ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1097.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1097/2020-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalovanému M. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 96/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2019, č. j. 22 Co 717/2019-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 080 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Dubenského, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 2 C 96/2011-469 [poté co bylo jeho předcházející rozhodnutí v dané věci zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolací soud) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 22 Co 852/2015-283, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení], přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně sedačku z obývacího pokoje; současně žalovanému přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví částku 737 343,42 Kč na účtu u Wartviertler Sparkasse (správně zřejmě Waldviertler Sparkasse) , automobil XY a motocykl XY, splátku úvěru za období od 8. 6. 2009 do právní moci rozvodu manželství 12. 10. 2010 ve výši 96 748,36 Kč, sporák, stůl a židle, lednici, rohovou sedačku, stůl a židle, rádio, skříň s nástavcem, manželskou postel a televizor. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání vypořádacího podílu částku 378 588,99 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 22 Co 717/2019-519, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1535/2007, neboť odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly ani z provedených důkazů nebo přednesu účastníků, ani jinak nevyšly v řízení najevo, a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo. Současně zpochybňuje správnost hodnocení provedeného dokazování. Konkrétně uvádí, že nalézací soudy nesprávně posoudily existenci půjčky ve výši 550 000 Kč, poskytnuté v roce 1997 žalovaným panu Z. V., jakož i existenci dohody o vrácení půjčky formou naturálního plnění. Dále namítá, že odvolací soud ignoroval některé písemné důkazy (zejména protokol o výslechu svědka V.) a svědecké výpovědi V. a J. K. Poznamenává, že soudy nehodnotily ani to, že žalobkyně zmařila provedení důkazu svědeckou výpovědí právního zástupce účastníků, když jej zcela úmyslně odmítla zbavit mlčenlivosti advokáta, čímž účelově dostala žalovaného do důkazní tísně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání je pouhou polemikou s hodnocením skutkového stavu. Upozorňuje na to, že dovolatel v dovolání zmiňuje pouze ty důkazy, které svědčí v jeho prospěch, avšak záměrně pomíjí důkazy, které naopak svědčí v jeho neprospěch (některé z nich žalobkyně uvádí). Současně má za to, že hodnocení důkazů náleží převážně soudu prvního stupně a že žalovaný neunesl břemeno důkazu. Dále poukazuje na to, že žalovaný v průběhu soudního řízení několikrát účelově změnil svá skutková tvrzení. Navíc se domnívá, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srovnej čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k vypořádání finančních prostředků (částky 737 343,42 Kč) z prodeje bytu v XY, a to v souvislosti s tvrzením, že daný byt nebyl součástí společného jmění účastníků, neboť převod (družstevního) bytu byl náhradou za nevrácenou půjčku poskytnutou žalovaným z jeho výlučných prostředků. Činí tak pouze prostřednictvím skutkových námitek, když dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování.
Ve vztahu ke kritice hodnocení důkazů Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) vzhledem ke skutkovým zjištěním napadeným v odvolání vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, popřípadě hodnocení důkazů neodporuje §133 až 135 o. s. ř. Přihlédl přitom i k výslechu svědků Z. V. a V. a J. K.; námitka dovolatele, že soudy při svém hodnocení věci k těmto důkazům nepřihlédly, není důvodná. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými závěry s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1535/2007. Tento rozsudek vychází z již neúčinné právní úpravy institutu dovolání; dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalobkyně záměrně zmařila provedení důkazu výslechem právního zástupce účastníků, když odmítla zbavit jej mlčenlivosti advokáta. Dovolatel v této části neformuluje žádnou právní otázku, ani řádně nevymezuje, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Dovolání tak neobsahuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a u které by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu