ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.65.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 65/2019-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 261/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 42/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 T 42/2018, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené S. H. na náhradě nemajetkové újmy částku 34 461 Kč a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, na náhradě škody částku ve výši 33 831 Kč. Podle §29 odst. 2 tr. ř. byly obě poškozené odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy a škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 261/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené S. H. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 20 630 Kč a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, Michálkovická 967/108, Slezská Ostrava, na náhradě majetkové škody částku 26 313 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly obě poškozené odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích a škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 28. 5. 2017 v době kolem 13:10 hodin v XY, jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Touran, RZ XY, při jízdě po ul. XY ve směru jízdy od ul. XY při projíždění tříramenné křižovatky s ul. XY přímým směrem ve směru ke křižovatce s ul. XY nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, zejména své jízdní dráze vpravo před vozidlem, v důsledku čehož zcela přehlédl dvě dívky, které seděly z jeho směru jízdy u pravého okraje vozovky na chodníku pro chodce, poškozená S. H. s dolními končetinami na pravém okraji vozovky, čímž porušila ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v důsledku čehož při vyhýbání se jinému vozidlu stojícímu v protisměru u okraje vozovky za křižovatkou s ul. XY pravými koly vozidla najel na obě dolní končetiny poškozené S. H., narozené XY, čímž této způsobil poranění spočívající v odlomení hrotu vnitřního kotníku levé holenní kosti s dislokací odlomeného fragmentu levostranné dolní končetiny a dále zhmoždění s krevními podlitinami levostranného vnitřního kotníku, dále ve střední třetině zevní strany levého bérce na pravostranném nártu, na malíkové hraně levé ruky nad čtvrtým a pátým záprstním skloubením, kožní oděrky levého kolene, vnitřní strany levého bérce a levostranného nártu, tedy středně těžká zranění s průměrnou dobou léčení v trvání 4–6 týdnů, jež si vyžádala lékařské ošetření, operační ošetření skeletu, hospitalizaci od 28. 4. do 31. 5. 2017 a následnou rehabilitaci a rekonvalescenci, čímž obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), písm. d), §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 261/2018, podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a uložení nepřiměřeně přísného a neúčelného trestu.
5. Měl za to, že soud měl při stanovení viny a podílu viny přihlédnout k §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu, dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), podle něhož se chodec nesmí bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat ve vozovce. Povinnost nezdržovat se ve vozovce ostatně vyplývá i z obecného povědomí, že nohy do vozovky, či dokonce do křižovatky, nepatří. Od počátku akcentoval, že obě dívky seděly v tureckém sedu (což vylučuje, že by poškozenou neviděl) a jedna musela pravděpodobně nohy protahovat do křižovatky ve chvíli, kdy jí zrovna projížděl. Chování poškozené bylo bezohledné, protiprávní a bylo hlavní příčinou nehody. Povinností řidiče je jet při pravém okraji vozovky, což obviněný respektoval. Vozovka, po níž jel, neměla krajnici, přiléhal k ní obrubník s dostatečně širokým chodníkem, a za této situace tak neměl důvod předpokládat, že do vozovky bude přesahovat část těla chodce. Neměl důvod předvídat porušení zákona ze strany poškozené, která byla již dospělou osobou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). V protisměru v křižovatce stálo auto – dodávka, a to u kontejnerů, jež tam neměly být. Křižovatka je umístěna ve městě, kde nelze vyloučit i vběhnutí dítěte do vozovky. Obviněný za uvedený automobil nemohl vidět, tudíž mu skutečnost, že nejel více ve středu vozovky, nelze přikládat k tíži. Do vozovky mu mohlo vběhnout dítě, přičemž absolutní odpovědnost řidiče za nehodu vyvrací nejen obecné pojetí alespoň minima spravedlnosti, ale i judikatura, podle níž, pokud chodec poruší své povinnosti zásadním způsobem, nelze vinu přisuzovat řidiči (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008), a podle níž viníkem nehody je ten, kdo výrazně porušil povinnosti na své straně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 564/2017). Uzavřel, že nejenže jel při pravém okraji vozovky, ale jel i adekvátní rychlostí (navíc není vyloučeno, že mohl jet i pomaleji, poněvadž jím uváděná rychlost byla toliko orientační), a to v místě, kde se za křižovatkou nachází zúžená cesta, a za dodávku nemohl vidět. Je přesvědčen, že soudy jeho vinu posoudily chybně, ve smyslu konstantní judikatury nezohlednily příčinu a následek, jakož ani nemožnost objektivně předpokládat porušení zákona ze strany poškozené. Poukázal na závěr znalce, podle něhož se poškozená na vzniku nehody podílela přinejmenším stejnou měrou, respektive měla stejné možnosti, jak nehodě zabránit.
6. Co se týče výhrad proti výroku o trestu, brojil proti trestu zákazu činnosti, který považoval za nepřiměřeně přísný a neúčelný vzhledem k tomu, že je důchodce, má čistý trestní rejstřík a za dobu své řidičské praxe spáchal pouze dva nevýznamné dopravní přestupky, kdy k jednomu z nich došlo před cca deseti lety. Nehoda i projednání před soudem pro něj byli šokem, přičemž i v případě, že by jeho dovolací argumentace týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebyla shledána důvodnou, bylo by namístě zohlednit polehčující okolnosti, tj. (viz výše) spoluzavinění poškozené, dodávku v křižovatce, kontejner v křižovatce, zúžení vozovky bezprostředně za křižovatkou a to, že jel pomalu a poškozené poskytl okamžitou pomoc, když ji odvezl do nemocnice. Z hlediska úvah o adekvátnosti trestu zákazu činnosti považoval za potřebné zmínit, že mu v průběhu vyšetřování zemřel syn a že je na něm, aby vozil svou nemocnou manželku na vyšetření a rehabilitace. Zachování možnosti řídit je tedy opodstatněno sociálními důvody, přičemž i když v dané věci došlo k ublížení na zdraví, došlo k němu pouze v důsledku nelogicky umístěných nohou ve vozovce. V tom, jak nehodu sám reprodukuje, nelze shledávat vychytralost či absenci sebereflexe. Událost si jednoduše určitým způsobem pamatuje, a tudíž po něm nelze za každou cenu požadovat přiznání.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 T 42/2018, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 6 To 261/2018, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
8. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí – trestu zákazu činnosti – a umožnil mu znovu řídit. V této souvislosti poukázal na výše uvedené sociální důvody, na to, že je nucen vozit svou nemocnou manželku na vyšetření a rehabilitace a že takto společně strávený čas jim pomáhá vyrovnat se se ztrátou jejich syna. Obává se, že v krajním případě by nemožnost řídit mohla negativně ovlivnit nejen zdravotní stav jeho manželky, ale i délku jejího života.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky uplatněnému „hmotněprávnímu“ důvodu odpovídají pouze se značnou mírou benevolence. Byť obviněný zpochybňuje míru posouzení účasti poškozené na rozvoji nehodového děje, tj. míru jejího spoluzavinění, což je okolnost, která by na posouzení porušení jeho povinnosti jako povinnosti důležité ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku mohla mít vliv, současně svůj závěr o podstatném spoluzavinění poškozené odvíjí z větší části pouze od vlastní verze skutkového stavu. Nadále tak setrvává na své předchozí obhajobě, že poškozená mu své nohy pod vozidlo vsunula náhle, kterážto byla provedeným dokazováním zcela spolehlivě vyvrácena. Státní zástupce v této souvislosti odkázal na podrobný rozbor znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční, v bodě 10. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.
10. Ztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů, že primární příčinou nehody bylo porušení povinností řidiče motorového vozidla, když obviněný nevěnoval odpovídající pozornost silničnímu provozu, a poškozenou tak vůbec nezaznamenal, což vedlo k tomu, že způsob jízdy její přítomnosti nikterak neuzpůsobil. Při posouzení vzájemného poměru povinností porušených na jedné straně obviněným a na straně druhé poškozenou nelze podle státního zástupce přehlédnout, že na řidiče motorového vozidla je třeba vždy klást vyšší nároky, neboť porušení povinnosti při takové činnosti s sebou nutně nese vyšší riziko způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě ublížení na zdraví. K nehodě navíc došlo v ulici, v obydlené oblasti, kde lze jistě předpokládat pohyb dalších osob, včetně dětí, což ostatně i sám obviněný ve svém dovolání připouští. Obviněného pak žádným způsobem nevyviňuje ani konkrétní situace na místě, kdy v protisměru stálo vozidlo svědka R. W., když naopak předpokládaný úhybný manévr v místě poměrně úzké vozovky vyžadoval od obviněného o to vyšší pozornost a soustředění.
11. Podle názoru státního zástupce neobstojí ani odkaz na povinnosti chodce ve smyslu §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., a to již proto, že uvedené ustanovení upravuje povinnosti chodce při přecházení přes vozovku, o což se v daném případě vůbec nejednalo, neboť poškozená v daném místě nepřecházela a zjevně to v okamžiku střetu ani neměla v úmyslu. Lze tak souhlasit s názorem odvolacího soudu, že poškozená se toliko nechovala dostatečně ukázněně, což je však z hlediska jejího postavení chodkyně typově mnohem méně významné než právě povinnost řidiče motorového vozidla. Prezentovaný názor obviněného o „naprosto bezohledném a protiprávním“ chování poškozené či o „hlavní vině a zavinění“ na straně poškozené lze v této souvislosti považovat za zcela nemístný a prokazující skutečnou absenci jakékoliv sebereflexe.
12. Za nepřiléhavé pak považoval odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, zdůraznil, že důvodem kasace rozhodnutí krajského soudu byla zejména zcela nedostatečná skutková zjištění. Z hlediska právní stránky judikované věci se uvedené rozhodnutí zabývá posouzením náhlého nepředvídatelného pohybu chodce, tedy takovou skutkovou okolností, která byla ve věci nyní předkládané spolehlivě vyvrácena. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 564/2017, se jednalo o střet povinností dvou řidičů motorových vozidel, tj. opět o kvalitativně zcela odlišnou situaci, která nemá relevantní vztah k posouzení střetu povinností řidiče motorového vozidla na straně jedné a chodce na straně druhé. Právní závěry vyplývající z obou uvedených rozhodnutí tak obviněnému v nyní předkládané věci nijak neprospívají.
13. Výtky vztahující se proti výroku o trestu označil státní zástupce jako uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídající. Měl za to, že obviněným předestřené okolnosti nijak nesvědčily o nepřípustnosti trestu zákazu činnosti. Akcentoval, že se obviněný činu dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, což je primární podmínka pro uložení uvedeného druhu trestu, a že tento trest mu byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (§73 odst. 1 tr. zákoníku), což vylučuje naplnění citovaného dovolacího důvodu v alternativě, že byl trest uložen ve výměře mimo trestní sazbu. Obviněným opětovně předestřené okolnosti odvolací soud náležitě zohlednil, o čemž svědčí právě výsledná minimální výměra tohoto trestu. V souvislosti s poukazem obviněného na údajnou nepřiměřenou přísnost trestu upozornil na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož uvedený dovolací důvod nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
14. Uzavřel, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Z toho důvodu podle něj nebylo namístě se jakkoli zabývat podnětem obviněného k přerušení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
15. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání akcentoval neudržitelnost situace, že ve stávajícím dopravním provozu jsou hrubá porušení povinností ze strany chodců vykládána pouze k tíži řidičů. Všichni rozumově průměrní lidé podle něj vědí, co je nezbytná míra opatrnosti a ohleduplnosti, že nohy natažené z chodníku do vozovky nepatří a s jakýmkoliv bagatelizováním takového chování chodce se neztotožňuje. Opakoval, že řidič takové porušení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. nemůže předpokládat, poněvadž to v dnešním provozu již není běžné, není bezpečné ani ukázněné a žádný řidič nemůže předvídat, že někdo na chodníku něco takového udělá. Proto také odkázal na již prezentované námitky. Ze stejných důvodů jako již uvedených v dovolání setrval též na stanovisku, že uložený trest zákazu činnosti je nepřiměřeně přísný, a to s ohledem na okolnosti případu i závažné sociální důvody.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je – posuzováno s jistou benevolencí – významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bylo dostatečně významnou příčinou následku uvedeného v §148 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
22. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
23. Shora označený přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby ublížení na zdraví nastalo. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejich porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
24. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. ublížení na zdraví u trestného činu podle §148 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
25. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §148 tr. zákoníku v podobě ublížení na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
26. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
27. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
28. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě ublížení na zdraví jinému. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
29. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že jako řidič osobního motorového vozidla nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, zejména své jízdní dráze vpravo před vozidlem, přehlédl dvě dívky sedící na chodníku přiléhajícímu k pravé straně vozovky a to, že jedna z nich má své dolní končetiny položeny na vozovce, a při vyhýbání se jinému vozidlu stojícímu v protisměru u levého okraje vozovky najel pravými koly vozidla na obě na vozovce položené dolní končetiny uvedené dívky, čímž jí způsobil ublížení na zdraví.
30. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že primární příčinou následku v podobě ublížení na zdraví, jehož existenci dovolatel nikterak nezpochybnil, bylo protiprávní jednání obviněného, správným.
31. Není sporu o tom, že obviněný, který ve snaze vyhnout se vozidlu stojícímu v protisměru u levého okraje vozovky, najel svým vozidlem na samý pravý okraj vozovky přesto, že na tomto pravém okraji vozovky spočívaly dolní končetiny poškozené S. H., sedící i se svou tehdy nezletilou kamarádkou na k vozovce přiléhajícím chodníku, a v důsledku uvedeného manévru nohy poškozené svým vozidlem přejel, porušil povinnosti uložené mu ustanoveními §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), d) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §4 písm. a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §5 odst. 1 písm. b), d) tohoto zákona řidič je kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu. Konečně podle §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
32. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněného, tj. nepřizpůsobení chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedostatečného sledování situace v provozu na pozemních komunikacích, nedbání zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem (kamarádka poškozené, která vedle ní na chodníku seděla, byla v době činu dítětem) a jízdy při pravém okraji vozovky přesto, že tomu bránily zvláštní okolnosti, došlo k přejetí dolních končetin poškozené. Obviněný při vjíždění na vedlejší pozemní komunikaci, do ulice, do obydlené oblasti, v níž, jak státní zástupce správně upozornil, lze předpokládat zvýšený pohyb osob, řádně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a při úhybném manévru, kdy se v místě zúžené vozovky snažil eliminovat možnost střetu s vozidlem stojícím při levém okraji vozovky a najel na samý pravý okraj vozovky, zcela přehlédl mladé dívky, jež seděly na obrubníku chodníku přiléhajícího k pravé straně vozovky, a absolutně nereflektoval, že jedna z těchto dívek má nohy položeny na vozovce, které mu v uskutečnění jeho zamýšleného úhybného manévru brání. Tím, že porušil výše specifikované důležité povinnosti uložené mu podle zákona, najel svým vozidlem na nohy poškozené, a způsobil tak dopravní nehodu, při které došlo k ublížení na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Nohy poškozené by nebyly koly vozidla přejety a ublížení na zdraví by nebylo způsobeno. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku.
33. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností, které je třeba označit za povinnosti důležité, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Třebaže při vzniku následku působilo více příčin, tj. vedle jednání obviněného rovněž neukázněné chování poškozené, která sezením na chodníku s chodidly položenými na vozovce porušila ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ je třeba zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V daných souvislostech není pochyb o tom, že primární příčinou způsobeného následku bylo jednání obviněného. Podle znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční, zpracovaného znalcem Ing. Miroslavem Škanderou, MBA (č. listu 104–134), jakož i podle vyjádření znalce v hlavním líčení (č. listu 209), pokud by obviněný objel sedící poškozenou v dostatečném bočním odstupu, což mu situace v místě a čase dopravní nehody umožňovala (pozn.: k nehodě došlo ke konci května, po 13:00 hod., za dobré viditelnosti, na suché a nikterak významně poškozené vozovce), ke střetu s poškozenou by nedošlo, a to ani v případě, že by poškozená bezprostředně před střetem natáhla nohu směrem do středu vozovky (pozn.: natáhnutí nohy/nohou do vozovky bezprostředně před střetem však bylo provedeným dokazováním vyvráceno, srov. bod 13., str. 10–11 rozsudku nalézacího soudu, bod 7., str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Za stavu plné bdělosti, při přiměřeném stupni pozornosti a předvídatelnosti by pro obviněného nebylo problémem uvedené podmínky splnit. Byť Nejvyšší soud nerozporuje spoluzavinění poškozené a vnímá závěr uvedeného znalce, že poškozená mohla dopravní nehodě také zabránit, a to tím, že by situaci v provozu řádně sledovala, reflektovala by přijíždějící vozidlo a nohy by přesunula na chodník, k čemuž byly dány objektivní podmínky, ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že na řidiče motorového vozidla je třeba vždy klást vyšší nároky, neboť porušení povinnosti při takové činnosti s sebou nutně nese vyšší riziko způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě ublížení na zdraví. Vozidlo je svým charakterem zbraní způsobilou přivodit zranění či smrt člověka. S vědomím této skutečnosti by měl řidič přistoupit k plnění svých povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., obzvláště tehdy, vjíždí-li do obydlené ulice a činí-li na zúžené vozovce úhybný manévr směrem k chodníku.
34. Soudy nižších stupňů relevantně akcentovaly, že obviněný si při řízení svého vozidla, před tím, než došlo k dopravní nehodě, poškozené ani její kamarádky nevšiml. V důsledku nedostatečného sledování situace v provozu na pozemních komunikacích a zjevně i soustředění se na výše zmiňovaný úhybný manévr, kterým se snažil odvrátit zřejmě jím pociťované nebezpečí střetu s vozidlem stojícím při levém okraji vozovky, opomenul učinit součástí své pozornosti rovněž situaci odehrávající se při pravém okraji vozovky, kam svůj úhybný manévr směřoval a která taktéž vyžadovala jeho patřičnou vizuální péči. Jeho argumentace, podle níž nemohl objektivně předpokládat porušení zákona ze strany poškozené, nemůže obstát. Jak již bylo výše uvedeno, z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená měla nohy na vozovce položeny po celou dobu, resp. je do vozovky náhle, bezprostředně před střetem, nenatáhla. K nehodě tedy nedošlo v důsledku neočekávaného a nepředvídatelného úkonu poškozené, která řidiči vozidla vsunula nohy pod kola v době, kdy ji míjel, nýbrž následkem nepozornosti obviněného, který nezaznamenal dívky sedící na chodníku a evidentní překážku na pravém okraji vozovky v podobě natažených nohou. Za takového stavu věci se tak nejednalo o objektivní nemožnost předpokládat porušení povinnosti poškozenou, nýbrž o absenci adekvátní reakce na reálně existující a předem dobře vnímatelné porušení povinnosti ze strany poškozené. Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že nohy do vozovky, či dokonce do křižovatky, nepatří. Dodává však, že jejich přítomnost (či přítomnost jiných částí lidského těla) na těchto místech neopravňuje řidiče k jejich přejetí. Povinností řidiče je pozorně sledovat situaci v silničním provozu a na případnou vyskytnuvší se překážku na vozovce podle konkrétních okolností reagovat. V posuzované věci, pokud by obviněný dívky sedící na chodníku a jejich dolní končetiny položené na vozovce zpozoroval, bylo by namístě při nemožnosti jejich objetí vozidlo zastavit a dívky vyzvat k uvolnění jízdního pruhu. K ničemu takovému však nemohlo dojít, neboť obviněný dívky sedící na chodníku před tím, než se rozhodl pro onen úhybný manévr, vůbec nezaregistroval.
35. Pokud jde o poukaz na povinnosti chodce uvedené v §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., ten je i podle názoru dovolacího soudu lichý. A to nejen proto, že ani porušení povinnosti poškozenou nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti (viz výše), ale rovněž z důvodu, že citované ustanovení upravuje povinnosti chodce při přecházení přes vozovku, přičemž v projednávaném případě poškozená vozovku nepřecházela a ani to s ohledem na skutková zjištění neměla v úmyslu. Co se týče výhrad opřených o konstantní judikaturu, protože, jak výše naznačeno, poškozená nohy do vozovky nevsunula náhle, neočekávatelně a nepředvídatelně, nýbrž je tam měla položeny dávno předtím, než se k ní vozidlo řízené obviněným začalo přibližovat (poškozená uvedla, že než došlo k dopravní nehodě, seděly s kamarádkou na místo cca 15 minut a že chodidla měla položena na pravé krajnici vozovky), nelze považovat odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, za přiléhavý. Jelikož ve věci nebylo prokázáno, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozené, nelze shledat případným ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Konečně není možné označit za relevantní ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 564/2017, které se týkalo skutkově zcela odlišné věci – případu střetu dvou motorových vozidel a kolize povinností řidičů těchto vozidel.
36. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákoníku. Tím, že porušil povinnosti uložené mu ustanoveními §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), d) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, dostatečně situaci v provozu na pozemních komunikacích nesledoval, nedbal zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem a na pozemní komunikaci jel při pravém okraji vozovky přesto, že tomu bránily zvláštní okolnosti, jinému z nedbalosti ublížil na zdraví. Dovolací soud sdílí názor o existenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně zdraví jiného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší. Jeho trestní odpovědnost nebyla v posuzované věci vyloučena, přičemž odvolacím soudem zjištěná vyšší míra spoluzavinění poškozené (30 %) se odrazila v nových výrocích o trestu a náhradě škody.
37. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Ačkoliv tedy výtku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod tento, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec uvedeného poznamenává, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily jakými úvahami se při ukládání trestu zákazu činnosti, proti němuž obviněný brojí, řídily (body 19., 20., str. 14 až 16 rozsudku nalézacího soudu, bod 9., str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud vzal v potaz, že obviněný byl dosud naprosto disciplinovaným řidičem, byť po posuzované dopravní nehodě nepostupoval v souladu se zákonem č. 361/2000 Sb. (na místo nepřivolal lékařskou pomoc, poškozenou z místa dopravní nehody odvezl a dopravní nehodu nenahlásil na policii), a při zohlednění absence upřímné lítosti a nedostatku sebereflexe mu vyměřil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvaceti dvou měsíců, tj. při spodní hranici trestní sazby za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud, který obviněnému uvedený trest v návaznosti na zjištěnou vyšší míru spoluzavinění poškozené zmírnil, se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž dále akcentoval, že vzhledem k tomu, že se obviněný trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, bylo mu nutno vytýkaný trest opět uložit. Nově uložený trest v trvání jednoho roku, tj. na samé spodní hranici trestní sazby, která činí jeden rok až deset let, by podle soudu druhého stupně měl splnit svůj účel – to, aby se obviněný další trestné činnosti již nedopustil. Proti takovým závěrům soudů nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jejich argumentaci za přiléhavou a trest zákazu činnosti v trvání jednoho roku za adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené.
39. V daných souvislostech je vhodné doplnit, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle odst. 3 citovaného ustanovení trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účel trestu zákazu činnosti spočívá v tom, zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Účelem tohoto trestu je především zabránit opakování trestného činu, a proto jeho uložení je plně odůvodněno tehdy, když pachatel trestným činem v dopravě vyvolá pochybnost o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel.
40. V posuzované věci obviněný jednáním, kdy za denního světla, při ideálních povětrnostních podmínkách, v důsledku nedostatečného sledování situace v silničním provozu nezaznamenal na rovném, přehledném úseku, v obydlené oblasti, na obrubníku chodníku, který přiléhal k jízdnímu pruhu, po němž jel, dvě sedící osoby, a v místě zúžené vozovky, kde prováděl úhybný manévr směrem doprava, jedné z těchto dívek přejel dolní končetiny, vyvolal relevantní pochybnosti o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel. Svým přístupem, kdy zaujal kritický postoj toliko k chování poškozené, která svým neukázněným jednáním – sezením na chodníku s chodidly položenými na vozovce – porušila ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a vlastní odpovědnost za následek zcela odmítal, dal najevo nedostatek sebereflexe, která by v daném případě byla namístě a která by svědčila o tom, že se ze svého pochybení poučil.
41. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). I Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
42. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudkyně soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu