ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1751.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1751/2020-777
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Trading CZ s.r.o. se sídlem v Praze 4, U Habrovky č. 247/11, identifikační číslo osoby 27243133, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2, proti povinnému K. Ř. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská č. 122/4, pro 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1260/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 55 Co 274/2019-710, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 55 Co 274/2019-710, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5. 6. 2019, č. j. 38 EXE 1260/2010-645, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 38 EXE 1260/2010-659, předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 492 712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Leuchtera (výrok II.), a že soudnímu exekutorovi se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok III.). Uvedl, že exekuce byla v dané věci nařízena k návrhu P. B. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 38 EXE 1260/2010-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, č. j. 55 Co 46/2011-83, podle vykonatelného exekutorského zápisu sp. zn. 100 EZ 29/08 sepsaného dne 7. 11. 2008 Mgr. Jozefem Višvaderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha – západ, pro uspokojení pohledávky oprávněného (tehdy P. B.) ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím. Předmětným exekutorským zápisem D. S. jako věřitel a povinný jako dlužník shodně prohlásili, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi nimi dne 7. 11. 2008, půjčil věřitel dlužníkovi částku 15 000 000 Kč. Původní věřitel D. S. poté uzavřel dne 10. 9. 2009 se společností BALLANGEN, SE, identifikační číslo osoby 28460316, smlouvu o postoupení výše uvedené pohledávky. Následně společnost BALLANGEN, SE, dne 23. 11. 2009 postoupila tuto pohledávku P. B., který pohledávku dne 7. 3. 2013 postoupil na nynější oprávněnou, přičemž usnesením soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3,
ze dne 20. 3. 2013, č. j. 144 EX 370/10-106, bylo rozhodnuto, že na místo oprávněného P. B. vstoupila do exekučního řízení nynější oprávněná společnost Trading CZ s.r.o. Dále bylo v řízení ve věci žalobce D. S. proti žalované BALLANGEN, SE, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, pravomocně určeno, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 9. 2009 uzavřená mezi D. S. a společností BALLANGEN, SE, je neplatná. Soud prvního stupně vzhledem k tomu, že řízení o neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, nebylo vedeno mezi týmiž účastníky řízení, oprávněné opakovaně poskytl prostor k navržení důkazů, jimiž by mohla být zpochybněna skutková zjištění učiněná Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 189/2010, a sám též posoudil platnost této smlouvy na základě důkazů provedených v tomto řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 2011/2000, dospěl k závěru, že je tato postupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť D. S. jako akcionář společnosti BALLANGEN, SE, touto smlouvou převedl na společnost BALLANGEN, SE, pohledávky za povinným v celkové výši 25 000 000 Kč za úplatu ve výši 10 000 000 Kč, tedy za částku převyšující desetinu upsaného základního kapitálu společnosti BALLANGEN, SE, který činil 2 968 200 Kč a učinil tak v době nepřesahující 3 roky od založení této společnosti, aniž by hodnota tohoto majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem a aniž by tuto transakci schválila valná hromada. Vzhledem k neplatnosti této postupní smlouvy se dále odvíjí i neplatnost postupní smlouvy uzavřené dne 23. 11. 2009 mezi společností BALLANGEN, SE, a P. B. i neplatnost postupní smlouvy uzavřené dne 7. 3. 2013, kterou měl P. B. převést vymáhanou pohledávku na současnou oprávněnou. Té proto nesvědčí aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávky vůči povinnému a je zde dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
2. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2020, č. j. 55 Co 274/2019-710, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 61 589 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Uvedl, že pro posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce byly podstatné skutečnosti vyplývající z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, jímž byla určena neplatnost postupní smlouvy uzavřená dne 10. 9. 2009 mezi D. S. a společností BALLANGEN, SE, a odvolací soud s poukazem na ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. nemůže závěry vyjádřené v uvedeném rozsudku přezkoumávat. Tímto rozsudkem byla pro toto řízení vyřešena významná předběžná otázka a odvolací soud je povinen ve smyslu ustanovení
§135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto právního posouzení i z výsledku řízení vycházet. Byla-li tedy zjištěna neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, vyplývá z této skutečnosti i neplatnost dalších postupních smluv na ni navazujících. Oprávněná tak není věřitelem vymáhané pohledávky, a proto je na místě předmětnou exekuci zastavit.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, neboť se odvolací soud podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1526/2012 (vydaného v obdobné věci týkající se stejného povinného), a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15, uvedla, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pouze pro účastníky řízení a zpravidla nepůsobí vůči tomu, kdo účastníkem řízení nebyl. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení a ani soud vůči takové osobě nemůže vycházet ze závěru, že o jejích právech již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Odvolací soud výše uvedené nerespektoval, v důsledku čehož pochybil i tím, že se v napadeném usnesení žádným způsobem nevypořádal s oprávněnou předloženými novými důkazy. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1526/2012, na které poukazuje dovolatelka, bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014,
sp. zn. 20 Co 404/2011-278, jímž bylo nakonec exekuční řízení zastaveno a dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 26 Cdo 1410/2015-376. V dané věci je proto třeba přihlédnout i k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 20 Co 404/2011-278, které obstálo přezkumu Nejvyššího soudu, z čehož plyne, že exekuce byla, stejně tak jako exekuce v projednávané věci, zastavena po právu. Navrhl, aby bylo dovolání oprávněné odmítnuto.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. níže). Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné.
6. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. plyne, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012, či ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1526/2012).
7. V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěrech vyplývajících z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, o neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009 uzavřené mezi D. S. a společností BALLANGEN, SE, když uvedl, že je ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. tímto rozsudkem vázán. Tento postup odvolacího soudu však nemůže obstát, neboť oprávněná ani povinný nebyli účastníky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 189/2010. Původní věřitel D. S. uzavřel dne 10. 9. 2009 se společností BALLANGEN, SE, předmětnou smlouvu o postoupení pohledávek za povinným, následně společnost BALLANGEN, SE, dne 23. 11. 2009 postoupila tuto pohledávku P. B., který pohledávku již v rámci exekučního řízení dne 7. 3. 2013 postoupil na nynější oprávněnou, a proto nelze ani konstatovat, že by oprávněná a povinný byli právními nástupci účastníků řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 189/2010. Rozsudek Městského soudu v Praze tak mezi účastníky tohoto exekučního řízení nevytvořil překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. a odvolací soud byl povinen si jako předběžnou otázku sám posoudit platnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009.
8. Namítá-li povinný ve svém vyjádření, že v prakticky totožné věci byla exekuce zastavena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 404/2011-278, a dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 26 Cdo 1410/2015, tudíž by soudy měly v dané věci postupovat stejně, nelze jeho námitkám přisvědčit. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 404/2011, byla exekuce zastavena poté, co Městský soud na základě vlastních skutkových zjištění a zjištění soudu I. stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek
ze dne 10. 9. 2009 uzavřené mezi D. S. a společností BALLANGEN, SE, je neplatná. V projednávané věci však odvolací soud nečinil vlastní skutková zjištění a právní posouzení smlouvy o postoupení pohledávek, z nichž by dovodil její neplatnost, ale cítil se být vázán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25. Stejně tak nelze přehlédnout, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015,
č. j. 26 Cdo 1410/2015, bylo dovolání odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumával po věcné stránce.
9. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v důsledku čehož neprovedl oprávněnou navržené důkazy, zatížil navíc řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
10. V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud při posouzení předmětné předběžné otázky vypořádá i s existencí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, a vysvětlí, proč se se skutkovými a právními závěry, jež Městský soud v Praze vedly k závěru o neplatnosti postupní smlouvy, neztotožnil, nebo proč naopak na základě vlastních skutkových zjištění (jež ovšem nemohou plynout jen z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze) se ztotožnil se závěrem o neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávek (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15).
11. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu