ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1403.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1403/2020-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci oprávněných a) G. L. , narozeného dne XY, a b) M. M. L. L. , narozené dne XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova č. 346/8, proti povinným 1) H. V. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného pro doručování povinnou 2), a 2) M. V. N. (roz. S.) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 29 EXE 150/2017, o dovolání povinné 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 20 Co 288/2017-159, takto:
I. Dovolání povinné 2) se odmítá .
II. Povinná 2) je povinna zaplatit oprávněným a) a b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Straubové, advokátky se sídlem v Brně, Smetanova č. 346/8.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 20 Co 288/2017-159, opětovně (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2018, č. j. 20 Co 288/2017-72, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 20 Cdo 3811/2018-96) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 4. 2017, č. j. 29 EXE 150/2017-24 (výrok I), kterým byl prohlášen za vykonatelný na území České republiky rozsudek soudu Amsterdam (Rechtbank Amsterdam), Nizozemské království, č.j. C/13/551683/HA ZA 13-1561 ze dne 30.4.2014, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud zjistil, že oprávnění a) a b) se domáhali proti povinným prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí – rozsudku Okresního soudu v Amsterdamu, Nizozemské království, ze dne 30. 4. 2014, č.j. C/13551683/HA ZA 13-1561 (dále též jen „exekuční titul“), ve kterém tento soud uložil žalovaným [povinným 1) a 2)] povinnost zaplatit žalobcům [oprávněným a) a b)] částku ve výši 37.523,51 €, zákonný úrok z prodlení z částky 36.000 € od 12. 7. 2013 do zaplacení a náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 2.566,40 €. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu se zabýval otázkou řádného doručení exekučního titulu a dovodil, že exekuční titul se považoval za doručený povinné 2) v souladu s nizozemským právem, neboť povinná 2) byla v nalézacím řízení zastoupena advokátem J. A. Tuinmanem, který ji zastupoval společně s jejím manželem [povinným 1)] na základě ústní plné moci udělené povinným 1), a kterému byly exekuční titul i jemu předcházející předvolání a žaloba řádně doručeny. Odvolací soud zjistil, že povinný 1) již při uzavření kupní smlouvy, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, vystupoval jako zmocněnec povinné 2), a to na základě ústního zmocnění uděleného v souladu s nizozemským právem, a podle nizozemských procesních předpisů byl oprávněn udělit rovněž ústní plnou moc advokátovi k zastupování obou manželů před nizozemským civilním soudem. Skutečnost, že povinní 1) a 2) spolu nesdílí společnou domácnost v XY a že mají podle českých právních předpisů notářským zápisem smluvený majetkový režim, nečiní zastoupení povinné 2) zprostředkované jejím manželem a jím udělenou ústní plnou moc advokátu J. A. Tuinmanovi neplatnými. Námitky stran neplatnosti kupní smlouvy, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, z důvodu uzavřené předmanželské smlouvy podle českého právního řádu a z důvodu, že povinná 2) kupní smlouvu neuzavřela, směřují do věcné správnosti exekučního titulu, a nelze se jimi proto v řízení o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zabývat. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že exekuční titul je vykonatelný v zemi původu a vzhledem k tomu, že byly splněny formální náležitosti uvedené v čl. 41 nařízení Brusel I, je třeba jej prohlásit za vykonatelný na území České republiky.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala povinná 2) dovolání. Namítá, že exekuční titul nemůže být prohlášen za vykonatelný z důvodu jeho rozporu s čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, protože povinná 2) nebyla v nalézacím řízení účinně zastoupena advokátem a nebyly jí tak ani řádně doručovány procesní písemnosti. Namítá, že svému manželovi [povinnému 1)] neudělila žádné ústní zmocnění ani hmotněprávní k uzavření kupní smlouvy, ani procesní pro zastupování advokátem J. A. Tuinmanem v řízení před nizozemským soudem. Ústní procesní zmocnění advokáta jen jedním z manželů je podle nizozemského práva zásadně výjimečné, je-li advokát schopen prokázat, že druhý manžel plnou moc udělenou prvním manželem schválil nebo se choval takovým způsobem, na jehož základě měl advokát důvodně za to, že první manžel mohl jménem druhého manžela udělit advokátovi plnou moc za oba; současně však není ústní zmocnění možné v případě, existuje-li zjevný střet zájmů mezi manžely. V projednávané věci odvolací soud z prohlášení advokáta zjistil, že není schopen prokázat, že povinná 2) plnou moc udělenou povinným 1) schválila nebo se chovala takovým způsobem, na jehož základě by měl advokát důvodně za to, že povinný 1) mohl jménem povinné 2) udělit advokátovi plnou moc za oba, neboť s ní nebyl nikdy v kontaktu a písemnou plnou moc od povinné 2) nedostal. Možnost ústního zmocnění advokáta byla vyloučena rovněž pro střet zájmů mezi manžely z důvodu v předmanželské smlouvě sjednaného odděleného majetkového režimu a z něj plynoucí dohodnuté nemožnosti společného nabývání majetku, o němž advokát J. A. Tuinman mohl a měl vědět, neboť vyplývá i z kupní smlouvy, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu. Střet zájmů mezi manžely lze dovodit rovněž ze skutečnosti, že povinná 2) trvale žije v České republice, vychovává zde děti a rovněž zde podniká, přičemž povinný 1) trvale žije a působí v XY; povinná 2) proto objektivně neměla žádný hospodářský důvod pro koupi společného bytu vysoké hodnoty s povinným 1) v XY do jejich společného vlastnictví. Střet zájmů mezi manžely dovozuje povinná 2) konečně ze skutečnosti, že jí nebyla řádně doručována žaloba na její dlouhodobou trvalou adresu v České republice, proto ani neměla možnost se s ní seznámit a zvolit si řádného advokáta, resp. neměla ani možnost dozvědět se o probíhajícím řízení, o čemž však advokát J. A. Tuinman mohl a měl vědět, když žaloba byla doručována pouze povinnému 1). Vzhledem k tomu, že povinní 1) a 2) byli ve zjevném právním, hospodářském i procesním střetu zájmů, nebylo možné, aby advokát J. A. Tuinman byl účinně ústně zmocněn od jednoho z manželů pro zastupování obou. Odvolací soud se při svém posouzení odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora evropské unie (rozhodnutí ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. C-78/95, ve věci Bernardus Hendrikman a Maria Feyen v. Magenta Druck & Verlag GmbH), který dovodil, že na cizozemské rozhodnutí vydané proti účastníkovi, jemuž nebyl řádně a včas doručen návrh na zahájení řízení a který nebyl ani v řízení účinně zastoupen jím nepověřeným advokátem, se použije ustanovení o odepření vykonatelnosti v čl. 27 odst. 2 Bruselské úmluvy později nahrazené obsahově shodným čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I. Jelikož povinná nebyla v nalézacím řízení účinně zastoupena J. A. Tuinmanem, měly jí být doručovány všechny písemnosti včetně žaloby na její adresu v České republice, což se však (jak bylo prokázáno již v řízení před odvolacím soudem) nestalo a žaloba byla doručována pouze povinnému 1). Návrh na zahájení řízení měl být povinné 2) přitom zaslán i bez ohledu na její případné zastoupení advokátem. Povinná 2) konečně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když řádně nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, konkrétně zda jsou splněny podmínky pro neuznání exekučního titulu, k čemuž ale povinná 2) přednesla tvrzení a navrhla důkazy. Povinná 2) navrhovala jako přímý důkaz výslech povinného 1), který mohl objasnit, že mu povinná 2) žádné ústní zmocnění neudělila, odvolací soud však tento důkaz neprovedl, aniž by své rozhodnutí odůvodnil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se zamítá uznání exekučního titulu na území České republiky, popřípadě aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
3. Oprávnění a) a b) se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Procedura doručení proběhla v souladu s nizozemským právem, což prokazuje, že pravomocný exekuční titul byl Okresním soudem v Amsterdamu potvrzen osvědčením podle čl. 54 a 58 nařízení Brusel I. Namítají, že J. A. Tuinman v nalézacím řízení písemně potvrdil, že zastupoval oba povinné a není přitom rozhodné, zda komunikoval pouze s povinným 1). Námitky povinné stran předmanželské smlouvy a skutečnosti, že kupní smlouvu neuzavřela, nejsou přípustné, neboť podle čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I není možné v předmětném řízení meritorně přezkoumávat cizozemský exekuční titul. Nadto dodávají, že námitky povinné 2) jsou nedůvodné, neboť nalézací soud (Okresní soud v Amsterdamu) uzavřel, že povinná 2) platně (byť ústně) zmocnila svého manžela k uzavření kupní smlouvy, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu. Předmanželská smlouva není vůči oprávněným a) a b) účinná, neboť oprávnění s jejím obsahem nikdy nebyli seznámeni. Oprávnění a) a b) navrhli, aby dovolací soud dovolání povinné 2) zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
5. Podle čl. 41 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.
6. Podle čl. 53 nařízení Brusel I strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti (bod 1.). Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55 (bod 2.).
7. Podle čl. 54 nařízení Brusel I soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení.
8. Podle čl. 43 bodu 1. nařízení Brusel I proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.
9. Podle čl. 45 nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí (bod 1.). Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé (bod 2.).
10. Podle čl. 34 nařízení Brusel I se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá (bod 1.); jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost (bod 2.); je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 3.); je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 4.).
11. Podle čl. 36 nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.
12. Dovolatelka namítá, že její zastoupení ze strany advokáta J. A. Tuinmana nebylo řádné. Namítá zejména, že povinnému 1), který dále zmocnil k zastupování obou manželů advokáta J. A. Tuinmana, neudělila žádné zmocnění ani hmotněprávní k uzavření kupní smlouvy, ani procesní pro zastupování advokátem J. A. Tuinmanem v řízení před nizozemským soudem. Advokát J. A. Tuinman si skutečnosti, že povinný 1) není oprávněn udělit mu plnou moc k zastupování obou manželů, mohl a měl být vědom zejména z důvodu odděleného soužití (a to jak majetkového, tak i faktického) manželů a předmanželské smlouvy zakotvující oddělený majetkový režim manželů, proto nemohl dovozovat, že je dostačující ústní zmocnění povinného 1) k zastupování obou manželů. Odvolací soud v projednávané věci zjistil, že dovolatelku v řízení před Okresním soudem v Amsterdamu zastupoval advokát J. A. Tuinman a že nalézací soud toto zastoupení pokládal za řádné. K založení zastoupení totiž v Nizozemsku postačí podle čl. 79 nizozemského občanského soudního řádu i udělení ústní plné moci i mimo jednání soudu a soud může vycházet z oznámení advokáta o existenci plné moci a tedy i zastoupení, aniž by musel vyžadovat předložení písemné plné moci. Na základě prohlášení advokáta J. A. Tuinmana proto Okresní soud v Amsterdamu s advokátem jednal i jako se zástupcem povinné 2), a proto své písemnosti, včetně předvolání k jednání a rozsudku, zasílal na adresu tohoto advokáta a nikoliv přímo povinné 2).
13. Jestliže odvolací soud na základě výše uvedených skutečností uzavřel, že akt doručení předvolání k jednání i k doručení exekučního titulu ze strany Okresního soudu v Amsterdamu (nalézacího soudu) skutečně proběhl, a proto je na místě prohlásit rozsudek za vykonatelný, jednal v souladu se závazným právním názorem, který Nejvyšší soud přímo v této věci vyslovil ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2019,
sp. zn. 20 Cdo 3811/2018. V něm dovolací soud uzavřel, že okolnost, že soudu v zemi výkonu nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí soudu jiného státu EU, nelze vyložit tak, že by český soud měl ignorovat případný fakt, že písemnosti podle čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I nebyly povinnému z exekučního titulu vůbec doručovány. Český soud však není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla.
14. Správnost postupu při doručení totiž dokládá právě osvědčení o vykonatelnosti ze strany nalézacího soudu ve smyslu čl. 54 nařízení Brusel I, jehož existence by ztratila smysl, jestliže by soud rozhodující o prohlášení o vykonatelnosti měl v úplné jurisdikci posuzovat správnost procedury doručování i vzhledem k možným procesním vadám a k porušení procesních předpisů cizího státu, ke kterým mohlo při doručování nebo v souvislosti s ním dojít ze strany soudu, jenž vydal osvědčení o vykonatelnosti. Opačný přístup by nevyhnutelně vedl k tomu, že soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti by musel nejen detailně vyhodnocovat procesní normy jiného členského státu EU, ale i prověřovat ve své podstatě skutková zjištění nalézacího (zde nizozemského) soudu, zda a jakým způsobem došlo k udělení procesní plné moci a jestli se nalézací soud měl spokojit s prohlášením advokáta, že mu plná moc byla udělena. K takovému prověření by bylo zapotřebí dokazování obsahem spisu soudu, který exekuční titul vydal, nebo dokonce výslechem účastníků. Takto široká míra přezkumu potenciálních vad řízení vztahujících se k zastoupení a k doručování by vedla k zásadním obtížím při prosazování nařízení Brusel I, jehož deklarovaným cílem je zabezpečit, aby rozhodnutí soudů členských států EU byla plynule vykonatelná i v jiných státech EU. Z dikce čl. 34 nařízení Brusel I je přitom nepochybné, že přezkum procedury vedoucí k vydání předmětného rozhodnutí, jež má být prohlášeno za vykonatelné, nemá vést ve své podstatě k odvolacímu přezkumu možných vad předcházejících vydání předmětného rozhodnutí, jenž by se svým rozsahem přibližoval přezkumu
podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z čl. 34 nařízení Brusel I naopak plyne, že proces prohlášení vykonatelnosti je založen na důvěře v procesně správný postup nalézacího soudu, a jeho přezkum má být jen velmi omezený a týkat se jen natolik zásadních procesních pochybení, pro které by prohlášení o vykonatelnosti bylo v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, nebo se vůbec neuskutečnilo doručení předmětného rozhodnutí.
15. V projednávané věci akt doručení přitom proběhl, neboť Okresní soud v Amsterdamu doručoval předvolání k jednání a předmětné rozhodnutí dovolatelce, byť prostřednictvím advokáta J. A. Tuinmana. Takový postup Okresního soudu v Amsterdamu přitom nebyl zcela zjevným excesem, protože (jak zjistil odvolací soud) podle čl. 79 nizozemského občanského soudního řádu je možné advokátovi udělit plnou moc ústně i mimo jednání soudu a soud může vycházet z oznámení advokáta o existenci plné moci a tedy i zastoupení. Za popsaných okolností není na místě v řízení o prohlášení o vykonatelnosti zjišťovat, zda advokát J. A. Tuinman sdělil Okresnímu soudu v Amsterdamu pravdivé informace ohledně existence zastoupení, neboť toto řízení nesupluje případné řízení o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích, k jehož uskutečnění mají pravomoc pouze nizozemské soudy.
16. Rovněž je třeba uzavřít, že námitky dovolatelky ohledně údajně nesprávného procesního postupu při vyhodnocení řádnosti jejího zastoupení a z toho plynoucí tvrzená pochybení při doručování písemností vůči ní nedosahují ve spojení s tím, jaká povinnost se dovolatelce v předmětném rozhodnutí ukládá, kautel zjevného rozporu s českým veřejným pořádkem ve smyslu čl. 34 bod 1. nařízení Brusel I.
17. Jde-li o odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, nelze jej pokládat za případný, protože se týká jiné než řešené problematiky. Odkazuje-li dovolatelka na závěry Soudního dvora Evropské unie prezentované v rozhodnutí ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. C-78/95, ve věci Bernardus Hendrikman a Maria Feyen v. Magenta Druck & Verlag GmbH, toto rozhodnutí poskytuje výklad čl. 27 odst. 2 Úmluvy o příslušnosti soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze dne 27. 9. 1968. Závěry v něm uvedené už z toho důvodu není na místě použít při výkladu čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I., které dále prohloubilo integraci justičních orgánů členských států EU, s tím, že k odmítnutí výkonu exekučního titulu ve formě rozhodnutí jiného členského státu má dojít jen za výjimečně.
18. Konečně brojí-li dovolatelka proti vadám odvolacího řízení, konkrétně, že odvolací soud řádně nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, když neprovedl účastnický výslech povinného 1), je nutno připomenout, že dovolací soud k případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné. Samotný poukaz na možnou vadu řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení
§242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3226/2019).
19. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné 2) přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
21. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu