ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.431.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 431/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Tessile ditta a. s. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rytířská 411/4, identifikační číslo osoby 27822117, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, proti povinné V. P. , zastoupené JUDr. Lenkou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Zenklova 162/220, pro 668 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 34501/2011, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016, č. j. 72 Co 369/2016-139, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání povinné ze dne 15. 12. 2016 (ve znění doplnění dovolání ze dne 21. 1. 2018) proti usnesení Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 24. 10. 2016, č. j. 72 Co 369/2016-139, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 35 EXE 34501/2011-132, o zamítnutí žádosti povinné na ustanovení zástupce, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání povinné trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka dovolatelky, že „jí soud odepřel právo na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení (…) v exekuční věci, ač prokazovala potřebu svého zastoupení v dané věci a svoji nemajetnost“ je obecnou formulací, která nevystihuje nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Povinná rovněž nezvolila hledisko přípustnosti dovolání, uvedla-li pouze, že „věc dosud nebyla řešena v dovolacím řízení a měla by tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka takto označuje (byť ne zcela přesně) současně dvě ze čtyř samostatných zákonných hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (tj. že právní otázka „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“), aniž by z celého textu dovolání bylo seznatelné, které hledisko považuje pro řešenou věc za rozhodné. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Zároveň je nutno přihlédnout i k tomu, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ - jak se nejspíš mylně dovolatelka domnívá - že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila pouze a jednoznačně čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatelky dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka rovněž nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, nijak (alespoň citací důvodů rozhodnutí dovolacího soudu) nespecifikovala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu