ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.92.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 92/2019-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 7 To 360/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 152/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 To 360/2017-192, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 7 To 360/2017-225, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 24 T 152/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích prvním rozsudkem v této věci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 24 T 152/2015-84, uznal obviněného M. K. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) vinným, že
dne 6. 6. 2015 v době kolem 23.00 hod., v XY, okres Litoměřice, před sokolovnou v průběhu svatební zábavy, v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, v reakci na nadávku ze strany poškozeného J. E., nar. XY, fyzicky napadl poškozeného tak, že jej udeřil dvěma údery plochou hranou ruky do dolní části obličeje až poškozený upadl na zem, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému J. E. zlomeninu dolní čelisti s minimálním posunem v oblasti lomné linie, s dobou léčení od 7. 6. 2015 do 26. 7. 2015, kdy poškozený byl nucen po dobu jednoho měsíce přijímat pouze kašovitou stravu a měl omezenu možnost ústní hygieny.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 (jednoho) roku. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. E. (dále převážně jen „poškozený“) s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 363/2016-98, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně (v jeho odůvodnění mu na str. 4 udělil pokyny k doplnění dokazování a na str. 5 připomněl nutnost řádného odůvodnění skutkových a právních závěrů).
4. Okresní soud v Litoměřicích svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 24 T 152/2015-168, uznal obviněného opět vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ve výroku o trestu i náhradě škody neučinil oproti prvému rozsudku žádné změny. Naproti tomu na základě doplněného dokazování pozměnil znění skutkové věty výroku o vině do této podoby:
dne 6. 6. 2015 v době kolem 23.00 hod., v XY, okres Litoměřice, před sokolovnou v průběhu svatební zábavy, v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, v reakci na nadávku ze strany poškozeného J. E., nar. XY, fyzicky napadl poškozeného tak, že jej udeřil dvěma údery dlaňovým valem ruky do dolní části obličeje až poškozený upadl na zem, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému J. E. zlomeninu dolní čelisti s minimálním posunem v oblasti lomné linie, s dobou léčení od 7. 6. 2015 do 26. 7. 2015, kdy poškozený byl nucen po dobu jednoho měsíce přijímat pouze kašovitou stravu a měl omezenu možnost ústní hygieny.
5. Také tento druhý rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Na jeho základě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 To 360/2017-192, ve spojení s níže uvedeným opravným usnesením, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušil v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn) a sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2017, č. j. 24 T 63/2017-288, mu uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 (jednoho) roku, a podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest po 50 denních sazbách ve výši 500 Kč, tj. v celkové výši 25 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2017, č. j. 24 T 63/2017-288, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Obviněný se ani s citovaným rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dne 6. 4. 2018 dovolání. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Drumeva a v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Na základě námitek obviněného vznesených v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a následně i z hlasového záznamu z veřejného zasedání konaného dne 23. 11. 2017 a z protokolu o veřejném zasedání Nejvyšší soud zjistil, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu neodpovídá tomu, jak byl jeho výrok o trestu při uvedeném veřejném zasedání vyhlášen. Proto vrátil spisový materiál nižším soudům k nápravě zmíněného pochybení, načež Krajský soud v Ústí nad Labem vypracoval dne 21. 6. 2018 opravné usnesení, které nabylo právní moci dne 3. 7. 2018. V průběhu nové dovolací lhůty obviněný (prostřednictvím téhož obhájce) své původní dovolání dne 24. 9. 2018 „upřesnil a doplnil“, přičemž nadále uplatňoval již jen dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
7. Dovolatel ve svém podání nejprve shrnul celý průběh trestního řízení vůči němu vedeného. Poté namítl, že skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, jelikož v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka. V popsaném jednání nelze spatřovat zavinění ve formě úmyslu, a nemohl proto spáchat přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, avšak ani nedbalostní přečin podle §148 tr. zákoníku, jelikož neporušil důležitou povinnost. Jedná se tak pouze o přestupek. Touto otázkou se však soudy vůbec nezabývaly. Vzhledem k naprosté absenci jakýchkoliv úvah z jejich strany ohledně tohoto obligatorního znaku trestného činu, natož dokazování a hodnocení, se nejedná o námitku do skutkového stavu. Závěrem uvedl, že nelze v žádném případě dospět k závěru, že tzv. „fackou“ je možné způsobit jakékoliv zranění, natož pak zlomeninu dolní čelisti (bez ohledu na rozdíl vah a výšek obou aktérů). Nelze ani uvažovat o tom, že by (dovolatel) byl srozuměn, že tímto svým jednáním způsobí nebo může způsobit jakoukoliv újmu poškozenému. Vedle toho soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12. odst. 2 tr. zákoníku. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010. Následně shrnul, že v této věci není dána trestněprávní rovina popsaného skutku, a nad rámec toho dodal, že k vytýkanému jednání došlo již v roce 2015, tedy více než třemi lety.
8. V další části svého podání obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Vymezil se zejména proti změně skutkové věty, která byla z jeho pohledu učiněna svévolně, nedůvodně, v rozporu s provedenými důkazy i se zásadou spravedlnosti, aby její znění „alespoň nějak“ vyhovovalo rozhodnutí o jeho vině. Poté obsáhle citoval několik judikátů Ústavního soudu k hodnocení důkazů, zásadě presumpce neviny a principu „in dubio pro reo“. Konkrétněji pak poukázal na zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a ve věci vypracovaným znaleckým posudkem. V něm se podává jednoznačný a stěžejní závěr, že „ úder otevřenou dlaní (tzv. facka), byť do levé strany obličeje J. E., se jeví při vzniku zlomeniny dolní čelisti jako málo pravděpodobný “. V této souvislosti zdůraznil, že všichni svědci, včetně poškozeného, ve svých výpovědích hovořili toliko o facce z jeho strany. V souladu se znaleckým posudkem proto nemohl poškozenému způsobit žádný (natož trestněprávní) následek, resp. zranění kladené mu za vinu. Soudy obou stupňů nesprávně, z hlediska důkazů nepochopitelně a svévolně změnily skutkovou větu na základě závěru o možném mechanismu vzniku zranění, vysloveném ve znaleckém posudku pouze mimoděk a nad rámec uvedeného, aby vyhověly svému závěru k odsuzujícímu rozhodnutí.
9. Dovolatel dále soudům vytkl, že se nevypořádaly s možností, že škodlivý následek poškozenému způsobil pan F. V., případně se tak mohlo stát kdykoliv jindy. Uvedený svědek je švagrem poškozeného, proto je pravděpodobné, že napoprvé vypověděl něco jiného, jelikož se obával zhoršení rodinných vztahů. Napodruhé sice mluvil o tom, že poškozeného udeřil pěstí do pravé strany obličeje, je ovšem častým jevem, dojde-li k zaměnění pravé a levé strany v momentě, kdy někdo hovoří o své osobě. Konflikt poškozeného s F. V. navíc potvrdili i svědci M. K., V. M. a K. K. Obviněný rovněž vyjádřil domněnku, že jej poškozený úmyslně označuje jako původce zranění, neboť (obviněný) dosahuje jako podnikatel určité ekonomické úrovně a v případném civilním řízení by (poškozený) mohl být úspěšný. Pokud by měl vymáhat nárok po svém švagrovi, byl by, vzhledem k problematickým rodinným vztahům, fakticky neuplatnitelný. Soudy též pominuly skutečnost, že poškozený byl po celou dobu pod vlivem návykových látek (minimálně alkoholu), a není možné vyloučit, že jeho zranění bylo v takovém stavu způsobeno pádem. Přestože znalkyně uvedla, že pád by zanechal určité povrchové zranění (odřeniny), je zřejmé, že tyto nebyly vůbec uvedeny v lékařské zprávě, jelikož nevyžadovaly ošetření. Dovolatel rovněž zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného a její hodnocení za strany soudů, které na jednu stranu uvedly, že alkohol byl důvodem, proč si poškozený nebyl vědom svého údajného zranění a mohl bez problémů jíst, na druhou stranu, že tato alkoholová opojenost neměla vliv na relevantnost jeho výpovědi. Soudy se také vůbec nezabývaly účastí poškozeného na fotbalovém utkání den následující po události. Nerespektovaly tak zásadu „in dubio pro reo“.
10. Se shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 7 To 360/2017, případně rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 24 T 152/2015, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem či Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Na základě §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). S dovoláním obviněného se v zásadě ztotožnil a dodal k němu následující. Námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním považoval za důvodnou. Žádný ze svědků ani samotný poškozený neuvedl, že by dovolatel uhodil poškozeného „dlaňovým valem ruky“, tedy tou částí ruky, která přiléhá k zápěstí. Svědci i dovolatel vždy uváděli, že se jednalo o „facky“, tedy o údery otevřenou dlaní, kde na obličej napadeného působí prsty a dlaň útočníka. Zjištění, že se jednalo o dva údery dlaňovým valem a nikoliv o dvě facky, tedy není opřeno o žádný důkaz a je zjevně přizpůsobeno závěru znaleckého posudku, že pouhý úder otevřenou dlaní je málo pravděpodobnou příčinou vzniku zlomeniny čelisti. Znalkyně přitom neuvedla, že podle jejích odborných znalostí k takovému úderu skutečně došlo. Popsala jen, jakým způsobem by mohlo předmětné zranění vzniknout.
12. Za podstatnější považoval státní zástupce zjištění znalkyně na str. 19 a 20 jejího posudku, že u poškozeného byla objektivně shledána „ zlomenina dolní čelisti vlevo … procházející lůžkem částečně prořezané třetí stoličky “ a že „ vzhledem k možnému zeslabení kosti přítomností částečně prořezané stoličky v místě zlomeniny – mohlo působit i násilí o intenzitě menší, než je jinak ke vzniku zlomeniny dolní stoličky způsobilá “. Podle zdravotnické dokumentace citované na str. 12 uvedeného znaleckého posudku „ lomová linie prochází lůžkem semiretin.zubu 38 “. Toto skutkové zjištění soudy bez dalšího přijaly, avšak při právním posouzení skutku se jím blíže nezabývaly – hmotněprávně je nijak nezohlednily. Ačkoliv je právě toto skutkové zjištění mělo vést k úvahám, zda je vůbec možno prokázat dovolateli byť i jen nepřímý úmysl ke způsobenému následku – zlomenině čelisti poškozeného.
13. V tomto směru státní zástupce v podrobnostech citoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1519/2016, ve věci, v níž byl jiný obviněný obžalován pro totožný přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku: „ Zlomenina čelisti není obvyklým následkem pouhé facky. Mezi způsobem, jímž obviněný napadl poškozeného, a vzniklým následkem v podobě zlomeniny čelisti poškozeného je tak očividný nepoměr, že je těžko slučitelný s úvahou o úmyslu obviněného způsobit uvedené zranění. Zjištění, že obviněný udeřil poškozeného „silou dostatečnou ke zlomení kosti“, nemá v kontextu posuzované věci ten význam, že by obviněný udeřil poškozeného takovou silou, která obvykle vede ke zlomení kosti, ale znamená, že v daném konkrétním případě byla ke zlomení kosti dostatečná síla, která jinak obvykle ke způsobení takového následku nestačí. Podstatný význam tu měla predispozice poškozeného, která je neobvyklá, takže pokud o ní obviněný nevěděl, sotva ji mohl předpokládat jako okolnost, při které i menší síla úderu může vést ke zlomenině. Na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že dolní čelist poškozeného byla zlomena v místě, kde se nacházel semiretinovaný (neprořezaný) zub 38. Tento zub byl zanořený do kosti a svým objemem způsobil oslabení kostního skeletu té části dolní čelisti, která byla zasažena úderem. Právě proto mohlo dojít k tomu, že úder otevřenou dlaní byl příčinou zlomení dolní čelisti poškozeného. Znalec … v hlavním líčení vysvětlil, že pokud by čelistní kost poškozeného nevykazovala uvedenou anomálii, nemůže vyloučit ani potvrdit, že by došlo ke zlomenině, ale zároveň uvedl, že při úderu otevřenou dlaní by ke zlomenině spíše nedošlo, zatímco při úderu pěstí by ke zlomenině došlo. Znalec vysvětlil i to, že čelistní kost v oslabeném místě, kde je dutina obsahující neprořezaný zub, může být zlomena jakýmkoli násilím. Pro názornost to doložil tím, že ke zlomenině může dojít dokonce i při pouhém kousnutí do tvrdé potravy. Je tedy namístě uzavřít, že ke zranění poškozeného nebyla nutná taková síla úderu, která obvykle vede ke zlomenině, a že ke vzniku zranění poškozeného mohla postačovat i menší síla úderu. To, co vyplývá ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce, není možné interpretovat jako podklad pro úvahu, podle které ze subjektivního hlediska obviněného bylo předvídatelné, že dá-li poškozenému facku, způsobí mu tím zlomeninu čelisti. Aby bylo možné činit obviněného trestně odpovědným za takto vzniklý následek, muselo by zavinění obviněného zahrnovat i tu okolnost, která při vzniku následku významně spolupůsobila a která záležela v tom, že poškozený byl oslabenou konstrukcí čelisti predisponován ke zlomení čelisti i při takovém úderu, jaký obvykle ke zlomenině nevede. Ve vztahu k této okolnosti soudy nedovodily zavinění obviněného a neměly k tomu v dosavadních skutkových zjištěních odpovídající podklad. Závěr soudů, podle něhož obviněný jednal ve vztahu ke způsobenému následku úmyslně podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zák., ze skutkových zjištění týkajících se způsobu, intenzity a dalších okolností útoku nijak přesvědčivě nevyplývá. Tím pádem nemůže obstát výrok o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zák. “.
14. Podle státního zástupce stejné pochybnosti (jako ve zmíněné judikované věci) vzbuzuje úmyslné zavinění i ve věci dovolatele. Ani jemu nebylo prokázáno, že by o anomálii čelisti poškozeného věděl a že tak mohl předpokládat, že mu i mírnějším násilím může způsobit předmětnou zlomeninu. Jen pro úplnost dodal, že pokud bychom připustili, že i jen pouhá facka je obvyklou příčinou zlomenin čelisti, a že si útočníci musí být takového následku vědomi, museli bychom kriminalizovat řadu drobných potyček, které byly dosud považovány za pouhé přestupky. Útočníci by se totiž v nepřímém úmyslu dopouštěli pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou kriminalizaci dosud jen přestupkového jednání nelze považovat za rozumnou.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, aby podle §265k odst. 2 Nejvyšší soud podle současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 podle §265k odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 31. 8. 2018 ve věci vedené původně pod sp. zn. 8 Tdo 1067/2018). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I tento způsob uplatnění citovaného dovolacího důvodu, lze s jistou mírou tolerance akceptovat, avšak pouze ve vztahu k výroku o vině, jenž odvolací soud svým rozhodnutím de facto potvrdil, byť podané odvolání neodmítl ani nezamítl. Naopak jej není možné připustit do výroku o trestu, který soud druhého stupně svým rozhodnutím změnil.
20. Další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Obviněný ve svém podání uplatnil dva okruhy dovolacích námitek. V prvním z nich zpochybňoval závěr obou soudů o naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a taktéž poukazoval na možnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku na projednávaný skutek. Taková argumentace je pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez dalšího podřaditelná, neboť se primárně dotýká shora zmíněného „nesprávného právního posouzení skutku“. Nadto je i po věcné stránce relevantní, neboť Nejvyšší soud není (v této fázi řízení) bezvýhradně přesvědčen, že by soudy zjištěný skutek naplňoval znaky přisouzeného trestného činu.
22. V dalším okruhu svých výhrad dovolatel namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními přijatými soudy nižších stupňů, který spatřoval jednak v hodnocení některých svědeckých výpovědí a neprověření dalších možných variant vzniku zranění poškozeného, jednak v nedůvodné změně skutkové věty. Tímto již z rámce uplatněného dovolacího důvodu vybočil, jelikož v prvé řadě brojil proti skutkovým závěrům, a nikoliv proti jejich právnímu posouzení. Takové námitky však Nejvyšší soud v dovolacím řízení v zásadě není oprávněn přezkoumávat. Výjimkou jsou pouze případy ústavně nekonformního hodnocení důkazů a přijímání skutkových závěrů v rozporu se základními zásadami trestního práva (zejména tedy porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), čímž dochází k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. Pochybení tohoto druhu nemůže Nejvyšší soud ani v dovolacím řízení za žádných okolností přehlížet, a pokud je odhalí, je oprávněn překročit rozsah uplatněného dovolacího důvodu a zasáhnout i do již ustálených skutkových zjištění (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V posuzovaném případě Nejvyšší soud již sice shledal nesprávné právní posouzení daného jednání (což by ke zrušení napadených rozhodnutí bez dalšího postačovalo), avšak i procesní postup, především soudu nalézacího, vyvolává nemalé pochybnosti o dodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to hlavně ve vztahu ke způsobu, jakým došlo ke změně skutkové věty.
23. S ohledem na vše shora zmíněné Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
24. Jelikož účelem dovolacího řízení je ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hmotněprávní posouzení skutku, zaměřil se Nejvyšší soud v rozhodující míře na tuto problematiku a nabyl přesvědčení, že i kdyby do značné míry akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně, a to včetně působení dlaňového valu ruky při úderu do obličeje poškozeného, závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání by nevyzníval zcela přesvědčivě. Nelze pominout skutečnost, na niž ve svém výstižném vyjádření upozornil státní zástupce, a to zeslabení dolní čelisti poškozeného z důvodu částečně prořezané třetí stoličky. K tomu je vhodné podrobněji připomenout některá vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jak z jí vypracovaného znaleckého posudku, tak z její následné výpovědi u hlavního líčení ze dne 13. 7. 2017.
25. Na straně 20 znaleckého posudku (č. l. 150 spisu) znalkyně MUDr. Jana Markvartová konstovala, že předmětné zranění „ obecně vzniká přímým účinkem tupého násilí o velké intenzitě, resp. účinkem tupého násilí, které velkou intenzitou působí přímo do dané oblasti dolní čelisti “, zároveň však připustila, že „ vzhledem k možnému zeslabení kosti přítomností částečně prořezané stoličky v místě zlomeniny – mohlo působit i násilí o intenzitě menší, než je jinak ke vzniku zlomeniny dolní čelisti způsobilé “. Na straně 21 svého posudku (č. l. 151 spisu) pak uvádí: „ Nelze však zcela jednoznačně vyloučit vznik této zlomeniny (s ohledem na přítomnost částečně prořezané stoličky v místě lomné linie) prudkým úderem dlaňovým valem ruky či případně malíkovou hranou ruky “. Ve výpovědi ze dne 13. 7. 2017 (srov. strany 5 až 8 protokolu o hlavním líčení na č. l. 164 a 165 spisu) znalkyně doplnila: „ U poškozeného, jak už jsem říkala, byla zjištěna částečně prořezaná stolička v tom daném místě té zlomeniny. Lze tedy říci, že v konkrétním případě poškozeného to násilí mohlo být o něco menší než je jinak obvyklé, ale pořád jsme u zlomeniny, takže v té škále tupého násilí, malá, střední, velká, jsme mezi střední a velkou, respektive lehce pod tou velkou intenzitou tupého násilí “. Rovněž podotkla, že při působení dlaňového valu do oblasti dolní čelisti „ bychom mohli připustit, že tento úrazový děj je způsobilý ke vzniku té zlomeniny, zejména za předpokladu tedy lehce zeslabené té dolní čelisti, tím částečně neprořezaným zubem “. Podstatné je i toto prohlášení: „ Já jenom mohu říci, že zlomenina vzniká účinkem velké intenzity tupého násilí … Tak se dá uvažovat, že ta zlomenina mohla vzniknout i účinkem tupého násilí o trochu menší intenzitě, než je jinak obvykle způsobilá, … a proto jsem připustila i vznik toho úderu tou dlaňovou stranou z důvodu zeslabení té dolní čelisti vlevo “.
26. Z citovaných výroků znalkyně lze dospět k závěru, že v posuzovaném případě by k popsanému zranění poškozeného mohlo dojít bez ohledu na jakékoliv další okolnosti výhradně tupým násilím velké intenzity. Ovšem v žádné z výpovědí obviněného, dalších svědků a především poškozeného se nevyskytuje informace o mohutné síle úderů, které by snad dovolatel poškozenému uštědřil. Naopak – například svědek M. K.– v hlavním líčení dne 19. 4. 2016 vypověděl: „ Co se týče těch facek, tak byly normálně otevřenou dlaní na tvář, nejdřív zprava, pak zleva. Myslím, že by byl schopen dát mu i větší facky “ (srov. č. l. 76 spisu). Tomu se nepříčí ani fakt, že následkem utržených ran poškozený upadl, kdy svou roli zajisté hrál nejen rozdíl ve fyzické konstituci obou aktérů, ale i nemalé množství požitého alkoholu, které v průběhu svatebního veselí zkonzumoval. V obecné rovině je navíc patrné, že tupé násilí velké intenzity odpovídá mnohem více jiným, agresivnějším typům útoků, typicky úderům pěstí.
27. Proto se v přezkoumávané věci jeví jako mnohem pravděpodobnější další varianta, k níž se (s ohledem na shora citovaná prohlášení) zjevně přiklonila i sama znalkyně, tedy že ke vzniku zranění společně působily dva faktory – úder otevřenou dlaní se zapojením dlaňového valu a zároveň oslabení dolní čelisti v místě zlomeniny, které lze z hlediska trestního práva hodnotit jako tzv. conditiones sine qua non , tedy podmínky, bez jejichž současného naplnění by ke škodlivému následku nedošlo. To ovšem znamená, že pachatel by musel být s oběma uvedenými skutečnostmi (podmínkami) seznámen, aby si v okamžiku svého jednání vůbec mohl představit konkrétní následek, předvídaný trestním právem, jako možný, tj. aby s ním byl srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě se však lze jen stěží domnívat, že by dovolatel o této zásadní okolnosti – oslabení dolní čelisti poškozeného – věděl, přičemž podstatné je, že nic mu takového nebylo prokázáno. Pokud tedy pachatel jednající v úmyslu nepřímém nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, dosavadní stav skutkových zjištění v této trestní věci spíše (a contrario) nabízí konstatování, že obviněný nepočítal s jednou konkrétní okolností, která nežádoucí následek způsobí, a tudíž si takové vyústění dvou úderů otevřenou dlaní mohl jen těžko představit jako možné. Momentálně proto nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že by přezkoumávané jednání obviněného naplňovalo skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku po stránce subjektivní. V této souvislosti je pak více než přiléhavý odkaz státního zástupce na shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1519/2016, dopadající na skutkově téměř stejnou věc, jehož závěry jsou v podrobnostech citovány v odstavci 13. tohoto usnesení.
28. Nejvyšší soud sice ve svých úvahách doposud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně ne všechny mohou z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces obstát. Zejména není možné akceptovat změnu skutkové věty rozsudku, kdy v původní verzi měl dovolatel udeřit poškozeného dvěma údery plochou hranou ruky , aby ve druhém výroku došlo (v jeho neprospěch) k „úpravě“ na dva údery dlaňovým valem ruky . Pokud obhajoba v tomto směru namítala, že se tak stalo v rozporu se všemi provedenými důkazy, patrně ve snaze přizpůsobit se závěrům výše zmíněného znaleckého posudku, činila tak zcela důvodně. Přitom ani sama znalkyně rozhodně nepopisovala konkrétní chování obviněného, pouze nastínila několik možných variant úderu a u každé z nich se vyjádřila k pravděpodobnosti způsobení předmětného zranění. Shledala, že „ úder otevřenou dlaní (tzv. facka), byť do levé strany obličeje J. E. … se jeví jako málo pravděpodobný “ (č. l. 150 spisu). Naopak připustila určitou možnost vzniku zranění úderem dlaňovým valem ruky nebo malíkovou hranou ruky. Z jejího výslechu u hlavního líčení je patrné, že ona sama určitým způsobem rozlišovala mezi „ úderem otevřenou dlaní, tzn. ve smyslu takzvané klasické facky “ a úderem, kdy „ do oblasti té dolní čelisti nepůsobily prsty, ale dlaňový val, tzn. ta navýšená část “ (srov. č. l. 164 spisu).
29. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žádný ze svědků, kteří byli posuzovanému incidentu přítomni, nehovořil o ničem jiném než právě o klasických fackách. Nejrelevantnější jsou v tomto směru pochopitelně slova poškozeného, jenž ve všech svých výpovědích od samého počátku řízení popisoval, že dostal dvě facky pravou rukou na stejné místo (do levé tváře). Totéž sdělil i lékařům při vyšetřeních dne 7. a 8. 6. 2015 ve zdravotnických zařízeních v Roudnici nad Labem a Ústí nad Labem (srov. lékařské zprávy na č. l. 38 a 39 spisu). Ve shodě s tím i obviněný před soudem uvedl, že poškozenému „ pleskl facku “ (č. l. 74 spisu), rovněž ve výpovědi svědka P. M. zaznělo: „ Nebyla to ani pěst, byla to normální facka, nic jiného “ (č. l. 77 spisu) a vyjádření svědka M. K. již bylo citováno v odstavci 26. tohoto rozhodnutí. Za této důkazní situace sice nelze jednoznačně vyloučit, že by dlaňový val dovolatelovy ruky na oslabenou dolní čelist poškozeného nepůsobil (vždyť jde o nedílnou součást otevřené dlaně), v žádném případě však není možné s potřebnou měrou jistoty určit, že obviněný právě tímto valem (a nikoliv plochou hranou ruky či prsty) kritické místo opravdu zasáhl. Zcela nepřípustné je přijmout tuto nedostatečně prokázanou variantu jako skutkové zjištění jen proto, že lépe vysvětluje vznik škodlivého následku než varianty další, které jsou však přinejmenším stejně pravděpodobné a ještě k tomu pro obviněného příznivější. Je tedy zřejmé, že ke změně skutkové věty rozsudku došlo ze strany nalézacího soudu svévolně, v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
30. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na pravidlo in dubio pro reo vycházející z principu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. To soudům v trestním řízení ukládá, aby v případě, kdy se nabízí více možných variant průběhu skutkového děje, vycházely z té, která je pro obviněného nejpříznivější. Již bylo naznačeno, že daný požadavek soudy obou stupňů ne zcela respektovaly při úvahách o naplnění subjektivní stránky i při nové konstrukci skutkové věty, nicméně určité rozpaky vzbuzují i další okolnosti, které souvisí také s dodržením požadavků §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud si je vědom, že není povolán k provádění důkazů a jejich hodnocení, rovněž není obvykle oprávněn tyto aspekty v dovolacím řízení přezkoumávat, ani tak v posuzovaném případě činit nebude, přesto v tomto stadiu řízení vyjadřuje jisté pochybnosti o tom, zda soud prvního stupně postupoval v uvedeném směru dostatečně pečlivě, aby základním procesním principům dostál.
31. Z dosud rozvedených úvah Nejvyššího soudu sice nevyplývá, že dosud přijatá skutková zjištění nalézacím soudem (s výjimkou již zmiňovaného „úderu dlaňovým valem“) jsou zásadně nesprávná, i nadále však o nich přetrvávají v uvedených směrech pochybnosti. Například zda již nalézací soud nevycházel až příliš nekriticky z výpovědi poškozeného, která nebyla v průběhu řízení zcela konstantní, v mnoha aspektech se rozcházela s výpověďmi nejednoho slyšeného svědka, ale i lékařskými zprávami (především ohledně času jeho ošetření – konkrétně poškozený tvrdil, že se k lékařskému ošetření nechal odvézt v dopoledních hodinách dne 7. 6. 2015, avšak z lékařské zprávy na č. l. 38 spisu je evidentní, že uvedeného dne byl ošetřen teprve v čase 14.56 hodin). S tím souvisí i nedůsledně provedený pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování – prověření informace, zda poškozený byl dne 7. 6. 2015 (v pokynu je chybně rok 2016) před vyhledáním lékařského ošetření na fotbale a zda se zapojil do hry (srov. stranu 4 zrušujícího usnesení odvolacího soudu). Otázkou rovněž je, zda nalézací soud až příliš lehce neodmítl výpovědi těch svědků, kteří popisovali i jiný možný vznik zranění poškozeného, tj. konflikt se svědkem F. V. (jenž se sám v podstatě doznával ke spáchání trestného činu na poškozeném). Celkově pak lze konstatovat, že soud prvního stupně nevěnoval přílišnou pozornost jiným možným příčinám zlomení čelisti poškozeného (včetně např. jeho pádu v opilosti). Tím spíš je odůvodněný požadavek, aby se již tento soud v dalším řízení zabýval danou problematikou o poznání důsledněji, pečlivěji hodnotil jednotlivé svědecké výpovědi, aby zohlednil všechny podstatné okolnosti průběhu skutkového děje a aby na tomto základě přijaté závěry přesvědčivě odůvodnil v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
32. Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 7 To 360/2017, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 7 To 360/2017-225, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 24 T 152/2015. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
34. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jenž bude při svém rozhodování pak vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Na něm zejména bude, aby:
a) doplnil dokazování ve výše naznačeném směru,
b) pečlivým hodnocením všech provedených důkazů učinil přesná a úplná skutková zjištění,
c) zjistil, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného,
d) dospěje-li k tomu, že ano, aby opětovně posoudil, zda skutek dovolatele naplňuje všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku po stránce objektivní a hlavně subjektivní,
e) shledá-li naplnění předmětné skutkové podstaty, aby zvážil případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku na zjištěné jednání.
35. V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu