ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.599.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 599/2020-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, proti povinné J. D. , narozené dne XY, bytem v XY, pro vymožení 1.466.113,76 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené u soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala se sídlem exekutorského úřadu v Nymburku, 28. října č. 1474/20, pod sp. zn. 070 Ex 1908/10, o dovolání J. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2019 č. j. 27 Co 317/2019-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání J. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2019 č. j. 27 Co 317/2019-83 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že zástavní právo zřízené na nemovitostech není dotčeno pozdějším uplatněním požadavku na vrácení daru původním vlastníkem a původní vlastník tak vstupuje do pozice zástavního dlužníka) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce, proti komu působí zástavní právo, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, uveřejněném pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, podle kterého vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem), a proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013 (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) zástavní právo působilo proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy (srov. §164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě až poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy – řečeno jinak – ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem (k uvedenému srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 530/2015).
K účinkům projevu vůle dárce o odvolání daru (§630 obč. zák.) na zástavní právo zřízené na darovaných nemovitostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 103/2016 a v něm uvedený právní názor, že projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnoví se vlastnictví dárce k věci nikoliv „ex tunc“, ale s účinky „ex nunc“. Stejně jako žalobce v uvedené věci tedy musí být dovolatel považován za „pozdějšího vlastníka zastavené věci“, když nabyl (opětovně) své vlastnictví k předmětným nemovitostem až ke dni, v němž obdarované J. D. došel dovolatelův požadavek na vrácení daru ze dne 21. 1. 2013; vůči dovolateli působí zástavní právo a dovolatel má postavení zástavního dlužníka.
Odkazuje-li dovolatel na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3292/2017, pak přehlíží, že uvedené závěry na posuzovaný případ nedopadají, neboť se týkají ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř., které upravuje ochranu věřitele (oprávněného) před právním jednáním povinného, kterým se zbavuje nemovité věci postižené soudcovským (exekutorským) zástavním právem, tedy ustanovení, jež se na posuzovaný případ nevztahuje.
Stejně tak na posuzovaný případ nedopadají ani závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012, které se týkají případů, ve kterých zastavená nemovitost byla vydána oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, kdy byl uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně, a kde restituce představuje „obnovení původního právního stavu“ s účinky „ex tunc“.
Předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §36 odst. 3 a 4 ex. ř. je v exekučním (vykonávacím) řízení rovněž (na rozdíl od řízení nalézacího) prokázání toho, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4973/2015). Posouzení dovolatelem předestřené otázky promlčení zástavního práva se ale uvedeného prokázání netýká, neboť promlčení není důvodem zániku zástavního práva, promlčené zástavní právo ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká a je toliko oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011); promlčení zástavního práva je důvodem pro zastavení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 odst. 1 ex. řádu) [srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3892/2010]. Uvedená otázka – byť se jí odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval – proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., namítá-li, že odvolací soud „ve věci rozhodl, aniž by provedl dokazování za přítomnosti účastníka“. Uvedené námitky by mohly (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. D. podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu