ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3303.2019.3
sp. zn. 20 Cdo 3303/2019-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného V. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, proti povinné 2P Paulowicz a partner, a. s. , se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Ve Žlíbku 1800, identifikační číslo osoby 28977866, zastoupené JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlejnická 1547/13, pro 901 170,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 12954/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 17 Co 317/2017-227, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 17 Co 317/2017-227, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. května 2017, č. j. 73 EXE 12954/2014-199, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 5. 2017, č. j. 73 EXE 12954/2014-199, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené k vymožení pohledávky ve výši 901 170,66 Kč s příslušenstvím u soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, pod sp. zn. 124 EX 20341/2014, podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2013, č. j. 4 Cm 148/2011-416, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 3 Cmo 439/2013-509.
2/ Návrh na zastavení exekuce povinná založila na tvrzení, že oprávněný není legitimován k podání návrhu na zahájení exekučního řízení, neboť existence smlouvy o postoupení vymáhané pohledávky mezi původním věřitelem FALKE s. r. o. a oprávněným (postupníkem) ze dne 19. 9. 2014 byla povinné oznámena původním věřitelem až po zániku vymáhaného závazku v důsledku započtení (až dne 21. 10. 2014), došlo-li k započtení vzájemné pohledávky povinné vůči společnosti FALKE s. r. o. již dne 3. 10. 2014 (tj. dnem doručení zápočtu datovaného 2. 10. 2014 společnosti FALKE s. r. o.). K zápočtu došlo až v okamžiku, kdy bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 10. 9. 2014, č. j. 3 Cmo 439/2013-509, postavena „najisto“ v řízení uložená povinnost dovolatelky zaplatit FALKE s. r. o. částku 901 170,66 Kč s příslušenstvím.
3/ Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že pohledávka oprávněného nezanikla započtením vzájemné pohledávky povinné, jestliže započítávaná pohledávka ve výši 802 987,29 Kč (ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 30. 10. 2013 mezi společností Corekt & Corekt s. r. o. jako postupitelem a povinnou jako postupníkem) v době zápočtu neexistovala. Povinná v průběhu řízení „žádné odpovídající doklady“ o doručení oznámení o postoupení pohledávky a „učinění započtení“ nedoložila, vyjma data 2. 10. 2014, tedy postoupení pohledávky oznámila „až po roce od podepsání smlouvy z 30. 10. 2013“. Podle výsledků dokazování povinná v době předchozí neměla postupní smlouvu ze dne 30. 10. 2013 „k dispozici“. Současně soud prvního stupně dovodil, že FALKE s. r. o. „ke dni 15. 9. 2014“ pohledávku ve výši 802 987,29 Kč zaplatila, pohledávka proto ke dni 3. 10. 2014, kdy mělo dojít k započtení, neexistovala. Námitku povinné o nedostatku legitimace oprávněného označil soud prvního stupně za účelovou, neboť smlouva o postoupení vymáhané pohledávky ze dne 19. 9. 2014 obsahuje nezbytné náležitosti a byla povinné postupitelem včas a řádně oznámena. Soud prvního stupně zamítl návrhy povinné na doplnění dokazování, mj. výslechem svědka J. Ž., který za Corekt & Corekt s. r. o. podepisoval smlouvu o postoupení pohledávky z 30. 10. 2013 a v jehož „režii“ mělo podle zjištění soudu vše probíhat; vzhledem k právnímu názoru je takový výslech nadbytečný (shodně i další navržené důkazy ohledně zániku započítávané pohledávky). Zároveň konstatoval, že povinná svá tvrzení podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neprokázala a není dán důvod k zastavení exekuce (§268 o. s. ř.).
4/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 17 Co 317/2017-227, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že „neexistence pohledávky způsobilé k započtení, jejíž existence byla povinným tvrzena, pak byla spolehlivě prokázána již před soudem prvního stupně a odvolací soud tak na podrobné a správné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně odkazuje“. Odvolací soud doplnil, že oprávněný je v exekučním řízení legitimován na základě postupní smlouvy ze dne 19. 9. 2014, uzavřené k tomu oprávněným zástupcem postupitele (jednatelem FALKE s. r. o.). Započítávaná pohledávka byla ke dni 15. 9. 2014 společností FALKE s. r. o. zcela uhrazena (věřitelské společnosti Corekt & Corekt s. r. o.), takže zanikla a nemohla být později započtena povinnou.
5/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vymezila způsobem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003), případně, „pokud by byly pochyby o ustálenosti rozhodovací praxe“, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to
A/ zda „může soud dovodit, že povinný v řízení o návrhu na zastavení exekuce neprokázal ve smyslu ustanovení §120 o. s. ř. svá tvrzení, když zároveň odmítl provést důkazy navrhované povinnou k prokázání jejích tvrzení“ ;
B/ zda „je soud v rámci exekučního řízení povinen při vznesení námitky započtení provést dokazování v rozsahu, v jakém by tato námitka byla zkoumána v rámci nalézacího řízení“ ; a
C/ zda „je pro rozhodnutí soudu o nadbytečnosti důkazu dostatečný obecný odkaz na právní názor soudu, bez bližší specifikace, o jaký právní názor se jedná a o jaké úvahy, důvody či důkazy se opírá“ .
6/ Povinná upřesnila, že skutečnost o zaplacení započítávané pohledávky společností FALKE s. r. o. rozporovala a navrhovala (již před soudem prvního stupně) výslech svědka J. Ž., který za Corekt & Corekt s. r. o. uzavíral postupní smlouvu a o stavu v této společnosti měl mít podrobné informace, a dále důkazy účetnictvím FALKE s. r. o., z nichž by vyplynulo, že k úhradě uvedeného závazku nedošlo a s ohledem na finanční situaci FALKE s. r. o. ani dojít nemohlo. Dovolatelka zdůraznila, že soud prvního stupně sám uznal, že J. Ž. měl v posuzované věci „zcela stěžejní postavení“, přesto jeho výslech neprovedl pro nadbytečnost a bez bližšího vysvětlení svých úvah. Odvolací soud takový postup v obecné rovině aproboval a věcí se blíže nezabýval. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení - povinnou (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v otázce výkladu ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., tj. v otázce důkazní povinnosti účastníka a rozhodování soudu o rozsahu dokazování, je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), protože se odvolací soud (a současně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolání je rovněž opodstatněné.
8/ Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
9/ Podle §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
10/ Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li účastník důkazní povinnost vyplývající z ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2020, sp. zn. 23 Cdo 707/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 33 Cdo 438/2017).
11/ Dovolací soud zároveň ve své judikaturní praxi upřesnil, že neprovede-li soud důkaz navržený účastníkem pro jeho nadbytečnost, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019). Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§120 odst. 4 o. s. ř.) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016).
12/ V kontextu řešené otázky je rozhodné, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatelka nesplnila důkazní břemeno (neprokázala svá tvrzení) za situace, kdy část dovolatelkou navržených důkazů soudy neprovedly pro nadbytečnost a rozhodly v neprospěch důkazy navrhujícího účastníka řízení. Tím se - formálně vzato - odvolací soud (a soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud převážně odkázal) dostal do zřejmého rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedený judikatorní rozpor musí současně splňovat i materiální rovinu, tedy zda navrhované důkazy mají pro řešení právní otázky potřebnou vypovídací hodnotu, zda nejsou nadbytečné. Bylo-li předznamenáno, že povinná těmito důkazy hodlala prokazovat, že její započítávaná pohledávka před zápočtem nezanikla splněním (že existovala), je tím vyloučeno, že by se důkazy týkaly zjevně pro rozhodnutí bezvýznamné skutečnosti; z podstaty navrhovaných důkazů (výslechem svědka Ž. a účetních dokladů FALKE s. r. o.) nelze rovněž apriorně dovodit jejich nezpůsobilost prokázat tvrzenou skutečnost.
13/ Předchozí úvahy korespondují se způsobem odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně. Nelze na straně jedné označit svědka Ž. za osobu, v jehož režii mělo „vše“ (tj. ohledně započítávané pohledávky) probíhat, na straně druhé tohoto svědka nevyslechnout s argumentací, že jeho výpověď je vzhledem k právnímu názoru - v této souvislosti neupřesněnému - nadbytečná.
14/ Nejsou-li za vylíčeného stavu dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání či pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a zároveň usnesení soudu prvního stupně, pro které platí stejné kasační důvody, podle §243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž soud prvního stupně bude respektovat projevenou důkazní aktivitu dovolatelky (minimálně vyslechne „klíčového“ svědka J. Ž.).
15/ Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
16/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu