ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.27.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 27/2020-6292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o stížnosti obžalovaného D. V. , narozeného dne XY v XY, Vietnamská socialistická republika, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. V. zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen „policejní orgán“), ze dne 28. 11. 2018, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) obžalovaného D. V. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 2. 4. 2019, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle §160 odst. 1, 5 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (vedle dalších) obžalovaného D. V. nově i pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dne 28. 11. 2018 byl obžalovaný D. V. (v tu dobu v postavení podezřelého ve smyslu §76 odst. 1 tr. řádu) zadržen, a to s předchozím ústním souhlasem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (viz č. l. 584).
2. Usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 0 Nt 3605/2018, byl obžalovaný podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 9 To 6/2019-20, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.
3. Dne 12. 2. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i svůj písemný slib a nabídku peněžité záruky. Usnesením ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt 4203/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle §71a tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obžalovaného, dále podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obžalovaným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario , obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle §88h tr. řádu a v neposlední řadě podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.
4. Usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 70 Nt 1913/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání obžalovaného ve vazbě. Proti tomuto usnesení obžalovaný podal v rámci vazebního zasedání stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 9 To 177/2019-51, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
5. Dne 12. 6. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce opětovně požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i nabídku peněžité záruky a navrhl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka a uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Usnesením ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 70 Nt 4214/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle §71a tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obžalovaným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario , obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle §88h tr. řádu a v neposlední řadě podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněné T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.
6. Po podání obžaloby v trestní věci obžalovaného dne 25. 7. 2019 (č. l. 4647) Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 8. 2019, č. j. 48 T 3/2019-4716, rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario , se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
7. Usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5217, soud prvního stupně rozhodl, že podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby obžalovaného, přičemž výši záruky určil na 1 200 000 Kč a stanovil, že tuto je třeba složit do 7 dnů od právní moci daného usnesení na příslušný účet soudu prvního stupně a danou skutečnost bezodkladně doložit. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci označené usnesení soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že nabídka peněžité záruky obžalovaného se nepřijímá.
8. Usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5289, soud prvního stupně rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka a podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
9. Usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, soud prvního stupně rozhodl, že podle §71a a §72 odst. 1, 3 tr. řádu se nová žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá s tím, že obžalovaný se ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib obžalovaného ze dne 13. 12. 2019 a podle §73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obžalovaným. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
10. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 10. 2. 2020 stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 3 To 16/2020-5523, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jako nedůvodnou zamítl.
11. Usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5916, pak soud prvního stupně podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se i nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle §73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obžalovaným. Uvedené usnesení přitom neobsahovalo odůvodnění, a to z důvodů uvedených v §136 odst. 3 tr. řádu.
12. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5888, byl obžalovaný D. V. (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obžalovanému uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obžalovanému i trest propadnutí věci, resp. věcí, a to finančních částek v různých měnách, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku a dále trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, konkrétně 31 kusů nábojů, který rovněž ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) jednak vlastnoručně sepsané odvolání a dále odvolání sepsané jeho obhájcem, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch všech obžalovaných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu (č. l. 6100). O podaných odvoláních nebylo doposud odvolacím soudem rozhodnuto.
14. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, byla podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost odvolacího soudu k rozhodování o otázce dalšího trvání vazby obžalovaného. Usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215, přitom odvolací soud rozhodl, že podle §72 odst. 1, 4 tr. řádu se obžalovaný ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
15. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal následně obžalovaný – prostřednictvím svého obhájce – stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2020, č. j. 11 Tvo 15/2020-6236, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
16. Dne 3. 11. 2020 následně odvolací soud obžalovaného přípisem vyzval, aby sdělil, zda ve smyslu §73 odst. 3 tr. řádu žádá o osobní výslech v souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě a pokud ano, k jakým konkrétním skutečnostem, jež dosud nebyly známy a jež by mohly mít na rozhodnutí o vazbě vliv (srov. č. l. 6258). Dne 4. 11. 2020 bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření obžalovaného, že tento nežádá provedení vazebního zasedání (viz č. l. 6268).
17. S ohledem na to, že obžalovaný o konání vazebního zasedání výslovně nepožádal, rozhodl o dalším trvání vazby obžalovaného odvolací soud dne 11. 11. 2020 v neveřejném zasedání v záhlaví označeným usnesením tak, že podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu se obžalovaný (společně se spoluobžalovaným T. L. N.) ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Toto usnesení bylo obžalovanému doručeno dne 19. 11. 2020, jeho obhájci pak dne 18. 11. 2020 (viz č. l. 6279 verte).
18. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud nejprve stručně připomíná dosavadní průběh řízení v trestní věci obžalovaného, jakož i to, že o vazbě obžalovaného bylo naposledy pravomocně rozhodnuto dne 23. 9. 2020 (viz výše) a lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby obžalovaného tak vyprší dne 23. 12. 2020 [v případě spoluobžalovaného T. L. N. pak dne 18. 11. 2020]. Z tohoto důvodu odvolací soud ve smyslu §72 odst. 1, 4 tr. řádu přistoupil k rozhodnutí o dalším trvání vazby obou obžalovaných; to v situaci, kdy oba spoluobžalovaní prohlásili, že se nechtějí zúčastnit vazebního zasedání.
19. Stran důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného odvolací soud konstatoval, že v současném procesní stadiu je řízení proti oběma spoluobžalovaným vedeno důvodně, k čemuž poukázal na výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně. Pokud jde o samotné důvody tzv. útěkové vazby na straně spoluobžalovaných, k těmto odvolací soud uvedl, že oba spoluobžalovaní jsou – mimo jiné – nadále stíháni pro zvlášť závažný zločin, v rámci kterého jsou ohrožování trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let odnětí svobody. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k sofistikovanému způsobu, kterým měl být daný čin proveden, za situace kdy oba spoluobžalovaní mají být jedněmi z hlavních pachatelů a měli způsobit poměrně vysokou škodu, je evidentní, že jim hrozí uložení vysokých trestů odnětí svobody. Již uvedené je způsobilé dle odvolacího soudu založit obavu, že obžalovaní by se v případě propuštění z vazby na svobodu mohli skrývat, popř. by mohli uprchnout, aby se vyhýbali vedenému trestnímu stíhání (k čemuž odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03).
20. Speciálně ve vztahu k osobě obžalovaného D. V. dále odvolací soud konstatuje, že tento sice byl uznán vinným „toliko“ zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kdy zákonná trestní sazba stanovená za daný trestný čin se pohybuje v rozmezí 2 až 8 let trestu odnětí svobody. Nicméně obžaloba byla ve vztahu k osobě obžalovaného podána pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy státní zástupkyně podala proti vyhlášenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání v neprospěch obžalovaného, a to i proti výroku o vině, pročež platí, že obžalovaný je i nadále ohrožován přísnější trestní sazbou a může mu být uložen trest odnětí svobody v trvání až 10 let. K uvedenému pak odvolací soud doplňuje, že na popsané situaci nic nemění ani novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 330/2020 Sb. [pozn. – správně jde o zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], účinná od 1. 10. 2020, jež podstatně zvýšila hranici škod jako „kvalifikačních momentů“.
21. Nadto podle odvolacího soudu v případě obou spoluobžalovaných platí, že důvody útěkové vazby nelze posuzovat jen izolovaně z pohledu výše hrozícího trestu, ale je třeba zohlednit také další skutečnosti, které obavu z možného útěku obžalovaných a jejich skrývání posilují. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že obžalovaní nejsou zásadním způsobem fixováni na Českou republiku ani osobními, ani pracovními či jinými, vazbami. Obava z možného útěku či skrývání před orgány činnými v trestním řízení je navíc posílena i uložením nepravomocných nepodmíněných trestů odnětí svobody (k čemuž odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 155/2017), přičemž zbavení osobní svobody poté, co soud prvního stupně obžalovanému uloží – byť nepravomocný – trest, již není považováno za vazbu, na kterou je aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen „Úmluva“], ale jde o tzv . zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 Tvo 26/2017].
22. Konečně pokud jde o otázku možnosti nahrazení vazby jinými opatřeními, uvádí odvolací soud, že takový postup vylučuje vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání, jehož se měli spoluobžalovaní dopustit a také vysoká intenzita, se kterou jsou u nich dovozovány důvody vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
23. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shrnul, že u obou obžalovaných jsou splněny všechny kumulativní podmínky nezbytné pro omezení jejich osobní svobody, přičemž trestní řízení je proti nim vedeno důvodně, když zajištěné a provedené důkazy podporují podezření, která proti nim stojí. Je tak u nich dán konkrétní důvod vazby, která je za tohoto stavu adekvátním zajišťovacím opatřením, které nelze nahradit jiným způsobem. Současně platí, že lze reálně předpokládat, že při propuštění spoluobžalovaných z vazby na svobodu by mohlo dojít ke zmaření nebo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení.
24. Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce dne 23. 11. 2020 stížnost (viz č. l. 6282 a násl.). Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a důvodů napadeného usnesení odvolacího soudu obžalovaný na úvod své stížnosti konstatuje, že napadenému usnesení vytýká, že k rozhodování o vazbě jeho osoby přistoupil společně s rozhodováním o vazbě obžalovaného T. L. N., třebaže je důkazní situace u obou spoluobžalovaných rozdílná, stejně tak jako se liší výše jim nepravomocně uložených trestů, výše způsobené škody, jejich státní příslušnost, sociální a rodinné vazby, majetkové poměry apod. Odvolací soud však všechny důvody shledané pro ponechání obžalovaných ve vazbě aplikoval zcela shodně na oba spoluobžalované a neshledal mezi nimi rozdílů, kdy ale takto zjednodušený přístup nemohl být při posuzování důvodů vazby obou obžalovaných spravedlivý a v konečném důsledku tak obžalovanému D. V. byly přiřazeny důvody vazby svědčící pouze spoluobžalovanému T. L. N.
25. Obžalovaný dále ve stížnosti namítá, že odvolací soud akcentuje důvody shledané ve prospěch rozhodnutí o jeho dalším setrvání ve vazbě a nevěnuje pozornost těm skutečnostem na straně obžalovaného, které by mohly vést k rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, a to i za použití opatření nahrazujícího vazbu. Konkrétně obžalovaný namítá, že obžaloba na něj byla podána (mimo jiné) pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy mu bylo kladeno za vinu zkrácení spotřební daně o 12 236 387 Kč, což odpovídá znaku škody velkého rozsahu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kdy mu bylo za vinu kladeno způsobení škody ve výši 2 971 900 Kč, což odpovídá znaku škody značného rozsahu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 48 měsíců. Po novelizaci ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku se však výše jím údajně způsobené škody podstatným způsobem přiblížily k hranici škody velkého rozsahu (10 000 000 Kč) či škody značné (1 000 000 Kč), kdy taková skutečnost se nepochybně odrazí i v rámci úvahy o výši trestu. Za současné situace (když obžalovaný dosud nebyl soudně trestán) pak nelze očekávat uložení trestu odnětí svobody ve výměře osmi, popř. deseti let. Podle obžalovaného mu navíc ani při uznání vinným trestným činem, u něhož zákon stanoví trestní sazbu od 5 do 10 let, nehrozí uložení trestu odnětí svobody ve výměře kolem 8 let, ale trest podstatně nižší. Do výkonu trestu odnětí svobody se navíc započítává i výkon vazby, v níž obžalovaný ke dni 28. 11. 2020 strávil již dva roky, a za takové situace tak nelze reálně očekávat, že by v případě propuštění z vazby na svobodu uprchl nebo se skrýval. Je tedy zřejmé, že faktor reálně hrozícího trestu není vůči jeho osobně nepříznivý.
26. Obžalovaný dále souhlasí s odvolacím soudem v tom směru, že důvody útěkové vazby nelze posuzovat izolovaně z pohledu hrozícího trestu, ale je třeba posuzovat i další skutečnosti. V tomto směru obžalovaný namítá, že je zásadním způsobem fixován na Českou republiku, především má od roku 1995 české občanství, stejně jako jeho žena a tři děti a vnučka. Děti dokonale ovládají český jazyk a jsou se svými rodiči v neustálém kontaktu (nejstarší dcera je vdaná, má dítě a žije trvale v České republice). Obžalovaný žije ve spořádaném manželství, jeho manželka má v České republice trvalý pobyt; obžalovaný je podnikatelem a jeho obchodní společnosti jsou doposud funkční. V České republice je vázán prací, místem trvalého pobytu a v neposlední řadě i majetkem, neboť spolu s manželkou vlastní rodinný dům v XY, v němž se oba reálně zdržují. Tvrzení odvolacího soudu, že obžalovaný není zásadním způsobem fixován na Českou republiku tak není pravdivé. V tomto směru obžalovaný poukazuje na usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 3 To 199/2019-5247, v němž tento uvedl, že obžalovaný má rodinné zázemí, je státním příslušníkem České republiky a k místu je vázán svým majetkem – tyto skutečnosti měl dle obžalovaného nyní odvolací soud při posuzování další existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu zohlednit.
27. Obžalovaný má tak za to, že vzhledem k výše uvedenému platí, že jeho vazbu lze nahradit jinými prostředky.
28. Rovněž závěr odvolacího soudu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by došlo ke zmaření nebo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání, obžalovaný odmítá. V této trestní věci byly z vazby na svobodu propuštěni i jiní spoluobžalovaní s podobnou právní kvalifikací a přesto nedošlo ke zmaření nebo k podstatnému ztížení účelu trestního řízení. Není přitom žádný reálný předpoklad, že u obžalovaného by tomu bylo jinak, k čemuž tento poukazuje na dosavadní průběh dokazování ve vztahu k jeho osobě, kdy uzavírá, že v důsledku fikce orgánů činných v trestním řízení je od počátku označován jako jeden z hlavních pachatelů, přestože tomu důkazy nenasvědčují. I přesto je obžalovaný nadále držen ve vazbě, kdy tato v řízení před soudem trvá bezmála 17 měsíců, ač ostatní obžalovaní v této trestní věci již byli z vazby propuštěni na svobodu. Obžalovaný proto nabyl pochybnosti, zda orgány rozhodující o vazbě rozhodují nezaujatě a přistupují či přistupovaly ke všem vazebně stíhaným obžalovaným rovným dílem.
29. S ohledem na výše uvedené proto obžalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
30. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného D. V. není důvodná.
31. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu (srov. body 2. až 11. a body 14. až 17. shora) konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.
32. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 29. 7. 2020 (č. l. 6192). Dne 12. 8. 2020 rozhodl odvolací soud poprvé o ponechání obžalovaného ve vazbě, přičemž jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 9. 2020 (viz bod 15. tohoto usnesení). Dne 11. 11. 2020 pak o ponechání obžalovaného ve vazbě rozhodl odvolací soud opětovně a následně byla dne 4. 12. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí stížnost obžalovaného proti shora označenému usnesení. Přitom platí, že konkrétní délku trvání vazby u obžalovaného v řízení před soudem (1 rok a téměř 5 měsíců) není možné s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, jakož i složitost dané trestní věci, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
33. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodl ve smyslu §72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemné vyjádření obžalovaného (srov. bod 16. tohoto usnesení).
34. Podle §67 písm. a) tr. řádu platí, že obžalovaný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obžalovaný, a s ohledem na osobu obžalovaného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
35. Obžalovaný ve vztahu k uvedenému vazebnímu důvodu namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí o jeho propuštění z vazby na svobodu, a to i za použití opatření nahrazujícího vazbu. Za tyto přitom obžalovaný považuje především změnu výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obžalovaný namítá, že odvolací soud se co do posouzení podmínek vazby vyjádřil toliko obecně k oběma spoluobžalovaným a dále skutečnost, že ve vazbě strávil již dva roky a za takové situace tak nelze reálně očekávat, že by v případě propuštění z vazby na svobodu uprchl nebo se skrýval.
36. Pokud jde o prvou námitku obžalovaného, platí, že (a v tomto směru Nejvyšší soud opakuje závěry svého usnesení ze dne 23. 9. 2020, č. j. 11 Tvo 15/2020-6236, bod 29.) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání – mimo jiné – státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to i v neprospěch obžalovaného a do výroku o vině i o trestu (č. l. 6100). Trestní stíhání obžalovaného je proto stále vedeno pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a současně též pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Na uvedeném pak ničeho nemění skutečnost, že obžalovaný byl soudem prvního stupně nepravomocně shledán vinným „toliko“ ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, ani shora vzpomenutá novelizace výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, kterou byly zdvojnásobeny jednotlivé částky určující hranice škody nikoli nepatrné, škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu. I při změněné definici jednotlivých výší škod, jakožto okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, totiž platí, že obžalovaný je s ohledem na aktuální procesní situaci i nadále reálně ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz §240 odst. 3 tr. zákoníku).
37. Obžalovanému lze přisvědčit v tom směru, že odvolací soud se ve svém usnesení vyjadřuje místy obecně ve vztahu k oběma spoluobžalovaným, byť je jejich situace odlišná (obžalovanému byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, spoluobžalovanému T. L. N. byl naopak uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let). K tomu je však třeba připomenout, že ve vztahu k osobě obžalovaného Nejvyšší soud již dříve akcentoval – vedle reálné hrozby vysokého trestu odnětí svobody – i zjištění, že část rodiny obžalovaného (jeho dvě děti) žije ve Velké Británii, přičemž tato by byla schopna se o něj postarat (k tomu lze poukázat na konkrétní argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v předchozích rozhodnutích o vazbě např. v usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, bodu 9.). Ačkoliv tedy odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru mohlo a mělo být konkretizováno vůči osobě obžalovaného D. V., zjištěné pochybení ve světle výše uvedeného není způsobilé přivodit obžalovaným požadovanou kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť reálný základ pro obavu, že obžalovaný uprchne do zahraničí, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul, zde existuje. Uvedené Nejvyšší soud konstatuje při vědomí skutečností, na které obžalovaný poukazuje, tj. jeho částečné rodinné, pracovní a majetkové vazby na Českou republiku.
38. Obdobně nelze ani akceptovat výhradu obžalovaného, že zde není dáno riziko zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního řízení při jeho propuštění na svobodu, když v případě ostatních spoluobžalovaných, kteří již byli z vazby na svobodu propuštěni, se tomu tak nestalo. Taková skutečnost totiž nijak nezohledňuje konkrétní situaci obžalovaného, totiž již uložený nepravomocný trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců, výši trestu odnětí svobody, jíž je nadále ohrožen a poznatky o částečném rodinném zázemí v zahraničí (byť o této skutečnosti odvolací soud v nyní přezkoumávaném usnesení pomlčel).
39. Nejvyšší soud proto po provedeném přezkumu konstatuje, že se se závěrem odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v případě obžalovaného D. V. ztotožňuje. K uvedenému pak poukazuje také na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“], dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
40. Podle názoru Nejvyššího soudu proto odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi významně zesiluje obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo výkonu uloženého trestu. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemůže (v tomto konkrétním případě) změnit ničeho ani skutečnost, že shora uložený trest odnětí svobody nelze považovat za „vysoký trest“ ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že v dané trestní věci bylo v mezidobí podáno státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, a to (mimo jiné) v neprospěch obžalovaného do výroku o vině i o trestu, pročež je obžalovaný i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (§240 odst. 3 tr. zákoníku) a z tohoto titulu mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01. V tomto směru tedy platí, že z hlediska posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného D. V. nedošlo k žádné významné změně v porovnání s předchozím rozhodováním Nejvyššího soudu o stížnosti obžalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215.
41. Konečně nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud plně akceptuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na osobu obžalovaného [riziko jeho uprchnutí do zahraničí] a povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán (jde o zvlášť závažný zločin, kdy obžalovanému je kladen za vinu poměrně sofistikovaný způsob spáchání trestného činu, kdy tento měl být dle orgánů činných v trestním řízení jedním z hlavních pachatelů a měl způsobit poměrně vysokou škodu), nelze vazbu nahradit některým z jiných opatření ve smyslu §67 in fine tr. řádu.
42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že navzdory důvodnosti jedné ze stížnostních námitek obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála. Proto stížnost obžalovaného D. V. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce