ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4263.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4263/2019-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Green Ways s.r.o. se sídlem v Praze 1, Ovocný Trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25575767, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, proti žalované SANNY TEA s.r.o. se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 26686961, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 30/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 3 Cmo 218/2018-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Marka Hoskovce, advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 21 Cm 30/2017-128, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v částce 150 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalované porušujícím právo žalobkyně k její ochranné známce a jednáním v nekalé soutěži.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou národní slovní ochranné známky „GREEN WAYS“ s právem přednosti od 29. 1. 2003 zapsané mj. pro třídy výrobků vitamíny, minerály a potravinové doplňky ne pro lékařské účely. Žalovaná v období od 15. 5. 2017 do 20. 9. 2017 nabízela prostřednictvím svých internetových stránek k prodeji, prodávala a distribuovala výrobek s názvem „Health Mlady Ječmen“, přičemž při popisu tohoto výrobku a též na textu na zadní straně etikety tohoto výrobku užila část textu z internetových stránek žalobkyně, včetně slov „green ways“. Žalovaná na svých internetových stránkách nabízí především čaje, kávu a pochutiny, pšeničné klíčky, himalájskou sůl, rýžové vločky aj. Dostupnost prakticky veškerých produktů žalované skladem je menší než 100 kusů. V předmětném období prohlíželo nabídku mladého ječmenu na internetových stránkách žalované 27 návštěvníků, kteří celkově na stránce strávili necelé 3 minuty. Na výzvu žalobkyně žalovaná vytýkaný závadný stav odstranila.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se zjištěným jednáním dopustila nekalosoutěžního jednání ve smyslu §2976 odst. 1 o. z. a zásahu do práv k ochranné známce ve smyslu §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném do 31. 12. 2018), avšak vzhledem k počtu oslovených zákazníků žalované by mohla vzniknout žalobkyni jen újma tak malá, že by rozhodně nebylo na místě odčinit ji v penězích, vhodné a slušné by bylo se za dané pochybení omluvit. Odvolací soud dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že požadovaná peněžitá satisfakce, kterou žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně „bezdůvodně“ snížila o více než 50 %, není dle odvolacího soudu ve smyslu §5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství (dále též „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“), ve znění účinném do 27. 12. 2018, a rovněž ve smyslu §2988 o. z. ve spojení s §2894 odst. 2 o. z. a §2951 odst. 2 o. z. jedinou možnou náhradou za nekalosoutěžní jednání ani za zásah do práv k ochranné známce. V daném případě nebyly dle odvolacího soudu splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neboť základním předpokladem je vždy sama existence určité nemateriální újmy a bylo věcí žalobkyně prokázat, že taková újma vznikla a že vznikla v takovém rozsahu, že přiznání peněžité satisfakce je na místě. Žalobkyně však v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že jí vznikla nemajetková újma, ani v rozsahu, v jakém měla tato újma vzniknout, a že nebylo možno ji reparovat jinak než peněžitým zadostiučiněním. Rozsah a způsob použití označení „green ways“ na výrobcích žalované vylučoval, že by mohlo dojít ke snížení rozlišovací schopnosti ochranné známky žalobkyně, případně že by mohla vzniknout žalobkyni újma, kterou popsala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení pěti otázek hmotného a procesního práva, které ve svém dovolání vymezila.
Svoji první otázku směřuje žalobkyně k posouzení, zda lze v rámci řízení o úmyslném porušení práv k firmě, k ochranné známce a o porušení pravidel hospodářské soutěže formou vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti rozhodnout tak, že přestože k takovému úmyslnému deliktnímu jednání došlo, a to prostřednictvím veřejnosti přístupné sítě internet, toto jednání trvalo minimálně po dobu 5 měsíců, nebyla jím žalobkyni způsobena žádná nemajetková újma, tj. zda je myslitelné, aby výše popsané jednání žádnou nemajetkovou újmu nezpůsobilo. Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Shrnujíc jí tvrzený skutkový děj spatřuje žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci v tom, že odvolací soud dostatečně nezohlednil, že jednáním žalované došlo ke snížení rozlišovací způsobilosti její ochranné známky a k poškození její pověsti a že jednání žalované bylo úmyslné, přičemž je neakceptovatelné, aby menší soutěžitelé mohli bez jakékoliv sankce takto jednat, pokud to budou činit v omezené míře a budou mít skladě 50 až 100 kusů protiprávně označeného zboží nebo pokud nebudou se svou podnikatelskou činností dostatečně úspěšní. Jednáním žalované navíc došlo k porušení několika průmyslových práv žalobkyně, a to v celorepublikovém dosahu vzhledem k použití internetových stránek, přičemž záměrem žalované jistě nebylo, aby návštěvnost jejích internetových stránek byla co nejmenší, nýbrž naopak těžit z úsilí žalobkyně, a bylo tak jen věcí náhody či špatné marketingové strategie, že byly prodeje závadného zboží tak nízké. Jednání žalované pouze proto nemůže být posuzováno jako méně závažné. Žalobkyně tak má za to, že újma na její straně vznikla už pouhým neoprávněným veřejným použitím její firmy a obchodní známky a nárok na přiměřené zadostiučinění je jedním z nároků osob, jejichž práva jednáním v hospodářské soutěži byla nejen porušena, nýbrž pouze ohrožena. Při zjišťování rozsahu způsobené nemajetkové újmy je třeba přijmout tzv. důkaz všeobecnou zkušeností, kdy k jeho určení by mělo dojít odhadem soudu na základě zvážení specifik konkrétního případu.
Žalobkyně dále shledává dovolání přípustné pro řešení své druhé formulované otázky hmotného práva, zda lze v rámci řízení o přiměřeném zadostiučinění za úmyslné porušení práv k firmě, k ochranné známce a o porušení pravidel hospodářské soutěže zcela pominout sankční funkci přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se v tomto směru vztahují k ochraně osobnosti člověka. Od této rozhodovací praxe se pak odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v případě úmyslného porušení průmyslových práv je třeba zohlednit sankční funkci přiměřeného zadostiučinění, jak vyplývá obdobně ze závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 ve věci sp. zn. 29 Odo 652/2001, ze dne 3. 5. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 447/2006 a ze dne 27. 7. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 a rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 1586/09.
Svojí třetí otázkou hmotného práva žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k řešení, zda mají soudy při posuzování nároků na přiměřené zadostiučinění za civilní delikty, jimiž došlo k porušení práv k firmě, ochranné známce a pravidel hospodářské soutěže zohledňovat u deliktu tzv. prvky materiální povahy, resp. zda lze tyto prvky zohlednit tak, že soud konstatuje, že navzdory porušení práva nedošlo na straně poškozeného k újmě, a zda mají být tyto prvky zohledňovány i v otázce samotné existence nemateriální újmy nebo výlučně v otázce formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně v tomto směru vytýká odvolacímu soudu závěr, že na straně žalobkyně nedošlo k nemajetkové újmě z důvodu zjištění, že protiprávně označeného zboží se prodalo jen malé množství a návštěvnost internetových stránek žalované byla nízká. Odkazujíc na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4661/2007 má žalobkyně za to, že tyto dva prvky jsou kvantifikovatelnými prvky materiální povahy a jako takové by měly být pouze pomocným kritériem v otázce formy a výše přiměřeného zadostiučinění, neboť vyjadřují míru intenzity zásahu, nikoli však v otázce samotného vzniku nemajetkové újmy. Postup odvolacího soudu tak dle žalobkyně prakticky znemožňuje hájit její „nehmotná práva“.
Žalobkyně dále shledává dovolání přípustné pro řešení své čtvrté otázky, a to otázky procesního práva, zda je možné konstatovat, že žalobkyně samotnou existenci jí utrpěné újmy netvrdila a neprokázala v případě, že byla soudem poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pouze ve vztahu ke skutečnostem zakládajícím výši této újmy, když navíc jí navržené důkazy nebyly soudem provedeny. Žalobkyně má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neunesení jejího důkazního břemene ohledně vzniku nemajetkové újmy, ačkoli žalobkyně byla podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena pouze o tom, aby doplnila tvrzení a navrhla důkazy k intenzitě (závažnosti) jednání žalované. Žalobkyně následně navrhla jí citované důkazy, které měly zpochybnit tvrzení žalované o počtu prodaných závadných výrobků a návštěvnosti internetových stránek žalované. Návrhu na vyžádání těchto důkazů, kterými disponovala pouze žalovaná, soud nevyhověl.
Konečně žalobkyně vymezuje svoji pátou otázku, jež je otázkou hmotného práva, zda lze dovodit neoprávněnost žalovaného nároku i z toho, že žalobkyně snížila během řízení na základě poučení senátem soudu prvního stupně původně žalovanou částku přiměřeného zadostiučinění a zda může být právem aprobovaný procesní postup žalobkyně vykládán v rámci řízení k její tíži.
Odvolacímu soudu žalobkyně vytýká, že legitimní postup při částečném zpětvzetí její žaloby byl v napadeném rozhodnutí v rozporu s právem přičten k její tíži, když odvolací soud uvedl, že z procesního postupu žalobkyně lze dovodit neoprávněnost jejího hmotněprávního nároku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné. Žalobkyně ve svém dovolání napadá nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu namísto nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně neunesla v řízení své důkazní břemeno a neprokázala, že by jí újma vznikla v takovém rozsahu, který by požadovanou satisfakci odůvodňoval. Jestliže žalobkyni újma vznikla, pak dle názoru žalované pouze v zanedbatelném rozsahu, který v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu újmou není. Zůstalo tak na straně žalobkyně pouze u obecných (byť houževnatých) tvrzení. Zákon přitom upřednostňuje jiné formy odčinění nemajetkové újmy před zadostiučiněním v penězích. Soudní praxí je navíc vyzdvihována nemateriální stránka satisfakce na úkor té sankční. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013 a ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Svoji první, třetí a částečně i čtvrtou otázku vztahuje dovolatelka k (hmotněprávnímu i procesnímu) posouzení podmínek samotného vzniku nemajetkové újmy v důsledku porušení průmyslových práv dovolatelky ze strany žalované a jejího jednání v nekalé soutěži. Na této úvaze však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že podmínkou vzniku práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je existence nemajetkové újmy, jejíž vznik je dovolatelka povinna v řízení prokázat, pro jeho rozhodnutí je v konečném důsledku určující závěr, že v řízení nebyl zjištěn takový rozsah škodlivých následků jednání žalované, aby způsobenou nemajetkovou újmu dovolatelky bylo přiměřené odčinit poskytnutím zadostiučinění v penězích. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nezávisí na otázce vzniku nemajetkové újmy na straně dovolatelky, nýbrž na posouzení přiměřenosti jejího odškodnění vzhledem ke zjištěným okolnostem o povaze této nemajetkové újmy (resp. o rozsahu a intenzitě zásahu do nemajetkové sféry dovolatelky). Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který uzavřel, že vzniklou újmu dovolatelky by bylo na místě přiměřeně odčinit nepeněžitou satisfakcí ve formě omluvy, kterou však dovolatelka nepožadovala.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení skutečností zakládajících samotný vznik nemajetkové újmy na straně dovolatelky nezávisí (resp. toto posouzení není pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující), nemohou jí vymezené otázky hmotného či procesního práva týkající se právě podmínek vzniku nemajetkové újmy, resp. jejich zjištění v řízení, přípustnost dovolání v projednávané věci založit.
Obdobný závěr pak platí i ve vztahu k páté otázce (hmotného práva) vymezené dovolatelkou, neboť pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze stejných důvodů nebyla určující ani úvaha o důsledcích (subjektivního) procesního postupu dovolatelky spočívajícího v částečném zpětvzetí žaloby, nýbrž právě závěr o přiměřenosti požadované satisfakce v penězích vzhledem k (objektivnímu) rozsahu škodlivých následků jednání žalované a povaze způsobené nemajetkové újmy dovolatelky zjištěné s ohledem na konkrétní okolnosti věci.
Ani čtvrtá otázka vymezená dovolatelkou v části, jež se týká řešení otázky procesního práva, zda je možno rozhodnout o věci na základě závěru o neunesení důkazního břemene účastníkem řízení za situace, kdy soud účastníkem navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení neprovedl, přípustnost jejího dovolání nezakládá.
Dovolatelce je možno přisvědčit v názoru, že neprovede-li soud důkaz navržený účastníkem pro jeho nadbytečnost, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 ve věci sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Zároveň však dovolací soud ve svém rozhodování vyložil, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li účastník důkazní povinnost vyplývající z ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Dovolatelka své důkazy, jež nebyly v řízení provedeny, navrhovala (a to i dle vlastní argumentace obsažené v dovolání) za účelem „zpochybnění tvrzení žalované“ o počtu prodaných závadných výrobků a o počtu návštěvníků internetových stránek žalované.
Ohledně tohoto skutkového zjištění však odvolací soud, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která v průběhu odvolacího řízení nedoznala změn, své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou nezaložil. O konkrétním počtu prodaných závadných výrobků a o počtu návštěvníků internetových stránek žalované dospěly soudy v projednávané věci na základě provedeného dokazování k (pozitivnímu) prokázanému skutkovému zjištění. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není ve vztahu k tvrzení dovolatelky, k jehož prokázání své (v řízení neprovedené) důkazy navrhovala, založeno na stavu tzv. důkazní nouze, a tudíž ani na otázce podmínek pro rozhodování věci na základě břemene důkazního, k níž dovolatelka přípustnost svého dovolání ve své čtvrté otázce vztahuje.
Přitom samotná správnost skutkových zjištění soudů o rozsahu škodlivých následků jednání žalované dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto dovolání není ani pro zbývající část čtvrté otázky, v níž dovolatelka předkládá k řešení předmětnou otázku procesního práva, přípustné, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Ve vztahu k druhé otázce vymezené dovolatelkou týkající se přiměřenosti odčinění nemajetkové újmy poskytnutím satisfakce v peněžité formě, resp. účelu peněžité satisfakce, v případě porušení práv k průmyslovému vlastnictví či jednáním v nekalé soutěži dovolací soud ve svém rozhodování dospěl (a to již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) k závěru, že zákon upřednostňuje nepeněžitou satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění a nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu na základě zjištěných rozhodujících skutečností, jež jsou podkladem pro odpovídající úvahu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 511/2006).
Přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má v zásadě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení zadostiučinění by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční, kdy sankce postihuje toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování závadného jednání, rovněž i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že se závadné jednání nevyplácí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3964/2011).
Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1318/2004).
Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu §2894 odst. 2 věty první o. z. je v případě porušení průmyslových práv stanoveno v §5 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zde ve znění účinném do 27. 12. 2018) a v případě jednání v nekalé soutěži v §2988 o. z., přičemž samotný způsob odčinění nemajetkové újmy se posoudí podle §2951 odst. 2 o. z. (resp. v případě porušení průmyslových práv podle §5 odst. 4 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), jinak ve smyslu §2894 odst. 2 věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.
V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud ve své volné úvaze na základě konkrétních skutkových zjištění o okolnostech věci (jež sama dovolacímu přezkumu dle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají), a to včetně zjištění o rozsahu a době trvání závadného jednání žalované, o jeho ukončení na výzvu dovolatelky, o povaze porušených práv dovolatelky, o počtu prodaných závadných výrobků, resp. o množství zákazníků oslovených nabídkou žalované, a o způsobu použití předmětného označení na výrobcích žalované, k závěru, že vzhledem k rozsahu a povaze vzniklé nemajetkové újmy na straně dovolatelky se nejeví poskytnutí požadovaného zadostiučinění v peněžité podobě, jež má z hlediska formy odčinění nemajetkové újmy povahu spíše výjimečnou, jako přiměřené, nikterak se odvolací soud od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Proto ani dovolatelkou vymezená druhá otázka přípustnost jejího dovolání nezakládá.
Pouze pro úplnost ve vztahu k výtce dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil povahu porušení průmyslových práv a jednání v nekalé soutěži jako deliktů (rovněž) ohrožovacích, lze uvést, že podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014 je nutno ve smyslu §2894 odst. 2 věty druhé o. z. (rovněž) v případě porušení průmyslových práv či jednání v nekalé soutěži důsledně rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany průmyslových práv či ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku (resp. pohledávce) k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla.
Proto v poměrech projednávané věci nemůže být samo o sobě významné, zda jednáním žalované bylo právo průmyslového vlastnictví dovolatelky či její postavení v hospodářské soutěži ohroženo či porušeno, nýbrž zda v důsledku takového protiprávního jednání žalované skutečně vznikla dovolatelce nemajetkové újma a zda vzhledem k povaze této újmy je poskytnutí zadostiučinění v požadované formě a výši přiměřené.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. 3. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu