ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.961.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 961/2019-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 68 To 4/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 104/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 T 104/2015-476, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
jako zaměstnanec společnosti P., se sídlem XY, IČ: XY , která měla v pronájmu od společnosti S. C. G., se sídlem XY, IČ: XY, mimo jiné tři kusy ocelových pažících boxů, a to dva kusy pažících boxů s označením deska VB 60 o rozměrech 3,5 x 2,4 m a jeden pažící box s označením deska VB 60 o rozměru 3 x 2,4 m, po převzetí stavby jako stavbyvedoucí odpovědný za staveniště v obci XY , okr. Jeseník, kde se tyto pažící boxy používaly, a které převzal oproti podpisu, v přesně nezjištěné době od dne 27. 8. 2014 do 10.00 hod. dne 19. 11. 2014, bez souhlasu společnosti P., předal do užívání J. J., nar. XY, bytem XY, jednajícím jménem společnosti J. J., IČ: XY, tyto pažící boxy včetně spojovacího materiálu, přičemž dne 28. 11. 2014 učinil u policejního orgánu oznámení o tom, že předmětné pažící boxy byly ze stavby odcizeny, čímž způsobil škodu společnosti P., se sídlem XY, IČ: XY (nyní v konkursu), ve výši 206 400,- Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 44 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2015, č. j. 7 T 106/2015-74, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2015, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 10. 2015, č. j. 1 T 65/2014-777, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost P. a insolvenční správkyni M. C. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku ze skutku spočívajícího (zkráceně řečeno) ve vylákání finanční částky 20 000 Kč od poškozeného J. J. pod nepravdivou záminkou, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený poškozený byl proto podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je vhodné dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí nalézacího soudu v této trestní věci. Prvním v pořadí byl odsuzující rozsudek ze dne 5. 9. 2017, č. j. 1 T 104/2015-372, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu soud uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z výše zmíněného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9. O uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl soud tak, že obviněnému stanovil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému J. J., nar. XY, bytem XY, částku 20 000 Kč, zatímco poškozené – společnost P., a insolvenční správkyni M. C. odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného ovšem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 68 To 347/2017, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, „neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové“.
4. Ve věci tudíž následovalo druhé, shora citované, rozhodnutí nalézacího soudu, č. j. 1 T 104/2015-476. Proti němu podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jeseníku. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci je však usnesením ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 68 To 4/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Obviněný se ani s druhým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a napadl jej dovoláním Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ivana Stránského a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jejich naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud dostatečně nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně; pokud by tak učinil, nemohl by dospět k závěru, že odvolání není důvodné. Nadto vyslovil přesvědčení, že i v případě, že by soudy shledaly v jeho jednání prvky protiprávnosti, šlo by maximálně o pracovněprávní delikt, nikoliv trestný čin. Soudy tudíž postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. V podrobnostech dovolatel připomněl, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že on, jakožto stavbyvedoucí, pažící boxy (které měla pronajaté společnost P.) svědkovi J. J. sice zapůjčil, v žádném případě si je však nepřisvojil. Při jejich zapůjčení vystavil dodejku, že je předává za uvedenou společnost, nikoliv za sebe. Nadto boxy byly nakládány právě v prostoru, kde měla tato obchodní společnost uskladněn materiál, a zapsal to do stavebního deníku. Svědek proto neměl žádný důvod se domnívat, že se jedná o věci náležející obviněnému a ne dané společnosti. Nejednal tedy s úmyslem přisvojit si zapůjčené pažící boxy, když z předložených dokladů je zřejmé, že boxy náležely společnosti P., a on jednal jako její zaměstnanec.
7. Podle názoru obviněného by i v případě, že by boxy zapůjčil bez souhlasu nadřízeného, a porušil tak vnitřní předpisy zaměstnavatele, nebylo zřejmé, zda by takový postup byl vůbec protiprávní, natož aby se jednalo o trestný čin. Poukázal na výpověď svědka P. V., který měl jakožto stavbyvedoucí v jiné firmě oprávnění s boxy nakládat i bez vědomí svého zaměstnavatele. Zdůraznil rovněž, že i on sám v minulosti pracoval jako stavbyvedoucí a byla mu známa obecná praxe, kdy je zaměstnanec na této pozici bez dalšího oprávněn takové zařízení zapůjčit. V rámci trestního řízní nebyla předložena jeho pracovní smlouva ani jeho pracovní náplň, z níž by jednoznačně vyplývalo, že k podobnému kroku neměl oprávnění. Dále odkázal i na výpovědi jiných svědků. Konkrétně na to, že jeho předchůdce na příslušné pozici, svědek J. M. také boxy vícekrát půjčoval. Svědectví T. T., K. S. a J. R. se v tomto podstatném bodě zcela rozcházely. T. T. totiž zcela popřel, že by společnost P., kdy půjčovala nějaké zařízení nebo stroje, K. S. naopak hovořil o tom, že se to stávalo (zejména u strojů) a J. R. dokonce uvedl, že dalšímu půjčování zapůjčených věcí běžně docházelo, věc ale musela být předem projednána s vedením firmy.
8. O tom, že nejednal v úmyslu přisvojit si cizí věc, svědčí podle dovolatele ten podstatný fakt, že od J. J. nikdy nepožadoval žádné platby. Naopak firma P., svědkovi dlužila částku asi 170 000 Kč a na jeho upomínku reagovala argumentem, že on má zase jejich boxy, což značně zpochybňuje závěr soudů, že si boxy přisvojil bez vědomí nadřízených. Je naopak vysoce pravděpodobné, že jejich zapůjčení bylo jakousi formou kompenzace za vzniklý dluh. Nakonec dovolatel dodal, že jeho konání jednoznačně nelze posuzovat jako trestný čin. I kdyby překročil svou pravomoc a zapůjčení neprojednal se svými nadřízenými, jednalo by se maximálně o možné porušení pracovních povinností.
9. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 68 To 4/2019, i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby byl obžaloby zproštěn, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve zdůraznila, že prostřednictvím ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Proto jim neodpovídají zejména námitky, v nichž obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudu obou stupňů ohledně možnosti nakládat s boxy. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi jejich úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Připomněla také, že dovolatel nenamítl existenci extrémního nesouladu. Nadto upozornila, že jej usvědčují zejména výpovědi svědků, jakož i listinné důkazy, které jednoznačně svědčí o tom, že tento bez oprávnění a souhlasu svého zaměstnavatele zapůjčil zařízení, o kterém věděl, že je v pronájmu a není oprávněn s ním disponovat, čímž naplnil zákonné znaky žalovaného přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
11. K argumentaci obviněného, že nejednal v úmyslu si svěřené věci ponechat,
státní zástupkyně připomněla, že soudy nižších stupňů u něj dovodily úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěry soudů o naplnění subjektivní stránky v této formě považovala za přiléhavé, neboť dovolatel bez vědomí svého zaměstnavatele zapůjčil předmětné pažící boxy. Poté, co bylo zjištěno jejich zmizení, navíc ještě svého zaměstnavatele, ve snaze zakrýt své jednání, ujišťoval, že došlo k jejich odcizení. Současně poukázala na skutečnost, že dovolatel ve svém podání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní nebo volní složka úmyslu. Ze všech těchto důvodů proto shledala předmětné námitky za neopodstatněné.
12. Podobně státní zástupkyně přistoupila k dovolatelově námitce, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Vyslovila přesvědčení, že zjištěné jednání se nevymyká běžně se vyskytujícím případům přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku postihovanými prostředky trestního práva. V této trestní věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči dovolateli. Ostatně ani on sám ve svém dovolání neuvedl žádnou významnou skutečnost, která by odůvodňovala takovou výjimku. Způsob jeho jednání, jakož i jeho sklony k páchání majetkové trestné činnosti a negativní zkušenosti předchozích zaměstnavatelů s plněním jeho pracovních povinností, svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených (odkázala tu na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci byly proto prostředky trestního práva použity zcela důvodně, bez ohledu na to, zda byla uplatněna odpovědnost i prostřednictvím civilního práva.
13. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Vyjádření státní zástupkyně zaslal soud prvního stupně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 26. 8. 2019). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto světle je více než patrné, že drtivá většina námitek vznesených dovolatelem druhému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá, jelikož je vystavěna na zcela odlišné verzi skutkového děje, než té, kterou zjistily a pracovaly s ní soudy obou nižších stupňů. Konkrétně dovolatel ve svém podání podsouval svůj úhel pohledu na věc, tedy že jednal jménem společnosti P., a byl tudíž k zapůjčení předmětného stavebního vybavení z pozice svého pracovního zařazení bez dalšího oprávněn. Naproti tomu však soudy na základě provedeného dokazování vyhodnotily, že takovému kroku bez souhlasu svého zaměstnavatele rozhodně zmocněn nebyl. Uplatněné dovolací výhrady tak nejsou ničím jiným než polemikou s hodnocením provedených důkazů a zejména skutkovými závěry, k nimž oba soudy shodně dospěly. To platí rovněž o námitce, že „nejednal v úmyslu si věci jemu svěřené přisvojit“, která by v obecné rovině mohla spadat pod „nesprávné právní posouzení skutku“, avšak v tomto případě byla založena pouze a jedině na nesouhlasu dovolatele se skutkovými závěry soudů. Výše ovšem bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení povolán jakkoliv přezkoumávat již učiněná skutková zjištění, a námitkami proti nim se proto není povinen a dokonce ani oprávněn blíže věcně zabývat. Zbývá doplnit, že k takovému postupu jej nelegitimuje žádný z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř.
20. Pro úplnost je vhodné doplnit, že zásah do skutkových zjištění soudů nižších instancí ze strany Nejvyššího soudu sice možný je, pouze však ve zcela výjimečných případech, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitku tohoto druhu však dovolatel ve svém podání nevznesl, stále jen rozvíjel svou vlastní verzi o oprávněnosti svého konání. V posuzované trestní věci však (z pohledu obvyklé rozhodovací praxe dovolacího soudu) nastala až nezvykle jednoznačná situace, kdy takřka všechny relevantní důkazy jasně hovoří v neprospěch obviněného a jeho obhajobu tím bez jakýchkoliv pochybností vyvracejí. Žádný důkaz naopak nesvědčí vyloženě v jeho prospěch, a to dokonce ani jeho vlastní výpověď, kdy původně i on sám tvrdil, že bez souhlasu dalších odpovědných osob rozhodně boxy nemohl zapůjčit dalším osobám a nic takového ani neudělal (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Vadu v podobě extrémního rozporu tak v posuzované trestní věci nelze odhalit ani v náznaku, proto je potřeba setrvat na obvyklém postupu, kdy Nejvyšší soud je ve svém rozhodování v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
21. Jedinou námitkou spadající do zákonného rámce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto zůstává stručná poznámka obviněného vyskytující se v samém závěru jeho podání, že jeho jednání nelze posuzovat jako trestný čin, nýbrž maximálně porušení pracovních povinností. Jinými slovy tedy požadoval aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. K tomu je vhodné připomenout, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Citované ustanovení podrobněji rozvíjí stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, na které již poukázala státní zástupkyně. Zde je mimo jiné uvedeno, že kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Z hlediska právního posouzení skutku je pak zcela zásadní, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty .
22. Nejvyšší soud po zhodnocení daného tématu dospěl k závěru, že podmínky pro využití zmíněné zásady nejsou v posuzovaném případě naplněny. Vezme-li se v potaz naposledy citovaná pasáž stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, nabízí se jako první protiargument k dovolatelově výhradě výše způsobené škody, když částka 206 400 Kč více než čtyřnásobně převyšuje dolní hranici větší škody (ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku), potřebnou pro naplnění skutkové podstaty §206 odst. 3 tr. zákoníku. Nadto jednání zaměstnance, který sebe nebo jiného obohacuje tím, že si tzv. „ulévá“ finanční prostředky či hmotné věci svěřené mu zaměstnavatelem, není v soudní praxi ničím neobvyklým, právě naopak. Ve prospěch obviněného nesvědčí ani námitka, že od svědka J. J. nepožadoval žádnou odměnu za půjčení pažících boxů. Věc totiž nelze vytrhnout z celého jejího kontextu, z něhož je zjevné, příslušný čin byl nedílnou součástí pracovního a snad i osobního (až přátelského) vztahu obou těchto mužů, v jehož rámci pak svědek dovolateli poskytl částku 20 000 Kč. V obecné rovině tedy platí, že ochrana práv zaměstnavatelů proti takto četným a často závažným útokům nepoctivých zaměstnanců na jejich majetek by nebyla za využití netrestních právních předpisů dostatečná. Dvojnásob se to pak vztahuje na případ obviněného s ohledem na jeho pracovní i trestní minulost, kterou se jako červená nit vine nejen jeho soustavné neplnění pracovních povinností, ale zejména opakované obohacování se na úkor svých zaměstnavatelů a celkově i výrazný sklon k páchání majetkové trestné činnosti.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu