ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1152.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1152/2020-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné International Property Invest, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Náměstí Republiky č. 1078/1, identifikační číslo osoby 64581748, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinné Atos IT Solutions and Services, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1699/5, identifikační číslo osoby 44851391, zastoupené JUDr. Otou Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 89/90, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti a exekučním návrhu pro pohledávku ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím, pro náhradu nákladů rakouského řízení ve výši 5 225,44 EUR a pro náklady tohoto exekučního řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 EXE 1004/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 12 Co 185/2019-305, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oty Kunze, advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 89/90.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. dubna 2019, č. j. 13 EXE 1004/2015-250, zamítl návrh oprávněné na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 12 E 1396/14g-2 (dále též jen „rakouské rozhodnutí“), na území České republiky, jakož i na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že návrhu oprávněné nelze vyhovět, neboť rakouským rozhodnutím bylo povoleno vést exekuci pouze v rámci Rakouské republiky, a to na základě rozsudků vydaných soudem v Lichtenštejnském knížectví, jedná se tedy o nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie (dále též jen „EU“) na základě rozhodnutí soudu v nečlenském státě EU a takový výrok o nařízení exekuce nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky. Chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Soud dále dospěl k závěru, že návrhu na prohlášení vykonatelnosti nelze vyhovět ani ohledně výroku o nákladech rakouského exekučního řízení, neboť tento výrok je vykonatelný v rámci nařízené exekuce a nejedná se o nový exekuční titul, který by byl vykonatelný mimo probíhající vykonávací řízení a tedy i mimo území státu, v němž exekuce probíhá.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 12 Co 185/2019-305, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení, a k námitce oprávněné uvedl, že vydání osvědčení podle čl. 54 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“) sice je jednou z podmínek návrhu o prohlášení vykonatelnosti, avšak z tohoto osvědčení nelze dovozovat, že by jím byly zhojeny zásadní nedostatky bránící v prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. Ohledně výroku o nákladech rakouského exekučního řízení odvolací soud dovodil, že se jedná o závislý výrok vztahující se výlučně k povolení exekuce rakouským soudem na základě lichtenštejnských exekučních titulů, přičemž bylo na povinné, aby tvrdila a prokázala, z jakého důvodu by daný výrok měl být samostatným exekučním titulem, neboť český soud není povinen znát znění rakouského práva.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost shledávala v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení následujících otázek procesního práva:
1) zda české soudy byly oprávněné odmítnout prohlásit vykonatelným rozhodnutí o nařízení exekuce vydané soudem jiného členského státu EU,
2) zda české soudy byly oprávněné posoudit, jestli rozhodnutí, k němuž bylo soudem jiného členského státu vydáno osvědčení podle čl. 54 Nařízení, spadá do režimu čl. 32 Nařízení,
3) zda je povinností českých soudů předložit věc SDEU jako předběžnou otázku, protože rozhodují-li o ní soudy různých členských států rozdílně, nelze ji považovat za acte clair,
4) zda je povinností českých soudů zjišťovat obsah cizího práva.
K otázkám ad 1) a ad 2) dovolatelka uvedla, že české soudy nesmí posoudit závaznost osvědčení podle čl. 54 Nařízení jinak než rakouský soud, neboť tím by zpochybnily samotný význam tohoto osvědčení, které je pro soud státu výkonu závazné a v této souvislosti dovolatelka odkazovala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ze dne 28. února 2019, č. j. C-579/17 ve věci rozsudek SDEU ve věci C-579/17 BUAK Bauarbeiter-Urlaubs-u. Abfertigungskasse vs Gradbeništvo Korana d. o. o. ze dne 28. února 2019 (dále též jen „BUAK vs Korana“), ze kterého dovolatelka dovozovala, že pouze rakouskému soudu příslušelo potvrdit vykonatelnost rozhodnutí. Podle dovolatelky proto soud prvního stupně i odvolací soud (a rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. prosince 2018, č. j. 20 Cdo 3689/2018-210) věc nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že rakouské rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu čl. 32 Nařízení, neboť tímto přezkoumaly povahu tohoto rozhodnutí, k tomu však soud ve státě výkonu není příslušný, a věc by proto měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka navrhla odchýlení od ustálené judikatury dovolacího soudu i s ohledem na rozsudky SDEU ze dne 9. března 2017, sp. C 551/15 a ze dne 7. května 2020 vydaného ve spojených věcech C-267/19 a C-323/19, ze kterých dovozovala, že rozhodnutí o nařízení (povolení) exekuce vydané soudem členského státu je rozhodnutím ve smyslu Nařízení Brusel I bis (s tím, že pojem „rozhodnutí“ se v Nařízení Brusel I a Nařízení Brusel I bis neliší) a jako takové musí být prohlášeno za vykonatelné a vykonáno na území ostatních členských států. K otázce ad 4) dovolatelka namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezjistil obsah cizího práva, čímž rozhodl v rozporu např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, podle kterého má soud zásadně zjišťovat obsah cizího práva a to jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Povinná se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěrem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že rozhodnutí o nařízení exekuce v Rakouské republice nemůže být exekučním titulem pro exekuci v České republice. Okresní soud ve Floridsdorfu nerozhodoval ve věci samé, ale toliko o exekuci na území Rakouské republiky a nelze na něj nahlížet jako na exekuční akt ve smyslu čl. 32 Nařízení, a ani osvědčení podle čl. 54 Nařízení neumožňuje, aby exekuce nařízená soudem jednoho členského státu byla fakticky provedena na území jiného členského státu, neboť tím by bylo zasaženo do jeho svrchovanosti. V projednávané věci by prohlášením vykonatelnosti rakouského rozhodnutí o nařízení exekuce došlo k akceptování výkonu rozhodnutí cizího státu, se kterým Česká republika nemá vzájemnost při rozhodování, a navzájem si neuznávají soudní rozhodnutí, a tím by podle povinné došlo k rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V této věci oprávněná podala návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí Okresního soudu ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 12 E 1396/14g-2, kterým byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí povinné, to vše pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím, a rovněž jím byly stanoveny náklady oprávněné na částku ve výši 5 225,44 EUR, avšak exekuce byla nařízena podle vykonatelných rozsudků Knížecího soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, ze dne 30. prosince 2003, sp. zn. 02 CG.2001.408 ON 65, ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 02 CG.2001.408 ON 79, ze dne 2. června 2005, sp. zn. 02 CG.2001.408 ON 92, ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 01 CG.2005.194 ON 56, ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 01 CG 2005.194 ON 106, ze dne 3. září 2009, sp. zn. 01 CG.2005.194 ON 120, ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 08 CG.2006.27 ON 92, ze dne 20. května 2010, sp. zn. 08 CG.2006.27 ON 102. Vedle toho oprávněná navrhla nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – s ohledem na to, že se v dané věci jedná o návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních titulů), která byla vydána v řízení zahájeném před 10. lednem 2015 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016).
Nejvyšší soud k dovolací otázce ad 1) předně uvádí, že projednávanou věcí se zabýval již v usnesení ze dne 11. prosince 2018, č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 (uveřejněném pod č. 108/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. IV. ÚS 902/19, odmítnuta, ve kterém dovolací soud uvedl, že výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu Evropské unie nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky, protože účinky nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie nelze rozšiřovat na území jiného členského státu Evropské unie a vzhledem k tomu nebylo na místě zcela vyhovět návrhu oprávněné na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí. Vlastní výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 Nařízení, neboť to přichází v úvahu pouze ohledně výroků, které jsou titulem pro jiné, samostatné exekuční řízení, jako je například výrok o nákladech výkonu rozhodnutí k vymožení nepeněžitého plnění, jestliže oprávněný nenavrhl výkon rozhodnutí též k jejich vymožení. Chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských státech Evropské unie, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, protože prohlášení vykonatelnosti je omezeno pouze na stát, v němž k němu došlo. Následně vedená exekuce může být provedena pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. Rozhodnutí o exekučním postižení peněžních prostředků povinné na účtech v České republice může učinit pouze český soud v exekuci nařízené jím na podkladě cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen vykonatelným. Uvedený závěr, že se nejedná se o exekuční titul, který by bylo možné vykonat na území České republiky, vyplývá již ze samotného rozhodnutí, které oprávněná navrhuje prohlásit vykonatelným, protože podle výroku rakouského rozhodnutí byly rozsudky lichtenštejnského soudu prohlášeny vykonatelnými „pro exekuci v Rakousku“, jinými slovy byly prohlášeny za vykonatelné toliko pro exekuci v Rakouské republice.
Dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení od výše uvedeného rozhodnutí, a opětovně proto dovodil, že české soudy byly oprávněné odmítnout prohlásit vykonatelným rozhodnutí o nařízení exekuce vydané soudem jiného členského státu EU. Namítala-li dovolatelka, že z rozsudků SDEU ze dne 9. března 2017, sp. C-551/15 a ze dne 7. května 2020 vydaného ve spojených věcech C-267/19 a C-323/19, je zřejmé, že rozhodnutí o nařízení (povolení) exekuce vydané soudem členského státu je rozhodnutím ve smyslu Nařízení Brusel I bis a jako takové musí být prohlášeno za vykonatelné a vykonáno na území ostatních členských států, dovolací soud uvádí, že v uvedených rozhodnutích SDEU uzavřel, že usnesení o nařízení exekuce vydávaná chorvatskými notáři nemohou být v jiném členském státě uznána a vykonána. dovolacího soudu z uvedeného nevyplývá závěr uváděný dovolatelkou. Kromě toho dovolací soud v projednávané věci shledal existenci dalších překážek bránících v prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, a k dovolatelkou nastolené otázce ad 1) tak dále uvádí následující:
Podle článku 38 odst. 1 Nařízení rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné, avšak podle čl. 34 odst. 1 Nařízení se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá. Ustálená soudní praxe SDEU normuje, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (srov. například rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.). Ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům právního řádu v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního. Dovolací soud má za to, že právě o takový případ se zde jedná, neboť prohlášením rakouského rozhodnutí za vykonatelné v České republice by z dále uvedených důvodů došlo k porušení práva povinné na spravedlivý proces. Jestliže by totiž české soudy oprávněné vyhověly a prohlásily rakouské rozhodnutí o nařízení exekuce za vykonatelné na území České republiky a na základě něj by byla nařízena exekuce a pověřen soudní exekutor, faktickým exekučním titulem by byly rozsudky Knížecího soudu ve Vaduzu, přičemž Lichtenštejnské knížectví není členským státem EU, Česká republika s ním nemá uzavřenou smlouvu upravující uznání a výkon rozhodnutí, a rovněž mezi nimi neexistuje formální a materiální vzájemnost. Nejvyšší soud přitom již ve svém usnesení ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, uvedl, že nařídit výkon cizího rozhodnutí, které bylo vydáno ve státě, s nímž Česká republika není vázána žádnou mezinárodní smlouvou upravující uznávání a výkon, lze pouze na základě rozhodnutí českého soudu, které je třeba odůvodnit, a jelikož pověření soudního exekutora daný požadavek nesplňuje, nelze než uzavřít, že jeho prostřednictvím není možné akceptovat uznání vykonatelnosti takovéhoto cizího rozhodnutí na našem území. Jinými slovy výkon cizího rozhodnutí, jež podléhá úpravě podle ustanovení §§14 až 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), lze provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), lze v takovémto případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle ustanovení §16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit, a to jak v případě vyhovění návrhu na uznání cizího rozhodnutí, tak i v případě jeho zamítnutí. Osoba, proti níž směřuje výkon rozhodnutí, se může dovolat překážek uznání podle §15 ZMPS, a například podle §15 odst. 1 písm. f) ZMPS nelze uznat pravomocné cizí rozhodnutí směřující proti české právnické osobě, jestliže není zaručena vzájemnost; přičemž (jak již bylo uvedeno výše) v projednávané věci faktický exekuční rozsudek směřuje právě proti české právnické osobě a byl vydán soudem ve státě, se kterým není zaručena vzájemnost. Prohlášením vykonatelnosti rakouského rozhodnutí o nařízení exekuce by tak došlo k situaci, kdy by cizí rozhodnutí, podléhající úpravě podle ustanovení §§14 až 16 ZMPS, bylo uznáno bez zvláštního řízení, a osoba, proti níž směřuje výkon rozhodnutí, by neměla možnost dovolat se překážek uznání podle §15 ZMPS, jejichž rozsah je širší, než v případě překážek pro uznání podle čl. 34 Nařízení, čímž by došlo k porušení práva povinné na spravedlivý proces, a tedy i k rozporu s veřejným pořádkem České republiky, což je podle čl. 34 odst. 1 Nařízení důvod pro neuznání rozhodnutí.
V rámci dovolací otázky ad 2) dovolatelka namítala, že české soudy přezkoumaly cizí rozhodnutí ve věci samé, a že odvolací soud se při posuzování charakteru osvědčení podle čl. 54 Nařízení odchýlil od rozhodnutí SDEU ve věci BUAK vs KORANA. Dovolací soud považuje za podstatné předně uvést, že SDEU se v rozhodnutí BUAK vs KORANA zabýval otázkou, zda do působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení Brusel I bis“) patří žaloba na zaplacení pohledávky, kterou tvoří příplatky za náhradu mzdy za dobu dovolené, kterou má kolektivní orgán veřejného práva vůči zaměstnavateli z důvodu vyslání pracovníků do členského státu, ve kterém se nenachází jejich obvyklé pracoviště, tedy rozhodoval o zcela jiné otázce, než která je řešena v projednávané věci. Je pravda, že SDEU při zkoumání své příslušnosti uvedl, že osvědčení podle čl. 54 Nařízení představuje základ pro uplatnění zásady přímé vymahatelnosti rozhodnutí vydaného v členských státech, je tedy nezbytnou náležitostí pro volný pohyb rozhodnutí v evropském soudním prostoru a jeho vydáním se ověřuje, že spor spadá do oblasti působnosti Nařízení. K vydání osvědčení je příslušný soud, který ve věci rozhodoval, a zná tak spor nejlépe. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by SDEU rozhodl, že po vydání osvědčení dle čl. 54 Nařízení bude rozhodnutí jednoho členského státu vždy a bez dalšího prohlášeno vykonatelným v jiném členském státě, neboť SDEU rovněž zdůraznil možnost povinné vznést proti uznání nebo výkonu rozhodnutí námitky (podle čl. 34 Nařízení), což se také v projednávané věci stalo, a české soudy tak byly povinny se uvedenými námitkami zabývat, přičemž dospěly k výše uvedeným závěrům. Namítala-li dále oprávněná, že české soudy porušily čl. 36 nařízení Brusel I, podle kterého cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé, Nejvyšší soud podotýká, že ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že věcnou správností exekučního titulu, kterou se odvolací soud nemůže zabývat (čl. 36, čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I) se rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutku a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu (srov. například usnesení ze dne 10. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 5769/2017, nebo usnesení ze dne 6. února, 2019, sp. zn. 20 Cdo 3031/2019), přičemž ničeho z uvedeného se odvolací soud nedopustil. Skutečnost, že soudu v zemi výkonu nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí, ovšem nelze vyložit tak, že by český soud měl ignorovat fakt, že uznání účinků cizího rozhodnutí by bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem České republiky.
Jde-li o dovolací otázku ad 3), i zde setrvává dovolací soud na svém závěru uvedeném v usnesení ze dne 11. prosince 2018, č. j. 20 Cdo 3689/2018-210, že není povinen předložit předběžnou otázku SDEU, neboť nejsou dány jakékoli pochybnosti o správnosti výkladu projednávané otázky, a jedná se tedy o tzv. acte clair, kdy předmětná otázka výkladu unijního práva je zřejmá. „V rozporu s tímto závěrem není ani skutečnost, že soud prvního stupně a odvolací soud o věci rozhodly odlišným způsobem, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. září 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, uvedl, že z praktického hlediska je vznik automatické povinnosti soudu poslední instance položit předběžnou otázku při rozdílném výkladu práva Evropské unie přinejmenším v rámci stejného řízení obtížně udržitelný, a že kritéria plynoucí z rozhodnutí CILFIT nelze vnímat absolutně a míru naplnění acte clair je vhodné posuzovat spíše materiálně, přičemž efektivnější je chybu v podobě neudržitelného výkladu unijního práva nižším soudem napravit přímo. Rovněž SDEU ve svém rozhodnutí ze dne 9. září 2015, Ferreira da Silva, C-160/14, uvedl, že samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU. Soud rozhodující v posledním stupni může mít totiž bez ohledu na určitý výklad některého ustanovení unijního práva podaný nižšími soudy za to, že jím navrhovaný výklad uvedeného ustanovení, který se liší od výkladu podaného těmito soudy, je mimo jakoukoli rozumnou pochybnost jediným správným". K námitce oprávněné, že v dané věci jsou dány pochybnosti, když rakouské soudy rozhodly odlišně od českých, dovolací soud uvádí, že nelze dospět k závěru, že by soudy různých členských států nahlížely na uvedenou otázku rozdílným způsobem, neboť každý z nich rozhodoval o zcela jiné věci. Český soud by de facto rozhodoval o stejné věci jako rakouský soud teprve v případě, že by k němu oprávněná podala návrh na uznání lichtenštejnských rozsudků a navrhla by podle nich nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí, zatímco rakouský soud rozhodoval o nařízení exekuce cizozemského rozhodnutí na základě bilaterální úmluvy mezi Lichtenštejnským knížectvím a Rakouskou republikou o uznávání soudních rozhodnutí, a jelikož (jak již bylo uvedeno výše) obdobná bilaterální úmluva mezi Lichtenštejnským knížectvím a Českou republikou neexistuje a Lichtenštejnské knížectví není členským státem EU, český soud by proto postupoval podle ZMPS, což by mohlo vést k rozdílnému rozhodnutí oproti rozhodnutí rakouského soudu, avšak nikoli kvůli spornému výkladu unijního práva.
Ohledně dovolací otázky ad 4) dovolatelka namítala odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že dovolatelka byla povinna doložit obsah cizího práva. Odvolací soud skutečně dovodil, že bylo na povinné, aby tvrdila a prokázala, že výrok o nákladech rakouského řízení je samostatným exekučním titulem, avšak dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že již ze samotného znění rakouského rozhodnutí vyplývá, že výrok o nákladech exekučního řízení je vykonatelný v rámci nařízené exekuce, a nejedná se tak o nový exekuční titul, nýbrž o závislý výrok vztahující se toliko k povolení exekuce rakouským soudem, a nelze jej proto prohlásit vykonatelným na území České republiky. Ve světle uvedeného tak ani námitka dovolatelky ohledně odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Povinné přísluší jako procesně úspěšné straně sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tarifní hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, činí v souladu s ustanovením §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částku 10 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015). Odměna za zastoupení z tarifní hodnoty je vypočtena v souladu s ustanovením §7 bod 4. advokátního tarifu na částku ve výši 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Odměna byla v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. k) přiznána za 1 úkon, a to za podání vyjádření k dovolání, tedy ve výši 1 500 Kč, dále náklady zastoupení činí 1 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a částku 378 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 1 800 Kč. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 2 178 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 6. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu