ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3653.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3653/2019-648
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem Fořtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, proti žalované N. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7, o zaplacení 248.970,- Kč s příslušenstvím, 204.000,- Kč s příslušenstvím a 23.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 23 C 350/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2019, č. j. 19 Co 658/2019-619, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 248.970 Kč, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2019, č. j. 23 C 350/2013-594, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 248.970 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 248 970 Kč s úrokem z prodlení jako náhradu za ztrátu na výdělku za období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 a (původně v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 274/2013) náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 204.000 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 23.000 Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako zaměstnankyně žalované (s druhem práce zdravotní sestra) utrpěla dne 2. 9. 2011 pracovní úraz, při kterém si zvrtla pravou nohu v koleni. Po úrazu byla v pracovní neschopnosti ode dne 2. 9. 2011 do dne 31. 12. 2011. Poté opět nastoupila do zaměstnání, avšak její pravé koleno pracovní zátěž nezvládlo, žalobkyně proto musela nastoupit na další pracovní neschopnost ode dne 19. 1. 2012 až do dne 7. 6. 2013. V průběhu této druhé pracovní neschopnosti podstoupila žalobkyně operaci pravého i levého kolene. Nároky související s druhou pracovní neschopností (uplatněné v tomto řízení) odmítá žalovaná žalobkyni uhradit.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 23 C 350/2013-594, žalované uložil zaplatit žalobkyni 248.970 Kč (výrok I.), rozhodl, že žaloba o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění „za poškození pravého kolene žalobkyně“ je co do základu důvodná (výrok II.) a že o výši nároku uvedeného ve výroku II., o nároku na zaplacení „nákladů léčení za ošetřovné“ ve výši 23 000 Kč, o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění „za související psychickou nemoc“ a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III.). Vyšel z toho, že žalobkyně, která byla ode dne 1. 3. 2007 zaměstnankyní žalované jako zdravotní sestra XY oddělení (na základě změny pracovní smlouvy ze dne 18. 2. 2009) na dobu neurčitou, utrpěla dne 2. 9. 2011 v 16:30 hodin při plnění pracovních povinností úraz, když zakopla o výduť v linoleu, avšak neupadla, zřejmě špatně došlápla. Bezprostředně po úraze nevnímala výraznější bolest a směnu dokončila, avšak doma ve večerních hodinách pociťovala bolest pod pravým kolenem s následným otokem. Pro vzrůstající obtíže byla ráno dne 3. 9. 2011 ošetřena na traumatologické ambulanci žalované. Po úraze nastoupila žalobkyně na konzervativní, klidovou léčbu s rehabilitací a ortézou. Po obstřicích u ní došlo ke zlepšení stavu do plného pohybu kolena a ke dni 31. 12. 2011 jí byla ukončena pracovní neschopnost. Po nástupu do zaměstnání dne 1. 1. 2012 se však u ní projevily potíže s kolenem a nebyla schopna vydržet 12 hodinové směny. Dne 19. 1. 2012 byla vyšetřena na ortopedii a byla doporučena další pracovní neschopnost, která trvala až do dne 7. 6. 2013. Dne 10. 5. 2012 podstoupila žalobkyně po doporučení ortopeda artroskopickou operaci pravého kolene, při níž bylo zjištěno pokračující poškození chrupavky vnitřního kloubního výběžku stehenní kosti a poranění zevního menisku, odtržená část menisku byla odstraněna a byl popsán defekt předního zkříženého vazu. Ve dnech 15. 6. 2012 a 26. 7. 2012 podstoupila žalobkyně i operaci levého kolena. V průběhu roku 2012 se žalobkyně začala léčit rovněž pro potíže psychiatrického charakteru jako následku dlouhodobé pracovní neschopnosti a vyřazení z běžného života. Z lékařských zpráv z května 2013 a pozdějších vyplývá, že potíže žalobkyně s pravým kolenem přetrvávaly i po ukončení pracovní neschopnosti dne 7. 6. 2013. Žalobkyně utrpěla již dříve (v roce 1989) při lyžování úraz, distorzi pravého kolene. Po tomto úraze jí byla provedena plastika zadního zkříženého vazu pravého kolene. Další artroskopickou operaci pravého kolene podstoupila žalobkyně dne 8. 8. 2003, když při ohnutí – dřepu došlo k roztržení zevního menisku. Byla jí provedena resekce menisku. Při ní byla zjištěna zastaralá léze – prakticky úplné chybění předního zkříženého vazu a poranění zadního rohu zevního menisku. Byla odstraněna odtržená část zevního menisku a část zbytků nefunkčního předního zkříženého vazu. Na vnitřním kloubním výběžku stehenní kosti byl nalezen hluboký kartilaginózní defekt chrupavky, který byl ošetřen a pro oživení navrtán 3 otvory o průměru asi 1cm. Podle operačního záznamu byl stav po plastice zadního zkříženého vazu dobrý, nahrazený vaz byl pevný, po předním zkříženém vazu byly přítomny vazivové zbytky, které byly ohlazeny shaverem. Po tomto výkonu byla opět obnovena plná funkční kapacita pravého kolenního kloubu. Do doby nového úrazu pravého kolenního kloubu dne 2. 9. 2011 nebyly zaznamenány žádné klinické potíže s kolenem. Ze znaleckých posudků MUDr. Ritchtra a MUDr. Luňáčka měl za prokázáno, že i pracovní neschopnost žalobkyně v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 přímo souvisí s pracovním úrazem ze dne 2. 9. 2011, resp. byla jeho následkem. Návrh na provedení revizního znaleckého posudku „soud zamítl a zamítl“ i návrh důkazu konfrontací znalců Altschula, Luňáčka a Richtra, neboť ve věci bylo učiněno již 6 znaleckých posudků o rozdílné kvalitě i odbornosti. Vzhledem k tomu, že z dosavadních posudků si soud mohl učinit jednoznačný závěr, byl by další posudek zcela nadbytečný. Protože výši nároku na ušlý výdělek žalobkyně vypočetla na základě potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění ze dne 13. 8. 2013 a z dlouhodobého plánu směn na rok 2012 a 2013 a žalovaná tento výpočet nezpochybňovala, výše tohoto nároku byla učiněna ze strany žalované nespornou. Přes absenci řádného ocenění výše nároku za ztížení společenského uplatnění považoval soud prvního stupně dosavadní stav dokazování v otázce ztížení společenského uplatnění, pokud jde o úraz kolene ze dne 2. 9. 2011, za dostatečný pro vydání alespoň částečného mezitímního rozsudku v této části předmětu řízení. Uzavřel, že ačkoliv předchozí úrazové potíže žalobkyně s pravým kolenem datované rokem 1989 a následně 2003 mohly představovat určitou predispozici pro vyšší náchylnost kolene, samotná predispozice k poranění kolene v dané věci nemá ani význam. O nároku na zaplacení nákladů léčení za ošetřovné ve výši 23 000 Kč a nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění za související psychickou nemoc soud nerozhodl ani rozsudkem mezitímním, neboť „základ nároku je zde podstatně složitější“ a „bude třeba vypořádat se mj. s námitkou promlčení“. O nároku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 248.970 Kč hrubého ode dne 1. 8. 2013 do zaplacení bude rozhodnuto - vzhledem k tomu, že jde o rozsudek částečný - rovněž v konečném rozhodnutí.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 658/2019-619, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o povinnost žalované zaplatit žalobkyni 248.970 Kč) potvrdil, a ve výroku II. (o určení, že žaloba o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění je co do základu důvodná) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav ve věci žaloby o náhradu na ztrátu na výdělku ve výši 248.970 Kč a tento skutkový stav také správně právně hodnotil. Souhlasil s tím, že příčinná souvislosti mezi druhou pracovní neschopností žalobkyně (ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013) a pracovním úrazem ze dne 2. 9. 2011 vyplývá zejména ze znaleckých posudků znalců MUDr. Richtra a MUDr. Luňáčka, jakož i s tím, jak soud prvního stupně hodnotil další znalecké posudky této otázky se týkající. Skutková zjištění týkající se částečného mezitímního rozsudku soudu prvního stupně o žalobě o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění za poškození pravého kolene však nepovažoval za dostatečná pro rozhodnutí o nároku mezitímním rozsudkem, rozhodnutí soudu prvního stupně proto posoudil v této části jako předčasné. Nejsou dosud vylíčeny všechny rozhodné skutkové okolnosti, nelze dovodit, v čem konkrétně spočívá ztížení společenského uplatnění žalobkyně vzniklé v důsledku pracovního úrazu a nejsou tak ani objasněny všechny skutkové okolnosti podstatné pro to, aby mohl znalec zpracovat znalecký posudek na výši bodového ohodnocení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (které směřuje výslovně toliko proti „potvrzujícímu výroku I. tedy ve výroku: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje“) žalovaná namítá, že při řešení otázek týkajících se „procesu dokazování znaleckými posudky, odstraňování pochybností a vzájemných rozporů více znaleckých posudků včetně zadání revizního znaleckého posudku“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná definovala konkrétní vzájemné rozpory jednotlivých znaleckých posudků, které mají zásadní vliv na posouzení příčinné souvislosti úrazu žalobkyně ze dne 2. 9. 2011 a její pracovní neschopnosti v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 po celou tuto dobu, avšak soudy obou stupňů se s těmito vytýkanými rozpory nijak odůvodněně nevypořádaly a omezily se pouze na obecné konstatování, že takové rozpory buď nejsou dány, nebo nejsou podstatné. V rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu vůbec nepřistoupily k odstranění uvedených zásadních rozporů vzájemným výslechem znalců a případně zadáním revizního znaleckého posudku, respektive tyto rozpory ani nijak nehodnotily. V důsledku shora uvedených vad napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) byla chybně zjištěna příčinná souvislost mezi úrazem žalobkyně ze dne 2. 9. 2011 a její pracovní neschopností v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, aby dovolací soud zároveň zrušil také v dotčené části rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry více znaleckých posudků, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené části) ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, která jí začala vznikat ode dne 19. 1. 2012 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne 31. 3. 2012, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné službě (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení §370 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle §192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle §192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.
Podle ustanovení §370 odst. 2 věty první zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další škody.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu omezena, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který dočasně není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
Zároveň nelze opomenout, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného zaměstnance, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz či jeho následky dovršily od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou výdělku) byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci je podstatné zjištění, zda příčinou pracovní neschopnosti žalobkyně v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013 (po celou tuto dobu) byl její pracovní úraz ze dne 2. 9. 2011. Soudy za účelem tohoto zjištění sice správně zkoumaly zdravotní stav žalobkyně a příčinu jejích pracovních neschopností z hlediska jejich vztahu k úrazu žalobkyně prostřednictvím znaleckých posudků, ale ačkoliv závěry znaleckých posudků byly (v některých částech) vzájemně rozporné, korektním způsobem otázky klíčové pro posouzení této věci neobjasnily.
Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. §127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, uveřejněný pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 57, roč. 2011, pod č. 7, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015).
V projednávané věci, s ohledem na rozpornost významných závěrů znaleckých posudků, která nebyla odstraněna ani výslechem znalců, tak bylo (a bude) nezbytné vypracování revizního znaleckého posudku znalcem z oboru ortopedie ve spolupráci se znalcem z oboru pracovního lékařství (proto bude možná vhodnější posudek ústavní), který by byl podkladem pro závěr, zda příčinou, proč žalobkyně nemohla vykonávat dosavadní práci také po dni 19. 1. 2012 až do dne 7. 6. 2013 (žalobou uplatněný nárok), byl pracovní úraz ze dne 2. 9. 2011 nebo zda by žalobkyně nebyla schopna tuto práci vykonávat, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Pro posouzení věci je totiž významné, zda pracovní neschopnost žalobkyně (a z ní vyplývající ztráta na výdělku) byla po celé žalované období způsobena následky úrazu ze dne 2. 9. 2011 nebo zda (ne)byla po celé toto období nebo v jeho části způsobena jinými příčinami (předchozími úrazy, následnými – s úrazem ze dne 2. 9. 2011 nesouvisícími – lékařskými zákroky apod.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v dovoláním napadeném výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 248.970 Kč, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 248.970 Kč) a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu