ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3992.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3992/2019-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce I. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, proti žalované K. se sídlem XY reg. č. XY podnikající v České republice prostřednictvím K. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janem Täubelem, LL. M, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 68/105, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 292/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že poté, co žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem okamžitým zrušením ze dne 20. 11. 2012 a byť žalobce trval na dalším zaměstnávání, neumožnila mu vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě, dne 1. 4. 2013 přijala do obchodního oddělení na pracovní pozici dříve zastávanou žalobcem nového zaměstnance U.. Žalobce se bránil rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením v soudním řízení, ve kterém dne 13. 3. 2014 soud rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Nato žalovaná dne 20. 6. 2014 přijala organizační změnu, kterou zrušila pracovní pozici obchodní zástupce s tím, že je ke dni 30. 6. 2014 pro zaměstnavatele nadbytečná a dne 26. 6. 2014 žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že jeho pracovní pozice byla na základě rozhodnutí zaměstnavatele zrušena s účinností ke dni 30. 6. 2014 z důvodu nadbytečnosti. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že „…žalovaná přijetí organizačního opatření jen předstírala, aby mohla ukončit pracovní poměr se žalobcem, kterého již nechtěla zaměstnávat…“.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení §52 písm. c) zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti.
V rozsudku ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017, Nejvyšší soud navázal na starší judikaturu, týkající se problematiky okolností, za jakých se zaměstnanec stává „nadbytečným“, když uvedl, že judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Za uvedeného skutkového stavu je potom právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, tak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatelem citovaný rozsudek vychází ze zcela jiné skutkové materie, než posuzovaná věc.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „žalovaná přijetí organizačního opatření jen předstírala, aby mohla ukončit pracovní poměr se žalobcem“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry ( že „… taková skutečnost je v přímém rozporu s druhem práce určeným v pracovní smlouvě s U. …“, že „…v pracovní smlouvě s U. je uvedeno pracovní pozice: produktový manažer… naproti tomu žalobce, jak vyplývá z jím uzavřené pracovní smlouvy, vykonával u žalovaného práci na pracovní pozici obchodní zástupce…“, že „…z popisu práce U. nevyplývá, že by náplní jeho práce bylo vyvíjení činnosti, směřující k ujednávání a uzavírání obchodů…“, a že „…žalovaný nepřijal na místo žalobce… žádného jiného zaměstnance…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu