ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3837.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3837/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena č. 1266, proti žalovanému E. N. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 14/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2019 č. j. 22 Co 705/2019-147, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Taraby, advokáta se sídlem v Písku, Nádražní č. 1988.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2019 č. j. 22 Co 705/2019-147 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník” nebo „obch. zák.“), srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 32 Cdo 44/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 852/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3895/2015, podle kterých řídí-li se nabývání vlastnického práva obchodním zákoníkem, nabývá kupující vlastnické právo též v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (srov. §446 obch. zák.). Uvedená právní úprava zohledňuje a (současně) upřednostňuje dobrou víru kupujícího před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, současně však klade na kupujícího zvýšené požadavky; ustanovení §446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího při nabývání vlastnictví jen a pouze v případě, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci, a je tedy vždy nutné, aby kupující v situacích, v nichž jsou o jeho dobré víře sebemenší pochybnosti, prokázal (nese v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno), že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře.
Uvedené závěry korespondují s judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu pléna ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod č. 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení §446 obch. zák. významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 112/01, uveřejněného pod č. 30 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2001, ustanovení §446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám.
Jestliže podle skutkových zjištění soudů „předmětem prodeje bylo historické vozidlo, které nemělo v době prodeje registrační značky ani technický průkaz, bylo z evidence odhlášeno, ale doklad o odhlášení prodávající neměl, (…), informace o něm nebylo možno zjistit z veřejně přístupné databáze a R. Č. při prodeji uvedl žalobci, že vozidlo dostal za vyklizení nějakého objektu v Jižních Čechách“ (tedy „nevysvětlil věrohodně, od koho automobil zakoupil“), učinil odvolací soud odpovídající závěr, že žalobce se neměl „spokojit s pouhou vizuální prohlídkou vozidla“ a měl „v rámci běžné opatrnosti oprávnění R. Č. převést vlastnické právo k vozidlu důkladně prověřit“ a že „dostupným prostředkem k takovému prověření byl nepochybně i v době uzavření kupní smlouvy v roce 2005 prostý dotaz u Policie ČR“, u které vozidlo bylo „v centrální evidenci vedeno jako odcizené od 15. 12. 2003 do 18. 9. 2017“.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [vznáší-li výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, namítá-li, že „se jednalo o vozidlo válečné, kde je běžné, že se na vozidle registrační značky nevyskytují“, že z tohoto důvodu „způsob prověření vozidla prostřednictvím registrační značky obecně nelze provést“, že „prodávající R. Č. neodhlašoval předmětné vozidlo z evidence vozidel“, že v době před 19. 12. 2003 dopravní inspektorát „nevydával žádné osvědčení či doklad, který by měl osvědčit, že k odhlášení vozidla z evidence došlo“, že u takového typu vozidla není „jakkoliv podezřelé, že vozidlo technickým průkazem nedisponuje“, že „není neobvyklé, (…), že na půdách domů ve stodolách a v kolnách, které se vyklízejí, lze ještě dnes nalézt torza válečných předmětů z druhé světové války“, že „v době koupě žalobce nemohl žádný údaj v rámci veřejné databáze nikdy zjistit“, že „vozidlo bylo v okamžiku koupě vedeno jako odcizené pouze v interní neveřejné databázi Policie ČR“, že „třetí osoby k takové databázi nemají přístup“ a že policie žádost o „takové údaje“ musí odmítnout a „není tedy pravdou, že Policie ČR by žalobci takovou informaci poskytla“].
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; tento závěr lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrhem dovolatele na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu