ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1572.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1572/2019-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, proti žalovanému Jacques Lemans CZ s. r. o. se sídlem v Praze 1, Betlémská č. 262/10, IČO 28345991, zastoupenému JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o nařízení soudního prodeje zadržených věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 56/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 28 Co 214/2018-155, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, ve které bylo změněno a zčásti potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2017, č. j. 41 C 56/2017-75, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2018, č. j. 41 C 56/2017-131, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Šafry, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud nařídil soudní prodej zadržených movitých věcí, které specifikoval, a to k uspokojení pohledávek věřitele (žalobce) vůči dlužníku (žalovanému), skládajících se z jistin ve výši 18.006 Kč, 10.000 Kč, 10.000 Kč, 17.666 Kč, 18.728 Kč, 39.152 Kč, 39.152 Kč, 42.614 Kč a 9.600 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jednotlivých částek za dobu, kterou u jednotlivých částek uvedl, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od března 2015 vykonával pro žalovaného, který se zabývá prodejem klasických hodinek značky Jacques Lemans a je výhradním distributorem této značky hodinek na území České republiky, dlouhodobě činnost obchodního zástupce. Od žalovaného obdržel prodávané zboží – hodinky značky Jacques Lemans, které nabízel vybraným obchodním partnerům, a za svou činnost dostával měsíční odměnu v souladu s dohodou stran a uzavřenou smlouvou ve fixní výši 10 000 Kč a odměnu za realizované obchody ve výši 10 % z obratu. Od května 2016 však žalovaný neuhradil žalobci odměnu za jeho činnost. Dne 2. 11. 2016 bylo žalobci v sídle žalovaného sděleno, že se s ním žalovaný rozhodl spolupráci ukončit a žalobce byl vyzván k vydání zboží (hodinek), které mu bylo svěřeno pro výkon obchodního zastoupení. Žalobce žalovaného upozornil na nutnost ukončení spolupráce písemnou výpovědí a sdělil mu, že s ohledem na existující dluh žalovaného využívá svého práva zboží zadržet podle ustanovení §1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný nepředložil žalobci návrh smírného řešení a svým závazkům nedostál, žádá žalobce soud o nařízení soudního prodeje označených movitých věcí, a to výslovně podle ustanovení §353a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) s odkazem na ustanovení §1398 a §1359 o. z.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 11. 2017, č. j. 41 C 56/2017-75, ve znění usnesení ze dne 23. 4. 2018, č. j. 41 C 56/2017-131, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 8.712 Kč k rukám jeho „právního zástupce“ advokáta JUDr. Jana Šafry, LL.M. Dospěl k závěru, že návrhu na nařízení soudního prodeje shora označených movitých věcí nelze vyhovět „ve smyslu ust. §353a a násl. z. ř. s. (viz zejména ust. §358 odst. 1 a 3 z. ř. s.)“ již proto, že žalobce ani netvrdí, že by zde bylo zřízeného zástavního práva, „pročež nelze uvažovat o nařízení soudního prodeje zástavy ve smyslu ust. §358 odst. 1 z. ř. s.“. Žalobce není (a ani netvrdí, že by byl) v postavení zástavního věřitele disponujícího pohledávkou zajištěnou zástavním právem a ani netvrdí, že by žalovaný byl v postavení zástavního dlužníka. Navíc podle názoru soudu nesprávně usuzuje, že „z ust. §1395 odst. 1 o. z. ve spojení §1398 odst. 1 o. z. plyne, že by bylo lze postupovat v případě zadržovacího práva podle ust. §353a násl. z. ř. s.“, a tento právní závěr neplyne ani z navrhovatelem označené judikatury.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 28 Co 214/2018-155, usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 35.816 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 22.566,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Šafry, LL.M. Souhlasil se soudem prvního stupně, že, není-li žalobce zástavním věřitelem a žalovaný zástavním dlužníkem, návrh na soudní prodej zástavy podle ustanovení §353a a násl. z. ř. s. nemůže obstát. Postup, jehož se žalobce domáhá, možný není, neboť, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (zřejmě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje), v úvahu připadá, že by se věřitel ze zadržené věci mohl uspokojit způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, nebo z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě nebo při soudním výkonu rozhodnutí či v exekuci. Žalobce nesprávně dovozuje, že zadržovací právo je postaveno na zcela stejnou úroveň jako právo zástavní, přičemž jde o odlišné věcně právní zajišťovací instituty. Zástavní právo vzniká z vůle zástavního dlužníka, naproti tomu zadržovací právo vzniká jednostranným právním jednáním domnělého věřitele. Proto je u zástavního práva možný postup dle §353a z. ř. s., tedy forma nesporného řízení, na rozdíl od realizace zadržovacího práva.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy nesprávně posoudily přípustnost obdobného užití postupu pro zpeněžení zástavy při uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem na případ zpeněžení předmětu zadržovacího práva, při uspokojení splatné pohledávky, kterou má věřitel za dlužníkem, tak, že tento postup není možný. Zákon podle dovolatele pro uspokojení pohledávky zajištěné zadržovacím právem výslovně předpokládá možnost zpeněžení postupem „obdobným“ k postupu podle ustanovení §1359 o. z., tj. rovněž zpeněžením zajištění postupem podle ustanovení §353a a násl. z. ř. s. Je proto „absurdní“, aby v případě, že zákonodárce výslovně stanoví „obdobnou“ aplikaci (tj. aplikaci v plném rozsahu) určitého postupu na konkrétní případ, bylo třeba jakéhosi speciálního nebo výslovného oprávnění či zmocnění soudu aplikovat danou právní normu na obdobnou (analogickou) situaci. Nesouhlasí se závěrem, že zástavní a zadržovací právo jsou odlišné instituty a nelze je stavět naroveň. Jedná se totiž o zajišťovací instituty věcně právní povahy, které slouží k uspokojení pohledávky věřitele v případě, že dlužník svou povinnost k úhradě dluhu neplní. Charakter vzniku obou institutů je sice odlišný, ale účel, za kterým k jejich vzniku dochází, je totožný, tedy uspokojení zajištěné pohledávky. Nesprávné je i tvrzení, že zástavní právo vzniká z vůle zástavního dlužníka, zatímco zadržovací právo vzniká jednostranným právním jednáním domnělého věřitele. Dokládá na ustanovení §2344, 2481 a 2571 o. z., že i zástavní právo může vznikat obdobně jako právo zadržovací jednostranným právním úkonem věřitele, a to i proti vůli zástavního dlužníka. Napadá také správnost výroku o nákladech řízení a namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v porušení povinnosti soudu prvního stupně zkoumat podmínky řízení, které odvolací soud nenapravil, a v nedostatečném odůvodnění závěrů v rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 56/2017 – 75, ze dne 3. 11. 2017, byla zrušena a aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, jaká oprávnění přísluší věřiteli při výkonu zadržovacího práva, která nebyla dosud v rozhodnutí dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V části, ve které bylo napadeným usnesením změněno a zčásti potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 41 C 56/2017-75, ve znění usnesení ze dne 23. 4. 2018, č. j. 41 C 56/2017-131, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce vykonával u žalovaného dlouhodobě činnost obchodního zástupce, že od žalovaného obdržel prodávané zboží – hodinky značky Jacques Lemans, které nabízel vybraným obchodním partnerům, a že za svou činnost dostával měsíční odměnu. Dne 2. 11. 2016 žalovaný sdělil žalobci, že se rozhodl spolupráci ukončit a vyzval žalobce k vydání zboží (hodinek), které mu bylo svěřeno pro výkon obchodního zastoupení. Žalobce žalovanému sdělil, že s ohledem na existující dluh využívá svého práva zboží zadržet podle ustanovení §1395 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný „svým závazkům nedostál“, žádá žalobce o nařízení soudního prodeje označených movitých věcí.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda je věřitel oprávněn realizovat zadržovací právo a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení zadržených movitých věcí cestou jejich soudního prodeje.
Podle ustanovení §1395 odst. 1 o. z. ten, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.
Podle ustanovení §1395 odst. 2 o. z. zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh,
a) nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl,
b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo
c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.
Podle ustanovení §1396 odst. 1 o. z. zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.
Podle ustanovení §1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.
Podle ustanovení §1397 odst. 1 o. z. kdo zadržel cizí věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho důvodu. Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu.
Podle ustanovení §1398 o. z. věřiteli, který zajistil svou pohledávku zadržovacím právem, náleží z výtěžku zpeněžení zadržené věci přednostní uspokojení před jiným věřitelem, a to i věřitelem zástavním. Pro zpeněžení zadržené věci věřitelem platí obdobně §1359.
Podle ustanovení §1359 odst. 1 věty první o. z. jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona.
Podle ustanovení §1399 o. z. zadržovací právo zaniká
a) zánikem zajištěného dluhu nebo zadržené věci,
b) vzdá-li se věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s vlastníkem zadržené věci,
c) dostane-li se věc trvale z moci věřitele, nebo
d) dá-li se věřiteli dostatečná jistota.
Zadržovací právo má - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka, nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně.
Jak správně uvádí odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Právní úprava zadržovacího práva sice neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že by zajištěný dluh měl být v případě jeho včasného nesplnění uspokojen z výtěžku zpeněžení zadržené věci jako je tomu například v právní úpravě zástavního práva o uspokojení zajištěného dluhu ze zástavy (srov. §1309 odst. 1 o. z.), nelze z toho však úspěšně dovozovat, že by zadržovací právo mělo být pouhým nástrojem mimoekonomického nátlaku na dlužníka. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zadržovací právo rovněž poskytuje věřiteli jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně dobrovolně nesplní svůj dluh; i když zákon uhrazovací funkci zadržovacího práva přímo neuvádí, považuje ji - jak je zřejmé z kontextu ustanovení §1395 až 1399 o. z. - za samozřejmou a vycházeje z ní upravuje (v ustanovení §1398 o. z.) případný „střet více věřitelů“ při uspokojování pohledávek zajištěných zástavním právem a zadržovacím právem váznoucích na stejné movité věci a odkazem na ustanovení §1359 o. z. také způsob, jakým má být zadržená věc zpeněžena.
Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Uspokojit se může způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), nebo při soudním výkonu rozhodnutí anebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel, jemuž svědčí zadržovací právo, vždy (i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele) právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. §331a odst. 1 o. s. ř., §69 exekučního řádu, §1398 o. z.).
S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že by z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývalo, že by zpeněžení zadržené věci věřitelem bylo možné jen „způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, nebo z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě nebo při soudním výkonu rozhodnutí či v exekuci“, jak se v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu naznačuje. Výčet možností, jak se věřitel může uspokojit ze zadržené věci v případě, že dlužník nesplní svou povinnost ani dodatečně, je totiž v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu uveden jen příkladmo (demonstrativně), nikoli taxativně. Navíc z výslovného znění ustanovení §1359 odst. 1 věty první o. z. ve spojení s ustanovením 1398 o. z. vyplývá, že věřitel se může uspokojit – mimo jiné - také z prodeje zadržené věci „podle jiného zákona“.
Přesto je závěr odvolacího soudu, že realizace zadržovacího práva postupem podle ustanovení 353a a násl. z. ř. s. není možná, správný.
Dovolatel – žalobce oprávněnost tohoto postupu dovozuje zejména z toho, že podle ustanovení §1398 věty druhé o. z. pro zpeněžení zadržené věci věřitelem „platí obdobně §1359“, a z toho, že ustanovení §1359 věty první o. z. umožňuje zástavnímu věřiteli uspokojit se – mimo jiné – také z prodeje zástavy podle jiného zákona.
S dovolatelem lze jistě souhlasit, že podle čl. 41 odst. 1 věty první legislativních pravidel vlády slovo „obdobně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Tento výklad je v rozhodovací praxi soudů převážně respektován. Dovolatel však přehlíží, že zákonný odkaz („platí obdobně“) v ustanovení §1398 větě druhé o. z. se vztahuje toliko k ustanovení §1359 o. z. Platí tedy, že ustanovení §1359 o. z. se vztahuje na zpeněžení zadržené věci věřitelem v plném rozsahu. Z toho ovšem nelze dovozovat, že by se na zpeněžení zadržené věci věřitelem vztahovalo také ustanovení §353a a násl. z. ř. s.
Stanoví-li totiž ustanovení §1359 odst. 1 věty první o. z., že zástavnímu věřiteli je umožněno uspokojit se – mimo jiné – také z prodeje zástavy podle jiného zákona, pro poměry zadržovacího práva to znamená jen tolik, že zpeněžení zadržené věci věřitelem je možné – mimo jiné – také prodejem zadržené věci podle jiného zákona. Nic víc a nic méně. Pak ovšem otázka nestojí, podle jakého „jiného zákona“ se může zástavní věřitel uspokojit prodejem zástavy, ale podle jakého „jiného zákona“ se může věřitel uspokojit prodejem zadržené věci. Je-li otázka, o jaký „jiný zákon“ se jedná při prodeji zastavené věci, výslovně vyřešena v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v jeho části druhé - zvláštní část, hlavě IV – jiná řízení, dílu 8 – Řízení o soudním prodeji zástavy, v ustanoveních §353a a násl., nelze z toho dovozovat, že by se mohl podle stejných ustanovení uspokojit také věřitel zadržující věc dlužníkovu. Odkaz na obdobnou úpravu (použitelnou v plném rozsahu) obsaženou v ustanovení §1359 o. z. znamená jen to, že také zpeněžení věci zadržené věřitelem se může realizovat jejím prodejem podle jiného zákona, aniž tento jiný zákon označuje.
Pro nemožnost postupu podle ustanovení §353a a násl. z. ř. s. svědčí ostatně i argumentace odvolacího soudu (odlišné právní instituty, odlišný způsob vzniku – zástavní právo z vůle zástavního dlužníka, ale zadržovací právo naopak z vůle věřitele), jakož i skutečnost, že právní úprava řízení o soudním prodeji zástavy by byla pro svoje východiska na prodej zadržené věci těžko aplikovatelná. Nelze ani přehlédnout, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný pod číslem 27/1993 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2801/99, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 309/2003, a ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, nebo ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015).
Naopak nemůže obstát tvrzení dovolatele, že z ustanovení §2344, 2481 a 2571 o. z. vyplývá, že „i zástavní právo může vznikat obdobně jako právo zadržovací jednostranným právním úkonem věřitele, a to i proti vůli zástavního dlužníka“. Z doslovného znění citovaných ustanovení ale vyplývá, že zástavní právo v uvedených případech vzniká přímo ze zákona, bez ohledu na vůli osoby ze zástavního práva oprávněné. Vůle u takto vzniklých zástavních práv se může projevit jedině u propachtovatele (který je ale v postavení dlužníka), a to tím, že dá pachtýři jinou jistotu; do výše jistoty se pak toto zákonné zástavní právo neuplatní (srov. §2344 o. z.). U zástavního práva k zajištění dluhů příkazce vyplývajících ze (zasílatelské) smlouvy (§2481 o. z.) a u zástavního práva dopravce k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy o přepravě věci (§2571 o. z.) projev vůle ať již osoby ze zástavního práva oprávněné či povinné nemá žádný význam.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i v případě, že je zajištěný dluh splatný, nemůže se věřitel uspokojit prodejem zadržené věci postupem podle ustanovení §353a a násl. z. ř. s.
Důvodná není námitka dovolatele, že „domníval-li se soud prvního stupně (což plyne z odůvodnění usnesení i z odůvodnění napadeného usnesení), že v rámci řízení o soudním prodeji zástavy dle §353a a násl. ZZŘS se nelze domáhat soudního prodeje zadržené věci, měl v takovém případě řízení po podání žaloby zastavit“, neboť přehlíží, že podmínkou řízení (§103 o. s. ř.), při jejíž neodstranitelnosti soud řízení zastaví (§104 o. s. ř.), není skutečnost, že soud má jiný právní názor na posouzení věci nežli účastník řízení (žalobce).
Napadené usnesení (oproti názoru dovolatele) také vyhovuje požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (ve vztahu k ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř.) na odůvodnění rozhodnutí. K námitce nepřezkoumatelnosti (nesrozumitelnosti) rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno uvést, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti rozhodnutí přiměřené důvody. I v případě, že rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu opravného prostředku (zde dovolání) – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, uveřejněný pod číslem 108/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení rovněž dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.), a k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Za této situace Nejvyšší soud České republiky určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Jan Šafra, LL.M., osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu