ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3324.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3324/2020-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněné NUOVA LAMIERCOP S. R. L. , identifikační číslo 02415260286, se sídlem v Piazzola sul Brenta (PD), Via P. P. Pasolini 18, Italská republika, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti povinné MEP MONTAGGI s. r. o ., identifikační číslo osoby 26043122, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí cizího soudu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 256/2017, o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 25 Co 143/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 1800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta oprávněné JUDr. Tomáše Běliny.
Odůvodnění:
1. Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 7. 1. 2020, č. j. 22 C 256/2017-85, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 prohlásil platební rozkaz Obecného soudu v Padově č. 5186/2014 ze dne 26. 11. 2014, RG č. 11591/2014, za vykonatelný na území České republiky a zavázal povinnou k úhradě nákladů řízení oprávněné ve výši 5812 Kč k rukám advokáta. Městský soud v Praze současně uložil povinné k úhradě i náklady odvolacího řízení 4356 Kč k rukám advokáta oprávněné. Odvolací soud uvedl, že je při přezkumu v této věci omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení Brusel I“), které se použije s ohledem na čl. 66 odst. 1 Nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2008; ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018; ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3785/2010; shodně i rozhodnutí SDEU C-139/10). Soud dožádaného členského státu, v němž byl podán opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v členském státě původu společně s osvědčením dle čl. 54, má pravomoc ověřit soulad mezi informacemi obsaženými v uvedeném osvědčení a důkazy (srov. rozhodnutí SDEU C-619/10). Český soud nemůže ignorovat případný fakt, že povinnému nebyly písemnosti vůbec doručovány, ale není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3811/2018; ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. 20 Cdo 5769/2017).
2. Podle odvolacího soudu byly ve věci formálně splněny všechny předpoklady pro prohlášení vykonatelnosti, neboť bylo předloženo cizozemské rozhodnutí vydané v členském státě Evropské unie i osvědčení na standardním formuláři dle přílohy V Nařízení Brusel I. Jelikož námitky povinné (že řízení u italského soudu bylo vedeno bez jejího vědomí a předmětný platební rozkaz jí nebyl doručen) jsou podřaditelné pod důvody uvedené v čl. 34 bod 2 Nařízení Brusel I, soud dále zjistil, že exekuční titul byl povinné doručován italským soudem prostřednictvím poštovních služeb na adresu zapsanou v obchodním rejstříku jako adresa sídla povinné společnosti a podle dodejky ze dne 13. 8. 2015 byl na této adrese převzat. Povinná o exekučním titulu ví a u italského soudu nepodala žádný opravný prostředek. Požaduje-li povinná po českém soudu, aby přezkoumal správnost závěru italského soudu o řádném doručení platebního rozkazu, nemá její požadavek oporu v právní úpravě, protože český soud nemůže přezkoumávat řádnost procedury doručení, která skutečně proběhla. Tato otázka by mohla být zkoumána jen italským soudem, pokud by povinná podala opravný prostředek proti platebnímu rozkazu.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla dovoláním povinná s tvrzením, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka vznáší otázku, zda má cizozemský soud správně doručovat žalovanému nebo osobě která byla oprávněna písemnost převzít, případně oběma, za situace, kdy doručuje na adresu, kde sídlí více společností (tzv. virtuální sídlo). Dovolatelka má za to, že italský soud nesprávně doručoval, jelikož obeslal pouze ji a nikoli spíše/také společnost NOVANTIS s. r. o., která byla údajně zmocněna k přebírání veškerých písemností povinné a v době doručování sídlila na adrese Praha 1, Tržiště 372/1 (poukazuje na závěry, podle nichž se český soud omezí na zjištění, že italský soud odeslal své rozhodnutí na příslušnou adresu povinné osoby nebo osoby, která byla oprávněna písemnost za ni převzít). Vytýká, že se odvolací soud řádně nevypořádal s argumentem oprávněnosti zastupování pro doručování.
4. Dovolatelka dále klade otázku, do jaké míry český soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti cizozemského soudního rozhodnutí nemusí přezkoumávat proceduru doručování, aniž by tím porušil zásadu ochrany veřejného pořádku ČR, podle níž musí být návrh na zahájení řízení a předvolání k jednání řádně doručeno účastníku nebo jeho zástupci (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 2. 2007, sp. zn. Ncu 290/2006). Uznání rozhodnutí brání i to, obchází-li kogentní ustanovení procesní povahy zakotvená v právním řádu ČR (těmi jsou předpisy o doručování písemností a o doručujících orgánech obsažená v o. s. ř.). Odvolací soud měl podle dovolatelky přezkoumávat alespoň ty skutečnosti, které by byly jinak neslučitelné s naším veřejným pořádkem i právem na spravedlivý proces (konkrétně §173 odst. 1 o. s. ř. o tom, že platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou a že náhradní doručení je vyloučeno; §172 odst. 2 o tom, že platební rozkaz nelze vydat, má-li být doručen žalovanému do ciziny). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc k dalšímu řízení, případně aby jej sám změnil. Rovněž navrhla, aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť vedení exekuce spojené s nemožností disponovat s finančními prostředky by mělo dopad na další závazky povinné.
5. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek je správný. Podle §137 občanského zákoníku se každý může dovolávat sídla společnosti zapsaného v obchodním rejstříku. Exekuční titul byl doručován do sídla povinné a skutečnost, že za ni přebírá poštu někdo jiný (poskytovatel virtuálního sídla), jde k tíži povinné. Doručovaná pošta byla předána osobě oprávněné zásilku převzít (společnosti NOVANTIS s. r. o.), exekuční titul byl tedy řádně doručen. Doručuje se zásadně adresátovi, požadavek na doručení společnosti NOVANTIS s. r. o. je nelogický, osoba pověřená (zmocněná) k přebírání zásilek za adresáta musí svou způsobilost doručujícímu prokázat. Povinná měla své námitky uplatnit před italským soudem. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Ncu 290/00 není vhodný, neboť se týkal uznání rozhodnutí vydaného v USA ve věcech manželských, státy Evropské unie však disponují speciální úpravou, kterou je třeba aplikovat přednostně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl, a oprávněné přiznal náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle článku 38 odst. 1 Nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.
8. Podle článku 41 Nařízení Brusel I rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35.
9. Podle článku 34 odst. 1. Nařízení Brusel I se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.
10. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti již opakovaně otázkou rozsahu přezkumu samotného doručování listin soudy jiného členského státu ve vztahu k zachování zásady ochrany veřejného pořádku České republiky zabýval. Ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5180/2008, přijal závěr, že jestliže rozsudek vydaný v jiném členském státě Evropské unie je v tomto státě (zemi původu) vykonatelný a jsou-li splněny formální náležitosti uvedené v čl. 41 Nařízení Brusel I, je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný na území České republiky (pokud jde o samotné doručování rozhodnutí, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn.. 20 Cdo 3811/2018). Nejvyšší soud v dané souvislosti zdůraznil, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 2. 1988, C-145/86 H. L., M. H. proti A. K.). Obecně tak musí být porušena nějaká podstatná zásada, na které je právní řád země, v níž se o výkon žádá, založena.
11. Exekučním titulem v souzené věci je platební rozkaz Obecného soudu v Padově č. 5186/2014 ze dne 26. 11. 2014, RG č. 11591/2014. Oprávněná soudu předložila ve smyslu článku 53 Nařízení Brusel I stejnopis rozhodnutí a dále osvědčení o vykonatelnosti ve smyslu článku 54 a 58 Nařízení Brusel I. Z osvědčení vyplývá, že rozhodnutí je vykonatelné v zemi původu (srov. čl. 40 a násl. spisu). Městský soud v Praze v souvislosti s odvoláním povinné zjistil, že exekuční titul byl povinné doručován italským soudem prostřednictvím poštovních služeb na adresu zapsanou v době doručování až doposud v obchodním rejstříku jako adresa sídla povinné společnosti a byl na této adrese převzat. Přestože povinná o exekučním titulu ví, u italského soudu nepodala žádný opravný prostředek.
12. Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud postupoval správně, shledal-li ve věci všechny předpoklady prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na území České republiky. Námitka, že se odvolací soud řádně nevypořádal s výtkami týkajícími se správnosti doručování exekučního titulu, není na místě, zkoumání bližších okolností doručování by za dané situace bylo nadbytečné. Kromě toho nemá požadavek na doručení exekučního titulu v projednávané věci (i) společnosti NOVANTIS s. r. o. oporu v českém právním řádu, a tedy nemůže prezentovat žádnou podstatnou zásadu, na níž je český právní řád založen (jejíž případné porušení by mohlo odůvodnit neuznání tohoto rozhodnutí ve smyslu čl. 34 Nařízení Brusel I). Jde-li o odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 2. 2007, sp. zn. Ncu 290/2006, nelze jej pokládat za případný, protože se týká jiné než řešené problematiky.
13. Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, a dovolání směřující výslovně proti výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti již nezbýval.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu