ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3196.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3196/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného D. L. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Prihodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1605/66, proti povinné J. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, pro vymožení nepeněžitého plnění, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 EXE 10/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2020, č. j. 20 Co 85/2020-170, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 20. 1. 2020, č. j. 5 EXE 10/2018-141, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Zjistil, že exekuce v projednávané věci je vedena k vymožení povinnosti povinné zdržet se rušení držby věcí movitých na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2017, č. j. 40 C 173/2017-23, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 55 Co 417/2017-85. Účastníci jsou rozvedenými manželi a současně též spoluvlastníky domu čp. XY v XY, v němž se nacházely movité věci užívané původně oběma účastníky v rámci vedení jejich společné domácnosti. V březnu roku 2016 se oprávněný ze společné domácnosti odstěhoval. Následně byla povinné v řízení vedeném k návrhu oprávněného exekučním titulem uložena povinnost zdržet se rušení držby movitých věcí specifikovaných ve výroku exekučního titulu, neboť oprávněný nemá nejméně ode dne 17. 5. 2017 v důsledku aktivního jednání povinné k tomuto majetku přístup a povinná tak ruší pokojný stav. Poměry mezi účastníky, pokud se jedná o dotčené věci movité, pak doposud nebyly s konečnou platností vyřešeny, neboť ohledně věcí, které se nacházejí v domě ve spoluvlastnictví účastníků, bylo dosaženo jen dílčí dohody v rozsahu majetku náležejícího třetímu subjektu (v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 200/2017). K námitce povinné, že z výroku exekučního titulu není zřejmé, v čí prospěch povinnost směřuje, soud prvního stupně uvedl, že exekuční titul se v dané věci týká výhradně oprávněného a povinné jakožto účastníků řízení ve věci ochrany rušené držby. Je tedy zřejmé, že povinnost uložená povinné směřuje vůči oprávněnému, a to i přesto, že ve výroku tohoto rozhodnutí, není výslovně uvedeno, vůči komu je povinná povinna zdržet se rušení držby předmětných movitých věcí. Námitka povinné o nevykonatelnosti exekučního titulu proto, že oprávněný opustil jejich společnou domácnost, taktéž nemůže obstát, neboť nelze směšovat vedení společné domácnosti účastníky a společné nakládání s jejich movitými věcmi ve společném domě. Výkon držby není možné jednomu z oprávněných subjektů jednostranně zamezovat s tvrzením, že by ten za uvedeným účelem nutně musel s druhým z nich sdílet společnou domácnost. Povinnou namítaná potřeba upřednostnění jejího práva na ochranu obydlí a soukromí, se pak v dané věci neuplatní, neboť exekučním titulem byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby věcí movitých, tedy byla poskytnuta ochrana poslednímu pokojnému stavu, kdy věci movité užívali oba účastníci společně a nyní je jeden z nich z tohoto nerušeného užívání svémocně vyloučen a nemá k předmětným věcem volný přístup.
2. K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2020, č. j. 20 Co 85/2020-170, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval a odkázal na skutkové i právní závěry soudu I. stupně a uvedl, že se soud I. stupně zcela vyčerpávajícím způsobem s námitkami povinné vypořádal. Má-li povinná za to, že rozhodnutí, na jehož základě byla předmětná exekuce nařízena, neodpovídá skutečnému právu držby, musí podat žalobu v nalézacím řízení. Pouze žalobou v nalézacím řízení lze změnit rozhodnutí vydané podle ustanovení §117 a násl o. s. ř., jež směřuje k provizorní ochraně nerušené držby bez vazby na prokázané vlastnické právo nebo jiné právo k držené věci.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že rozhodnutí, které je exekučním titulem nelze vykonat, protože v jeho výrokové části není uveden subjekt, kterému má povinná umožnit přístup k předmětným movitým věcem a určitost exekučního titulu nelze dovozovat z jeho odůvodnění, jak nesprávně uzavřely soudy obou stupňů. Exekuční titul je dále nevykonatelný i proto, že oprávněný některé movité věci nesprávně nebo nedostatečně označil, což vyplývá i z protokolu soudního exekutora ze dne 25. 6. 2018, ve kterém je uvedeno, že řada věcí uvedených v exekučním titulu neodpovídá popisu – neodpovídá jejich označení, typ, značka, rozměry apod. Oprávněný navíc svým odstěhováním ze společné domácnosti sám zapříčinil, že exekuční titul nelze vykonat, neboť předmětné movité věci užívali povinná s oprávněným, když žili ve společné domácnosti a společně hospodařili. Pokud se však oprávněný v současné době domáhá možnosti užívání těchto věcí podle stavu ke dni poslední pokojné držby, nelze tuto již znovu nastolit z důvodů na straně oprávněného a z jeho strany jde pouze o šikanózní jednání vůči povinné. Nerušeným užíváním movitých věcí ze strany oprávněného by bylo narušeno její vlastnické právo a právo na ochranu obydlí a soukromí, protože přístup k nemovitosti, v níž se uvedené věci nacházejí, vede přes nemovitosti ve výlučném vlastnictví povinné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Povinný ve svém vyjádření k dovolání povinné uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací uvedenou v usnesení soudu I. stupně i soudu odvolacího. Povinná zcela pomíjí, že ideální polovina nemovité věci, v níž se nachází movité věci, které jsou předmětem exekuce, náleží oprávněnému a že tak mimo jiné trvale brání i užívání této nemovité věci. Není chybou oprávněného, že se každého jednotlivého práva musí domáhat soudní cestou, když povinná není nikterak ochotna mu poskytnout patřičnou dobrovolnou součinnost k výkonu jeho práv. Rozhodnutí soudu, jež je exekučním titulem, je dostatečně určité, aby z něj povinná věděla, čeho se týká a jakým způsobem má umožnit oprávněnému nerušenou držbu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné v souladu s ustanovením §243d odst. 1 písm. a) zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Při přezkumu přípustnosti dovolání dovolací soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí při konfrontaci s argumenty, které vznáší povinná v dovolání (§242 odst. 2 a 3 o. s. ř.).
6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při identifikaci subjektu, v jehož prospěch byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby, dospěl k závěru, že tímto subjektem je oprávněný proto, že v nalézacím řízení vystupoval jako žalobce, jenž předmětný požadavek vznesl. Tento závěr je zcela nasnadě a koresponduje s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž soudní exekutor (exekuční soud) při identifikaci povinností, které mají být naplněny, vychází z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu jeho výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 991/2009, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3285/2019, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4859/2016). V daném případě nelze přehlédnout, že identifikace žalobce jako osoby, které je povinnost uložená ve výroku ohledně povinnosti ke zdržení se ku prospěchu, je uvedena v záhlaví exekučního titulu, když označení účastníků v záhlaví je přirozenou součástí výrokové části exekučního titulu.
7. Dovolatelka dále namítá, že exekuční titul je nevykonatelný proto, že movité věci, ohledně nichž byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby ve vztahu k oprávněnému, nebyly označeny natolik dostatečně, aby mohly být exekutorem identifikovány jako věci, které má povinná ve své dispozici, když v mnoha případech neodpovídá jejich označení, typ, značka, rozměry, atd. Toto tvrzení dovolatelky se však míjí s argumentací odvolacího soudu. Ten uvedl, že soudní exekutor při místním šetření ohledně předmětných movitých věcí zjistil, „že řada z oprávněným požadovaných věcí se na místě nenachází nebo neodpovídá popisu, k dalším povinná disponuje doklady jakožto ke svému majetku.“ Takový závěr neznamená, že by popis movitých věcí uvedených v exekučním titulu byl soudním exekutorem při místním šetření zjištěn jako zjevně nedostatečný, ale výhradně to, že některé věci nebyly na místě místního šetření nalezeny, což soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožňuje) vysvětluje tím, že povinná s nimi dále nakládala, a to v rozporu s exekučním titulem. Přístup odvolacího soudu, podle něhož k posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu ukládajícího povinnost ve vztahu ke druhově učeným movitým věcem, je zpravidla zapotřebí místního šetření, a teprve s ohledem na jeho výsledek lze přijmout případný závěr o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, přitom není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014). Jestliže tedy povinná uvádí, že exekutor při místním šetření nebyl schopen ztotožnit zjištěné movité věci s popisem movitých věcí uvedených v exekučním titulu proto, že jejich popis nebyl dostatečný (a z toho důvodu exekuční titul nemá obstát jako materiálně vykonatelný), překládá dovolacímu soudu závěr, který odvolací soud ani soud prvního stupně neučinily. Soud prvého stupně a ve shodě s ním odvolací soud totiž své rozhodnutí postavily na tom, že exekutorovi ve ztotožnění věcí popsaných v exekučním titulu zabránilo to, že s nimi dovolatelka nepřípustně nakládala, nikoliv na tom, že by důvodem pro neztotožnění věcí byl jejich zjevně nedostatečný popis v exekučním titulu. Dovolání však nelze postavit na závěrech, které odvolací soud neučinil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013, ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 692/2013, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 515/2018, či ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020).
8. Závěr odvolacího soudu, že popis předmětných movitých věcí uvedený v exekučním titulu nelze pokládat za zjevně nedostatečný, není možné pokládat za akt zjevné zvůle odvolacího soudu, když z exekučního titulu (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2017, č. j. 40 C 173/2017-23, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 55 Co 417/2017-85) je zřejmé, že exekuovaná povinnost se ukládá ve vztahu ke druhově určeným movitým věcem, k nimž oprávněný nemá přístup, jejich identifikace je s přihlédnutím k těmto okolnostem co nejpreciznější; trvání na jejich naprosté individualizaci by vedlo k odepření spravedlnosti ve vztahu k oprávněnému. Stejně tak není zjevně svévolný ani závěr odvolacího soudu, podle něhož exekutor nebyl schopen ztotožnit předmětné movité věci s částí věcí, které nalezl u povinné, proto, že s nimi povinná zřejmě neprávem disponovala. Takový závěr není v rozporu ani s obsahem protokolu soudního exekutora ze dne 25. 6. 2018, č. j. 90 EX 145/18-8, ani s tím, že mezi účastníky existují dlouhodobě napjaté vztahy, které mohou vést i k porušování právních povinností z obou stran. Jestliže odvolací soud neshledal za korektní zastavit exekuci ohledně věcí, jež podle zápisu exekutora přesně neodpovídaly jejich identifikaci v exekučním titulu, ani tento jeho závěr nelze pokládat za projev svévole. Ze zápisu exekutora se totiž nepodává, že by povinnou uváděné údajné nepřesnosti v jejich indentifikaci samy o sobě vedly k závěru, že tyto věci nelze na základě exekučního titulu a místního šetření ztotožnit s movitými věcmi, ohledně nichž podle exekučního titulu má povinná umožnit držbu oprávněným. Odvolací soud přitom správně vycházel z exekučního titulu a z toho, že druhově určené věci uvedené v exekučním titulu v době jeho vydání skutečně byly v dispozici oprávněné. Opačný přístup by nepřípustně a bez zjevného důvodu vedl k přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu, která ve vykonávacím řízení v zásadě není na místě (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014).
9. Jde-li o námitku povinné, že nucená realizace exekučního titulu je ze strany oprávněného šikanózní, neboť před uspokojením jeho práva na ochranu držby k movitým věcem uvedeným v exekučním titulu je třeba upřednostnit právo povinné na ochranu soukromí a obydlí, když věci se nacházejí v prostorách, které využívá k bydlení, ze skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně plyne, že neurovnaná a vyhrocená situace mezi účastníky jako bývalými manžely existovala již v době vydání exekučního titulu, stejně tak už v době jeho vydání oprávněný nesdílel s povinnou společnou domácnost v předmětných prostorech právě následkem těchto neurovnaných vztahů. Dosud přetrvávající konflikty mezi účastníky tedy nejsou skutečností, která by nastala po vydání exekučního titulu a která by mohla vést ke zvažování, zda s ohledem na animozitu mezi účastníky je na místě uzavřít, že exekuci je třeba zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Dovolatelka dále namítá, že oprávněný svým odstěhováním a opuštěním společné domácnosti sám zapříčinil, že exekuční titul nelze vykonat. Předmětné movité věci užívali s oprávněným společně v rámci výkonu svého práva na soukromí a obydlí, když žili ve společné domácnosti a společně hospodařili. Pokud se však oprávněný v současné době domáhá možnosti užívání movitých věcí podle stavu ke dni poslední pokojné držby, nelze tuto pokojnou držbu znovu navodit z důvodů na straně oprávněného (ukončení vztahu s povinnou, odstěhování se). - I tato dovolatelkou popsaná situace vznikla ještě před vydáním exekučního titulu (oprávněný se ze společné domácnosti odstěhoval v březnu roku 2016 a exekuční titul byl vydán dne 7. 7. 2017). Také další okolnosti uváděné povinnou (že se oprávněný z nemovitosti, v níž se předmětné věci mají nacházet, údajně dobrovolně odstěhoval a že přístup k movitým věcem lze uskutečnit jen skrze nemovité věci ve výlučném vlastnictví povinné), nebo okolnost, že se oprávněný údajně šikanózně pokouší vstupovat do nemovitosti, v níž se předmětné movité věci mají nacházet, nejsou okolnostmi, které jsou ve srovnání se situací v době vydání exekučního titulu nové a proto nemohou bez dalšího odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř..
11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání povinné není přípustné, a proto jej v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu