ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4098.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4098/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. Z. D. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, proti žalovanému Botanickému ústavu AV ČR, v. v. i. se sídlem v Průhonicích, Zámek č. 1, IČO 67985939, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, o určení neplatnosti „omezení pracovního úvazku“, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 210/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2018, č. j. 102 Co 5/2018-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Marečkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 102 Co 5/2018-80, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15].
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Jestliže totiž dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že „přípustnost dovolání opírá o skutečnost, že v tomto sporu byla řešena otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena“, a že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, vyjadřuje tím pouze svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl; ve skutečnosti však nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, která by charakterizovala napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, která jsou jedině způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu neúplnost skutkového zjištění ve vztahu k „atestačnímu řízení v roce 2015“, a to, že se „odmítl zabývat žalobkyní navrženými důkazy k tomuto řízení“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka, z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Protože dovolání žalobkyně není – jak vyplývá z výše uvedeného – podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu