ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1622.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1622/2020-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného D. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti povinnému P. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivanou Horákovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 202/24, pro 243 677,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 24 EXE 1343/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2017, č. j. 12 Co 560/2016-205, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 24 EXE 1343/2012-156, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2012, č. j. 24 EXE 1343/2012-19, a vedené u pověřeného soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. z. 139 EX 10708/12; současně zamítl návrh povinného na odklad provedení exekuce (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že se povinný domáhá zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti (§268 odst. 1 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“), argumentuje-li především svým nepříznivým zdravotním stavem (od roku 2008 je v invalidním důchodu a trpí „neurologickou nemocí v recidivě“), a skutečností, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod, který je již postižen řadou exekucí, v nichž jsou vymáhány pohledávky v rozsahu vyšším než 100 000 Kč. Povinný je nemajetný, bydlí v nájemním bytě, kvůli nemoci si nemůže vylepšit svůj příjem a již několik let nebylo v posuzované exekuci nic vymoženo. Soud prvního stupně ze spisového materiálu a z vyjádření soudního exekutora uzavřel, že návrh povinného není důvodný za situace, kdy povinný pobírá důchod, z něhož lze provádět srážky; byť jsou tyto srážky prováděny „na předcházející exekuce a v poměrně malé výši, nelze vyloučit, že po uhrazení předcházejících exekucí se postupně podaří uhradit i pohledávku v této exekuci“. Nelze v této souvislosti očekávat, že exekuce bude zastavena, takže není splněna podmínka odkladu provedení exekuce (§266 odst. 2 o. s. ř.).
2/ K odvolání povinného se Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. června 2017, č. j. 12 Co 560/2016-205, ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a jeho usnesení v obou výrocích potvrdil. Po zhodnocení skutkových okolností posuzovaného případu dospěl k závěru, že vylíčené poměry povinného, jehož pracovní schopnost je podle lékařské zprávy snížena o 35% a povinnému je přiznána invalidita prvního stupně, nepředstavují důvod pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Do úvahy je nutné brát zákonem preferovaný zájem oprávněného na uspokojení exekučním titulem přiznané pohledávky, přičemž jakékoli výrazné zjednodušení aplikace §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. by v konečném důsledku vedlo k rezignaci na vymahatelnost práva.
3/ Proti výroku usnesení odvolacího soudu v části týkající se návrhu na zastavení exekuce podal povinný dovolání (nejprve blanketní ze dne 2. 8. 2017, následně doplněné soudem prvního stupně ustanovenou advokátkou dne 21. 12. 2018), jehož přípustnost vymezil s odkazem na §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, „ při jejímž řešení se i odvolací soud odchýlil (případně taková otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či dokonce Ústavního soudu “, přičemž těmito otázkami jsou:
A/ „ zda lze rozhodnout zamítavě o návrhu povinného na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. coby irelevantního návrhu ze strany povinného “,
B/ zda má soud „seznámit účastníka řízení s odlišným právním názorem (posouzením a případně i případně důkazy), (…) než ve věci rozhodne “,
C/ „ zda soud při řešení o návrhu povinného (…) podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (…) musí mít k dispozici zprávu o stavu majetku povinného, než o návrhu věcně rozhodne “,
D/ zda „má účastník právo v případě, že se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích“ , a
E/ zda „má účastník právo, aby byl k zjištění stavu majetku použit soupis či zpráva o stavu majetku zajištěná jiným exekutorským úřadem (či soudem), než který je pověřen exekucí v projednávaném případě“ .
4/ Předestřené otázky dovolatel argumentačně přiblížil, přičemž v převážné části dovolání se kriticky zabýval procesním postupem obou soudů, zejména rozsahem dokazování a závěry, které byly z dokazování vyvozeny. Dovolatel opakovaně poukázal na povinnost soudů rozhodovat v souladu s principem legitimního očekávání. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a zároveň i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“, ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
6/ Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že k ohlášené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují, není
-li zároveň dovolatelem blíže odůvodněno, na základě jakých důvodů tak činí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2387/2019). Dovolatel v rozporu s uvedeným požadavkem přípustnost dovolání opakovaně (tj. na vícero místech v textu dovolání) staví na dvou různých (protichůdných) předpokladech dovolání, z obsahu dovolání je nicméně (přesto) zřetelné, že upřednostňuje předpoklad přípustnosti spočívající v rozporu řešených otázek s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na jehož závěry povinný odkazuje (ať už přímým odkazem na konkrétní rozhodnutí či toliko v obecné rovině).
7/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
8/ Formulace otázky ad A) představuje v zásadě obecný nesouhlas dovolatele s průběhem a výsledkem dosavadního řízení (tj. se zamítnutím jeho návrhu na zastavení exekuce a s procesním postupem soudů obou stupňů), avšak s dodatkem, že konkrétní námitky směřují zejména k nesprávnému důkaznímu posouzení (ne)majetnosti dovolatele. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016).
9/ Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále konstantní v závěru, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného), má být aplikováno zdrženlivě; okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře, neboť přirozeným smyslem exekuce je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
10/ Současně však Nejvyšší soud mnohokrát zdůraznil, že důvod zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, případně podniku (viz též Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu – a v posuzované věci se nenabízí exekuci provádět jiným způsobem - však ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zásadně není na místě, protože srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§284 odst. 1, §299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, usnesení ze dne 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010, usnesení ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, či usnesení ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017).
11/ Lze tedy uzavřít, že odvolacím soudem (a rovněž soudem prvního stupně) řešená otázka ad A), s níž se dovolatel zcela přesvědčivě formulačně nevypořádal, týkající se zamítnutí jeho návrhu na zastavení exekuce pro nemajetnost a mající na zřeteli především perspektivu srážek z příjmu (důchodu) povinného, který není pracovně zcela vyřazen a v produktivním věku by si tak mohl zajistit další příjem k umoření svých dluhů, koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani konkrétní rozhodnutí uvedená dovolatelem (tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011) rozpor nezakládají, neboť návrh povinného na zastavení exekuce byl soudy přezkoumán (v rozporu s tvrzením dovolatele, že soudy jeho návrh považovaly „irelevantní“), přičemž soudy své rozhodnutí založily na významných skutkových zjištěních po provedení potřebných důkazů.
12/ Tyto závěry jsou ostatně v souladu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu, který u exekuce probíhající již téměř bezúspěšně řadu let nedovodil důvod pro její zastavení, jestliže povinný svým chováním tuto skutečnost zřejmě zavinil, nezapojil-li se bez zjevného a ospravedlnitelného důvodu pro pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet, zejména je-li v produktivním věku a ze skutkových okolností nijak nevyplývá, že by si nemohl zajistit větší výdělek na splácení svých pohledávek (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. IV. ÚS 3313/19, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. června 2020, sp. zn. III. ÚS 365/19).
13/ S ohledem na předestřenou otázku ad A) Nejvyšší soud neshledal v postupu a v rozhodnutí soudů ani porušení principu legitimního očekávání (srov. otázku ad D/). Jak bylo předznamenáno výše, ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyžaduje pečlivé zohlednění bezpočtu individuálních okolností každého jednotlivého případu, a jeví se proto značně obtížným přiléhavě poukazovat na (zdánlivě) obdobné případy, přestože by zde byla či mohla být shoda „pouze“ v některých skutkových momentech či jednotlivostech, nikoli v souhrnu všech relevantních okolností. Exekuční soudy posuzovaly ve věci dovolatele především jeho věk povinného, majetkové poměry, zdravotní stav a z toho plynoucí rozsah pracovního omezení povinného, výši měsíčních srážek vzhledem k výši vymáhané pohledávky či případné – očekávatelné – změny, které až ve svém výsledku poskytují relevantní objem informací pro řádné zhodnocení perspektiv dalšího vedení exekuce; odkaz dovolatele na (zdánlivě) obdobný případ jiného účastníka řízení v odlišné věci, jež se shoduje toliko v jednom či málo skutkových znacích, nebude bez dalšího zakládat opodstatněnost užití analogie. Nebude se proto jednat ani o porušení principu legitimního očekávání, je-li třeba takový princip z povahy věci spojovat spíše s nalézacím řízením, a nikoli s řízením exekučním, které bylo vyvoláno chováním povinného (dobrovolným nesplněním exekučně vynucované povinnosti s očekávatelným důsledkem do majetkové sféry povinného).
14/ V souvislosti s dalšími námitkami koncentrovanými do otázek ad B), C) a E), tj. zda má soud seznámit (poučit) účastníka o odlišném právním názoru, zda musí mít k dispozici zprávu o stavu majetku povinného a zda má účastník „právo“ požadovat zprávu o stavu majetku jiným než pověřeným soudním exekutorem či jiným než příslušným soudem, nelze uvažovat o vystižení rozhodných otázek, na nichž napadené usnesení odvolacího soudu závisí (ve smyslu předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Patrná je z těchto námitek především snaha dovolatele označit vady řízení, k nimž však u nepřípustného dovolání dovolací soud nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Není současně zřejmé, o jakém odlišném právním názoru by měl odvolací soud povinného poučovat, protože soudy obou stupňů primárně hodnotily provedené důkazy ke zjištění rozhodného skutkového stavu a pohybovaly se ve stejném právním rámci (tj. ve výkladu a aplikaci ustanovení §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). K polemice ohledně hodnocení důkazů a z důkazů zjištěného skutkového ostatně směřovaly veškeré relevantní námitky povinného zahrnuté do odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Zprávu o zajištění majetku je oprávněn podat pouze provedením exekuce pověřený soudní exekutor a povinný ani jiný důkaz před soudy obou stupňů nepožadoval. Odvolací soud (a soud prvního stupně) nevycházel jen (výlučně) ze zprávy soudního exekutora, ale z řady dalších důkazů (např. z lékařských zpráv, z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, z posudku o invaliditě, ze smlouvy o nájmu bytu apod.), které ostatně sám povinný předložil a které jsou součástí spisového materiálu. Soudy tedy nepochybily posuzovat na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecná konstatování), jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019), a neodchýlily se tak od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15/ Ve vztahu k ustanovení §237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatel předestřenými námitkami nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání), a dovolací soud proto bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání povinného podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu