ECLI:CZ:NS:2019:8.TZ.69.2019.1
sp. zn. 8 Tz 69/2019-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného P. V.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje ve výroku, jímž byla podle §307 odst. 3 tr. ř., obviněnému stanovena zkušební doba v trvání pěti roků. Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §271 odst. 1 tr. ř. se při nezměněných ostatních výrocích přezkoumávaného usnesení znovu rozhoduje tak, že v rozsahu uvedeného zrušení se podle §307 odst. 3 tr. ř. stanoví zkušební doba v trvání třiceti (30) měsíců.
Odůvodnění:
I.
1. Stížnost pro porušení zákona sp. zn. MSP-34/2019-ODKA-SPZ, podaná ministryní spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného P. V. směřuje proti části pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, v níž bylo vysloveno, že se obviněný podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. zavazuje, že se po dobu šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu, a že se mu podle §307 odst. 3 tr. ř. stanoví zkušební doba v trvání pěti roků.
2. Ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona uvedla, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 podle §223a odst. 1 tr. ř. za použití §307 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného P. V. pro jednání právně kvalifikované jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. vyslovil, že se obviněný zavazuje, že se po dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu, podle §307 odst. 2 písm. b) tr. ř. konstatoval, že obviněný složil na účet soudu peněžitou částku určenou státu pro peněžitou pomoc obětem trestné činnosti ve výši 25.000 Kč, a podle §307 odst. 3 tr. ř. mu stanovil zkušební dobu v trvání pěti roků. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 2016, protože se obviněný i státní zástupce po jeho vyhlášení vzdali stížnosti a shodně prohlásili, že na písemném vyhotovení odůvodnění netrvají. Z těchto důvodů neobsahuje usnesení odůvodnění (srov. §136 odst. 3 tr. ř.).
3. S odkazem na znění zákonných ustanovení §307 odst. 1, 2, 3 tr. ř. a v reakci na §102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v platném znění (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), ministryně spravedlnosti vyjádřila, že zákon byl porušen v ustanoveních §307 odst. 2 písm. a) a §307 odst. 3 tr. ř., neboť soud obviněnému stanovil zkušební dobu v délce, která významně přesahovala dobu trvání závazku zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu. Soud přitom nevzal v potaz dopady ustanovení §102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého nemůže být o vrácení řidičského oprávnění rozhodnuto dříve, než dojde k vydání rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení se obviněného ve zkušební době, resp. než se obviněný osvědčí ze zákona. Soud tak na jednu stranu považoval za adekvátní závazek obviněného zdržet se po dobu šesti měsíců řízení motorových vozidel všeho druhu, na druhou stranu však stanovením zkušební doby v trvání pěti let dosáhl patrně nezamýšleného důsledku, že obviněný nebude oprávněn řídit žádný druh motorového vozidla ještě čtyři roky a šest měsíců poté, co uplyne doba, po kterou se zavázal, že se této činnosti zdrží.
4. Na obviněného z tohoto důvodu dopadá opatření, které je ve své podstatě citelnou trestní sankcí, jež bývá v podobě trestu zákazu činnosti (řízení) v obdobných případech ukládána ve srovnatelné výměře výjimečně. Zároveň tímto postupem došlo k naprostému popření smyslu zmíněného závazku, jímž je především akceptace sebereflexe obviněného, která se projeví přijetím konkrétního závazku na bázi dobrovolného a přiměřeného sebeomezení.
5. Napadené usnesení proto s ohledem „na zjevný nepoměr mezi délkou přijatého závazku a délkou zkušební doby není pouze nevyhnutelným důsledkem jisté nekoncepčnosti právní úpravy, kdy zákon o silničním provozu implicitně nepočítá s tím, že by doba dobrovolně přijatého závazku nepokrývala délku zkušební doby, avšak právní úprava v trestním řádu (a k ní se vážící judikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 04. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015) takovou situaci nevylučuje, ale též za důsledek nesprávné aplikace platného práva“. Poněvadž soud přijal závazek obviněného v trvání šesti měsíců, je stanovení desetkrát delší zkušební doby zjevně nepřiměřené.
6. Z uvedených důvodů ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1, 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 2 písm. a) a §307 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného P. V., a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok, jímž se obviněný podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. zavázal, že se po dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu, a dále výrok, kterým byla podle §307 odst. 3 tr. ř. obviněnému stanovena zkušební doba v trvání pěti roků, a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. na podkladě skutkového stavu sám rozhodl.
II.
7. Ke stížnosti pro porušení zákona podal obviněný písemné stanovisko, v němž především vyjádřil lítost nad spáchaným jednáním, které bylo jeho ojedinělým selháním, jehož si je plně vědom. Vyjádřil, že pramenilo ze složité a pro něj tíživé rodinné situace, v níž se nacházel, a svou nezodpovědnost, kterou v činech projevil, chápe jako své osobní, leč mimořádné selhání. Zdůraznil svou upřímnou snahu odčinit způsobené újmy i kroky směřující k vlastní nápravě. S ohledem na tyto skutečnosti se mu zkušební doba pěti let jeví nepřiměřeně dlouhá jak s ohledem na již uložená a jím přijatá omezení, tak na okolnosti případu.
8. Při veřejném zasedání konaném Nejvyšším soudem se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se ztotožnila se stížností pro porušení zákona a odkázala na její obsah, a doplnila, že významným pro tuto věc je názor vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015, řešící stejnou problematiku, avšak v opačném směru nepoměru zkušební doby a dobrovolného závazku obviněného ve smyslu §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhověl a v jejích intencích rozhodl s tím, že přiměřenou všem okolnostem případu by byla délka zkušební doby minimálně ve výměře dvou let tak, aby tato splnila zákonem sledovaný účel a současně tvořila odpovídající podklad pro následné rozhodnutí soudu podle §308 tr. ř.
9. Veřejnému zasedání přítomná obhájkyně přednesla obsah vyjádření obviněného (č. l. 220, 221), na jehož obsah odkázala, a s ohledem na provázanost trestního řádu s ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb., díky kterým by se mohl obviněný dostat do situace, kdy mu bude vráceno řidičské oprávnění za dobu blížící se deseti rokům od spáchání přečinu, vznesla požadavek, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že zkušební doba již proběhla a obviněný se osvědčil.
III.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen, nikoliv však v plném rozsahu, jak bylo stížností pro porušení zákona uvedeno. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroku, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. a při vázanosti tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného a důvody, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny zkoumal, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a důvodnost přezkoumávaného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), Nejvyšší soud nezkoumal ani k nim nepřihlížel. Přezkoumávané rozhodnutí posuzoval jen v uvedeném omezeném rozsahu a jen z důvodů obsažených ve stížnosti pro porušení zákona (přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3328).
11. Podle obsahu přezkoumávané stížnosti pro porušení zákona měl být zákon porušen v ustanoveních §307 odst. 2 písm. a) a §307 odst. 3 tr. ř., a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, jímž soud podle §223a odst. 1 tr. ř. za použití §307 odst. 1 , 2 písm. a) tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného P. V. a podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. vyslovil, že se obviněný zavazuje, že se po dobu šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu, obviněný složil na účet soudu peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti ve výši 25.000 Kč, a podle §307 odst. 3 tr. ř. mu stanovil zkušební dobu v trvání pěti roků.
12. K povinnosti Nejvyššího soudu přezkoumat podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, je třeba předeslat, že měl ztíženou situaci, protože stížností pro porušení zákona napadené usnesení neobsahovalo odůvodnění, a tak nejsou zřejmé důvody, na jejichž základě soud shledal naplněnými podmínky §307 odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na to následně i akceptoval ve smyslu §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. obviněným vyslovený závazek, a z jakých důvodů jej považoval za akceptovatelný. Vzhledem k tomu, že žádné úvahy přezkoumávané rozhodnutí neobsahuje, pro posouzení důvodnosti ve stížnosti pro porušení namítaných vad mohl Nejvyšší soud vycházet jen z výroku usnesení a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 189/2016. Z jeho obsahu zjistil, že vydání napadeného rozhodnutí předcházelo řízení, v němž byl státním zástupcem dne 18. 8. 2016. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podán návrh na potrestání obviněného (č. l. 91, 92 spisu) pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.) a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), jichž se měl obviněný dopustit tím, že
1. vědom si skutečnosti, že po předchozím požití alkoholických nápojů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, což se projevovalo v jeho chování a ve způsobu jízdy, dne 31. 7. 2016 kolem 18.50 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, r. z. XY (registrované na I. V.), a to v XY, ulici XY směrem od XY i ulici XY v prostředním jízdním pruhu a v prostoru křižovatky ulic XY a XY vlivem požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla a zezadu narazil do zadní části osobního motorového vozidla tov. zn. Suzuki SX, r. z. XY (vlastník B. Ch.), které řídil O. Ch., který v uvedeném místě vozidlo zastavil z důvodů vyvolaných silničním provozem, při dopravní nehodě došlo ke hmotné škodě na zúčastněných vozidlech, a to na vozidle Škoda Octavia ve výši 67.300 Kč a na vozidle Suzuki škoda ve výši 87.900 Kč, dále pak došlo k poranění řidiče O. Ch., které však ze soudně lékařského hlediska nevykazuje znaky ublížení na zdraví, po příjezdu policie se podrobil pozitivní dechové zkoušce na přístroji Dräger s výsledkem 2,51 g/kg alkoholu, resp. 2,69 g/kg alkoholu a při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, který mu byl odebrán dne 31. 7. 2016 ve 20.25 hod., mu byla zjištěna hodnota 1,60 g/kg alkoholu v krvi,
2. dne 31. 7. 2016 kolem 22.10 hod. opětovně řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, r. z. XY, kdy věděl, že stále po předchozím požití alkoholických nápojů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, a to na XY, ulici XY, kdy z důvodu jízdy bez rozsvíceného předepsaného osvětlení byl zastaven hlídkou PČR, podrobil se pozitivní dechové zkoušce na přístroji Dräger s výsledkem 2,02 g/kg alkoholu, resp. 1,93 g/kg alkoholu a při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, který mu byl odebrán dne 1. 8. 2016 v 01.10 hod., mu byla zjištěna hodnota 1,59 g/kg alkoholu.
13. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal dne 31. 8. 2016 trestní příkaz sp. zn. 8 T 189/2016, v němž při akceptování výroku o vině obviněnému uložil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců (č. l. 98, 99 spisu). Obviněný podal odpor, protože se neztotožnil s délkou trestu zákazu činnosti, která by ohrozila výkon jeho zaměstnání (č. l. 102, 103 spisu). Trestní příkaz byl na jeho základě zrušen a dne 11. 11. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení, při kterém obviněný projevil svoji lítost nad osobním selháním, v důsledku něhož došlo ke spáchání trestného činu, uvedl, že kontaktoval písemně poškozenou rodinu a nabídl jí další finanční výpomoc vedle náhrady způsobené škody a že již složil na účet soudu částku 25.000 Kč s tím, že bude-li třeba, složí i více. Pro tento případ si už vyřídil půjčku. Jako přiměřený závazek týkající se vzdání se činnosti, v souvislosti s níž došlo ke spáchání předmětného trestného činu, uvedl dobu šesti měsíců, po kterou by byl ochoten a vzhledem ke svému zaměstnání i schopen zdržet se řízení motorových vozidel (č. l. 113 až 117). Protože se po vyhlášení přezkoumávaného usnesení obviněný i státní zástupce výslovně vzdali práva odvolání, a obviněný i za osoby oprávněné podat v jeho prospěch stížnost, soud při splnění podmínek §136 odst. 3 tr. ř. citované usnesení písemně neodůvodňoval.
IV.
14. Ministryně spravedlnosti shledávala ve vymezené části napadeného usnesení porušení zákona v §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §307 odst. 3 tr. ř., a to pro zjevný nepoměr mezi délkou obviněným nabídnutého a soudem přijatého závazku zdržet se řízení motorových vozidel a délkou zkušební doby, a proto Nejvyšší soud v rovině účelu a smyslu tohoto mimořádného opravného prostředku zkoumal, zda přezkoumávané rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, který měl být porušen ve vztahu k oběma uvedeným ustanovením. Nejprve posuzoval důvodnost výtky o porušení zákona v §307 odst. 2 písm. a) tr. ř., jejž soud prvního stupně aplikoval v rámci postupu podle §223a odst. 1 tr. ř., podle něhož při hlavním líčení trestní stíhání obviněného podmíněně zastavil, protože shledal splněnými jeho podmínky. Podle stížnosti pro porušení zákona byl zákon porušen v ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. [stejně jako u §307 odst. 3 tr. ř.] v tom, že „soud obviněnému stanovil zkušební dobu v délce, která významně přesahovala dobu trvání závazku zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu“, což však v daném kontextu (a jiný důvod v obsahu stížnosti pro porušení zákona není uveden) nekoresponduje s obsahem a smyslem ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř.
15. Podle §307 odst. 2 tr. ř. je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání nebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v odstavci 1 a zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu [a)], nebo složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu [b)], a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
16. O splnění podmínek uvedených v odstavci 1 §307 tr. ř. platí, že v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
17. Významným u tohoto odklonu v trestním řízení (svou povahou stricto sensu tj. přicházející v úvahu v těch situacích, v nichž je zřeknutí se sankce – v pravém slova smyslu – efektivnějším prostředkem dosažení účelu trestního řízení reflektujícího restorativní moment) je, že se zde nerozhoduje o tom, zda obviněný trestný čin spáchal nebo nespáchal, a neukládá se žádný trest. To znamená, že v případném dalším řízení může být obviněný podle okolností odsouzen nebo i zproštěn, a v případě odsouzení mu může být uložen jakýkoliv zákonem předpokládaný trest. Jde o odklad konečného rozhodnutí, a mezitímní vyřízení trestní věci, a to na určitou zkušební dobu, po kterou se sleduje obviněný. Na základě dalších poznatků se následně rozhodne, nakolik se obviněný osvědčil, tedy zda je možno takové vyřízení věci považovat za definitivní, anebo zda se má v trestním stíhání pokračovat [srov. SOTOLÁŘ, A., PÚRY, F., ŠÁMAL, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi . Praha: C. H. Beck, 2000, s. 39]. Zkušební doba zde má sloužit jako prostředek k tomu, zda náprava nastala i mimo trestnímu prostředky (rozhodnutí o vině trestu), a její stanovení se váže na jiné skutečnosti, než které vedou soud k závěru, že lze tento druh odklonu na daný případ aplikovat. Předpokladem k tomu, aby mohlo být k odklonu podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. přistoupeno, je podle návěty tohoto ustanovení určující splnění podmínek podle §307 odst. 1 tr. ř. a kumulativně s nimi musí obviněný dát závazek, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti. Proto, pokud ministryně spravedlnosti v textu stížnosti pro porušení zákona vysvětluje, že porušení uvedeného ustanovení spočívá v dálce zkušební doby, „která výrazně přesáhla dobu trvání závazku“, nejedná se o porušení podmínek §307 odst. 2 písm. a) tr. ř., ale toliko §307 odst. 3 tr. ř., neboť ten vymezuje minimální a maximální délku doby, kterou je soud povinen u podmíněného zastavení trestního stíhání stanovit.
18. Z hlediska správnosti uvedené části výroku, která byla stížností pro porušení zákona napadena, při absenci písemného odůvodnění (§136 odst. 3 tr. ř.), se Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu opíral pouze o protokol o hlavním líčení na č. l. 113 až 122 spisu, podle něhož uvedený postup formou odklonu v trestním řízení vyplynul z aktivity obviněného, který před hlavním líčením složil na účet soudu peněžitou částku ve výši 25.000 Kč, při hlavním líčení se zcela doznal k oběma skutkům kladeným mu za vinu. V souvislosti se spáchaným přečinem se beze zbytku finančně vypořádal s poškozeným, tedy „učinil jiná potřebná opatření“ k náhradě škody [§307 odst. 1 písm. b) tr. ř. viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/1995 Sb. rozh. tr. ]. K tomu je třeba též dodat, že obviněný při hlavním líčení uvedl, že mu Česká pojišťovna zaslala dva dopisy se sdělením, že uspokojila nároky uplatněné poškozenými za škodu na majetku ve výši asi 130.000 Kč. Tuto informaci potvrdil rovněž poškozený v rámci své výpovědi v hlavním líčení (č. l. 118 spisu). V závěrečné řeči učiněné (č. l. 117, 120, 121) obviněný vyslovil závazek, že se dobrovolně zdrží řízení motorových vozidel na šest měsíců.
19. Z uvedeného lze dovodit, že pro podmíněné zastavení byla splněna hlediska §307 odst. 1 tr. ř. [nenastala situace vztahující se k bezdůvodnému obohacení podle §307 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Se zřetelem na projevenou lítost obviněného (rodině poškozeného osobně přinesl omluvný dopis, v němž nabízel finanční pomoc, která by kryla její náklady spojené s touto událostí, a to nad rámec odškodnění, které obdrží či již obdržela od pojišťovny, viz č. l. 117, 118 spisu), soud postupoval v souladu se zákonem, neboť obviněný kromě těchto podmínek splnil i to, že se zavázal zdržet se řízení motorových vozidel, což byla činnost, v souvislosti s níž se dopustil přečinů, které mu byly kladeny za vinu, jak předpokládá §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud měl proto dostatek podkladů, aby učinil závěr, že o podmíněném zastavení bylo rozhodnuto s ohledem na povahu spáchaného trestného jednání, osobu obviněného i další zjištěné skutečnosti, zejména na postoj poškozeného, vše vyjadřující snahu o urovnání konfliktního stavu mezi obviněným a poškozeným, a to ve smyslu zásad restorativní justice, neboť došlo ještě před projednáním věci v hlavním líčení k adekvátnímu majetkovému i morálnímu vypořádání vzájemných poměrů obviněného a poškozeného, které je hlavním smyslem alternativních způsobů řešení trestních věcí, neboť i v této věci došlo z přičinění obviněného k náhradě způsobené škody a je zřejmá i vlastní snaha obviněného po nápravě.
20. Nejvyšší soud jen v této souvislosti podotýká, že se zřetelem na skutečnosti vyplývající z obsahu spisu nemohl vyslovit pochybnosti o tom, zda byly adekvátně splněny podmínky stanovené v §302 odst. 2 písm. a) tr. ř. ohledně délky závazku obviněného, protože takové úvahy by směřovaly k závěru, že jde o krátkou dobu, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (porušení zákona v neprospěch obviněného), neboť stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného. Lze jen zmínit, že otázkou bylo, zda soud důvodně akceptoval obviněným učiněný závazek na zdržení se řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. V tomto duchu je třeba brát z hlediska výhodnosti tohoto odklonu pro obviněného do úvahy (ač při paměti že se jedná o mimotrestní vyřešení věci a nejde o sankci), že trestním příkazem, který přezkoumávanému rozhodnutí předcházel a který byl na základě odporu obviněného zrušen, mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu třiceti měsíců, což by se jevilo jako přiměřené, vezme-li se v potaz, že se obviněný skutku v bodě 1. dopustil pod vlivem alkoholu (na přístroji Dräger s výsledkem 2,51 g/kg alkoholu, resp. 2,69 g/kg alkoholu a při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, mu byla zjištěna hodnota 1,60 g/kg alkoholu v krvi). V bodě 2. téhož dne, ač z předchozí kontroly věděl, že není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, tuto činnost přesto vykonával a bylo u něj zjištěno na přístroji Dräger 2,02 g/kg alkoholu, resp. 1,93 g/kg alkoholu a při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, mu byla zjištěna hodnota 1,59 g/kg alkoholu. Z hlediska podané stížnosti pro porušení zákona je však třeba zdůraznit, že ministryně spravedlnosti ji nezaměřila vůči dovětku uvedenému v §307 odst. 2 tr. ř., a proto i z tohoto důvodu nelze zkoumat význam podmíněného zastavení z pohledu okolností případu, zda je takový postup dostačující. Jestliže stížnost pro porušení zákona nevytýká tyto skutečnosti, Nejvyšší soud v daných souvislostech není oprávněn k přezkumu stanovených kritérií.
21. Pouze v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud v obecné rovině konstatuje, že orgán rozhodující o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. je povinen posoudit nejenom to, zda povaha závazku obviněného odpovídá činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, pro který se trestní stíhání vede, ale v případě, že je tento závazek kratší, než je zkušební doba stanovená podle §307 odst. 3 tr. ř. i to, zda jím určená doba, po níž se zavázal zdržet určité činnosti, vystihuje všechny rozhodné skutečnosti stanovené v dovětku tohoto ustanovení a zda s ohledem na všechna hlediska bude takový postup možné považovat za dostačující. Je nutné brát do úvahy, že jde o závazek obviněného, tedy výhradně o jeho projev vůle, který vychází z jeho vlastního rozhodnutí, a soud jej nemůže podle svého úsudku změnit. Je-li některou ze stran návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání během hlavního líčení učiněn, soud o něm pozitivně rozhodne jen tehdy, pokud je považuje za důvodný, a to při uvážení všech podmínek, které jsou v §307 odst. 2 písm. a), případně §307 odst. 2 písm. b) tr. ř. stanoveny (přiměřeně viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J., a kol. Trestní řád I . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 255). Pokud však takový návrh, zejména co do délky závazku obviněného rozhodující orgán považuje za nedostatečný, měl by rozhodnout o tom, že se takový návrh obviněného zamítá, a pokud jde o řízení před soudem, měl by poté dál pokračovat v hlavním líčení a vynést následně výrok o vině, případně trestu.
22. I přes takto uvedená pravidla při vázanosti důvody, pro které byla stížnost pro porušení zákona podána, Nejvyšší soud na podkladě obecných hledisek shora rozvedených shledal, že pokud soud prvního stupně postupoval způsobem, jak je výše popsán, zásadně v neprospěch obviněného ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. neporušil, neboť vyhověl vůli obviněného vyřešit jeho trestní věc tímto alternativním řešením, a akceptoval jeho závazek zdržet se po dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí řízení motorových vozidel všeho druhu. Bez ohledu na délku tohoto závazku je třeba z hlediska správnosti zdůraznit, že se jedná o činnost, v souvislosti s níž se obviněný dopustil obou skutků, které byly právně posouzeny jako přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku a spočívaly v tom, že řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu, jde tudíž o souvislosti přímé a bezprostřední (srov. rozhodnutí č. 9/1964, č. 42/1967, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Za podstatné v této souvislosti Nejvyšší soud považuje, že podmínkou u §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. je závazek obviněného, tedy jeho jednostranné výslovné prohlášení učiněné jako projev jeho vůle, jíž vyjádřil zcela konkrétním postojem svou snahu po nápravě, a to se zřetelem na své osobní poměry i chápání významu a dopadu takového závazku pro sebe i své okolí. Soud tento závazek akceptoval (s případem, že by navrhl obviněnému jej modifikovat, zákon nepočítá), což v dané věci bylo legitimní a dal najevo s ohledem na to, že čin spáchal při porušení povinností v silniční dopravě (přiměřeně srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J., a kol. Trestní řád II . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 695). V takovém případě nelze v postupu soudu shledávat porušení zákona v neprospěch obviněného, protože zákonem stanovené podmínky §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného byly splněny.
23. Pokud jde o časové vymezení „během zkušební doby“, ve smyslu §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. ho nelze vykládat tak, že se obviněný musí zdržet určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, po celou stanovenou zkušební dobu, ale může se zavázat ke zdržení se určité činnosti i na kratší dobu než bude zkušební doba stanovená podle §307 odst. 3 tr. ř. Výklad ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. je možné porovnat s výkladem ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku, podle jehož věty první jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Gramatickým výkladem časových vymezení „ve zkušební době“ a „během zkušební doby“ v tomto ustanovení lze učinit závěr, že formulací „ve zkušební době“ je myšlena celá délka zkušební doby, naproti tomu v případě časového vymezení „během zkušební doby“ znamená kdykoliv v průběhu zkušební doby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3491; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 906/2014). V případě, že se obviněný zaváže zdržet se určité činnosti na dobu překračující zkušební dobu, soud svým rozhodnutím jeho závazek formuluje tak, aby se vztahoval jen na stanovenou zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání. Pokud se obviněný zaváže, že během zkušební doby se zdrží určité činnosti, pak se do stanovené doby trvání tohoto závazku nezapočítává doba, po kterou před právní mocí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nemohl takovou činnost vykonávat, protože mu bylo příslušným orgánem odňato oprávnění k jejímu výkonu. (srov. rozhodnutí č. 4/2016 Sb. rozh. tr.).
24. V těchto souvislostech je třeba předeslat, že ministryně spravedlnosti, ač porušení zákona spatřovala v ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř., nevytýkala vady, které by vyplývaly z nerespektování v něm zákonem vymezených podmínek, a pokud Nejvyšší soud přezkoumal vadnost takto napadeného výroku ve smyslu věty druhé §267 odst. 3 tr. ř., dospěl k závěru, že stížnosti pro porušení zákona v této části nelze přisvědčit, protože v přezkoumávaném rozhodnutí nedošlo v neprospěch obviněného k porušení zákona v ustanovení §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. V této části proto shledal stížnost pro porušení zákona nedůvodnou.
V.
25. Ministryně spravedlnosti současně vytýkala porušení zákona v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., za něž považovala, že soud „obviněnému stanovil zkušební dobu v délce, která výrazně přesahovala dobu závazku zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu“, s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil, neboť zkušební doba vymezená v maximální možné délce zákonem stanovené na pět roků je zcela disproporční jak k délce přijatého závazku obviněného, tak k obecným pravidlům pro stanovení zkušební doby, jakož i tomu, že soud vedle závazku obviněného podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. o podmíněném zastavení podle §223a odst. 1 tr. ř. rozhodl za současného splnění podmínky podle §307 odst. 2 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný složil na účet soudu částku 25.000 Kč určenou obětem trestné činnosti.
26. K délce zkušební doby je třeba uvést, že podle §307 odst. 3 tr. ř. se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky, v případě rozhodnutí podle odstavce 2 až na pět let. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání.
27. Stanovení zkušební doby je důsledkem podmíněného charakteru skončení věci podmíněným zastavením a je jeho obligatorní náležitostí. Základním smyslem stanovení zkušební doby je ověření toho, zda je obviněný schopen chovat se řádně a dostát všem svým povinnostem, případně zdržet se výkonu činností, v souvislosti s nimiž spáchal stíhaný čin. Pokud obviněný tuto schopnost neprokáže a nechová se řádně, zavdá důvod k pokračování v trestním stíhání (srov. §308 odst. 1 tr. ř.). V rámci uvedené výměry je nutno zvolit takovou konkrétní délku zkušební doby, aby bylo možné naplnit její smysl a aby byla přiměřená okolnostem případu i osobním poměrům obviněného. Její délku stanovenou v rozhodnutí o podmíněném zastavení není možné dodatečně zkrátit. Její prodloužení je možné pouze za okolností předpokládaných v §308 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně DRAŠTÍK, A., FENYK, J., a kol. Trestní řád II . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 699, 700).
28. Posoudí-li se z těchto obecných hledisek přezkoumávané rozhodnutí, tím, že soud v něm obviněnému uložil zkušební dobu na pět roků, i když Nejvyšší soud pro absenci odůvodnění předmětného usnesení nemohl zjistit konkrétní důvody, které soud pro tento závěr vedly, může jen z okolností, jež plynou z obsahu spisu konstatovat, že pro tuto maximální dobu, pro kterou v této věci nejsou splněny zákonné podmínky, a že soud při určení její délky porušil obecná pravidla vycházející z jejího smyslu a účelu, k němuž má sloužit, a nerespektoval zásadu přiměřenosti. Pro uvedený závěr svědčí bezúhonnost obviněného, který vedl řádný a slušný život a dosud nebyl soudně trestán, a do doby projednání věci měl ke dni 17. 10. 2016 pouze jeden záznam o přestupcích ze dne 25. 8. 2009 s uloženou blokovou pokutou 500 Kč, přičemž žádné další negativní hodnocení k jeho osobě nebylo zjištěno (č. l. 106, 107, 111). V jeho chování po činu je patrná výrazná snaha odstranit škodlivý dopad svého trestného jednání tím, že se aktivně snažil o vypořádání s poškozenými a svého jednání litoval. S těmito skutečnostmi uložení maximální délky zkušební doby vůbec nekoresponduje, a je třeba přisvědčit důvodnosti ve prospěch obviněného podané stížnosti pro porušení zákona potud, že jde o zkušební dobu, která je svou délkou výrazně proti smyslu tohoto odklonu jako alternativního řešení trestní věci, protože se tak podmíněné zastavení dostává do rozporu s tím, že se má jednat o přiměřenou reakci na spáchaný čin, a je excesem zcela nevyvažujícím dobu, po kterou se obviněný zavázal zdržet se řízení motorových vozidel.
29. Podle §307 odst. 3 tr. ř. je horní hranice zkušební doby pět let, a proto je třeba její délku určit i vzhledem k potřebnému trvání zdržení se činnosti, v souvislosti s níž se obviněný dopustil přečinu, ohledně něhož se trestní stíhání podmíněně zastavuje. Nelze ani zcela vyloučit, byť to zákon výslovně neuvádí, že se obviněný zaváže ke zdržení se určité činnosti na kratší dobu.
30. V projednávané trestní věci Nejvyšší soud na základě shora uvedených úvah dospěl k závěru, že soud neměl v přezkoumávané věci splněny podmínky pro to, aby obviněnému ukládal zkušební dobu v maximální délce, jakou zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř. umožňuje uložit. Pro maximální výměru by měly být splněny i podmínky tuto výměru určující, a to se zřetelem na osobu pachatele i na okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Při posouzení shora uvedených hledisek je v této trestní věci zřejmé, že žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly uložení té nejdelší zkušební doby, z obsahu spisu nevyplývají.
31. Nejvyšší soud rovněž uvedený závěr učinil i na podkladě hledisek principu (testu) proporcionality plynoucího z požadavku právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy), jehož smyslem je posouzení přiměřenosti každého zásahu do základního práva a využití některého z trestněprávních institutů s ohledem na jeho účel. Přípustnost takovéhoto zásahu závisí obecně na tom, a) zda k němu došlo na základě zákona a b) za účelem dosažení určitého legitimního (neboli ústavně aprobovaného) cíle, c) zda byl k dosažení tohoto cíle vhodný (způsobilý jej dosáhnout), d) zda byl k jeho dosažení potřebný (tedy zda jej nebylo možné dosáhnout způsobem k tomuto základnímu právu šetrnějším), a nakonec e) zda je za splnění všech těchto podmínek namístě dát přednost dosažení tohoto účelu před základním právem, do něhož má být zasaženo (proporcionalita v užším smyslu) [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, či ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, aj.]. Na základě tohoto posouzení Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci byla narušena rovnováha mezi délkou doby, k níž se vztahuje závazek obviněným vyjádřený k zdržení se činnosti, která byla příčinou posuzovaného trestného jednání, a dobou, po kterou soud bude sledovat jeho chování v jejím průběhu. Byť nelze porovnávat trestní sankci v podobě zkušební doby, která byla soudem jako trest zákazu činnosti ve zrušeném trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, a zkušební dobou uloženou v rámci tohoto mimo trestního řízení jemu za vinu kladených přečinů, přesto lze podpůrně i tuto skutečnost v rámci jejího proporcionálního posouzení připomenout (trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jejž podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců).
32. Ze všech výše uvedených hledisek zjištěná disproporcionalita, kterou je ve smyslu podané stížnosti pro porušení zákona nutné vykládat ve prospěch obviněného, svědčí o tom, že k zastavení trestního stíhání (§223a odst. 1 tr. ř.) došlo nevyváženě tak, že při akceptovaném velmi mírném závazku obviněného mu byla uložena maximální délka zkušební doby, aniž by pro to byly objektivně splněny zákonné podmínky. I při stanovení délky zkušební doby ve smyslu §307 odst. 3 tr. ř., které je důsledkem procesního postupu a nejde o ukládání trestu, musí soud akceptovat obecná pravidla pro stanovení její délky obdobně, jako mu zákon ukládá v případě stanovení zkušební doby u jiných institutů trestního práva tak, aby byla zachována jednota soudního rozhodování a aby při aplikaci jakýchkoli trestněprávních institutů představující zásah do práv a svobod obviněných nedocházelo k nepřípustné libovůli (srov. přiměřeně např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16, a další). Jakoukoliv disproporci nelze z důvodu zjevné účelovosti připustit, a to jak u některé ze stran soudního procesu, tak případně v soudním rozhodování. K tomuto neopodstatněnému stanovení maximální délky zkušební doby přitom došlo za situace, kdy byl obviněný (na rozdíl od zmíněného trestního příkazu) limitován ještě dalšími byť dobrovolnými závazky a omezeními pramenícími z §307 odst. 1, 2 tr. ř.
33. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud přisvědčil stížnosti pro porušení zákona v té části, jíž vytýkala přezkoumávanému rozhodnutí, že byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř.
34. Nejvyšší soud se zřetelem na vázanost důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona (§267 odst. 3 tr. ř.), jakož i s ohledem na to, že stížnost pro porušení zákona byla podána pouze ve prospěch obviněného (§267 odst. 1 věta druhá, §269 odst. 2. §273 tr. ř.), když shledal, že nebylo postupováno v souladu se zásadami stanovenými v §307 odst. 3 tr. ř., rozhodl tak, že podle §268 odst. 2 tr. ř. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 8 T 189/2016, byl v neprospěch obviněného P. V. porušen zákon v ustanovení §307 odst. 3 tr. ř. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil ve výroku podle §307 odst. 3 tr. ř., jímž byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání pěti roků. Zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení (na zrušený výrok) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §271 odst. 1 tr. ř. sám znovu při nezměněných ostatních výrocích přezkoumávaného usnesení v rozsahu uvedeného zrušení podle §307 odst. 3 tr. ř. stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání třiceti (30) měsíců.
35. Nejvyšší soud při novém vymezení uvedené zkušební doby vzal do úvahy všechny skutečnosti, které z obsahu spisu vyplynuly, a to při zachování rovnoměrnosti a přiměřenosti (proporcionality) jako nezbytné zásady, která má dopad na všechna stadia trestního řízení, která je důležitým základem pro spravedlivé rozhodnutí, jehož významnou složkou je i výchovná funkce, která je právě u podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu §223a odst. 1 r. ř. upřednostněna a akcentována.
36. Tímto rozhodnutím současně Nejvyšší soud respektoval, že je třeba délku závazku obviněného ve smyslu §307 odst. 2 písm. a) tr. ř. korigovat tak, aby obě byly vyměřeny ve vzájemném souladu, a to obzvláště u zdržení se řízení motorových vozidel, které se v souvislosti se zadržením řidičského oprávnění realizuje mimo režim trestního práva, ale podléhá postupu podle §102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož mimo jiné i po rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle §94a cit. zákona. Z dikce tohoto zákonného ustanovení, které je s aplikovaným §307 odst. 2 písm. a) a §308 odst. 3 tr. ř. procesně úzce spjato, vyplývá, že bylo-li ve smyslu §307 odst. 2 tr. ř. soudem rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, obviněný se zavázal zdržet se během zkušební doby řízení motorových vozidel, a soudem byla stanovena zkušební doba v trvání až pět let, po dobu trvání této zkušební doby, která počíná právní mocí soudního rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nedojde ze strany správního orgánu k vrácení řidičského oprávnění, neboť obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodne o vrácení řidičského oprávnění po rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo poté, kdy se má za to, že v této době došlo k osvědčení (viz KUČEROVÁ, H. Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou a předpisy související . 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 519).
37. Nejvyšší soud měl též na paměti, že v jistém směru jde o důsledek úpravy zákonem č. 193/2012 Sb., podle které do doby, k níž se obviněný zavázal zdržet určité činnosti podle §307 odst. 2 písm. a) tr. ř., nelze započíst dobu zadržení řidičského průkazu před trestním rozhodnutím. Rozhodnutí o osvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání je dále možno vydat v časovém rozmezí od konce zkušební doby do 1 roku od jejího uplynutí (jinak se zpravidla má za to, že se osvědčil - §179h odst. 2 a §308 odst. 2 tr. ř.), ovšem teprve po právní moci tohoto rozhodnutí může obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnout o vrácení řidičského oprávnění obviněnému, jsou-li splněny i další podmínky pro takový postup (§102 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.). Z hlediska postupu tohoto správního úřadu je tak lhostejné, zda se obviněný zavázal nevykonávat určitou činnost na dobu kratší, než byla stanovena zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání, a zda to státní zástupce či soud akceptoval, či zda došlo k uplynutí zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání či nikoli, protože k vrácení řidičského oprávnění pro zákonnou překážku stejně nemůže dojít dříve, než se obviněný osvědčí ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, která navíc může být až pětiletá (byť by závazek byl stanoven na dobu výrazně kratší). Navíc není ani analogicky možné podmíněně upustit od výkonu zbytku závazku zdržet se určité činnosti (což je standardní možnost u trestu zákazu činnosti). Nadto obviněný bude muset prokázat zdravotní a odbornou způsobilost, neboť zde vždy uplyne jednoletá lhůta od právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení, po jejímž uplynutí stanovuje §102 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. uvedenou povinnost obviněného (srov. ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J., STRYA, J: Odklony v justiční praxi – 2. část. Trestně právní revue, č. 10, r. 2019).
38. Na tyto důsledky poukazovala i stížnost pro porušení zákona, v níž ministryně spravedlnosti poukázala na „nekoncepčnost právní úpravy“. K této formulaci je však třeba předeslat, že již přesahuje účel tohoto mimořádného prostředku, neboť poukazuje na blíže nedefinovaný nedostatek zákona, jejž nazývá „nekoncepčností“, a to s poukazem na ustanovení §102 zákona č. 361/2000 Sb., což není plně v souladu s §266 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem stížnosti pro porušení zákona je buď náprava právních vad pravomocných rozhodnutí, nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, v obou případech se jedná o nedostatky, které se projeví ve vadné aplikaci či interpretaci prvních norem, tj. zákona. Stížnost pro porušení zákona však nemůže dovozovat vadu napadeného rozhodnutí proto, že byl zákon sice aplikován či interpretován v souladu se zákonnou úpravou, avšak existuje představa, že je tato právní úprava nekoncepční, nevhodná nebo v kolizi s jinou právní normou. Takové výhrady nesplňují účel stížnosti pro porušení zákona a lze jen připomenout, že pro nápravu takových nedostatků slouží jiné právní prostředky, zejména ústavní stížnost (srov. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud však uvedené důsledky bral do úvahy při stanovení zkušební doby, když přitom vycházel též z toho, že podle §308 odst. 1 tr. ř. platí, že když obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal, a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne soud a v přípravném řízení státní zástupce, že se osvědčil. Pozitivní rozhodnutí o osvědčení lze učinit až po uplynutí celé zkušební doby (srov. §308 odst. 1 tr. ř.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3492). Výměru zkušební doby Nejvyšší soud stanovil rovněž s ohledem na zásadu přiměřenosti (viz výše bod 31. tohoto rozsudku). Přihlížel i k době, která uplynula od okamžiku, kdy byl obviněnému řidičský průkaz zadržen, neboť k tomu došlo dne 31. 7. 2016, a od tohoto data, tj. ode dne dopravní nehody, uvedenou činnost již nevykonával, přičemž zkušební doba, nyní Nejvyšším soudem stanovená na 30 měsíců, počala běžet od právní moci usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, tj. od 14. 11. 2016.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu