ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4229.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4229/2019-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné G Trade spol. s r. o. , se sídlem v Komořanech 54, identifikační číslo osoby 27701051, zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti povinnému V. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na květnici 713/7, pro 499 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 2789/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 58 Co 223/2017-436, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 58 Co 223/2017-436, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. února 2017, č. j. 14 EXE 2789/2014-399, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 16306/14. Exekučním titulem je v dané věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 11. 4. 2012 Mgr. Pavlem Vavříčkem, notářem v Brně, pod sp. zn. NZ 422/2012, N 433/2012, jímž se povinný (osobně i v zastoupení společnosti ČESKÁ SLAVONIA s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Hostinského 1533/4, identifikační číslo osoby 25054635) zavázal k úhradě pohledávek v celkové výši 1 518 039 Kč, vzniklých z obchodního styku na základě kupních smluv ze dne 10. 11. 2011, č. 041111, ze dne 20. 12. 2011, č. 051211, a ze dne 20. 12. 2011, č. 051211. Soud prvního stupně uzavřel, že započtení pohledávek (ve formě jednotlivých úkonů provedených nejprve v průběhu roku 2013, avšak i v letech následujících, např. dne 27. 11. 2015), o něž se opírá návrh povinného na zastavení exekuce, je neplatné pro svoji neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1967, občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť z obsahu úkonu (úkonů resp. jednání) nebylo zřejmé, která z pohledávek společnosti ČESKÁ SLAVONIA s. r. o. se k započtení uplatňuje a v jaké výši.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 10. 2017, č. j. 58 Co 223/2017-436, k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na skutkový stav aplikoval oproti soudu prvního stupně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a doplnil, že neurčitost právního úkonu nemá podle nové právní úpravy za následek neplatnost, nýbrž se ve smyslu §553 odst. 1 o. z. jde o zdánlivé (nicotné) právní jednání, k němuž se podle §554 o. z. nepřihlíží. Výkladem §553 odst. 2 o. z. je možné zjednat nápravu nedostatku určitosti, což povinný učinil zápočtem ze dne 28. 3. 2017 (tj. po vydání usnesení soudu prvního stupně). Za důvodnou však odvolací soud považoval námitku nemožnosti započtení pohledávky pro její neexistenci, neboť podle §1987 odst. 1 a 2 o. z. jsou k započtení způsobilé toliko pohledávky, které lze uplatnit před soudem; pohledávky nejisté nebo neurčité způsobilé k započtení nejsou. Ohledně posouzení nejistoty započítávané pohledávky uzavřel, že existence pohledávky je protistranou popírána řadou námitek, tudíž (bez provedení dokazování důvodnosti, resp. prověření opodstatněnosti těchto námitek) by daný zápočet byl neplatným jednáním ve smyslu §580 odst. 1 o. z.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vymezil tvrzením, že usnesení odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004). Odvolací soud pochybil, jestliže bez dalšího konstatoval spornost pohledávky (a tím i nemožnost jejího započtení), aniž by se zabýval opodstatněností vznesených námitek. V doplnění dovolání ze dne 8. 1. 2018 dovolatel předestřel další otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, a to:
1/ zda pouhá skutečnost, že pohledávka nebyla přiznána vykonatelným exekučním titulem, postačuje pro právní závěr, že daná pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu ustanovení §1987 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení;
2/ zda pouhá skutečnost, že pohledávka je mezi stranami sporná, postačuje pro právní závěr, že daná pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu ustanovení §1987 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení;
3/ zda pouhá skutečnost, že dlužník proti existenci pohledávky uplatnil námitky, postačuje pro právní závěr, že daná pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu ustanovení §1987 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení;
4/ zda pouhá skutečnost, že zjištění existence a výše pohledávky vyžaduje rozsáhlé dokazování včetně znaleckého zkoumání, postačuje pro právní závěr, že daná pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu ustanovení §1987 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení, a
5/ zda kombinace všech (či jen některých) ze skutečností uvedených v předchozích otázkách postačuje pro závěr, že započítávaná pohledávka je pohledávkou nejistou ve smyslu ustanovení §1987 o. z., a tedy nezpůsobilou k započtení.
Specifikované otázky povinný argumentačně rozvedl a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně aby „rozhodl o odkladu exekuce“ z důvodu závažného ohrožení práv povinného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (způsobilosti pohledávek k započtení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle §581 odst. 1 obč. zák. započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí.
Podle §581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze dohodou účastníků započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavcích 1 a 2.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 téhož ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.
Podle §553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Podle odst. 2 téhož ustanovení byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že pro způsobilost pohledávek k započtení je podle §3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (ať se již jedná o závazky smluvní nebo mimosmluvní) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016. Pro určení právního režimu konkrétní pohledávky není v koncepci §3028 odst. 3 věty první o. z. podstatné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), ale kdy byl založen právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vychází. Za určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení ohledně právního režimu započtení je nutno považovat princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo, a proto pro způsobilost započtení smluvních pohledávek (byť učiněných po 31. 12. 2013) musí být relevantní právní úprava, která na smluvní strany dopadala v době, kdy uzavíraly smlouvu, z níž pohledávka vznikla. Tato kompenzabilita je jednou z podstatných vlastností, která charakterizuje pohledávku; dodatečná, smluvními stranami nepředvídatelná změna předpokladů započitatelnosti smluvených pohledávek by byla zjevně neproporcionálním zásahem do legitimní důvěry smluvních stran ve stabilitu právního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2167/2018).
Jestliže v posuzované věci kupní smlouvy, na jejichž základě vznikl právní vztah, z něhož vychází exekučně vymáhaná pohledávka oprávněné, byly uzavřeny v roce 2011, je rozhodnou právní úpravou obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, nikoli o. z., jímž se odvolací soud nesprávně při řešení rozhodných právních otázek řídil. Stejný režim platí i u započítávaných pohledávek, jestliže tyto vzájemné pohledávky (např. pohledávka z titulu slevy z kupní ceny) vycházejí z téhož právního vztahu založeného kupními smlouvami v roce 2011 (tj. za účinnosti obč. zák.). Potvrdil-li usnesení soudu prvního stupně na základě jiného právního posouzení, konkrétně nepovažoval-li s použitím odlišné právní úpravy jednání směřující k započtení za neurčité (podle o. z. by se nejednalo o právní jednání neplatné, ale „pouze“ o jednání zdánlivé, které lze konvalidovat) a dospěl-li (opět v režimu o. z.) k závěru o nemožnosti započtení z důvodu „nejistoty“ pohledávky, má nesprávná aplikace právní úpravy za následek nepřezkoumatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu.
Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž by se dále zabýval ostatními námitkami dovolatele, jež vycházejí ze znění právní úpravy učinné od 1. 1. 2014 (o. z.) a na jejichž řešení (viz otázky dovolatele shora ad 1/ až 5/) napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí. V dalším řízení se odvolací soud vypořádá s již uplatněnými námitkami povinného se zřetelem k právní úpravě obč. zák., a to včetně zohlednění relevantní judikatury dovolacího soudu o možnosti zániku exekučně vymáhaného práva započtením proti spornému (nejudikátnímu) nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4739/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013).
Navrhl-li dovolatel v dovolání „odklad exekuce“ (z povahy věci měl být správně navrhován odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu
– viz §243 písm. b/ o. s. ř.), Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, akceptuje takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud v posuzované věci rozhodl o dovolání povinného v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě, uvedeným návrhem se již samostatně nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), ledaže se bude otázka náhrady nákladů řízení řídit zvláštním režimem (viz §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu