ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2949.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2949/2020-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné BGL Market EOOD, společnosti s ručením omezeným , se sídlem Vasil Aprilov č. 12, Sofie, Bulharská republika, identifikační číslo 131032972, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Fritzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 724/7, proti povinné Palace Engel Veleslavín a. s. se sídlem v Praze 6, Pod dvorem č. 468/4, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 406/23, pro 1 000 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 2499/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 17 Co 81/2020-509, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 34 EXE 2499/2017-467, zamítl návrh povinné ze dne 1. 11. 2017 na zastavení exekuce (výrok I) a současně zamítl návrh povinné ze dne 22. 1. 2020 na odklad exekuce (výrok II). Soud prvního stupně zjistil, že exekuce v projednávané věci je vedena k vymožení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 1 000 000 EUR na základě vykonatelného Protokolu Obvodního soudu v Plovdivu, obchodní oddělení, XII senát, ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 110/2016, o schválení smíru, který byl dne 12. 9. 2017 tamním soudem potvrzen jako evropský exekuční titul ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (dále jen „Nařízení“). Rozhodnutím Obvodního soudu v Plovdivu ze dne 23. 11. 2017, č. 1918, bylo potvrzení evropského exekučního titulu zrušeno a dne 24. 11. 2017 vydal Obvodní soud v Plovdivu osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti podle přílohy IV Nařízení. Rozhodnutím Plovdivského apelačního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. 355, vydaného v odvolacím řízení č. 83/2018 a doplněného rozhodnutím téhož soudu ze dne 15. 1. 2019, č. 8, bylo zrušeno rozhodnutí Obvodního soudu v Plovdivu ze dne 23. 11. 2017, č. 1918, v části, kterou bylo ve vztahu k povinné zrušeno potvrzení o vykonatelnosti a kterou bylo nařízeno vydání potvrzení o nedostatečné vykonatelnosti, a žádost povinné (o vydání osvědčení o nedostatečné vykonatelnosti) byla zamítnuta. Následně byla na návrh povinné zahájena dvě kasační řízení u Nejvyššího kasačního soudu Bulharské republiky, a to proti rozhodnutím Plovdivského apelačního soudu ze dne 23. 8. 2018 (kasační stížnost ze dne 9. 11. 2018) a ze dne 15. 1. 2019 (kasační stížnost ze dne 30. 1. 2019). V řízení o kasační stížnosti povinné ze dne 30. 1. 2019 proti rozhodnutí Apelačního soudu v Plovdivu ze dne 15. 1. 2019 bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Nejvyššího kasačního soudu Bulharské republiky ze dne 5. 4. 2019, č. 168; proti tomuto rozhodnutí není možné podat odvolání. V řízení o kasační stížnosti povinné ze dne 9. 11. 2018 proti rozhodnutí Plovdivského apelačního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. 355, bylo toto rozhodnutí Nejvyšším kasačním soudem Bulharské republiky rozhodnutím ze dne 5. 4. 2019, č. 167, potvrzeno jako správné. Soud prvního stupně dovodil, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího kasačního soudu Bulharské republiky byla s konečnou platností ve státě původu potvrzena správnost rozhodnutí Plovdivského apelačního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. 355, a s konečnou platností tak bylo ve státě původu rozhodnuto o vykonatelnosti exekučního titulu. Soud prvního stupně proto dovodil, že exekuční titul je vykonatelný a v projednávané věci jsou dány podmínky pro vedení exekuce.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 81/2020-509, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro vedení exekuce a exekuční titul (soudem schválený smír ze dne 18. 4. 2016) je exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“. Ve svém odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že námitky povinné proti exekučnímu titulu neshledal důvodnými, neboť směřovaly proti vykonatelnosti exekučního titulu, resp. správnosti vydaného potvrzení o vykonatelnosti, přičemž potvrzení o vykonatelnosti evropského exekučního titulu vydává stát původu a povinná s požadavkem na zrušení potvrzení vykonatelnosti a na vydání osvědčení o nevykonatelnosti u bulharských soudů neuspěla.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že rozhodnutím Obvodního soudu v Plovdivu ze dne 23. 11. 2017, č. 1918, a následně vydaným osvědčením o nedostatečné či omezené vykonatelnosti podle přílohy IV Nařízení ze dne 24. 11. 2017 byla vyslovena nevykonatelnost exekučního titulu, exekuční titul tak byl prohlášen nevykonatelným a nelze na jeho základě vést exekuci. Potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu pouze osvědčuje, že evropský exekuční titul je v mezích své vykonatelnosti vykonatelný i ve státě výkonu, avšak vyslovením nevykonatelnosti exekučního titulu potvrzení o vykonatelnosti ztrácí na účinnosti. Dále namítá, že evropské právo (konkrétně Nařízení) nezná pojem zrušení osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti, resp. takový postup nijak neupravuje. Nařízení naopak zná pouze postup, kdy dojde ke zrušení potvrzení o vykonatelnosti, a to právě potvrzením o nedostatečné či omezené vykonatelnosti. Povinná má za to, že jakékoliv další řízení u bulharských soudů nemůže mít vliv na skutečnost, že bylo vydáno osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti, čímž došlo ke zrušení potvrzení o vykonatelnosti, což je dokument, na jehož základě se exekuce vede a nezbývá tedy, než exekuci zastavit. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinná v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že dovolání povinné je nedůvodné a ve vztahu k návrhu na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu jde pouze o obstrukční návrh. Namítá-li povinná, že Nařízení nezná pojem zrušení osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti, je její námitka lichá, neboť podle čl. 10 odst. 2 Nařízení se opravy a zrušení potvrzení evropského exekučního titulu řídí právem členského státu původu. V projednávané věci byla ve státu původu provedena oprava exekučního titulu spočívající v tom, že bylo zrušeno osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti exekučního titulu, které bylo vydáno v rozporu s právem, a současně byla zamítnuta žádost povinné o vydání tohoto osvědčení. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl.
1. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jin
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3439/2019), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 562/19). Zároveň platí, že neponechává-li aplikovaná unijní norma prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky (viz níže), není na místě předložit dovolatelem nastolenou právní otázku Evropskému soudnímu dvoru (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, 283/81 CILFIT).
Podle čl. 10 odst. 1 Nařízení je potvrzení evropského exekučního titulu na žádost podanou původnímu soudu
a) opraveno, pokud jsou z důvodu věcné chyby nesrovnalosti mezi rozhodnutím a potvrzením;
b) zrušeno, pokud bylo uděleno zřejmě nenáležitě s ohledem na požadavky stanovené v tomto nařízení.
2. Podle čl. 10 odst. 2 Nařízení se opravy či zrušení potvrzení evropského exekučního titulu řídí právem členského státu původu. Podle č. 10 odst. 3 Nařízení lze žádost o opravu nebo zrušení potvrzení evropského nařízení výkonu podat pomocí vzorového formuláře uvedeného v příloze VI. Podle čl. 10 odst. 4 Nařízení nelze proti vydání potvrzení evropského exekučního titulu jinak podat opravný prostředek.
Podle čl. 21 odst. 1 Nařízení je výkon evropského exekučního titulu a žádost dlužníka příslušným soudem v členském státě výkonu zamítnut, jestliže je rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul neslučitelné s dřívějším rozhodnutím v kterémkoli členském státě nebo ve třetí zemi, pokud se dřívější rozhodnutí týkalo téže věci mezi stejnými stranami a bylo dřívější rozhodnutí vydáno v členském státě výkonu nebo splňuje podmínky nezbytné pro jeho uznání v členském státě výkonu a proti neslučitelnosti nebyla a nemohla být při soudním řízení v členském státě původu vznesena námitka. Podle čl. 21 odst. 2 Nařízení v žádném případě nesmí být v členském státě výkonu rozhodnutí nebo jeho potvrzení jako evropského nařízení výkonu přezkoumáváno ve věci samé.
Podle čl. 23 Nařízení pokud dlužník napadl rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul včetně žádosti o přezkum ve smyslu článku 19 nebo požádal o opravu nebo zrušení potvrzení evropského nařízení výkonu v souladu s článkem 10, může příslušný soud nebo orgán v členském státě výkonu na žádost dlužníka omezit vykonávací řízení na ochranná opatření nebo podmínit výkon poskytnutím jistoty, kterou stanoví, nebo za výjimečných okolností vykonávací řízení zastavit.
Namítá-li dovolatelka, že podle Nařízení neexistuje žádný postup, jak zrušit již vydané osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti, a že lze pouze zrušit potvrzení o vykonatelnosti, a to právě potvrzením (osvědčením) o nedostatečné či omezené vykonatelnosti, nelze její námitce přisvědčit. Z citovaného ustanovení čl. 10 Nařízení se jednoznačně podává, že stát původu může jednak vydat, jednak (za splnění podmínek podle tohoto ustanovení) zrušit potvrzení o vykonatelnosti evropského exekučního titulu. Přímo z čl. 10 Nařízení je rovněž zcela bez pochyb, že se osud potvrzení o vykonatelnosti je zcela v pravomoci justičních orgánů členského státu původu. Bylo-li tedy ve státě původu potvrzení osvědčení o nedostatečné či omezené vykonatelnosti zrušeno, a jestliže justiční orgány členského státu původu exekučního titulu pokládají potvrzení o vykonatelnosti evropského exekučního titulu za existující a řádné, nemůže na takové potvrzení o vykonatelnosti soud (soudní exekutor), jenž má exekuční titul vykonat, hledět tak, jako by jej nebylo. Naopak musí respektovat výsledek řízení uskutečněného v členském státu původu, které vyústilo v nepochybně existující potvrzení o vykonatelnosti. Přitom není jeho rolí posuzovat řádnost procedury, která vyústila v existenci potvrzení o vykonatelnosti. Opačný přístup by vedl k popření smyslu Nařízení, jež vychází z principu důvěry ve správnost rozhodnutí justičních orgánů členského státu původu. K zastavení exekuce by mohlo zcela výjimečně dojít podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za podmínek stanovených čl. 21, popřípadě čl. 23 Nařízení, tedy z důvodu neslučitelnosti s dřívějším rozhodnutím vydaném v kterémkoli členském státě (za okolností blíže specifikovaných čl. 21 Nařízení), popřípadě za zcela výjimečných okolností v případě, že dlužník napadl rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul včetně žádosti o přezkum ve smyslu čl. 19 Nařízení nebo požádal o opravu nebo zrušení potvrzení evropského nařízení výkonu v souladu s čl. 10. Právě popsané výjimečné okolnosti však v projednávané věci nejsou dány, neboť existence dřívějšího neslučitelného rozhodnutí vydaného v členském státě nebyla zjištěna a povinná jej ani netvrdí, žádosti povinné o zrušení potvrzení evropského exekučního titulu nebylo (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně) v řízení před bulharskými soudy vyhověno a ani žaloba podle zjištění odvolacího soudu (srov. bod 26 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) podaná dne 9. 1. 2019 k Městskému soudu v Sofii o vyslovení neplatnosti soudního smíru, uzavřeného dne 18. 4. 2016 (exekučního titulu), v řízení č. 110/2016, není postavena na důvodech podle čl. 19 Nařízení a tyto skutečnosti povinná ani netvrdila. Z těchto důvodů, jak již správně dovodil odvolací soud, nelze shledat důvod pro omezení či zastavení exekuce ani podle čl. 23 Nařízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání povinné není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dodává se, že dovolání povinné proti části usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh povinné ze dne 22. 1. 2020 na odklad exekuce, není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu ve věci odkladu provedení exekuce [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu