ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3738.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3738/2019-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalovanému M. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 78/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 62 Co 73/2019-298, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hraby, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019 č. j. 62 Co 73/2019-298 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. K příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, podle něhož bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami. K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005.
K otázce řádného osobního doručení písemnosti zaměstnavatele do vlastních rukou zaměstnance srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2928/2014 a v něm uvedený právní závěr, že odmítne-li zaměstnanec převzít listinu, kterou se mu zaměstnavatel nebo jeho zástupce pokusil doručit, považuje se tím listina za doručenou (nastává fikce doručení), že při osobním doručování prováděném zaměstnavatelem si zaměstnanec nemůže vyhradit, že listinu převezme teprve poté, co se seznámí s jejím obsahem, a že doručení listiny zaměstnanci, popř. to, že zaměstnanec odmítl písemnost přijmout, musí být zaměstnavatel připraven (kdykoli v budoucnu) v případě potřeby prokázat; průkaz doručení (pokusu doručení) zpravidla poskytne zaměstnavatelem vyhotovený písemný záznam, na němž zaměstnanec potvrdí svým podpisem převzetí listiny nebo na němž bude potvrzeno (tím, kdo doručení za zaměstnavatele prováděl, popřípadě též svědky doručení), že zaměstnanec přijetí písemnosti odmítl.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely (že listinou, kterou dne 15. 6. 2016 žalobkyně na svém pracovišti odmítla převzít, byla výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, že v důsledku organizační změny přijaté žalovaným dne 23. 5. 2016 se stala nadbytečnou a že cílem organizační změny bylo zvýšení efektivnosti práce a s tím spojené úspory), nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu byly osoby, které vykonávaly funkci statutárního orgánu právnické osoby, vyslechnuty jako svědci a nikoli jako účastníci řízení, čímž „byl narušen princip rovnosti stran“), k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (nehledě k tomu, že soudy svá rozhodující skutková zjištění nezaložily jen na „svědeckých“ výpovědích bývalých členů představenstva žalovaného M. Č. a J. H., ale i na jiných důkazech)].
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5022/2017 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, činí tak neopodstatněně, neboť soudy v této věci zkoumaly, zda rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2016 o přijetí organizační změny nesledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá §52 písm. c) zákoníku práce (v úplnosti a logické návaznosti jednání zaměstnavatele), a dospěly ke skutkovému zjištění, že „cíle organizačních změn byly legitimní – nikoli poškození žalobkyně, avšak zvýšení efektivnosti práce a s tím spojené úspory“, přičemž podstatou těchto námitek žalobkyně je její nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem. Do této kategorie patří i námitky, že se soudy „vůbec nevypořádaly s incidentem mezi Č. a žalobkyní týkající se pokynu Š., který žalobkyně splnila“, že „soudy obou stupňů nevzaly vůbec v potaz skutečnost, že zrušení pracovní pozice asistentky ředitele (tj. pracovního místa žalobkyně) není obsaženo v návrhu organizačního řádu ze dne 23. 5. 2016“ a že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni „má šikanózní charakter“.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu