlení, který se zlomil a zůstal ležet na střeše vozidla, poškozením sloupu vznikla škoda na majetku Městyse XY, IČ XY ve výši 45.001 Kč, obžalovaný z místa nehody odešel ke své přítelkyni M. D., nar. XY, do jejího bydliště na ul. XY v XY, kde již další alkoholické nápoje nekonzumoval a kde jej dne 3. 9. 2017 zastihla hlídka Policie ČR, KŘP Jmk, DI Břeclav, v rámci prokazování totožnosti z kapsy svého oděvu vyndal mimo jiné startovací kartu od svého vozidla, načež se podrobil dobrovolně a opakovaně dechové zkoušce přístrojem Dräger, kdy mu bylo v 08:36 hodin naměřeno 1,10 promile alkoholu v dechu, v 08:41 hodin 1,36 promile alkoholu v dechu a v 08:47 hodin 1,30 promile alkoholu v dechu, dále se podrobil v Nemocnici Břeclav odběru krve, kde ze vzorku odebraného v 09:35 hodin bylo zjištěno 1,38 g/kg a v 10:05 hodin 1,26 g/kg alkoholu v krvi, z čehož byla zpětným propočtem, provedeným v rámci vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, stanovena hladina alkoholu v krvi obžalovaného v době uvedené dopravní nehody v rozmezí nejméně 2,03 g/kg a nejvíce 2,463 g/kg.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 450 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba 100 Kč, tj. peněžitý trest je ukládán v celkové výměře 45 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Houžvičky dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř.
5. Prvou sérii svých námitek obviněný uplatnil v rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když zpochybnil náležité obsazení odvolacího soudu v době rozhodování v jeho věci. Položil otázku, zda byl odvolací senát sestaven ve smyslu §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“) v souladu s platným rozvrhem práce, neboť jen tak je zajištěn požadavek vplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Rozvrh práce musí být především předvídatelný a transparentní, a to jak v otázce přidělování nápadu konkrétnímu senátu, tak v otázce jeho složení, které se stejně jako zastoupení jednotlivých soudců musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce.
6. Dovolatel poukázal na to, že mu byl přidělen odvolací senát 5 To ve složení předseda senátu JUDr. Josef Teplý a soudci JUDr. Hana Kleinová a JUDr. Aleš Flídr. Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2018 však není zřejmé, kdo měl být členem senátu 5 To, neboť zde není uveden žádný soudce, ostatně ani předsedou senátu, když v příslušné tabulce na straně 23 jsou uvedeni hned čtyři předsedové senátu. Ani podle klíče na stranách 18 až 21 nelze dospět k jasnému pravidlu, jak by měly být jednotlivé senáty tvořeny. Podle pravidel pro trestní úsek je na prvním místě vždy uveden tzv. řídící předseda senátu, jehož pravomoc spočívá v tom, že organizuje práci v jím řízeném senátu a v odůvodněných případech může místopředsedovi krajského soudu pro věci trestní navrhnout postup ve smyslu §181 tr. ř. K tomu vyslovil názor, že dané pravidlo umožňuje zcela netransparentní volbu složení senátu na základě libovůle řídícího předsedy senátu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011. Nadto podle již zmíněných pravidel „ vedoucí kanceláře rozděluje nápad denně podle času nápadu, a to postupně jednotlivě soudním oddělením, konkrétně jednotlivým soudcům v tomto oddělení “. Na právě uvedeném podkladě vyslovil přesvědčení, že je na libovůli vedoucí kanceláře, kterému konkrétnímu soudci v rámci soudního oddělení přidělí ten který spis, neboť žádné pravidlo neurčuje, jak mají být konkrétním soudcům v určitém soudním oddělení spisy přidělovány. Tento princip označil za zcela netransparentní (tady poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1522/2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15). Závěrem k dané tématice shrnul, že jde o nesprávný postup porušující princip zákonného soudce, rozhoduje-li o přidělování spisů vedoucí kanceláře anebo pověřený předseda senátu.
7. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Brně dne 12. 9. 2018. Práva účasti na něm se výslovně nevzdal, předmětného dne včas dorazil, nicméně s ohledem na vysokou venkovní teplotu byl oděn do sportovně laděného oblečení s krátkými rukávy i nohavicemi, nikoliv ovšem znečištěném, neupraveném, nemravném či obsahujícím nevhodné motivy. Odvolací soud z důvodu jeho údajně nevhodného a nedůstojného oblečení odročil veřejné zasedání na den 19. 9. 2018. Poté, co jej vykázal z jednací síně, však rozhodl o přistoupení k výslechu svědka N. G., a to na základě §183a odst. 1 tr. ř. bez účasti obviněného. Tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo účasti na provádění takového úkonu, které je součástí jeho práva na obhajobu zakotveného v §2 odst. 13 tr. ř. a především v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. V této souvislosti dovolatel poznamenal, že nebyly splněny podmínky pro odnětí možnosti účastnit se výslechu shora jmenovaného svědka postupem podle §183a odst. 1 tr. ř., k němuž lze přistoupit toliko z důležitých důvodů. Jde například o situaci, kdy se řádně předvolaný obviněný bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, jemuž jsou ale přítomni státní zástupce i obhájce, přičemž hrozí, že výslech svědka nebude možné později provést (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 227/2012). Tímto postupem se tedy (podle komentáře k trestnímu řádu) řeší případy, kdy důležité důvody brání tomu, aby důkaz, zejména výslech určité osoby jako svědka, byl proveden přímo v hlavním líčení, potažmo veřejném zasedání. Podle názoru dovolatele o takový případ v projednávané věci nešlo, jelikož odvolací soud odročil veřejné zasedání pouze o týden, a mohl tak svědka N. G. předvolat na tento další termín. Z okolností této věci nevyplývá, že by se svědek jakkoliv vyhýbal veřejnému zasedání, nebo nemohl být posléze již dosažitelný. V prvé řadě tudíž nebyl dán důvod pro výslech svědka mimo veřejné zasedání, přičemž pokud k tomu odvolací soud již přistoupil, měl obviněnému umožnit se jej zúčastnit, neboť jeho právo na obhajobu nelze bezdůvodně a svévolně krátit. Nelze se spokojit ani s tím, že toto právo mělo být dodatečně zajištěno přítomností obhájce, jelikož účast obviněného dává výslechu svědka zmiňovanému úkonu další rozměr v podobě jejich přímé konfrontace, možnosti na obsah výpovědi svědka reagovat a klást mu doplňující otázky. Následné čtení svědkovy výpovědi nemůže být z hlediska požadavků §2 odst. 10, 11 tr. ř. považováno za dostatečné. Závažnost nesprávného postupu odvolacího soudu zvyšuje skutečnost, že tento soud učinil na základě takto provedeného důkazu závěr svědčící o vině dovolatele.
9. Další procesní pochybení vytkl obviněný soudům obou stupňů v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě soudu prvního stupně též za využití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejprve v podrobnostech citoval judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, od něhož nelze oddělovat ani právní posouzení skutku, přičemž vyjádřil přesvědčení, že procesním postupem obou soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
10. Pochybení samotného odvolacího soudu mělo podle názoru dovolatele spočívat v tom, že při výslechu svědka N. G. byla v příkrém rozporu s §158 odst. 6 tr. ř. opakovaně doslovně citována jeho výpověď z úředního záznamu o podaném vysvětlení. To ovšem dané zákonné ustanovení výslovně zakazuje. Dokonce nemohou být ani předestírány rozpory, ani nesmí být vyslýchaný svědek upozorňován, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. Přitom úřední záznam o výslechu jmenovaného svědka nebyl pořízen jako neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. a se čtením tohoto záznamu obhajoba ani státní zástupce nevyslovili souhlas ve smyslu podle §211 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud opřel svůj postup o §212 odst. 1 tr. ř., který shledal i přes námitky obhajoba jako oprávněný, a jal se svědkovi předestírat části jeho dřívějšího vysvětlení. Takový postup odvolacího soudu považoval za nesprávný s důrazem na fakt, že uvedená pravidla se týkají pouze protokolu o výslechu svědka, nikoli však úředního záznamu o podaném vysvětlení. Připomněl také, že se nejednalo o případ ve smyslu §211 odst. 3 tr. ř. Shrnul tedy, že čtení či předestření úředního záznamu o podaném vysvětlení zakládá vadu, která může způsobit neúčinnost takto provedeného důkazu, což podpořil odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 666/2002 a dále i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 556/2017. Výpověď svědka N. G. proto označil za nezákonně opatřený důkaz, který není možné v trestním řízení použít a nelze z něj vycházet. K tomu opět citoval příslušnou judikaturu a uzavřel, že odvolací soud dovozoval jeho vinu na základě nezákonně opatřeného důkazu.
11. Vedle právě namítnutých pochybení dovolatel považoval skutková zjištění, která soud z tohoto důkazu vyvodil, za učiněná v extrémním rozporu s jeho obsahem. Citoval slova svědka N. G., z nichž je zřejmé, že tento nevěděl, zda předmětné vozidlo řídil obviněný. Přesto však na tomto podkladě soud učinil zcela opačné skutkové zjištění. Zbylá část jeho výpovědi již byla opatřena v rozporu se zákonem a nelze k ní jakkoliv přihlížet. Přitom otázka, zda dovolatel řídil vozidlo, v době, kdy byl pod vlivem alkoholu, je pro posouzení skutku naprosto stěžejní. V následující pasáži dovolání dovolatel citoval nepřípustné otázky soudu na svědka N. G., když zdůraznil, že není možné, aby soud prolamoval svá zákonná omezení dotazem, jestli je všechno uvedené v nepoužitelném úředním záznamu pravda, díky čemuž je pak celý obsah záznamu v podstatě „zkopírován“ z přípravného řízení do řízení před soudem. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení navrhnutí provedení takového důkazu a soudu k úvaze, zda jej provede. Jde tedy pouze o zdroj důkazu.
12. Postupem soudu tak byly podle obviněného zcela popřeny základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5, 11 a 12 tr. ř. Je sice pravdou, že odvolací soud se námitkou nepoužitelnosti úředního záznamu zabýval, nicméně jeho argumentace je nepřesvědčivá, když pouze uvedl, že režim §212 tr. ř. se vztahuje i na výpovědi svědků formou podaného vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř., jestliže poté na základě nezákonného předestření úředního záznamu označil výpověď svědka za výslovně nevěrohodnou, není zřejmé, jak z toho mohl dovozovat vinu dovolatele. Nadto hodnocení svědecké výpovědi jako nevěrohodné nemůže mít za následek její nahrazení vlastním skutkovým závěrem soudu nemajícím oporu v provedeném dokazování. Pokud ještě k tomu soud v odůvodnění svého usnesení nastínil slova svědků vyřčená v rámci jimi podaných vysvětlení, porušil tím §237 tr. ř., jelikož při svém rozhodování vycházel ze skutečností, které nemohly být ve veřejném zasedání probrány a jako důkaz provedeny.
13. Tytéž dovolací námitky vznesl obviněný i ve vztahu k postupu nalézacího soudu, tj. stran předestírání obsahu úředních záznamů o podaném vysvětlení, nezákonnosti důkazů i extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Konkrétně soud předčítal a konstatoval obsah dříve podaných vysvětlení svědkům J. a J. V. a J. K. K tomu dovolatel odkázal na zvukové záznamy z hlavních líčení ze dne 16. 4. 2018 a 11. 6. 2018 a protokoly z nich. Následně poukázal na extrémně nesprávné skutkové zjištění, podle něhož měl řídit auto po požití alkoholických nápojů, které z žádného provedeného důkazu nevyplývá. Přitom podle §2 odst. 6 tr. ř. a §220 odst. 2 tr. ř. lze přihlížet jedině ke skutečnostem probraným v hlavním líčení a opírat závěry soudu o důkazy, které strany navrhly a provedly či je provedl soud sám. Jedná se přitom o jediné skutkové zjištění hovořící v jeho neprospěch, na jehož základě lze uvažovat o tom, že se posuzovaného skutku dopustil. Dále dovolatel v podrobnostech citoval pasáže výpovědí slyšených svědků (kteří si nepamatovali, kdo motorové vozidlo řídil) a vyslovil přesvědčení, že soud jejich obsah účelově zkresloval. Stejně jako soud druhého stupně tudíž porušil §2 odst. 5 tr. ř. Závěr o vině oba soudy dovodily výlučně na základě výpovědi svědků, kterým byl nezákonně předestírán obsah úředních záznamu o jejich vysvětleních a kteří byli v podstatě nuceni jej označit jako řidiče vozidla. Použitelnost takových důkazů je v rozporu s doktrínou „ovoce z otráveného stromu“.
14. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej podle §226 tr. ř. zprostil obžaloby, eventuálně (neshledá-li podmínky pro navrhovaný postup) aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 T 162/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Na základě §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vždy nejprve v obecné rovině rozvedl rozsah působnosti jednotlivých dovolacích důvodů, poté se věnoval konkrétním námitkám obviněného v jejich rámci uplatněným.
16. Státní zástupce se neztotožnil s názorem obhajoby, že by pravidla z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, umožňovala libovůli a jakoukoli netransparentnost ve složení senátu, ať již ze strany řídícího předsedy senátu či vedoucí kanceláře. Věc dovolatele byla po svém zaevidování u odvolacího soudu dne 1. 8. 2018 přidělena senátu 5 To podle rozvrhu práce na rok 2018, ve znění od 1. 8. 2018 po změnách č. 1 až 7 (dále jen „rozvrh práce“). Patřila do specializace odvolacího trestního senátu 5 To (trestné činy v dopravě). Z toho důvodu byla věc v souladu s bodem B. odst. 2. A/ a/ rozvrhu práce přednostně přidělena tomuto senátu. Použití kritéria právní povahy trestní věci (charakteru trestné činnosti) pro přidělení věcí příslušnému specializovanému senátu nemůže být považováno za porušení práva na zákonného soudce.
17. Pokud obviněný shledal hrozbu libovůle při přidělování věcí v ustanovení bodu B. odst. 7. rozvrhu práce, státní zástupce uvedl, že toto pravidlo však přidělování věcí neupravuje, přičemž opak nelze dovodit ani z oprávnění a povinnosti řídícího předsedy senátu organizovat práci v jím řízeném senátu. I v případě přednostních přidělení specializovaným senátům by pak měla při přidělování věcí platit pravidla uvedená v bodě B. odst. 2. B/ rozvrhu práce. Podle nich zejména platilo, že napadlé věci agendy To se rozdělují na dvě skupiny – odvolání a stížnosti se zvláštním vyznačováním věcí vazebních, přičemž přidělování věcí v těchto skupinách je navzájem na sobě nezávislé. V každé ze skupin se věci přidělují postupně podle číselného označení senátu, počínaje senátem 3 To a konče senátem 9 To, po jedné věci každému soudci zařazenému v agendě To po započtení věcí přednostně přidělených a podle časového pořadí nápadu věcí. Vedoucí kanceláře rozděluje nápad denně podle času nápadu, a to postupně jednotlivým soudním oddělením, konkrétně jednotlivým soudcům v tomto oddělení. Věci, které napadly ve stejný časový okamžik v rámci jednoho dne, před přidělením seřadí abecedně dle počátečních písmen příjmení prvního z obviněných, ohledně něhož byl opravný prostředek podán. Poněkud odlišná pravidla se uplatnila v mimořádně rozsáhlých trestních věcech, což však nebyl případ dovolatele.
18. Podle státního zástupce z uvedeného výčtu rozhodných pravidel pro přidělování věcí vyplývá, že sice věci přidělovala vedoucí kanceláře, nečinila tak ovšem podle jakéhosi osobního uvážení, nýbrž na základě pravidel dopředu pevně stanovených v rozvrhu práce vydaném předsedou soudu. Rozhodující kritérium přitom bylo kritérium časové, vztažené k datu a přesného času nápadu věci (na nějž vedoucí kanceláře neměla vliv). Uplatnilo se nejen při přidělení věci některému z oddělení, ale i při přidělení konkrétně jednotlivým soudcům v tomto oddělení (podle jmenného zařazení v tabulce na straně 23 rozvrhu práce). Státní zástupce tedy nepovažoval za opodstatněný ani ten názor obviněného, že stanovená pravidla v rozvrhu práce umožnila vedoucí kanceláře na podkladě vlastního uvážení vybírat, kterému soudci z oddělení ten který odvolací spis přidělí. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tak podle jeho názoru nedošlo.
19. Ve vztahu k námitkám obviněného stran porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání považoval státní zástupce za podstatné, že obviněný byl přítomen veřejnému zasedání jak dne 12. 9. 2018 (do okamžiku, než bylo z důvodu jeho zcela nevhodného a nedůstojného ošacení odročeno), tak dne 19. 9. 2018. Nadto poznamenal, že odvolací soud nepovažoval jeho účast u veřejného zasedání ani za nezbytnou, neb jej ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání toliko vyrozuměl a nepředvolával ho. V procesním postupu odvolacího soudu, který přistoupil dne 12. 9. 2018 k výslechu svědka N. G. podle §183a tr. ř. mimo veřejné zasedání, přičemž se tohoto úkonu obviněný osobně nezúčastnil, byl však přítomen jeho obhájce, tak není možné shledávat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
20. Státní zástupce dodal, že odvolací soud postupoval v souladu s požadavkem projednání věci bez zbytečných průtahů, když z důvodů majících původ na straně obviněného (v důsledku jeho obstrukčního jednání v podobě nevhodného vystupování před soudem, kdy se na jednání soudu dostavil v teplákových kraťasech, nevhodném tričku a v sandálech) využil i k naplnění uvedeného požadavku tomu určeného §183a odst. 1 tr. ř. Jestliže soud může podle tohoto ustanovení postupovat nepochybně v případě, že se řádně předvolaný obviněný bez dostatečné omluvy nedostaví k hlavnímu líčení (veřejnému zasedání), není důvod takto nepostupovat v případě, kdy se sice obviněný k jednání dostaví, ale svým obstrukčním přístupem jeho konání zmaří. I za této situace lze takto provedený důkaz učinit podkladem pro rozhodnutí, pokud je protokol o výpovědi svědka vyslechnutého mimo hlavní líčení či veřejné zasedání přečten k důkazu za splnění podmínek uvedených v §211 tr. ř. Pokud dovolatel následně souhlasil s přečtením výpovědi svědka provedené podle §183a odst. 1 tr. ř., nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
21. Další námitky obviněného nenaplnily podle názoru státního zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nebyly ovšem zcela bez významu, jelikož byly v dovolání formulovány z hlediska možného extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a z hlediska práva obviněného na spravedlivé soudní řízení.
22. Státní zástupce potvrdil dílčí procesní pochybení odvolacího soudu při provádění důkazu výpovědí svědka N. G. V reakci na průběh výpovědi svědka konané mimo veřejné zasedání soud nesprávně předestřel svědkovi úřední záznam o podání jeho vysvětlení z přípravného řízení. Odvolací soud při zdůvodnění svého postupu nepřesně poukázal na §212 odst. 1, 2 tr. ř., které se týká jen výpovědí, nikoli vysvětlení osob. Trestní řád přitom přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby umožňuje jen se souhlasem státního zástupce a obviněného, který nebyl dán. Jinak nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán. Vypovídající svědek nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu o jeho předchozím vysvětlení je uvedeno něco jiného, co odporuje podávané výpovědi. To ovšem neznamená, že by výpověď svědka N. G. byla jako celek nepoužitelná k důkazu. Nepoužitelná je jen ta její část, v níž svědek reagoval na předestření konkrétních skutečností z úředního záznamu. Předestřený úřední záznam se přitom nestal podkladem výroku o vině obviněného, když tento výrok vynesl již soud nalézací. Odvolací soud krom nesprávného předestření části podaného vysvětlení již plně v souladu s jeho oprávněním orgánu povolaného k výslechu svědka v odvolacím řízení dalšími otázkami pokračoval ve výslechu, přičemž tento byl v této následující části zanesen na téměř pět stran protokolu. Soud tak činil zcela oprávněně v zájmu podrobně objasnit skutečnosti jinak obsažené v úředním záznamu kladením doplňujících dotazů, včetně zájmu na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka.
23. Státní zástupce proto vyslovil přesvědčení, že v předmětném případě se nejednalo o takové porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, že by napadené rozhodnutí a odsuzující rozsudek nalézacího soudu nemohly obstát. Podstatným se jeví, že uvedené procesní pochybení nemá zásadní žádný vliv na jinak správná skutková zjištění soudů a výrok o vině. Ten byl založen na důkazech odlišných od výpovědí svědka N. G. Zmínit lze svědecké výpovědi zakročujících policistů, ale i dalších osob. Závěr o rozporuplnosti a nevěrohodnosti výpovědí známých obviněného je postaven na vzájemných rozporech mezi nimi (v otázce kdo řídil, kdo vůbec ve vozidle jel atd.) a na tom, že nekorespondují s ostatními důkazy. Obviněný nezpochybňoval, že vozidlo řídil; po nehodě disponoval odemykacím zařízením vozidla. Nalézací soud a v návaznosti na něj i soud odvolací dospěly na základě podrobného zhodnocení provedených důkazů k odůvodněnému závěru o jeho vině. I přes dílčí procesní pochybení nalézacího soudu neshledal státní zástupce mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé extrémní rozpor. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
24. Vzhledem k uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
25. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného. Bylo mu doručeno dne 14. 6. 2019. Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
28. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vtahuje na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Obviněný sice ve svém podání obě tato ustanovení formálně deklaroval, v dalším textu se jim ale již vůbec nevěnoval a nevznesl ani jedinou námitku, která by se k citovaným tematickým okruhům byť jen přibližovala. Nejvyšší soud není zásadně oprávněn jakkoliv (svévolně) domýšlet či rozšiřovat dovolací argumentaci, proto se takto uplatněnými dovolacími důvody a teoretickými otázkami, které by je mohly obecně naplňovat, nijak nezabýval.
29. Následnou argumentaci obviněného, v rámci dalších zvolených dovolacích důvodů, zhodnotil Nejvyšší soud ve většině případů (a mnohdy s nemalou mírou tolerance) jako relevantně uplatněnou. A vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
30. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně využil obviněný hned tří dovolacích důvodů. Prvý z nich, podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Tento dovolací důvod je tedy možno uplatnit ve dvou alternativách, přičemž z podání obviněného je zřejmé, že zvolil druhou variantu, tj. že ve věci rozhodl soud, konkrétně odvolací senát Krajského soudu v Brně 5 To, který „nebyl náležitě obsazen“. Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 a násl. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157, a také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 ․ 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.). Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovaného ustanovení). Obsazením soudu se ovšem rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci (a případně přísedící), kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce příslušného soudu.
31. Nejvyšší soud v těchto souvislostech nezpochybňuje, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., který v §27, §31, §35 a §41 až §45 upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 citovaného zákona). V něm se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) citovaného zákona]. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc , a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
32. Po tomto obecném vymezení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelova námitka, v rámci níž v podstatě vyjádřil pochybnost, zda nebyl odňat svému zákonnému soudci (když konkrétně tvrdil, že bylo na libovůli vedoucí kanceláře, kterému soudci v rámci soudního oddělení přidělí ten který spis), je sice z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. námitkou formálně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou.
33. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci z obsahu spisu i z veřejně přístupných zdrojů (viz např. „Portál justice“) zjistil, že trestní věc obviněného byla poté, co byl spisový materiál předložen Okresním soudem v Břeclavi Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o odvolání obviněného, zaevidována do rejstříku To a podle rozvrhu práce tohoto odvolacího soudu na rok 2018 ve znění účinném od 1. 8. 2018 po změnách č. 1 až 7 (dále jen „rozvrh práce“) přednostně přidělena senátu 5 To jako senátu specializovanému na trestné činy v dopravě. Jelikož se tak stalo v souladu s bodem B. odst. 2. A/ a/ rozvrhu práce, nemůže být použití kritéria právní povahy trestní věci (charakteru trestné činnosti) pro přidělení věcí příslušnému specializovanému senátu považováno za porušení práva na zákonného soudce. Pokud pak dovolatel shledal hrozbu libovůle při přidělování věcí v ustanovení bodu B. odst. 7. rozvrhu práce, je třeba ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce uvést, že toto pravidlo přidělování věcí neupravuje (opak přitom nelze dovodit ani z oprávnění a povinnosti řídícího předsedy senátu organizovat práci v jím řízeném senátu). Ovšem i v případě přednostních přidělení věcí specializovaným senátům by při přidělování věcí měla platit pravidla uvedená v bodě B. odst. 2. B/ rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, zejména že napadlé věci agendy To se rozdělují na dvě skupiny – odvolání a stížnosti se zvláštním vyznačováním věcí vazebních. Přidělování věcí v těchto skupinách je navzájem na sobě nezávislé, v každé z těchto skupin se věci přidělují postupně podle číselného označení senátu, počínaje senátem 3 To a konče senátem 9 To, po jedné věci každému soudci zařazenému v agendě To po započtení věcí přednostně přidělených a podle časového pořadí nápadu věcí.
34. Pokud jde o dovolatelovu výhradu vztahující se k postupu vedoucí kanceláře trestního oddělení Krajského soudu v Brně, je třeba uvést, že ta podle rozvrhu práce rozděluje nápad denně podle času nápadu, a to postupně jednotlivým soudním oddělením, konkrétně jednotlivým soudcům v tomto oddělení. Věci, které napadly ve stejný časový okamžik v rámci jednoho dne, před přidělením seřadí abecedně podle počátečních písmen příjmení prvního z obviněných, ohledně něhož byl opravný prostředek podán. Pro úplnost lze dodat, že poněkud odlišná pravidla se sice uplatňují v mimořádně rozsáhlých trestních věcech, což se však netýkalo přezkoumávané věci dovolatele. Z uvedeného výčtu rozhodných pravidel pro přidělování věcí rovněž vyplývá, že vedoucí kanceláře sice věci přidělovala, nečinila tak ovšem podle libovolného osobního uvážení, nýbrž na základě pravidel dopředu pevně stanovených v rozvrhu práce. Rozhodující kritérium při tomto přidělování bylo pro ni kritérium časové, vztažené k datu a přesnému času nápadu věci (na nějž neměla žádný vliv). Toto kritérium se uplatnilo nejen při přidělení věci některému z oddělení, ale i při jejím přidělení jednotlivým soudcům v tomto oddělení (podle jmenného zařazení v tabulce na straně 23 rozvrhu práce s jistou úpravou v případě soudce JUDr. Aleše Flídra, jemuž připadala polovina obvyklého nápadu odvolání).
35. Z těchto důvodů lze uzavřít, že pravidla stanovená v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně neumožňovala ani některému soudnímu funkcionáři tohoto soudu, ani vedoucí kanceláře trestního oddělení soudu na podkladě vlastního uvážení vybírat, kterému soudci z trestního oddělení ten který odvolací spis přidělí. Nejvyšší soud proto shledal, že argumentaci vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze přisvědčit.
36. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento důvod dovolání tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. K tomu je třeba v obecné rovině dodat, že zmiňovaný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez jeho osobní účasti.
37. Jestliže dovolatel ve svém podání tvrdil, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, které se konalo dne 12. 9. 2018 (podrobnosti viz shora), lze usuzovat, že takovou námitkou byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. z formálního hlediska relevantně naplněn. Stran jeho reálné existence či naopak neexistence však bylo třeba přihlédnout a následně zhodnotit především to, že obviněný se k veřejnému zasedání včas dostavil a také se jej zúčastnil. Veřejné zasedání však bylo krátce po jeho zahájení (jak v přítomnosti obviněného, tak i jeho obhájce) odročeno na 19. 9. 2018. Odvolací soud totiž považoval oblečení a obutí obviněného, v němž se k veřejnému zasedání dostavil (z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 212 spisu je zřejmé, že přišel „oblečen do teplákových kraťasů, nevhodného trička a sandálů“ ), za nevhodné a zejména nedůstojné. K tomu dovolatel dodatečně (až v podaném dovolání) na vysvětlení uváděl, že byl vzhledem k poměrně vysokým teplotám toho dne ve sportovně laděném oblečení s krátkými rukávy i nohavicemi, nikoli znečištěném či neupraveném, nemravném či pobuřujícím.
38. Z obsahu spisu je rovněž patrné, že odvolací soud poté, co obviněný opustil jednací síň, přistoupil k výslechu předvolaného svědka N. G., což odůvodnil odkazem na §183a odst. 1 tr. ř. Z protokolu o veřejném zasedání (viz rovněž č. l. 212 spisu) je však zřejmé, že jmenovaného svědka následně (v přítomnosti státního zástupce a obhájce obviněného) vyslechl a do zmíněného protokolu (nikoliv tedy do samostatného protokolu) výpověď svědka zaznamenal. Jelikož obviněný jeho výslechu nemohl být přítomen, namítl, že nemohl mu klást otázky a k jeho výpovědi se vyjádřit. Vyslovil rovněž názor, že pro výslech svědka ve smyslu §183a odst. 1 tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, konkrétně neexistovaly důležité důvody bránící provedení takového důkazu v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání, a že jeho právo na obhajobu nemohlo být dostatečně zajištěno ani přítomností obhájce u tohoto výslechu.
39. V návaznosti na tyto dovolatelovy výhrady je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud je povinen – bez ohledu na zákonný rozsah dovolacích důvodů – respektovat ústavně garantovaná práva a svobody, a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž porušení nelze v žádné fázi trestního řízení tolerovat. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je Nejvyšší soud na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.; obdobně vyzněl i nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, podle něhož je Nejvyšší soud povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces).
40. Při respektu k tomuto názoru Ústavního soudu musel Nejvyšší soud přisvědčit dovolateli v názoru, že popsaný procesní postup odvolacího soudu nebyl v souladu s §183a odst. 1 tr. ř. Podle první věty tohoto ustanovení totiž platí, že „ V řízení před soudem může předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání .“ Už z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že provádění důkazů mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání může soud realizovat jen výjimečně, a pokud jsou pro to důležité důvody. Výjimka je přípustná, pokud nelze konání úkonu odložit na pozdější dobu a jejich vyrozumění a případnou účast zabezpečit. Zákon zde v podstatě vymezuje pojem úkonu, jehož provedení nelze odložit (pro stadium řízení před soudem). Za důležitý důvod lze považovat situace, kdy některá z předvolaných osob se k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nedostaví, a proto musí být zasedání soudu odročeno, přestože jsou přítomni státní zástupce a obhájce. Navíc může hrozit, že výslech takového svědka již nebude možno později provést, např. pro jeho dlouhodobou nepřítomnost v České republice, nástup na déletrvající léčení, anebo pokud účasti takové osoby u soudu brání její špatný zdravotní stav apod. Řeší se zde případy, kdy důležité důvody brání tomu, aby důkaz (zejména výslech určité osoby jako svědka) byl proveden přímo v hlavním líčení (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §183a a násl. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2422 a násl.).
41. V přezkoumávané věci žádná z těchto zákonných podmínek nebyla splněna. Výslech svědka N. G. nebylo třeba provádět mimo veřejné zasedání, zvláště když to bylo odročováno o pouhý jeden týden, a nehrozilo ani reálné nebezpečí, že by se k odročenému veřejnému zasedání tento svědek nedostavil, neboť předchozí předvolání k veřejnému zasedání respektoval. Nelze ani mít za to, že by toto procesní pochybení odvolací soud následně zhojil tím, že v průběhu odročeného veřejného zasedání protokol o výslechu jmenovaného svědka (se souhlasem státního zástupce a obviněného) přečetl. Je tomu tak už proto, že Nejvyšší soud má výhrady i ke způsobu výslechu tohoto svědka mimo veřejné zasedání, jak na to ještě bude v dalším textu poukázáno.
42. Na závěr této části usnesení je vhodné dodat, že Nejvyšší soud – na rozdíl od názoru státního zástupce – nepovažoval jednání obviněného za obstrukční. Obviněný se přece k veřejnému zasedání před odvolacím soudem dostavil (byť podle názoru tohoto soudu nevhodně oblečen a obut), čímž dal zřetelně najevo, že se jej chce zúčastnit. Kromě toho je třeba zmínit, že jeho oblečení a obutí měl odvolací soud před svým rozhodnutím o odročení veřejného zasedání poměřovat – v rámci tzv. testu proporcionality – s právy obviněného na jeho obhajobu a spravedlivý proces. A pokud tak činil (z odůvodnění jeho rozhodnutí to však není zřejmé), Nejvyšší soud má pochybnosti o správnosti takového poměřování, neboť při něm upřednostnil estetické (příp. i etické) hledisko před uvedenými právy obviněného.
43. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
44. Dovolatel prostřednictvím právě popsaného dovolacího důvodu tedy mohl zpochybnit především naplnění některého nebo všech znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (popř. nastínit jinou, věcně související hmotněprávní problematiku), a to vycházeje ze skutkového stavu zjištěného nižšími soudy. Nic takového ovšem neučinil, namísto toho opětovně brojil proti procesnímu postupu odvolacího soudu (znovu v souvislosti s výslechem svědka N. G.), když tentokrát namítal porušení ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., §212 odst. 1 tr. ř. a §211 odst. 6 tr. ř. Ve výsledku tak napadal skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, která měla být přijata v rozporu se závaznými pravidly trestního práva procesního. Tímto však vybočil ze zákonného rámce jím zvoleného dovolacího důvodu, který zavazuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek práva hmotného, a zároveň nenaplnil ani žádný jiný důvod zakotvený v §265b tr. ř. Za dané situace je dovolací soud oprávněn odmítnout takto uplatněné výhrady, aniž by se jimi po věcné stránce vůbec zabýval (což obvykle také činí).
45. Dovolatel ovšem v tomto směru vznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném (a nutno zdůraznit, že zcela výjimečném) případě může i dovolací soud do již zjištěného a ustáleného skutkového stavu zasáhnout, popřípadě napravit jiná procesní pochybení soudů nižších stupňů, která obvykle nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Ostatně již v odstavci 39. tohoto usnesení Nejvyšší soud poukázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž nemůže ani dovolací soud přehlížet porušení kteréhokoliv ústavně zaručeného práva obviněného.
46. V tomto konkrétním případě je podstatné také zmínit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaném pod č. 91/2004 ve Sb. nál. a usn. ÚS, vymezil zobecňující podmínky, kdy ke shora uvedenému extrémnímu rozporu dochází. Jako jeden z typizovaných příkladů této zásadní a ústavně nekonformní vady jsou zde označena soudní rozhodnutí učiněná na základě důkazů, které nebyly získány co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučeny . Právě tímto směrem byla vedena dovolací argumentace obviněného, který kategoricky nesouhlasil s tím, že soud druhého stupně svědkovi N. G. během jeho výslechu, provedeného mimo veřejné zasedání, předestíral obsah úředního záznamu o jím podaném vysvětlení, a zároveň se neztotožnil s názorem soudu, že daný postup je povolen na základě ustanovení §212 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto z hlediska zachování pravidel spravedlivého procesu uplatněné námitky přezkoumal, načež nezbylo, než dovolateli přisvědčit.
47. O úloze úředních záznamů o podaném vysvětlení v trestním řízení hovoří §158 odst. 6 tr. ř., v němž je zakotveno následující: „ O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. “ Jako klíčovou informaci lze vyzdvihnout, že úřední záznam se sice může užít jako důkaz v řízení před soudem, ale jen zcela výjimečně za podmínek stanovených trestním řádem. Takovou výjimku z tohoto pravidla představuje §211 odst. 6. tr. ř., podle kterého lze „ se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§158 odst. 3 a 5) “. V jiných případech nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán. Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1958).
48. V přezkoumávaném případě však Krajský soud v Brně nastíněná pravidla při výslechu svědka N. G. nerespektoval. V prvé řadě je nutno předeslat, že v řízení před soudem prvního stupně nedal obhájce obviněného souhlas se čtením úředního záznamu o vysvětlení, jež tento svědek podal ještě před zahájením trestního stíhání obviněného (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 6. 2018, č. l. 166 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 9. 2018, na č. l. 212 až 215 spisu, vyplývá, že odvolací soud od samého počátku nepřípustně odkazoval na příslušný úřední záznam, svědka se několikrát dotázal, zda to, co uvedl policistům, se zakládalo na pravdě, případně zda si při výslechu u policie pamatoval na určitou okolnost. Především ale svědkovi hned dvakrát předestřel danou (a nutno opět zdůraznit, že procesně nepoužitelnou) výpověď před policejním orgánem s poukazem na rozpory s jeho svědectvím ve veřejném zasedání a výzvou, aby se ke vzniklým nesrovnalostem vyjádřil. Výsledně pak druhostupňový soud využil takto učiněnou výpověď jako jeden z důkazů usvědčujících dovolatele ze spáchání posuzovaného trestného činu. Ve svém usnesení (str. 4) navíc otevřeně popisoval rozpory mezi výpověďmi před policejním orgánem a soudem, a to nejen u zmiňovaného svědka, ale také u J. K., který byl slyšen před soudem prvního stupně. Konkrétně citoval reakce svědků na (v obou případech nezákonné) předestření obsahu úředního záznamu. Tímto postupem porušil ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., §211 odst. 6 tr. ř. a rovněž základní zásady trestního procesu (bezprostřednosti a ústnosti) podle §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Vedle toho toleroval, že se identického pochybení předtím dopustil i prvoinstanční soud, o čemž bude v podrobnostech pojednáno níže.
49. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že předestřít obsah podaného vysvětlení je možné na základě §212 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí následující pravidlo: „ Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. “ Přestože se v daném případě jedná o úkon, který nebyl učiněn kontradiktorním způsobem (a nesplňuje tudíž podmínky pro jeho přečtení), stále se citovaná norma vztahuje výhradně na protokol o výslechu svědka učiněný v přípravném řízení a nikoliv na úřední záznam o podaném vysvětlení z doby před zahájením trestního stíhání obviněného. Analogickému rozšíření použitelnosti zmiňovaného postupu i na úřední záznamy pak výslovně brání §158 odst. 6 tr. ř. i shora popsaný postoj právní teorie.
50. Ani v praxi obecných soudů není podporován názor vyslovený odvolacím soudem. Za vše hovoří například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 3 To 666/2002 (publikovaný pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr.), jehož právní věta zní: „ Úředního záznamu o vysvětlení osob podaného podle §158 odst. 5 tr. ř. nelze využít v řízení před soudem k postupu podle §212 odst. 1 tr. ř. a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí. Je-li přesto svědkovi při jeho výpovědi v hlavním líčení takový úřední záznam předestřen, jde o vadu, která zpravidla způsobí, že tato výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. Na tom nemění nic ani skutečnost, že byl u vysvětlení přítomen obhájce. “ Obdobně lze odkázat i na odůvodnění dalších usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 556/2017, ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018, a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018.
51. V neposlední řadě je vhodné doplnit, že i pokud by bylo v daném případě (čistě teoreticky) možno aplikovat §212 odst. 1 tr. ř. a předestřít svědkům obsah jejich dřívější výpovědi před policejním orgánem, byla by důkazní hodnota získaných informací i tak velice omezená a ve své podstatě by mohla posloužit jen k posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi svědka nebo spoluobviněného učiněné v hlavním líčení, nikoli tedy k důkazu o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí o vině, tak jako je tomu v případě protokolu o dřívější výpovědi přečteného k důkazu podle §211 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2677). Podle §212 odst. 2, věty druhé, tr. ř. totiž platí, že: „ Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy. “ Prakticky tedy odvolací soud nebyl na základě žádného ustanovení trestního řádu oprávněn přijmout závěr, který učinil na str. 4 svého rozhodnutí, že obviněný byl z řízení vozidla pod vlivem alkoholu „ usvědčován výpověďmi svědků J. K. a N. G...., když tito nedokázali patřičně a hodnověrně vysvětlit rozpory ve svých výpovědích, jež vyplývají z jimi podaných vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu ... a procesních výpovědí před nalézacím soudem (K.), resp. odvolacím soudem (G.) “.
52. Vzhledem ke všem dosud uvedeným skutečnostem je třeba považovat rozhodnutí soudu druhého stupně do značné míry za nezákonné a ne zcela konformní s ústavně garantovanými pravidly spravedlivého procesu. Nadto není možno přehlédnout ani fakt, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který při provádění důkazů také nepostupoval bezezbytku v souladu se základními zásadami zakotvenými v §2 tr. ř.
53. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
54. V tomto směru dovolatel vznesl výhrady vůči shodnému (a též nesprávnému) procesnímu postupu soudu prvního stupně, který měl předestírat obsah úředních záznamů o podaném vysvětlení svědkům J. a J. V. a J. K., vyslýchaným u hlavního líčení. Na základě takto nezákonně provedených důkazů měl soud dospět k „extrémně nesprávnému skutkovému zjištění“, že (obviněný) řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a tím způsobil dopravní nehodu. Nejvyšší soud se již v předchozích pasážích svého rozhodnutí podrobně zabýval rozsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i možnostmi jeho výjimečného překročení, proto na tomto místě (s odkazem na příslušné části tohoto usnesení) pouze konstatuje, že i v daném případě shledal podmínky pro přezkoumání procesních otázek a že opět dovolateli v části jeho argumentace přisvědčil.
55. Na rozdíl od soudu odvolacího, který svůj (chybný) procesní postup zcela otevřeně deklaroval, soud nalézací tuto právní problematiku hodnotil evidentně správně, a proto se v odůvodnění svého rozsudku o jakémkoliv předestírání svědkům jejich tvrzení z úředních záznamů o podaném vysvětlení nezmiňoval a na žádné rozpory v jejich výpovědích u hlavního líčení s dřívějšími výpověďmi u policie explicitně nepoukazoval. Vedle obviněného to byl však právě soud druhého stupně, který ve svém rozhodnutí na takové počínání soudu prvního stupně upozornil, neboť on sám je mylně považoval za správné. Především však lze namítaná pochybení vystopovat ve spisovém materiálu sp. zn. 3 T 162/2017. Hlavním zdrojem poznání se v tomto ohledu staly zvukové záznamy z hlavních líčení konaných dne 16. 4. 2018 a dne 11. 6. 2018. Nelze přehlédnout už tu vcelku podezřelou okolnost, že oba protokoly o hlavních líčeních (na č. l. 144 - 150 a 158 - 169 spisu) ne úplně odpovídají skutečnému průběhu předmětných hlavních líčení, což se týká také (a především) výslechů tří výše jmenovaných svědků. Z uvedených protokolů se například jeví, že svědci vypovídali samostatně a naprosto souvisle, ve skutečnosti však pouze odpovídali (co možná nejstručněji a nejneurčitěji) na položené otázky. Závažnější jsou ovšem další (procesně nekorektní) dotazy a reakce samosoudce či státní zástupkyně, o nichž není v ani jednom z těchto protokolů žádný záznam.
56. Během výslechu svědka J. V. samosoudce při výskytu rozporů oproti jeho dřívější výpovědi hned dvakrát přečetl vybranou pasáž úředního záznamu o jím podaném vysvětlení. K protestu obhájce obviněného proti tomuto způsobu vedení výslechu samosoudce odvětil „ to je předestírání, mohu předestírat “, přičemž k poznámce obhájce, že číst úřední záznamy v hlavním líčení o vysvětlení osob není možné, zopakoval, že jejich předestírání možné je (přesto však o tom není ani v písemném protokolu ani rozsudku jediná zmínka). I následně byl svědek samosoudcem a státní zástupkyní upozorňován na mnohem podrobnější a konkrétnější výpověď ve zkráceném přípravném řízení, dotazován, proč najednou vypovídá odlišně a zda mu kamarádství s dovolatelem stojí i za případné trestní stíhání pro křivou výpověď. V obdobném duchu se nesl i výslech svědka J. V. Jemu sice nebyly žádné pasáže z úředního záznamu čteny a v podstatě ani předestírán konkrétní obsah, každopádně ale byl několikrát upozorněn na svou zcela odlišnou výpověď u policie i na možnost svého trestního stíhání a nabádán, aby vysvětlil, proč před soudem tvrdí něco úplně jiného předtím. Nejinak tomu bylo u svědka J. K., kterému ovšem samosoudce k dotazu, kdo řídil vůz Renault Laguna, opět předestřel jeho slova ze zkráceného přípravného řízení, tedy že vozidlo nejspíše řídil obviněný, načež svědek reagoval, že tomu tak nejspíše bylo, ale není si tím jistý. Právě toto jeho prohlášení se následně objevilo i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (na str. 3), je zde ovšem prezentováno jako část jeho spontánní výpovědi, a nikoliv jako reakce na předestření úředního záznamu.
57. Lze tedy uzavřít, že výslechy zmiňovaných svědků nebyly provedeny způsobem, který by trestní řád povoloval. To ve svém důsledku mělo znamenat jejich celkovou procesní nepoužitelnost a nikoliv možnost jejich využití jakožto důkazu usvědčujícího obviněného ze spáchání posuzovaného trestného činu. Přesto však soud prvního stupně s odkazem na svědecké výpovědi osob, které se předmětného „alkoholového dýchánku“ účastnily, konstatoval, že bylo prokázáno, že to byl dovolatel, kdo řídil motorové vozidlo z restaurace B. do místa bydliště Z. S., odkud i s vozidlem odjel a způsobil dopravní nehodu. Tímto se (stejně jako následně i soud odvolací) odchýlil od požadavků na vedení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
58. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání, ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., z podnětu dovolání obviněného rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 T 162/2017. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
59. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Ten bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a bude povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Na něm především bude, aby napravil shora popsaná procesní pochybení. V úvahu přichází znovu vyslechnout svědky J. V., J. V., J. K. i N. G., tentokrát ovšem procesně bezvadným způsobem, tj. bez čtení či předestírání úředních záznamů. Posléze bude úkolem soudu všechny provedené (a procesně použitelné) důkazy znovu zhodnotit podle §2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. učinit skutková zjištění a přijmout konečné rozhodnutí. Je třeba i připomenout, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
60. Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že obě napadená rozhodnutí zrušil pouze a jedině z důvodu procesních pochybení soudů obou stupňů, neslučitelných s právem obviněného na spravedlivý proces, kterých se v přezkoumávaném řízení navíc seběhlo až příliš mnoho (opakované porušení §158 odst. 6 tr. ř. a též §183a odst. 1 tr. ř.). To však na druhou stranu neznamená, že by zásadním způsobem zpochybňoval soudy dosud učiněná skutková zjištění. Sám si nečiní přílišných iluzí o jednání dovolatele ani o věrohodnosti jeho přátel, kteří před soudem shodně „ztratili paměť“. Po soudech nižších instancí požaduje v prvé řadě to, aby v řízení postupovaly v souladu s požadavky trestního řádu i ústavního pořádku České republiky a aby s respektem k nim posuzovanou trestní věc rozhodly. Není od věci poukázat na další ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi zasahujících policistů nebo svědkyně L. S. či samotné okolnosti případu. Nakonec také přístup opakovaně zmiňovaných svědků k jejich výpovědím před soudy obou instancí, i bez jakéhokoliv předestírání či čtení úředních záznamů, o čemsi svědčí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu