ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1608.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1608/2018-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D. ve věci dědictví po T. Z. , zemřelé dne 22. února 2013, posledně bytem v XY, za účasti 1) I. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze, Národní č. 60/28, 2) M. S. , narozené XY, bytem v XY, a 3) T. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze, Coriových č. 822/11, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 260/2013, o dovolání I. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2017 č. j. 24 Co 23/2017-362, takto:
Dovolání I. J. se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání I. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017 č. j. 24 Co 23/2017-362 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce určení dědických podílů jednotlivých dědiců (včetně podílu neopomenutelného dědice) při souběhu dědických titulů srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5136/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5310/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1517/2015, a v nich vyjádřený právní názor, že, pokud za situace, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku a dojde tak k souběhu dědických titulů (zákonné a testamentární dědické posloupnosti), vznese neopomenutelný dědic námitku relativní neplatnosti závěti, která jej částečně či zcela pomíjí, a mezi dědici nedojde k uzavření dohody o vypořádání dědictví, je třeba ve vztahu k majetku, o němž bylo pořízeno závětí, dovodit, že se dědí v tom poměru, že nezletilý neopomenutelný dědic nabývá svůj zákonný podíl z tohoto majetku (zletilý polovinu tohoto podílu) a zbývající část nabývá závětní dědic (závětní dědicové); ohledně majetku, o kterém zůstavitel závětí nepořídil, nastupuje dědění ze zákona. Výsledný dědický podíl pak musí být stanoven pro každého dědice jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona), a proto při výpočtu dědického podílu každého dědice je třeba sečíst částku, která na dědice připadne při dědění ze zákona, a částku, která témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti; poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak představuje (konečnou) výši dědického podílu příslušného dědice] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Jedná se o (nový) právní názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v důsledku změny judikatury, k níž došlo v průběhu řízení a kterou je třeba zásadně aplikovat ve všech již probíhajících řízeních (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1788/2011).
Názor dovolatele, že „výše podílu neopomenutelného dědice má být soudem určena z hodnoty celého dědictví, jako by o něm nebo jeho části nebyla pořízena závěť“, ve své podstatě znamená, že zákonný (povinný) podíl neopomenutelného dědice má být hrazen přednostně či výhradně z majetku, o němž zůstavitel nepořídil závětí. Pro takový úsudek, ze kterého vychází dřívější (již překonaná) judikatura, jíž ve prospěch svých úvah argumentuje dovolatel, však nelze nalézt oporu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném v době úmrtí zůstavitelky. Tento zákon neumožňuje autoritativní vypořádání dědictví, povinný podíl není pohledávkou neopomenutelného dědice (na rozdíl od platné právní úpravy), a proto – nedohodnou-li se dědicové – nelze potvrdit nabytí dědictví jinak, než podle dědických podílů.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání I. J. podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (srov. §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu