ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.308.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 308/2020-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 5, Výmolova č. 353/3, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem advokátem se sídlem v Praze 5, Na Královně č. 862, proti povinnému S. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května č. 7134, pro 202 447 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 641/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. září 2019, č. j 58 Co 191/2019-65, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 6. 2019, č. j. 25 EXE 641/2019-31, kterým soud prvního stupně zamítl „návrh povinného ze dne 30. 4. 2019 na zastavení exekuce nařízené pověřením soudního exekutora vydaným Okresním soudem ve Zlíně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 EXE 641/2019-11“. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 30 Cm 126/2018-23, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 202 447 Kč s příslušenstvím, který nabyl vykonatelnosti dne 29. 1. 2019, a že povinný svůj návrh na zastavení exekuce odůvodnil tím, že popsal okolnosti, za nichž převzal směnečné rukojemství ke směnce vlastní ze dne 22. 3. 2013, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, s tím, že částka, kterou oprávněná vyplnila na směnce, neodpovídala skutečnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul, který povinného zavazuje k úhradě vymáhané pohledávky, přičemž povinný sám uvedl, že mu není známo, že po vydání exekučního titulu byly nějaké další platby uhrazeny. Odvolací soud proto dovodil, že povinný se ve své podstatě domáhá věcného přezkumu exekučního titulu, který je však v exekučním řízení nepřípustný; výjimky z tohoto pravidla existují, jsou však dány velmi specifickými okolnostmi věci, které v posuzovaném případě shledány nebyly.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že jeho námitky v návrhu na zastavení exekuce, ani v odvolání proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně nesměřovaly proti věcné správnosti exekučního titulu, ale především k otázce, zda je oprávněná oprávněna předmětnou pohledávku vymáhat, když tato pohledávka neodpovídá skutečnosti, je vymáhána oprávněným duplicitně, když byla vymáhána oprávněnou rovněž i v rámci insolvenčního řízení po společnosti DESIGN OKNA s.r.o., a je vymáhána nesprávně vůči povinnému namísto společnosti BrightCon s.r.o. Pohledávka oprávněné vznikla z blankosměnky, na níž povinný převzal směnečné rukojemství, a která byla vystavena společností DESIGN OKNA s.r.o. Tato směnka měla sloužit jako zajištění úvěru poskytnutého oprávněnou společnosti DESIGN OKNA s.r.o. na nákup dvoukototučové pily. Oprávněná následně směnku „nadvyplnila“, když při vyplnění směnečné sumy nezohlednila splácení úvěru, který směnka zajišťovala, ze strany společnosti BrightCon s.r.o. (která následně úvěrovou smlouvu převzala). V rámci exekuce tak oprávněná vymáhá pohledávku, která již byla ze strany společnosti BrightCon s.r.o. řádně uhrazena. Odvolacímu soudu povinný vytýká, že nezohlednil existenci a aktuální výši pohledávky oprávněné, jakož i okolnosti, které nastaly v době před a po zesplatnění pohledávky oprávněné, a nezabýval se tak otázkou, zda z důvodu splnění uložené povinnosti vykonatelnost exekučního titulu alespoň částečně nezanikla, případně zda nevznikla nebo vzniknout neměla. Odvolací soud rovněž nezohlednil, že společnost BrightCon s.r.o. převzala úvěrovou smlouvu a tudíž byla povinna k úhradě pohledávky oprávněné namísto společnosti DESIGN OKNA s. r. o., resp. povinného. Vzhledem k tomu, že povinný navrhl, aby byla exekvovaná pohledávka uspokojena prodáním dvoukotoučové pily, která byla zakoupena z prostředků získaných na základě úvěru poskytnutého oprávněnou, a tuto pilu měla mít v držení společnost BrightCon s. r. o., měl se odvolací soud rovněž zabývat otázkou, že společnost BrightCon s. r. o. dvoukotoučovou pilu pravděpodobně neoprávněně zadržuje, znemožňuje tak její zpeněžení a dopouští se trestné činnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Oprávněná ve svém vyjádření s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019) namítá, že povinný se domáhá věcného přezkumu exekučního titulu, ke kterému exekuční soud není oprávněn. Dále namítá, že dovolatel pouze opakuje vylíčení skutkového stavu tak, jak je tvrdil již v předcházejícím řízení, že předmětná pohledávka je vymáhána z titulu směnky a nikoliv z titulu úvěrové smlouvy, přičemž samotnou podstatou směnky je závazek určité osoby poskytnout majiteli tohoto cenného papíru určité plnění, přičemž směnka je závazkem nesporným. Vzhledem k tomu, že o tomto závazku bylo řádně rozhodováno v nalézacím řízení, dovolatelem předkládaná tvrzení na vykonatelnost exekučního titulu již nemohou mít vliv. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolatel ve svém dovolání především namítá, že odvolací soud nezohlednil údajné duplicitní vymáhání pohledávky v insolvenčním řízení po směnečném dlužníku, ani splácení pohledávky společností BrightCon s. r. o. Lze připustit, že pohledávka z exekučního titulu, jenž byl vydán ve vztahu k povinnému proto, že převzal směnečné rukojemství, mohla být po vydání exekučního titulu uhrazena i třetí osobou, např. směnečným dlužníkem, společností DESIGN OKNA, s. r. o., a to třeba i úplným nebo částečným uspokojením v insolvenčním řízení, jež má být vedeno vůči směnečnému dlužníku. Za takových okolností by byl dán důvod pro úplné nebo částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Žádné takové zjištění se však ze skutkových zjištění odvolacího soudu nepodává. Naopak odvolací soud zdůraznil, že sám povinný „nemá povědomí o tom, že by úvěr byl splácen i v době po vydání exekučního titulu a není schopen doložit případné nové splátky úvěru“. Samotný fakt, že oprávněná přihlásila svoji pohledávku do insolvenčního řízení vedeného vůči směnečnému dlužníku, společnosti DESIGN OKNA s. r. o., a že ji vyčíslila jinou (nižší) částkou, než na kterou zní exekuční titul, není podstatný, jestliže nebylo prokázáno, že zcela nebo zčásti zanikl dluh z exekučního titulu plněním směnečného dlužníka, třeba i v rámci insolvenčního řízení; stejně tak nebyl prokázán (a to ani částečně) ani zánik dluhu po vydání exekučního titulu v důsledku splátek společnosti BrightCon s. r. o. Tato námitka dovolatele proto nemůže přípustnost dovolání založit, neboť vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16).
Jestliže povinný poukazuje na to, že oprávněná si „nadvyplnila směnku“, protože nezohlednila, že na dluh ze smlouvy o úvěru zajištěného směnkou bylo ještě před vyplněním směnečné sumy plněno, dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím konstatuje, že povinný měl tuto okolnost namítat v nalézacím řízení a činí-li tak až ve vykonávacím řízení, nepřípustně se domáhá věcného přezkumu exekučního titulu. Totéž platí ohledně námitky povinného, podle níž v průběhu roku 2016 (tedy před vydáním exekučního titulu) mělo dojít k převzetí smlouvy o úvěru ze strany společnosti BrightCon s. r. o. a dluh měl být po dohodě mezi oprávněnou a touto společností „nahrazen závazkem novým“, a že společnost BrightCon s. r. o. měla dluh zcela doplatit.
V této souvislosti Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Stejně tak exekuční soud nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Námitky povinného směřující k závěru, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávných skutkových a právních závěrech a že je z tohoto důvodu nespravedlivé a nepřiměřené, tak nemohou být samy o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže není zcela zjevné, že exekucí dojde k takovému zásahu do práv povinného, jenž je v rozporu se samotnými základy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, nebo například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový zjevný zásah do práv povinného se však v daném případě nepodává. Z námitek povinného lze totiž zjistit pouze to, že se neztotožňuje se skutkovými závěry, o které byl opřen exekuční titul, aniž by však povinný jakkoliv vysvětlil, proč své námitky týkající se skutkových zjištění neuplatnil už v nalézacím řízení.
Návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř proto, že exekuční titul přiznává plnění, které je v rozporu s hmotným právem (v daném případě mělo být plněno před vydáním exekučního titulu), lze podat jen zcela výjimečně, je-li exekuční titul zjevným výsledkem protiprávního jednání oprávněného nebo i třetí osoby, je-li přímým produktem takové nepoctivosti a povinný se objektivně nemohl již v nalézacím řízení nebo prostřednictvím k tomu určených opravných prostředků proti exekučnímu titulu účinně bránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Jestliže povinný těchto předchozích obran za účelem vyhledání a prokázání skutečností ve svůj prospěch nevyužil nebo na ně rezignoval či uspokojivě nevysvětlil a nedoložil, proč se brání až návrhem na zastavení exekuce, nelze v zásadě realizaci exekučního titulu pokládat za zjevnou nespravedlnost, jež by naplňovala kautely ústavnosti plynoucí ze závěrů vyjádřených např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16 nebo ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14. Rovněž není na místě ani uzavřít, že by takový exekuční titul byl v rozporu s obecnými zásadami právního státu.
Povinný dále namítá, že v rámci exekuce měla být prioritně postižena především dvoukotoučová pila, která byla zakoupena z prostředků poskytnutých na základě předmětné smlouvy o úvěru. Dovolací soud k této námitce podotýká, že způsob provedení exekuce závisí na úvaze exekutora. Tato úvaha má své limity dané tím, že exekuce by měla být nařízena a provedena jen v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství (srov. §58 odst. 1,3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, srov. rovněž srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4357/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016), když zákon stanoví způsoby exekuce, které má exekutor upřednostnit (srov. §58 odst. 2 ex. řádu). Z žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by exekutor měl postihnout nejprve nebo dokonce výlučně jen ty majetkové hodnoty, které byly pořízeny za peněžní prostředky, které jsou jako pohledávka oprávněného exekučně vymáhány. Výhrada povinného ke způsobu provádění exekuce, tak jak ji vznesl, proto nemůže obstát.
Povinný má konečně za to, že k zastavení exekuce mělo dojít i proto, že společnost BrightCon s. r. o. v insolvenčním řízení vedeném proti společnosti DESIGN OKNA s. r. o. zatajila, že má ve svém držení dvoukotočovou pilu, která byla z prostředků poskytnutých na základě úvěru pořízena, a že jejím zatajením mělo dojít ke spáchání trestného činu, což měl odvolací soud zohlednit. Ani dovolacímu soudu však z okolností uvedených povinným v dovolání není zřejmé, proč by okolnost, že se od oprávněné odlišná osoba údajně měla dopustit protiprávního jednání spočívajícího v zatajení pily, měla být vyhodnocena jako jednání, které má vést k závěru, že exekuce je vůči povinnému vedena v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu