ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2092.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2092/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. B. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované IMCoPharma a.s. , se sídlem v Bílovci, Budovatelská č. 1178/35, IČO 27845311, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 406/48, o 27.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 76/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2020 č. j. 16 Co 249/2015-143, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Holuba, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2020 č. j. 16 Co 249/2015-143 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v tom, jakým způsobem odvolací soud vymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §355 odst. 2 zák. práce) je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 21 Cdo 95/2017-112 (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při zjišťování pravděpodobného výdělku žalobkyně správně přihlížel pouze okolnostem, které existovaly v příslušném rozhodném období (2. čtvrtletí 2014) a mají vztah k tomuto období. Žalovanou akcentované „důvody, pro které zaměstnavatel (od 15. 7. 2014) určil žalobkyni mzdu ve výši 16.500,- Kč“, nelze bez dalšího „označit za důvody, které by na straně žalobkyně existovaly i ke dni 1. 4. 2014 (tzn. na počátku rozhodné doby pro určení výše pravděpodobného výdělku)“. Dovolatelka přehlíží, že v této souvislosti není významné, „jaká mzda by byla žalobkyni v daném období zaměstnavatelem stanovena“ s přihlédnutím k tomu, že „mezi skončením výkonu práce a jejím opětovným nástupem do práce uplynuly více než tři roky“, ale podstatné je, jakou mzdu by žalobkyně v rozhodném období zřejmě dosáhla, kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské dovolené (tedy kdyby jí ve výkonu práce nebránila překážka, po dobu jejíhož trvání byl zaměstnavatel povinen její nepřítomnost v práci omluvit) a v rozhodném období by u žalované pracovala. V případě, že by „nespolehlivost, neloajálnost a neplnění pracovních úkolů“ žalobkyní měla mít vliv na výši její mzdy (ve smyslu jejího podstatného snížení, ke kterému žalovaná přistoupila po návratu žalobkyně do práce), jistě by žalovaná takto postupovala ještě v době, kdy u ní žalobkyně pracovala; žalobkyně však po skončení zkušební doby až do nástupu na mateřskou dovolenou nadále pobírala mzdu v dosavadní výši. Za tohoto stavu tedy dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že „kdyby žalobkyně ve 2. čtvrtletí 2014 pracovala, dosáhla by pravděpodobně mzdy ve stejné výši, jakou dosahovala před odchodem na mateřskou dovolenou“, protože – kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské dovolené – „nebyl by žádný důvod stanovovat žalobkyni mzdu nově“. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z výslovného vyjádření žalované, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že dovolatelka napadá dovoláním rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání žalované přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu