ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1716.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1716/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka ve věci úschovy částky 204 850, 58 Kč za účasti složitele T – Mobile Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 4, Tomíčkova č. 2144/1, IČO 64949681, a příjemců 1) COMMEMAX spol. s r. o. se sídlem v Praze 8, Hnězdenská č. 735/6, IČO 61505323, zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčíříkem, LL. M, advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova č. 2002/40 a 2) Společenství vlastníků domu Olštýnská 607, Praha se sídlem v Praze 8, Olštýnská č. 607/1, IČO 27415091, zastoupeného JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, o vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 Sd 319/2014, o dovolání příjemce 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č. j. 29 Co 497/2019- 82, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání příjemce 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 29 Co 497/2019- 82, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 20 Sd 319/2014-18, přijal Obvodní soud pro Prahu 8 do úschovy částku 204 850, 58 Kč od složitele (původně) GTS Czech s. r. o., (dále jen „složitel“) pro příjemce COMMEMAX s. r. o. [dále jen „příjemce 1“)], přičemž právo k předmětu úschovy též uplatnilo Společenství vlastníků Olštýnská 607, Praha [dále jen „příjemce 2)“], usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 2014. Usnesením ze dne 23. 10. 2017, které bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 24. 10. 2017, č. j. 20 Sd 319/2014-33, prohlásil Obvodní soud pro Prahu 8, že „předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku ode vyhlášení tohoto usnesení, nebo jestliže pravomocným usnesením soudu nebude vyhověno“, neboť od přijetí předmětu úschovy o jeho vydání nikdo nepožádal [§301 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)]. Podáním, doručeným soudu dne 15. 5. 2018, požádal příjemce 2) o vydání předmětu úschovy s tím, že právní důvod, podle kterého příjemce 1) uplatňoval nárok na předmět úschovy podle rozhodnutí soudu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2017, č. j. 25 C 34/2011-830, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2018), neexistuje, a že jediným oprávněným příjemcem tak zůstává příjemce 2). Přípisem ze dne 24. 5. 2018 požádal Obvodní soud pro Prahu 8 příjemce 1) o sdělení, zda tento souhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci 2), na tento dotaz reagoval příjemce 1) elektronickým podáním ze dne 11. 6. 2018, obsahujícím jednak email (jehož autentičnost nebyla zpochybněna), odeslaný z adresy vit.hrncirik@vhg.com, s textem: „Vážený soude, v příloze zasílám v zastoupení svého klienta…nesouhlas s vydáním předmětu úschovy…“, jednak plnou moc pro v záhlaví uvedeného advokáta a jednak vlastní podání, obsahující mimo jiné text: „...příjemce sděluje, že nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy…osobě uplatňující právo na předmět úschovy… Důvodem odepření souhlasu s vydáním předmětu úschovy …je skutečnost, že je to příjemce, kdo má na rozdíl od této osoby platně uzavřenou nájemní smlouvu se složitelem a je to tedy příjemce společnost COMMEMAX s. r. o. komu náleží nájemné, které představuje právě částka složená do dané soudní úschovy…“. Následně usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 20 Sd 319/2014-50, Obvodní soud pro Prahu 8 žádost příjemce 2) zamítl s tím, že příjemce 1) s vydáním nesouhlasil (§298 odst. 1 z. ř. s.). Poukazem ze dne 4. 2. 2019 byl předmět úschovy převeden na účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (§301 odst. 3 z. ř. s., §302 z. ř. s.). Podáním, doručeným soudu dne 9. 8. 2019, vyslovil příjemce 2) souhlas s vydáním předmětu úschovy příjemci 1) a až podáním doručeným soudu dne 27. 8. 2019 požádal příjemce 1) o vydání předmětu úschovy s tím, že teprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 62 Co 460/207-1101 bylo postaveno najisto, kdo je oprávněn k předmětu úschovy.
Ve věci tak není sporu o to, že kaduční lhůta podle ustanovení §301 odst. 1 z. ř. s. uplynula dne 25. 10. 2018 a že žádost příjemce 1) ze dne 27. 8. 2019 byla podána opožděně; zamítnutí takové žádosti jako opožděné je pak v souladu s ustálenou judikaturou k této problematice (srov. odvolacím soudem správně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4677/2010, které bylo uveřejněno v časopisu Soudní judikatura pod publikačním číslem 19/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka rozporu napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1399/2013, ve kterém Nejvyšší soud k problematice možností interpretace procesních úkonů účastníka mimo jiné zdůraznil, že ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011 a usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012). V již uvedeném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle jejich obsahu vyjádřená v ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu.
Odvolací soud tak zcela v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil úkon příjemce 1) ze dne 11. 6. 2018, který je zcela určitý a srozumitelný, a který nemůže být posouzen jinak, než jak učinil odvolací soud.
Odvolací soud zcela správně vycházel ze skutečnosti, že přípis příjemce 1) bezprostředně reagoval na výzvu soudu o vyjádření k žádosti příjemce 2) o vydání předmětu úschovy podle ustanovení §298 odst. 1 z. ř. s., takže nebyl dán bezprostřední důvod k vyjádření vlastní žádosti o totéž, že ani další vnější objektivní okolnosti takovou žádost příjemce 1) nezdůvodňovaly [jde především o to, že dobově příjemce 1) neměl „v ruce“ - na rozdíl od příjemce 2) - žádné objektivní a jakkoli důkazně podložené argumenty pro zdůvodnění takové žádosti s ohledem na dobový výsledek řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8], a především, že vlastní přípis příjemce 1) byl doprovozen („vysvětlujícím“) přípisem zástupce příjemce 1), který jednoznačně účel sporného přípisu stanovil („nesouhlas s vydáním předmětu úschovy“); vyjádření, že „…je to příjemce, kdo má na rozdíl od této osoby platně uzavřenou nájemní smlouvu se složitelem a je to tedy příjemce společnost COMMEMAX s. r. o. komu náleží nájemné…“, vyjadřuje pouze subjektivní názor příjemce 1) na důvod, proč nelze příjemci 2) předmět úschovy vydat – ostatně i takto je tato pasáž v přípisu vysvětlena („…důvodem odepření souhlasu s vydáním předmětu úschovy je…“). Jiné posouzení přípisu příjemce 1) by tak znamenalo nepřípustné „domýšlení“ obsahu úkonu o skutečnosti, které z úkonu nevyplývají a výklad, který se dovolatel v dovolání (a odvolání) snažil učinit, je jen snahou o zpětné dovození něčeho, co v posuzovaném úkonu jednoznačně sděleno nebylo. Stěžejní a jediná námitka dovolatele tak přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání příjemce 1) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu