ECLI:CZ:NS:2019:8.TZ.6.2019.1
sp. zn. 8 Tz 6/2019-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ľ. S. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný Ľ. S. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1984, sp. zn. 2 T 88/84, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zákon“), jehož se dopustil tím, že „dne 3. 4. 1984 kolem 9.00 hod. se dostavil na základě povolávacího rozkazu řady B č. XY k v. ú. XY, kde prohlásil, že nepřevezme vojenskou výstroj a nebude vykonávat vojenskou základní službu, a to ani v budoucnu, v důsledku čehož mu předsedou prezentační komise Č. nebylo vyhlášeno rozhodnutí o prezentaci“ . Za to mu byl uložen podle §269 odst. 1 tr. zákona nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny.
2. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 5. 7. 1984, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením pod sp. zn. 2 To 183/84 odvolání vojenského obvodového prokurátora, podané v neprospěch obviněného, jako nedůvodné zamítl. Téhož dne byl obviněný převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody (se započtením vazby vykonával uložený trest od 4. 4. 1984).
3. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Bratislavě ze dne 10. 5. 1985, sp. zn. Nt 507/85, které nabylo téhož dne právní moci, bylo rozhodnuto o účasti obviněného na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 8. 5. 1985 [podle článku I písm. c) tohoto rozhodnutí mu byl prominut zbytek trestu v trvání 9 měsíců a 25 dnů] a obviněný byl dne 10. 5. 1985 z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn.
4. Na základě žádosti obviněného bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 6. 8. 1991 usnesením pod sp. zn. 1 Rtv 77/91, které téhož dne nabylo právní moci, rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1984, sp. zn. 2 T 88/84, zrušil ve výroku o trestu. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že – pokud jde o výrok o vině – soud neshledal žádné vady jak z hlediska správného skutkového zjištění, tak z hlediska právního posouzení skutku; uložený trest se mu však jevil jako nepřiměřeně přísný.
5. V navazujícím hlavním líčení konaném ještě téhož dne 6. 8. 1991 bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl rozsudkem pod sp. zn. 1 Rtv 77/91 tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1984, sp. zn. 2 T 88/84, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, upustil od potrestání obviněného podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tj. 6. 8. 1991.
6. Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) podal u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91 (viz odstavec 4. shora).
7. Podle názoru stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci náležitě nezvážil, že obviněný svým reálně projeveným osobním rozhodnutím uplatnil právo na právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948, jakož i právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR (č. 100/1960 Sb.). Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.
8. Ministr spravedlnosti vycházel rovněž z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (viz jeho ustanovení §1 odst. 1, 2), jehož vydáním zákonodárce sledoval především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Poukázal rovněž na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) tohoto zákona ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podle něhož zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. V návaznosti na to zmínil i ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona, podle kterého se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě trestným činem nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
9. Stěžovatel ve svém podání poukázal také na stávající judikaturu, která se řešením předmětné problematiky zabývala (např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011) a zdůraznil, že svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze omezit obyčejným zákonem. V případě konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí je třeba vážit, zda prosazení se svobody svědomí nezasáhne do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).
10. V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně vyslovil, že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nakonec aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
11. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil nejprve písemně. Označil ji za důvodnou, neboť napadené usnesení je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (viz ve stížnosti pro porušení zákona citované nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, a ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a také nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení). Na tyto nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek jeho velkého senátu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003), proto je přesvědčen, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc plně aplikovatelná. V zásadě souhlasil též s návrhem ministra spravedlnosti obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku. Po zrušení napadeného usnesení by věc měla být přikázána Okresnímu soudu v Olomouci, který je nástupcem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci.
12. V průběhu veřejného zasedání obhájce obviněného na již řečené odkázal a dodal, že se plně ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného usnesení, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přikázal věc k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci.
13. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona rovněž navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného ve výše citovaných ustanoveních, a aby po zrušení všech označených rozhodnutí přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Z obsahu trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci především zjistil, že všechny výše uvedené údaje odpovídají skutečnosti, takže na tomto místě není zapotřebí znovu je rekapitulovat. Současně shledal, že zákon byl ve vytýkaných směrech skutečně porušen.
15. Podle §269 odst. 1 tr. zákona se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě trestným činem nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
16. Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem tohoto zákona zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
17. Podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
18. Podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
19. Těmito zákonnými východisky se bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci při svém rozhodování v dané věci důsledně neřídil.
20. Nejvyšší soud ve shodě s ministrem spravedlnosti v této souvislosti odkazuje jak na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“
21. V obdobném duchu vyzněly i další nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz 17/99, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 4 Tz 143/2005, nebo ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 Tz 12/2011).
22. Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, uznal správnost původního odsuzujícího výroku o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona. Shora popsané jednání obviněného totiž postrádalo (tehdy požadovanou) nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
23. Obdobně pochybil rehabilitační senát jmenovaného soudu, pokud v rozsudku ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, tato nejasná a neúplná skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího, označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy plynoucími z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992. Přisvědčil také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992.
24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 77/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění. Následně podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně vyslovil, že se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
25. Nejvyšší soud nakonec podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Sám totiž ve věci meritorně rozhodnout nemohl, neboť rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Činnost takto určeného speciálního orgánu Nejvyšší soud není oprávněn nahrazovat. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, neboť v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého vojenského soudu (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 Tz 42/2016, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 7 Tz 69/2017).
26. Okresní soud v Olomouci proto na podkladě dostupných materiálů znovu návrh obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., projedná a rozhodne o něm.
27. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu