ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2691.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2691/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Y. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1062/58, proti žalované All Imobilien, s. r. o. se sídlem v Praze 6, Zrzavého č. 1705/2a, IČO 27139247, zastoupené Mgr. Janem Ratajem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 854/2, o 632 340 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 245/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019, č. j. 62 Co 311/2018 -122, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 62 Co 311/2018 -122, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu spisu z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že poté, co byla žalovaná usnesením ze dne 29. 11. 2016, které bylo žalované doručeno fikcí (§17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) dne 30. 12. 2016, vyzvána k písemnému vyjádření podle §114b o. s. ř. ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy, podala u soudu dne 2. 2. 2017 podání nazvané „žádost o posečkání s vydáním rozhodnutí“, ve kterém mimo jiné poukázala na to, že zdravotní stav její jednatelky znemožnil dřívější seznámení s doručeným dokumentem než 1. 2. 2017, kdy tak skutečně učinila, a zároveň poukázala na neplatnost pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2008, od které žalobkyně odvíjela svůj nárok. Následně podáním ze dne 15. 2. 2017, doručeným soudu téhož dne, se žalovaná k žalobě velmi podrobně vyjádřila, přiložila řadu listinných důkazů ke svým tvrzením a zároveň požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání tohoto vyjádření. O tomto návrhu bylo poprvé rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2017, které bylo po odvolání žalované zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 9. 2017, po opětovném zamítnutí návrhu soudem prvního stupně odvolací soud po odvolání žalované s konečnou platností rozhodl usnesením ze dne 22. 2. 2018 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Za této skutkové situace je stěžejní závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky vydání rozsudku pro fikci uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Již v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, Ústavní soud vyslovil názor, že „…tato právní úprava (rozsudku pro fikci uznání – pozn. dovolacího soudu) je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny…“. Uvedený názor, vyjádřený či rozvinutý následně v celé řadě dalších nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a zde vyjádřený názor, že „…soudy musí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně. Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci…“ nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17), pak byl aprobován i v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019).
V této věci žalovaná skutečně zmeškala lhůtu k vyjádření k žalobě (ta marně uplynula dne 30. 1. 2017), avšak vysvětlila, proč se tak stalo, všemi možnými prostředky se bránila proti nepříznivým následkům zmeškání této lhůty, nejprve alespoň rámcově a posléze podrobně se vyjádřila k žalobě, předložila řadu listinných důkazů. Za této situace skutečně není možno dospět k závěru o pasivitě žalované, či její lhostejnosti k výsledku a průběhu řízení, není možno dospět k závěru o „pasivně obstrukčním jednání“ žalované; za této situace je závěr odvolacího soudu, že by akceptací postupu podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zcela v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010 resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, tak přípustnost dovolání zakládat nemohou.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobkyně, vztahující se k závěru odvolacího soudu, že nebyly splněny ani podmínky pro vydání usnesení o výzvě podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., které odvolací soud učinil v bodech 21. až 25. odůvodnění napadeného rozhodnutí; obstál-li totiž z hlediska dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydat rozsudek pro fikci uznání, vyjádřený v bodech 29. až 31. odůvodnění jeho rozhodnutí, nemůže případná nesprávnost předchozího závěru vést k pro dovolatele příznivějšímu rozhodnutí, neboť řešení této otázky již nemůže ovlivnit správnost rozhodnutí, a na řešení této otázky tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu – z pohledu výsledku řízení – již nezávisí (srov. např. in fine odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4062/2017).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu