ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.806.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 806/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné B2 Kapital Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 04191536, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné A. V. P. , narozené XY, bytem XY, za účasti bývalého manžela povinné P. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Nacherovou Goldovou, advokátkou se sídlem v Mnichovicích, Švermova 918, pro 269 785,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 36 EXE 1142/2016, o dovolání bývalého manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 20 Co 250/2019-166, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 4. 2019, č. j. 36 EXE 1142/2016-111, zamítl návrh manžela povinné na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále „soudní exekutor“), ze dne 17. 2. 2018, č. j. 103 EX 56363/15-22 (dále „exekuční příkaz“). Vyšel ze zjištění, že v posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 9. 2015, č. j. 9 C 81/2015-27, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit původní oprávněné Raiffeisenbank a. s. (současná oprávněná do řízení vstoupila na základě usnesení soudního exekutora ze dne 3. 7. 2018, č. j. 203 Ex 56363/15-96) pohledávku ve výši 269 785,03 Kč s příslušenstvím. Shora uvedeným exekučním příkazem rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí manžela povinné, a to pozemku č. parc. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. e. 336, a pozemku č. parc. XY, ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“).
2/ Soud prvního stupně k námitce manžela povinné, že povinnou převzatý dluh přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, odkázal na ustanovení §262a odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“), podle něhož lze připustit nařízení výkonu rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů (dále též „SJM“) také k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů; soud proto „neměl za potřebné“ zjišťovat, zda vymáhaný dluh byl nepřiměřený majetkovým poměrům manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále rovněž „obč. zák.“). Zvolený způsob exekuce prodejem nemovitých věcí je rovněž vhodný, neboť proti povinné jsou vedeny další exekuce, jinými způsoby exekuce doposud nebyla vymožena ani polovina pohledávky oprávněné a výši výtěžku z prodeje postižených nemovitých věcí lze „těžko předjímat“.
3/ Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání manžela povinné usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 20 Co 250/2019-166, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně, vycházející ze závěrů pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 12. 2017, č. j. 15 C 377/2015-117, v tom směru, že „s ohledem na zjištěný způsob hospodaření účastníků se společným majetkem, jejichž standardem bylo opakovaně si zajišťovat prostředky z úvěrů a půjček nikoli v zanedbatelné výši, se nevymykal (tj. nyní vymáhaný závazek) jejich běžnému hospodaření“. Jestliže byl vymáhaný dluh povinné v době vzniku součástí společného jmění povinné a jejího manžela a „lze jej uspokojit i z výtěžku prodeje nemovitých věcí, které rovněž spadaly do společného jmění, ale následkem jeho vypořádání se staly výlučným vlastnictvím manžela povinné“, a to až po vydání příslušného exekučního příkazu, nemůže být vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu důvodem pro částečné zastavení exekuce. Opodstatněná není ani námitka zřejmé nevhodnosti zvoleného způsobu exekuce vzhledem k tomu, že stále není vymožena částka 616 622 Kč (vymáhaná pohledávka s dopočtem úroků a nákladů řízení resp. nákladů exekuce, po snížení o již vymoženou částku 255 251,05 Kč), přičemž úroky i náklady exekuce budou dále narůstat. S ohledem na okolnosti případu není dán předpoklad pro zastavení exekuce z důvodu, že „by jejím vedením docházelo ke zjevné nespravedlnosti“ (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
4/ Usnesení odvolacího soudu napadl bývalý manžel povinné dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na následujících právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, a to:
A/ zda způsob provedení exekuce vedené prodejem nemovitých věcí není zřejmě nevhodný z důvodu „vysoké míry pravděpodobnosti“, že pohledávka oprávněné nebude tímto způsobem „nikterak uspokojena“ ;
B/ zda skutečnost, že si oprávněná náležitým způsobem neověřila bonitu povinné (a její schopnost splácet) a nevyžádala si souhlas manžela povinné s úvěrem, zakládá důvod pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. , a
C/ zda nebyl exekučně vymáhaný dluh zařazen do společného jmění manželů „na základě nezákonného kritéria“, tj. běžného hospodaření manželů .
5/ Jednotlivé námitky dovolatel blíže konkretizoval a především uvedl, že zvolený způsob vedení exekuce prodejem nemovité věci je zřejmě nevhodný, neboť na nemovitých věcech vázne zástavní právo smluvní (k zajištění pohledávky z hypotečního úvěru) a s velkou mírou pravděpodobnosti nebude pohledávka oprávněné z této exekuce uspokojena ani v případě úspěšného prodeje nemovitých věcí užívaných v současné době dovolatelem a jeho rodiči (ti vymáhaný dluh nezavinili, nebyli účastníky úvěrové smlouvy a předcházejícího řízení, tudíž nemohli bránit svá práva). Podle názoru dovolatele se odvolací soud nezabýval skutečností, že oprávněná si před uzavřením úvěrové smlouvy s povinnou neověřila její úvěruschopnost ani si nevyžádala souhlas dovolatele (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Pro řešení otázky, zda se vymáhaný závazek stal součástí společného jmění manželů či nikoli, zákon nezná soudy obou stupňů uvažované kritérium „běžného hospodaření manželů“, měla-li být ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. posuzována (toliko) míra přiměřená majetkovým poměrům manželů. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soud i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět rovněž „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 1. 2. 2016, tj. za účinnosti občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 139/2015 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 7. 2015 (srov. čl. II odst. 1 až 3 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
8/ Pro zkoumanou věc je dále relevantní, že vymáhaný dluh vznikl povinnému dne 21. 10. 2009, tedy ještě za účinnosti obč. zák. Podle přechodných ustanovení o. z. (viz §3028 odst. 3) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy, jimiž se řídí i vypořádání zaniklého SJM (§3028 odst. 2). Tímto (dosavadním) předpisem je občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013.
9/ Dovolatelem ohlášené právní otázky ad A) a B) již byly poměrně rozsáhlou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešeny, takže jejich prostřednictvím nelze přípustnost dovolání vymezit. K námitce vhodnosti způsobu provedení exekuce prodejem nemovité věci (viz otázka ad A/) v řadě svých rozhodnutích uvedl, že soud (v exekučním řízení soudní exekutor) musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu exekuce, jímž je realizace subjektivního práva oprávněné osoby, tedy uspokojení vymáhané pohledávky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 20 Cdo 3336/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3642/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014). Považuje-li povinný (zde bývalý manžel povinné) zvolený způsob provedení exekuce za zřejmě nevhodný, bylo na něm, aby prokázal existenci exekučně postižitelného majetku, jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015). Taková tvrzení a důkazní návrhy k nim v dovolání a v průběhu předchozího exekučního řízení dovolací soud nezaznamenal, takže odvolací soud (a soud prvního stupně) se při řešení otázky vhodnosti způsobu exekuce pohyboval v mezích konstantní (a shora specifikované) judikatury dovolacího soudu.
10/ Uvádí-li bývalý manžel povinné, že si oprávněná náležitým způsobem neověřila úvěruschopnost povinné a že si nevyžádala souhlas manžela povinné (viz otázka ad B/), namítá tím vady exekučního titulu, jež měla povinná uplatnit v nalézacím řízení. Do exekučního řízení se takové námitky nepřenášejí, neboť exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod č. 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 4043/2019). Z okolností případu současně neplyne, že by vedením posuzované exekuce došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, protože jen za takové situace by bylo výjimečně možné zabývat se i v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16).
11/ Podstata otázky ad C) směřuje k řešení charakteru vymáhaného závazku, který nerozporovaně vznikl za trvání manželství povinné s dovolatelem. Na řešení předestřené otázky však napadené usnesení nezávisí, není-li rozhodné, zda vymáhaný závazek přesahoval svým rozsahem míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů či překračoval rámec jejich běžného hospodaření (v tomto ohledu se odvolací soud a soud prvního stupně zabývaly ustanovením §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. nadbytečně), neboť v předchozím řízení nebylo zpochybněno, že v exekuci je postihován majetek ze zaniklého a v době vydání exekučního příkazu dosud nevypořádaného SJM. Nejvyšší soud již ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, jež v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 653/2009). Dovolací soud v pozdějších rozhodnutích upřesnil, že nehledě na výsledek právní kvalifikace, zda závazek povinného spadá do SJM či nikoli, právní řád umožňuje k uhrazení (výlučného) závazku manžela postihnout majetek náležející do SJM (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2977/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 1442/2019).
12/ Je-li zřejmé, že napadeným usnesením odvolací soud ve věci návrhu povinného 2) na zastavení exekuce rozhodl judikatorně konformním způsobem, tj. bez zjevné kolize s nastíněnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která dovolatelem předestřené otázky řeší, a dovolatel tudíž zvolenou přípustnost dovolání nevymezil, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu