ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1760.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1760/2020-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Z. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova č. 615/6, proti žalované Fakultní nemocnici Brno, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně - Bohunicích, Jihlavská č. 340/20, IČO 65269705, zastoupené JUDr. HanouKrejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka č. 434/23, o neplatnost převedení na jinou práci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 72/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 15 Co 152/2019-116, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Krejčí, advokátky se sídlem v Brně, Špitálka č. 434/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 152/2019-116, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 13 C 72/2018-82, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že převedení žalobkyně na práci „Všeobecná sestra – KNPT ve Fakultní nemocnici Brno“ ze dne 6. 3. 2018 je neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení, jehož existence je podle ustanovení §80 o. s. ř. předpokladem úspěchu žaloby v projednávané věci. Ustálená soudní judikatura v této souvislosti vychází z názoru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. (do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.)], je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle ustanovení §80 o. s. ř. má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Rozhodovací praxe soudů již dříve dospěla také k závěru, že pravomocný rozsudek, jímž byla zamítnuta určovací žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura).
Domáhá-li se zaměstnanec – tak jako žalobkyně v projednávané věci – určení, že převedení na jinou práci je neplatné, je podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na tomto určení „zpravidla dán tím, že trvání pracovního poměru za určitých pracovních podmínek se odrazí v celé řadě nároků, které zaměstnanec má jako důsledek pracovního poměru sjednaného za těchto podmínek (nárok na mzdu nebo náhradu mzdy, peněžitá náhrada dovolené na zotavenou, nároky podle zákona o nemocenském pojištění a nároky podle zákona o důchodovém pojištění), a dále i v tom, že zaměstnanec má zájem na výkonu určité práce odpovídající jeho kvalifikaci“ (k tomu srov. právní názor uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 34-35). Vzhledem ke shora uvedeným východiskům však ani tento předpoklad neplatí všeobecně, nýbrž pouze tehdy, jestliže bez tohoto určení by skutečně bylo ohroženo právo žalobce nebo se jeho právní postavení stalo nejistým a žaloba by vytvořila pevný právní základ, od něhož by bylo možno odvozovat další právní vztahy účastníků sporu. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení otázky, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aplikoval i vyložil ustanovení §80 o. s. ř. v souladu s výše uvedenými obecně přijímanými právními názory. Za situace, kdy pracovní poměr s žalobkyní byl ukončen výpovědí z pracovního poměru, jejíž platnost byla žalobkyní napadena žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 4. 10. 2018 (řízení je vedeno pod sp. zn. 115 C 145/2018), a kdy žalovaná jako zaměstnavatel „defakto uznala nesprávnost svého postupu ze dne 6. 3. 2018 a nesprávnost uvedeného úkonu“ (převedení žalobkyně na práci „Všeobecná sestra – KNPT ve Fakultní nemocnici Brno“ ze dne 6. 3. 2018), neboť „uznala a doplatila žalobkyni mzdové nároky na její původní místo (doplatky ze srpna 2018 a října 2018)“, dále „vyvolala se žalobkyní nové jednání a z předmětného místa staniční sestry na neurologické klinice ji odvolala úkonem ze dne 9. 7. 2018 (který není předmětem posouzení v rámci této věci)“, a současně, „pokud žalobkyně v období od 6. 3. 2018 do 9. 7. 2018 nebyla v zaměstnání, hodnotila její nepřítomnost v práci jako překážky v práci na straně zaměstnavatele“, nelze dojít k závěru, že by bez rozhodnutí soudu o určení, že převedení žalobkyně na jinou práci ze dne 6. 3. 2018 je neplatné, bylo ohroženo právo žalobkyně nebo že by se bez něho stalo její právní postavení nejistým; naopak, ohledně platnosti výpovědi z pracovního poměru se vede soudní řízení (případné další nároky žalobkyně na náhradu mzdy se odvíjejí od jeho výsledku) a převedení na jinou práci - i kdyby bylo neplatné - nezpůsobilo žalobkyni žádnou újmu na jejích mzdových nárocích (k případnému „dořešení majetkových nároků, které nebyly postaveny najisto“ může dojít formou žaloby na plnění). Nelze proto důvodně dovozovat, že by věcné rozhodnutí o požadovaném určení bylo významné pro (jakékoliv) další právní vztahy mezi účastníky; rozhodnutí o žalobkyní uplatněné žalobě na požadovaném určení by neznamenalo automaticky, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá a že žalovaná má povinnost přidělovat žalobkyni práci a platit jí mzdu. Žaloba o určení neplatnosti převedení na jinou práci přitom nemůže být – jak se dovolatelka mylně domnívá – ani právním prostředkem pro „její konkrétní majetkové i nemajetkové zájmy, včetně zadostiučinění za zásah do její důstojnosti, vážnosti, cti a dobré pověsti“.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. a žalobu z tohoto důvodu zamítl, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4487/2011, když za obdobného skutkového stavu odmítl dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení, že převedení zaměstnance na jinou práci provedené zaměstnavatelem je neplatné, s odůvodněním, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, které obstálo i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4904/12, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Namítá-li žalobkyně, že ze strany soudů došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí byl zamítnutím určovací žaloby odepřen přístup k soudu, a poukazuje-li na to, že „při interpretaci §80 o. s. ř. je také nutné zohlednit specifika pracovněprávního vztahu, zejména slabší pozici zaměstnance a zásady pracovního práva spočívající ve zvláštní ochraně postavení zaměstnance, v použití výkladu pro zaměstnance nejpříznivějšího a zákazu, aby zaměstnanci byla na újmu neplatnost právního jednání, nezpůsobil-li ji výlučně sám“ (přičemž ve vztahu k přípustnosti dovolání odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 722/2013), pak přehlíží skutečnost, že ani právo na spravedlivý proces, ani zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance vyplývající z ustanovení §1a písm. a) zákoníku práce nelze interpretovat tak, že by znamenaly právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Jestliže žalobkyně v řízení neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv; postup nebo zamítavé rozhodnutí soudu nelze v takovém případě označit za odepření přístupu k soudu ani za jiný zásah do základních práv a svobod účastníka.
Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozsudky býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 12. 1971, sp. zn. 3 Cz 33/71, Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, že se soudy při posouzení otázky naléhavého právního zájmu u určovací žaloby odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak přehlíží, že soudy ve věcech, v nichž byla uvedená rozhodnutí vydána, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
V části, v níž dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu